(Zlomek jiné větší básně z r. 1865.)

Svatopluk Čech

Jednou Jarmil při večerní zoře u lesního seděl vodopádu, který z perel obrubu si tvoře kaskadu tu valil na kaskadu, pak roven sněhové lavíně ve smaragdovém se tratil stíně. Seděl tu a kamen po kameni vrhal snivě do kypících toků, který u zvonovém, temném znění odrážel se ode skalních boků, pěny chumle vybuřuje v běhu jako sáně prášenici sněhu. Pojednou se svezly jeho oči do hlubiny; na záhybu stezky, vinoucí se skalním po úbočí, obraz dívky vynořil se hezký. Z pole béře se. Kol jejích vlasů vínek máku planého a chrp pestrou tvoří vlnící se řasu, u pasu stříbrolesklý srp kolébá se; pozlaceny slabě zmírajícího dne plamenem trčí štíhlé, zubovaté hrábě za okrouhlým jejím ramenem. Jako léta bohyně tu kráčí, zvolna, lehce jako větérek, za stín se poletavý vláčí, jak by nesl panoš za vlek. Nyní u čeřícího se toku zastavila lehounký svůj chod, její líc se Jarmilovu oku zakmitnula na hladině vod. Ó, jak plná něžné půvabnosti stála tu ta štíhlá podoba, jako serafínské nevinnosti jasná, prosvitavá nádoba. Na rozhraní dětinského věku zachovala úsměv andílků, nepovědoma si rajských vděků pokory skvost nosí na čílku. Do prostého, chudobného rouška jarý váb se skryl tu přírody, nepřetvořily ji na papouška velkoměstské, módní závody. A přec nemůže ji ozdobiti hedbáví a drahé kamení jak ta sukně řasnatá, to kvítí na svobodném vlasů prameni. Mníc se sama ve hlubokém lese počíná si volně, bezpečně... K popěněným vlnám schyluje se a svou nožku ponořuje v . Čtveračivě vybuřuje časem vlny nožkouskvělou lilijí, bujným kaštanovým vlasem svážejí se perly na šíji Zdvihla lícev koutku modrých očí již se noci stín rozložil a též po rouchu a po vrkoči rozsypal černavý svůj pyl. Na zniku tu vodopádu zhlídla juna štíhlý, chvějící se stín a již letem potočního šídla uvrhla se v šerý noci klín... Ale dlouho ještě na úskalí slyší Jarmil vodopádu šum a zjev onen krásný, nenadálý navrací se sladkým jeho snům. A jak hůl ten obraz čarodějná nenadálým smyslů dotknutím otevřel mu zřídla citů tejná, osvěžil ho mocným blesknutím. V duši zpráhlé poesie struna jasným tónem zatřásla se zas a zas snění do tichého lůna sklonilo ho na hvězdný svůj pas. Seděl dlouho u pramenů vrátkých a jak zlatokřídlí motýli jeho myšlenky se po přesladkých vábů jejích květech honily... Z jitra vstává bledý, nevyspalý a stín oči plamenné mu halí. Nemocným se mateři zdá býti, ona nutí ho, by ulehl, dává mu mok divotvorný píti On však nenadále vyběhl, a kdy tma se rozkřídlila venku, do chýše se vrátil teprvé, usedl si tiše při okénku a slz proud ho polil poprvé A již hvězda za hvězdou se ztrácí, on tam sedí smuten, zamyšlen Z jitra chýši opouštía vrací při hvězdné se zářiden co den. Máť sní o záhubné nemoci, u květin svých hledá pomoci. Ó, jej neuzdraví bylin síla, ale sličná vodopádu víla. Tu on hledá neumdleným krokem u vln vodopádu, na poli, v olší tichém stínu za potokem, mezi zámečními topoly, nadarmo se dívá na zahrádku každé chyše, do zeleně rév, u studně ji ve večerním chládku darmo hledá ve skupení děv, darmo stín ho její postavy klame častokráton churaví. Přišla neděle. Jej jasné zvony do bílého táhly kostela Tam již varhan zašuměly tóny velebně jak hymnus anděla. Aj, tu v dívek modlících se davu pod hedbávným šátkem svátečním spatřil něžnou, nakloněnou hlavu. Zbožné písně prostoduchý rým proudil se z malinových rtíků, kadeř se svezla do čela, na průsvitném, dlouhořasém víku zbožností se perla blýštěla. Aj, tu jemu bezděčně se rojí velebná ta píseň ode rtů a s tou písní, zdá se mu, že pojí obou myšlenky se v blankytu. Ztichly hlasy na vysokém chóru Aj, tu ona z dívek poslední po kostelním ubírá se dvoru. Jarmil s úctou přidružil se k . Ona zdvihla porošené oči s překvapení tajným výrazem, na to tkanici si ve vrkoči rusém kryjíc, sklonila je v zem. On šeptá věci pralhostejné o povětří krásném, o zdraví, a přec myslí, že svatotejné duše svojí city vypráví. Ona však, než přišli ke zahrádce, zabočila ve šprýmovný tón a teď kvítím obdařila mládce Lehký hlavy rozloučil je sklon. Mám teď do umdlení vyprávěti o šťastné lásky průběhu, mám-liž o rajských těch schůzích pěti večerza hvězdného zážehu, na potokuu kamenné studně, kdy stín olší na lučině bled’, o hubinkách zbraňovaných cudně, a přec ukradených naposled, o darech těch něžných, drahocenných, ukrývaných v ňádra pečlivě, o prsténcích zlatých, proměněných v noci hvězdovaté na nivě...? Zamlčím ty věčné slasti, žaly, neb, kdo první lásku nepoznali, blouznivé ty city nepochopí, a kdo znáse v upomínky stopí. Aj, tu jedenkráte ranní chvílí před Jarmilem stanul Otakár. – V jásotu se stiskli, políbili a pak usedli si na kočár a jak vichr alejemi jeli tam, kde na starého zámku báni zlatá zář se chví a na průčelí jako v líci starce zpomínání. Ve vázách tu u zahrady vchodu fantastické květiny se chvějí a co dítka cizinského rodu po tropické vlasti žalostnějí, opodál pak na žlutavém písku pestrořásou kvítí tvoří hvězdu a v ni prší stříbro vodotrysku. Zastavili jsou se na průjezdu. Otakár tu do nádherných síní žasnoucího druha uvádí, tam, kde stříbro jako hvězdy z jíní na čalounech drahých parádí, tam, kde hedbávné ti taburety k odpočinku kynou podle stěn, na podlaze s peřestými květy koberec je kyprý rozestřen. Obrazů tu řada pestrá, drahá krásocitné svědčí nádheře: Bacchus dřímá tutam dívka nahá do vln ždímá rusé kadeře. Mezi nimi bambitky a dýky, vzácné dýmky se zlatými víky, tu zas v ebenovou ve příhradu knihy dány bez ladu a skladu. Tam si sedli na pohovku řasnou, zapálili vonné havannah, v rozhovoru družném vlnou jasnou perlícího ssáli Rýňana. Otakár tu nejnovější zvěsti z veřejného žití přinášel, jak zas válka krvavou svou pěstí míru ničí spásonosný kel.* Na to Jarmil před půvabnou tetu uveden jest druhem povinně. Ona sedí v měkkém taburetu kosmatého psíčka na klíně. V jeho srsti bílé, skadeřené, na obojku zlaceném si hrá a čte v knize skvostné, otevřené Poslední to román od Scotta. V zeleném je zahalena šatě, stříbrnými kvítky protkaném, ramena pak plnotvárná v zlatě třpytějí se, perlou postlaném. Vlasy skadeřené do prstýnků ve stříbrném černají se vínku. Pozdvihla teď ode knihy líc a šla hrdě příchozímu vstříc. Ale Jarmil pevně, bez obavy, s pokojným se hledem ponořil do kouzla hrdobujné hlavy. I v těch lící malinový pyl, lhostejně v ty tmavé, žhoucí oči, pohlížel a černém po vrkoči... Neb co ona hlava světlořásá nad lesním mu vzešla pramenem, již ta bujná hraběnčina krása nerozžehala jej plamenem... Ó, což bylo hrdostné to témě ve vší nádherné své ozdobě, ó, což byla všechna krása země proti andělské podobě, něžné fialce! Jsa u hraběnky myšlenkou dlel u , u milenky. K šachu vyzvala jej po dineru on však jako začátečník hrál, sedláky bral ve protivném směru, zapomněl, co královna, co král. Na bělo svým koněm skákal s běla, vlastní figurou dával mat, hraběnka to za zdvořilost měla, on však jiným pocitem byl jat... A kdy pozdě ze zámku se vracel, tam, kde po stěně se zvonků květ vlekl výša v temnotě se ztrácel, u statečku zastavil svůj let Zaklepal tam na okénko jemně, tu v (sic!) zakmitlo se jasné témě, nad něž on se nastokráte shýbal a je v kadeř rozvlněnou líbal. Otokár však nápadné změně u Jarmila přišel na stopu Když ho vídal temně, zamyšleně upírati hledy ke stropu, kolkolem kdy hovor šumný plynul a dam sličných květopruh se vinul, neb kdy pestrou loďku na jezeru řídívali vesly štíhlými, jako labuť ve večerním šeru perutí svých stíny táhlými po hvězdné kdy hladině se chvěje, dívky, slyšíce vod temných šum, klonily své bledé obličeje úzkostlivě k jeho ramenům, on jak socha mezi nimi seděl, na hvězd svity třesoucí se hleděl... Naléhal naň. A též dopídil se Jedenkráte tichem večerním pili čaja bílý kadeřil se nad turbany lulek jejich dým a tu horkým mokem rozežžatý, touhou po sdělení přemožen, odhalil ten plamen čistý, svatý a ten věčný nocí jeho sen. Popsal mu to čarokrásné dítě od paty k rusé kadeři, jejich schůzky ve hvězdovém svitě u potoka, v olší zášeří, šepotání, horké celování, sliby věrnosti do skonání, vyjevil mu plamennou svou lásku, přezíraje přítelovu vrásku... Brzy na to, když se při soumraku ubíral kdy Jarmil ze zámku, na šeré se chodbě jeho zraku objevily třpyty náramku A hle, na dlouhé chodby konci dívka slíčná popošla mu vstříc a podobna květovému zvonci sklonila se k němušeptajíc: ,Následujte !‘ On tajnou silou pobádán byl sledovati ji jako dítko za potoční vílou Pořadím se chodeb provijí, po točitých schodech, po komnatách, někdy tma je obkličuje čírá, dlouhý stín jim zahaluje v patách Aj, tu dívka dvéře otevírá. Světlo přeskvělé ho oslnilo, které po čalounu nádheře zlatým paprskem se rozvlnilo a též dole ve měňavé hře nad řezbami ebenové skříně, po kobercích pestrých dovádí... A tam dále v baldachýnu stíně vypíná se v šerém pozadí paní vysoká; černý splývá po kynoucích, bujných vnadách šat nad čelem se hustý vlas stmívá, věncem perel blýskajících spjat. Stojí tu jak v hlavách Holoferna s obnaženým mečem Judita, stojí u lože a kadeř černá po šíji splývá rozvita. Je to hraběnkaa v krátkém času byli samotni. Tu nenadále vrhá k noze nádhernou mu krásu, jakby otrokyně přede krále, žalujíc: „O, nemohu již déle trudným závojem svou duši krýt ta zdroj věcně prýštícího žele, slzí zdroj ti musím odhalit. Ty mne za ženu máš hříšnou, lehkou, upadlou všem vášním za kořist, v nízkých sférách zásadou svou křehkou točící se jako vírem list nad jejímžto svatý anděl strážný zaplakal již dávno temenem jejíž život pustý, lehkovážný, kalně pramenía jsem. A přec mohla ctnostnější jsem býti, něžné poupě mladistvých mých vloh v ušlechtilý květ se rozevíti a svit jasný krášliti moh’, ale vychování nerozumné zničilo tu nadějve květu, pro plesy mne vychovalo šumné, učinilo ze mne koketu do marných mne zasvětilo hříček, mrzkých mravů vyšší společnosti, za to ale se sklopených víček setřelo mi slzu nevinnosti. Učilo mne víti slastí růže, rozkošně jak odaliska žít, pohrávat si s náklonností muže ale ladem nechalo můj cit! Velebena lichotníků davy pro vzdělanost, tělo spanilé, zbožňované vztýčila jsem hlavy v marnivosti hrdé, zpozdilé. Odtud za nástroj jsem užívala nevázané rozkoše svůj vděk v bezcestí mne hříchu vodívala jedna jenom hvězda: požitek. Očima jsem něžné city lhala, budívala lásky vyznání a pak nasycena vrhávala milence své v jícen zoufání... A kdo přines marnosti daň žádnou slzu nevyronila jsem zaň, trýznila ho smíchem pohrzení O, tys mstitel svého pokolení! Když jsem tebe spatřila, ty skvělé v těle tvém i mysli poklady, když jsem četla na tvrdém tvém čele ohvězděné heslo zásady aj, tu náhle do duše padl citů boj a naklonil šíje, bujný úsměch kolem rtů mi zvadl, zahalil mne stín melancholie. Zbožňovaný obraz tvůj mi vila do snu růžového tichá noc a mou pyšnou hlavu pokořila lásky dlouho nepoznané moc. Však tvůj zrak se plný pohrdání od zkažené ženy odvrátil a tu ponejprvé ve strádání slzí chlad se po líci mi lil... Hleď! před tebou se pokořila, jak mne posud nikdo neviděl, a svou nicotu ti odhalila i své lásky utajený žel... Mne, jenž uvykla jsem jiné zříti svíjející se mi u nohou, mne tu vidíš před sebou se chvíti jako otrokyni ubohou. Ó, chci zabočiti v jinou dráhu po boku tvém sladkém, mileném Ó, chci sdíleti tvou svatou snahu, výhost dáti návykům svým všem. Ale navždy naděje zvadnou, jest-li odstrčíš mne rukou chladnou: Buď můj andělnebo buď můj kat Ó rci: můžeš-li mne milovat?‘‘ Slzy ty, co po líci ti plynou, a to samy sebe snížení krášlí víc než drahokamení Ale vstaňjiž vyvolil jsem jinou. Vím to, ach! neb všechny tvoje kroky jako stín jsem doprovázela a ten obraz její bledooký s žárlivou jsem slzou viděla. Krásná je, než chladná jako sněhy, jako vlna horských pramenů a jak noční vánek její něhy. Nesálá v jejím ramenu onen plamen věčných objímání, v nichž bys mezi hvězdy se mnou vzlét’, do nichžto bych v divém rozhárání vrhla krásy, mladosti své květ... A kdy v žhoucím objetí ti zvadne jejích lící půvab poslední a dnů během jako stín ti schřadne jaké kouzlo uvíže k ? Či duch její prostý, nebohatý nahradí ti krásu ztracenou? A zda pojme cíl tvůj hvězdovatý nízkou, neúchvatnou duší svou? Ó, ty nepojímáš ctnosti krásu, v andělskou zasazenou hruď, – onen půvab vítězící času neznáš jijiž navždy s bohem buď! – Odkvapil. A zoufanlivě zírá za ním hraběnka. A z očí stírá slze kanoucí. Však teď se zdvihla a msty zář se pod brvou mihla. Vyhledala synovce. „Ó, vděčnou zůstanu ti věčně, pomsti mne! On mou lásku žhoucí, nekonečnou obětoval bídné žebračce. Darmo jsi ho loudil v tenata , darmo jsem se před ním svíjela: nuž, nejsem trpitelkou sama, zdrť i ji, ó, znič ji docela!“ Staniž se,“ Otakar, „mne mrzí onen blázen suchopárný již strašně pomstím , ó, pomstím brzy, svrhnu se sebe tu hnusnou tíž.“ Na to vyňal ze skvostného stolku svazek psaní, písní plamenných, jež mu Jarmil ve družném psal spolku, vysoký kde bičoval se hřích... To je tvoje přátelství, ó světe! o němž zalhává se tolikrát ono při pohárech plných květe, v nouzi však svých ukazuje pat! Ó, jak řídký, prařídký je člověk, kdo by v druhu druha miloval, kdo by věren vytrval mu po věk a s ním sdílel potupu a žal... Většina již jenom u přítele hledá proti dlouhé chvíli lék, marností svých podporovatele, slávu jen anebo užitek... A kdy štěstí přítelovo vadne, pak i družná obětovnost chladne, druh tu pro druha ni slzy nemá Však příliš všední je to théma! Ano, všední jest a smutné spolu théma o nevěrném přátelství a jak píseň hlubokého bolu celým žitím nešťastného zní. I náš Jarmil, bytostí jenž celou k Otakarovi se nachýlil, nade družnou láskou odumřelou z duše hlubokosti zakvílil... Jednou při jitřenky bledém svitu odvlékli ho diví žoldnéři z tichounkého, poklidného bytu, vyrvali ho z rukou mateři, neuzřel ni milenky své více Na nohou mu pouta zazvonily a on svěsil truchlivě své líce, z očí se mu slzy vyronily... Neronil ty slzy pro neštěstí, mladost odsouzenou k žaláři, ale že se s nejčernější lestí na přátelství spojil oltáři Ach, on vešel ve tmu číročirou po vězení stupních studených se zvrácenou v člověčenstvo vírou, divé záští v očích zkalených. V záští na peřesté světa zmije, za přátelstvím skrývající lest, umlkla v něm struna poesie, kovových pout přehlušil ji chřest. Jenom jedna naděje ho hřála: na opětné milky políbení a ta zlatou perutí mu vála do útroby rajské osvěžení. Mnoho zašlo let. Tu na potoku u vísky se poutník objevil, bílý vlas se v rozčeřeném toku po šíji mu nakloněné lil; do lící mu vpadlých, mramorových smutek dlouhý, hluboký byl vryt než jak bludička se na hřbitovích sladké naděje v nich míhal cit. Z očí vyhaslých mu jasné slze k pouvadlým retům splývaly, pak jako hvězdy v bílé mlze v šedivém se fouse skrývaly. Stavil se a rámě rozestíral více květy osypané vstříc, na potok a na lučinu zíral a zář ranní zlatila mu líc. By to Jarmil. Ó, jak jinak svítil tenkrát juný, ohnivý mu hled, kdy v těch stínech ponejprvé cítil milenčina rtíku na svém sled! A teď sestaral a svislá hlava před časem mu zbělela co sníh, duše jeho nevesela, tmava, ze rtů navždy vyhostil se smích... Zaváta jsou růžová ta přání oněch blahých, uplynulých dob, upomínka jen jak větru vání vlaje přes jich opuštěný hrob. Ztraceno ach! navždy svěží mládí se svou nezkalenou blahostí a krok jeho ke hrobu již pádí, brzy klid se nad ním rozhostí. Aj, teď poutník u cesty své konce: stojí u známého přístřeší, však tam svlačec peřesté své zvonce od bílé již stěny nevěší, tam tak pusto a tak neveselo očko nevyhlíží z okének a on schýlil rozorané čelo, do bolných se ztopil myšlének. Ó, snad nepozná v tom zhaslém oku oheň bývalého milence, svadlou rukou, s níž si na potoku vyměnili někdy prstence, pohrdne a vlasem pobělavým. Či se charpová ta očička smrti závojem již skryla tmavým, nad hrobem skáče bludička...? Vešel. Cizí lidé sdělili mu, že se vystěhoval ze statku její otec, na devátou zimu že je jeho milka po sňatku a že jeho máti dobrotivá ve chladném již hrobě odpočívá. Tu on beze slzí, vrávoravě jako noční chodec bez světla, na hřbitov, kde při matčině hlavě planá bílá růže vykvetla, na kámen se obemšený schýlil, mezi šeptavými poupátky dlouho, dlouho žalostivě kvílil a přál sobě ležet u matky A tak trval v smutném zapomnění do hvězd třesoucích se objevení... Pohledna zámek a na gardíny, jasné světlo propouštějící, stíhal štíhlé, vysoké ty stíny za nimi se řadou chvějící. Zaslechl tam hudbu šumnoznivou Ku hvězdám tu ruku povznesl a rtem svadlým kletbu přestrašlivou do tichounké noci zahlesl... A pak zmizel, ještě jednou v dáli zamihl se bledý jeho stín, vodopád kde opěňuje skály, a pak noční zahalil ho klín. Nikdo víc ho nespatřil...

Místa a osoby V textu básně jsme se pokusili najít slova, která označují konkrétní místa (města, státy atp.) a osoby. Výstupy jsou založeny na datech z projektu PoeTree (místa) a ruční anotace básní pracovníků UČL (osoby)."

V této básni jsme nenašli žádná místa
V této básni jsme nenašli žádné osoby

Patří do shluku

dagmar, skvoucí, třáseň, zdoba, zžíhat, vzdušný, třepetavý, spousta, kadeř, řasa

183. báseň z celkových 203

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. ADAMITÉ. (Svatopluk Čech)
  2. báseň bez názvu (Svatopluk Čech)
  3. báseň bez názvu (Svatopluk Čech)
  4. PRAVDA. (Svatopluk Čech)
  5. báseň bez názvu (Svatopluk Čech)
  6. báseň bez názvu (Svatopluk Čech)
  7. báseň bez názvu (Svatopluk Čech)
  8. NA BODAMU. (Svatopluk Čech)
  9. VDĚK. (Eliška Krásnohorská)
  10. báseň bez názvu (Svatopluk Čech)