Do široka rozlit jako moře
včera uvítal mě v kráse svěží
s večerními šperky na pobřeží
starý Bodam, v dálce nachem hoře.
Ale dnes jen mlha po prostoře,
rozeznáváš stíny břehu stěží
a cos jako popel mutně leží
na vodách, jež přída lodi oře.
Toť jak popel rozmetaný věru,
co tu šedě splývá po jezeru
a vod kalí smaragdový klín,
ve vzduchu i kolem popel samý –
a jím kráčí ke mně nad vodami
velký, slavný, tajeplný stín.
Čerstvý větřík zavlál mlžnou hluší –
tvé již, Helvetie, cítím dechy,
píseň volnosti v mé vnitřní slechy
zahrála, mé srdce prudčej’ buší.
Vím, že leccos skvělý obraz ruší,
jenž kdys mládce toužné budil vzdechy,
ale přec, když myslí letím v Čechy,
závist ponurou mi táhne duší.
Zde tří velkých plemen zlomky malé
pod volnosti jasným praporem
našly svazek shody dokonalé.
Zatím co tam u nás plémě dvojí
odvěkým se sápe rozporem
a jen záštím všechny mysli kojí.
Národe, jenž od Visly až k Rýnu
rozestřel jsi svoje čety valné,
od Alp těchto k půlnoci až dalné,
kde hrob Slávů zavát v baltskou dýnu,
kterýž halíš skráň svou do vavřínu,
drtě soky do bezmoci žalné,
postrach světa, v moci triumfalné
v césarském se třpytě hermelínu,
jehož smělý sen již hrdě vzletá
k budoucnu, kdy prestol všeho světa
vítězný tvůj meč ti podmaní –;
jsi-li šťastnější než částka tvoje,
jež tu prosta moci, lesku, boje
volna žije v alpském ústraní?
Zvolna řídnou mlhy nad jezerem,
zřetelněji břehů zjev se střídá,
chvilkou zahrá jako třpytná slída
hřeben vlny slunka pod úderem.
Dychtivě mé oko bádá směrem,
kam se nyní točí lodi přída,
a cos jako strmá pyramida
probírá se temněj’ mlhy šerem.
Jasno rázem. Jako v žárném svitu
obrovité za ním hranice
mocný dóm se zžíhá do blankytu.
K němu ruka cestujících míří
a druh druhu věstí: „Kostnice“,
ale mně co duší při tom víří?!