Ten obláček, jenž hoře stinnorouché
tak divně schoulen sedl na rameno
jak sivý kulich čarodějce staré;
ten jeho druh, jenž kosmaté své křídlo
jak ochromené vlekl s bolnou tíží
tmou neklidnou, kde mživý rej se hemží,
až rozmrzen svým plahočivým letem
se k oddechu též vedle bracha složil;
to houkání, jež v dál si odpovídá
co zvuků svár, jenž ze dvou stran v se vráží
tak neústupně, odporem jen drážděn,
jak potkavší se v širopusté stepi
dvě hejna šelem při kořisti jedné:
toť palby dým, řev zavilé to bitvy,
v níž s junáctvem se pohan Turčín svírá
již od úsvitu v zápol tvrdošíjný;
to skučí děla, obrovské ty sůvy,
jichž hrdla zpupnou hanu vstříc si chrlí
a sršícími jazyky si klnou.
Tím krušným divadlem, jež konce nemá,
již znaveno se mhouří oko dálky,
a horstva sluch, již ohlušen a zmámen
tou vřavou, lhostejně si podřimuje;
i v zamžené tam rokli ohlas boje
jak rozespalý býk jen temně mručí.
Vře dosud bitva za obzorem v dálce,
a dosud čilá šelma krvežízně
tmou pustou ku bojišti zrakem jiskří
z té zraněného Turka tváře mroucí,
jež bolu zoufalstvím se proměnila
jen v bledou příšeru a k spočinutí
se marně chýlí k ustřelené paži,
svou tíhou nemohouc se ani opřít
v dlaň ruky druhé, uťatou až k ohbí;
a dosud nespí v trupu zohaveném,
ba bdí tam ohlas vražedného ryku!
Sluch lačně slídí, z hrozné mdloby skrání
jak z pasti hyena se prodíraje
i loká rány děl tak chtivou vášní,
jak slokami by milostnými zněly
z úst nejdražších mu k srdci v rozkoš sladkou!
Duch jeho nad krvavou troskou těla
jak dravec křídlatý se nad mrtvolou,
již povrženou, prost a volen vznáší.
Slyš, dál a dál se ztrácí palby hřmění;
ne, není klam jen slábnoucích to smyslů,
a neubývá dunícího třesku
jen s proudem krve, jenž se z ran mu řine;
on z mrákot napjal poslední svou sílu
a slyší ticha jistotu již němou!
Boj znikl v dálce, – víť on, co to značí:
toť poražení prorokových věrných,
hněv Allahův to chabým vyznavačům,
trest liknavým, kdož ve křesťanské krvi
dost horlivě se dosud nebrodili,
dnů dlouhých přáli robům nevěřícím
i nerdousili v plemeni jich kletém,
co zrozeno i nezrozeno ještě!
On cítí vše to rozpálenou duší,
on dychtí, plane zuřivostí svatou,
leč spoután soptí, nemoha se vrci
v před, v Allahových soudů kolej srázný
a mrtvolami ďaurů obesetý,
jichž dech byl morem v prorokově říši
a pohled skvrnou v slavném jejím lesku!
Ha, k činům vůli mít tak hrůzoplodnou
a k nim jen paží pahýly dva žhavé,
jichž hybem strastným, zvednou-li se v mukách
zlé moci v odpor nadlidskou až silou,
přec nelze odrazit ran zničujících
ni zdržet zkázy otomanské slávy,
byť zrak i viděl že se v nivec kácí
a v bídný pád ta říše nejskvělejší!
Tak v duchu zoufá zohavený Turčín,
kraj vida vůkol v tichém noci míru,
i světlo v bezpečí tam důvěřivém
zře kmitat oknem chudé chatky ďaurské,
kdež na kolenou křesťanská snad matka
smí v slzách slasti k ukřižovanému
teď klidně vzhlížet s modlitbou a díkem,
že nehrne se krajem bouře Turků,
již vrazili by v útulné jí hnízdo,
kde mláď jí dřímá pod ochranou božskou.
Ha, nemoci ni ženy bezobranné
se zmoci s pohrdáním jejích vzlyků
ni rozmačkat jí červa na kolébce:
toť bídný los, kde srdce msty tak lačno...
Ne, aspoň děsný trup ten ďaurským očím
ni k posměchu ni k slitování nebuď!
Smrť kletá, bezbranný být ďaurům v pospas,
a proklatější milost z ruky ďaurské!
Jest ještě zbraň, jíž trup ten dosud hrdý
má sílu vlásti; zkřivená to, lesklá
i bystrá Jantra, z pochvy temných břehů
jak obrovitá šavlice se sunouc;
tať nevyčte mu chabost! Hladce, chladně
hruď pronikne, s ní povolně se snoubíc,
ta dá i bezmocnému býti rekem,
jenž nehroze se smrtí, sám ji nutí,
by služebnou mu byla otrokyní,
an povelel jí blíž! Vždyť jenom pro to
sem z dalekého bojiště se plazil,
ač stokrát v krvi své se cestou svíjel,
jen proto, v hlubokých že vlnách řeky
tu lehká kyne smrť!
Již nad řečiště
se Turčín kloní s pobřežního svahu,
již napíná svou sílu klesající,
by v šumné vlny pohroužil se skokem;
tu náhle, jak by běsnou pěstí sražen,
se kácí k zemi krutým ran svých bolem,
jenž jedovatý kel mu v mozek vtíná,
hruď odmykaje stenem srdce rvoucím.
Slyš, výkřiku též výkřik odpovídá,
též bolný, ale plný slitování,
a k příšernému zjevu zraněného
dvé pohledů zpod vrásčitého čela
tak soucitných, tak mateřských se kloní...
to v pravdě byla křesťanská as matka,
jíž domovem ta chýžka s klidným světlem
tam pod obrazem ukřižovaného,
jenž mládě spící božským střehl zrakem.
Ta vyšedši si s vědrem k šumné Jantře
sten zaslechla i shledla na skleslého,
jejž chladivou teď vodou jemně křísí
a nad nímž, nade vrahem trpitelem,
jak nad nešťastným bratrem slzu roní.
Když hlavu jeho konejšivě zvedá,
dí Turčín posupně: „Nech mě jen umřít!
Vždyť přece vidíš, že již nemám rukou,
bych mohl jimi ubíjeti ďaury,
a že mi pro to život povrhelem!“
Však modlitbu jen tichou žena šepce
a paží svalnou – stařena to statná –
mdlé tělo zraněného s útlou péčí
a s jemným násilím jak dětské zvedá;
tak v utužilém náručí jej nese,
a těžký vzdech když stená z jeho prsou,
zas chlácholivě v chůzi odpočívá,
slov milých balzám v chorou linouc duši;
dál spěje zas, a zas mu k vůli stane,
tu samaritánskou si cestu dloužíc
svou něhou pokornou tak trpělivě,
jak břemenem by nebylo jí břímě,
ni vrahem vrah.
S ním vešla v chudou chatku;
jen jediné tu lože – snop to svěží,
jenž nedávno as vydal ze svých klásků
vše bohatství té chatě nadělené
žní neudupanou; tam její zbytek
snad poslední již voní z černé skyvy,
jež na tabuli osamělá značí
i hostinnost i chudobu – dvé svatých
a stařičkých to pramáteří v chatách,
jež obě šeptají své zlaté bájky
již u kolébek slovanského lidu.
I zde se kloní nad hlavinkou dětskou,
jež s usmíváním na kolébce dřímá;
neb jediná tu dřevěná jest miska,
jen zpola naplněná sladkým mlékem,
a pohled stařenin se bolně táže,
čí žízeň zvlaží ona skvostná trocha:
zda žhoucí ústa nebohého hosta,
či rtíky vnoučete jí napojí se.
Leč jenom chvíli stařenčino srdce
tak rozpačitě, bolně váhá, dělíc
svůj soucit mezi dítětem a vrahem,
neb ve tvář hledši ukřižovanému,
hned zraněného na jediné lože
své vlastní klade, poslední svou skyvu
mu ráda podává, a misku mléka,
ač ručka dítěte již po ní sahá,
jak oběť zvedá s okem zaroseným
a k ústům palčivým ji nese vrahu.
„Vím já,“ dí tklivě, „vím, ty přeubohý,
že již ni mušce nikdy neublížíš,
sám trpě, nerozsiješ utrpení!
Mým bratrem bůh tě činí trpícího;
již zapomeň, jak já jsem zapomněla,
co páchaly ty ruce utracené,
a pak jich rány již se nerozjitří.“
I chladí rány jeho svěží vodou,
v ně kladouc listy blahomocných bylin;
teď pro převzácné, tajemné jde kvítí,
jež opatrně chová v krovu chatky;
tož po trámoví stoupá vzhůru k stropu
a skvostu hojivého čile hledá.
Teď žhavěji než uhly na ohništi
zrak Turčínův se zablyskotal za ní,
a v ústech, bolem sevřených i mroucích,
bezmocným vztekem zaskřípaly zuby,
že již ni mušce ublížit mu nelze,
ni ženy bezbranné se mstivě zmoci,
ni rozmačkat jí červa na kolébce...
Ha, náhle vzpjal se, slabost umírání
teď s něho spadla; povstal tiše lstivě
a v zuby, jež tak málomocně skříply,
snop, jenž byl milosrdným jemu ložem,
vzal úsilně, s ním jedva neklesaje;
vzdor bolestem jej vlekl pod trámoví,
pak sílen vztekem k ohništi se vzchopil
a v zuby sevřel doutnající dřevo,
jež necítě, jak rty mu sežehalo,
jich šklebem ďábelským teď vyplil v slámu;
i rozlétly se, zaplanuly klásky,
jichž úrodou byl před chvíli se sytil;
sto jisker žhavé nitě vzduchem přede
jak stébla, v klasy sršící se ježí,
a k trámům opírá se hroznou tíhou,
až praskají, snop obrovský, jenž svázán
je z plamenů a ženě ohromené
již stele lože, bujně k ní se dmoucí.
Když spatřil, v rudé záři nad plápolem
že zalomila rukama tak marně,
tu nabyl mysli mrzák polomrtvý,
že zachechtal se chropotavým hrdlem
a vzpružen ocítil se skoro skokem,
teď u kolébky. Kousavá kdy šelma
klem bílým, vyceněným na svou kořist
a bělmem vytřeštěných zraků blýská,
chtíč zvířecký ni z její dravčí tváře
tak nezeje, jak z líce Turčínovy,
jež do kolébky na děcko se vrhá
a čelistmi se vťavši v měkké tílko
je v zubech zkrvavených z lůžka sápe.
Teď stenající oběť na zem pustil
a nohou na hořící snop ji koulí;
skřek pronikavý v plamenech se zdusil,
a žena s výše chaty zpustošené
se žalem omráčena kácí v oheň...
„Tak spálíme to vaše milosrdí,
váš zákon lidství, vaše lži a pravdy!
Tak zakousneme Evropě té zpupné
se v bolné místo zvetšelého těla
a žhavým střepem rozkopané modly
v pleť zvadlou vbodáme jí znak své pomsty,
než vaz nám zlomí, než nám utne pěsti!
Jak troud ať spláchne její veličenství,
tu, vražena kde dosud naše pata
a naše pochodeň kde dosud sálá;
tu podpálíme každou její svátost, –
vše pojdi v žáru! – Ha!“ On s bolným skřekem
se v kotouč svil a překotil se střemhlav
v rej plamenů, v nějž hořící naň břevna
se sují s krovu, jehož trhlinami
v dým černý, netopýr kde zplašen krouží,
hled hvězdný tajemného svědka svítá.