Anoným
S. Čecha.
Mluvte mi, že ctižádosti plamen
bezděčná vám ňádra neroznítil,
jiný, jiný meteór že svítil
obětavé práci vašich ramen –
mluvte mi, já jistit nepřestanu,
onen anděl s řízou hvězdovatou
s učencem že sedí při kahanu,
s básníkem že ladí harfu zlatou.
Ano, ano, jasný anděl jsi ty,
milenko vší šlechty, ctižádosti,
co v nás zžíháš nejsvětější city,
nad hlavou nám zdvíháš berlu ctností.
Nevím věru, proč lord slavný píše,
libůstka jen že jej k péru vede,
mnohý proč, jenž jeho mní se výše,
tebou pohrdá, ty světa střede?
Ptám se vás, by pro vás měla
čest té váhy, míjivá co pěna,
174
tiskli byste na spisů svých čela
v zlatém rámci věhlasná svá jmena?
Já však vyznávám, prost všeho rdění,
ty že moje péro namáčíš,
o slabé že lyry mojí skvění
třesoucí mé rámě otáčíš!
Jednoho jen znám, – aj! ve snech letných
zamihl se mi co blesku třpyt,
toho jednoho tvých křídel květných
nikdy, nikdy nezasáhl chvyt!
***
Proti paláci tam v chýžky šeru
ostával kdys opuštěný jun,
dědictvím mu bylo – málo věru –
bílých trochu per a zlatých strun.
A ty byly družky srdce jeho,
růžemi jenž svými věnčíval,
stesk a touhy ducha vysokého
pérem tu, tu strunou vylíval; –
ale slyšte! nepodobno víře!
ač byl nadán sladkopádným rýmem,
nezvěčnil své jméno na papíře,
zůstal věčně věků anonýmem.
A což více, když byl oslavován,
nehlásal to tajně druhům svým,
a když kritiky naň oštěp kován,
neschoval jej nový anoným!
Poznalť záhy, horkou slzu roně,
v kých se jezdí k slávě kolejích
175
a že nade křídlatého koně
váží herka v zlatých otěžích;
poznalť záhy, bludičky že láji
časové jen ku potlesku zvou,
básník pravý nechť se schýlí k ráji
ňáder svých – a zavře za sebou;
poznalť záhy, čest že vůbec vadne
jako dlouhý o poledni stín,
a že všechno dříve, pozděj’ padne
v číročiré nepaměti klín.
Vemte k tomu, že se před ním mihl
Child Harolda do ciziny chvat,
a již víte, proč dva prsty zdvihl,
že se nechce nikdy jmenovat.
Mnoho neztratil, neb v našich časech
básníkem být nečest spíš než čest,
vavřín v jeho rozvlněných vlasech
rolničky co na bláznových jest.
***
Palác naproti, jenž řadu celou
věžiček a soch má na šíji,
okolo nichž rukou rozželelou,
minulost svůj svlačec ovíjí,
ač tu stojí co kmet sšedivělý
pohromami mnohonácte let,
přece vypěstil si běloskvělý
na šedivém kameni svém květ –
rybáři jak o podmorské perli,
o démantu černí kovkopi,
jenž prý skví se v skalní záklopi
ve stříbrné zeměducha berli,
176
tak si vypravují služebníci
o havraní bujné kadeři,
o snivé i smutnobledé líci,
o knížete mladé o dceři,
jež se kryje sama v nejtajnějších
šedivého zámku hlubinách,
jako fialka ne v nejkrajnějších
ukrývá se háje dubinách.
Otec sám jen ku dceři se brává
nad lůžko prý z rána po špičkách,
na čílku jí vlasy urovnává,
po bledých ji hladí tvářičkách,
a když ze snů růžových se budí,
ulíbává rtíků korály:
„Ó tu slast mi hvězd popřály!“
výrazové citů jeho chudí.
A jí všecko přáno, co jen koli
ve snivém se očku zatřpytí,
než přec v divou slast se neřítí,
ponořena v jakés tajné boly.
Na divanu perlolemném sedá,
o loket skráň bílou opírá
a tu kněžička ta krásná, bledá
v myšlenek se říši zabírá.
A tak sedá dlouhé, dlouhé časy,
až se z očka slza vykrádá,
tu ji stírá havraními vlasy –
a v své snění zase upadá.
Brzy pěvec v chudičkém svém bytu
o kněžce se snivé dozvěděl,
ano jednou při hvězdném se třpytu
177
na pochmurný palác zahleděl.
A jak zřel tam jinoch zamyšlený
do třpytícího se okénka,
ztrnul náhle jako zkameněný:
objevilať se v něm dívenka.
Ó to dívka bledá – bílá růže –
něžnější snad v světě být nemůže.
Jak se chví tu v křišťálovém jase
řasami dvou záclon ochvěná,
jak se blýská v nejčernějším vlase
bělolesklých perel zápěna!
A ty ručky bílé, rozepiaté
zdvíhají se v okna křišťále,
jako ty tam ony hvězdky zlaté
chtěly vtisknout na rtů korále,
a ta vnada celá v prsten světla
plápolajícího vsazena –
nejskvělejší lilie tu zkvetla
z šedivého zámku kamena!
Aj, teď v ruce spiaté, liliové
dětinné své čílko schyluje,
svatbě s bělem černě havranové
div se tu, kdo kontrast miluje!
Zdá se mu, že pláče.
A i jemu
zmokřují se oči bezděčně.
Toužíť on v tom slastiplném němu
patřiti tam na ni pověčně.
On tu k loutně sahá, on jí píseň pěje,
nad níž anděl na nebi se směje,
divokrásnou píseň o sladké své něze –
nenadchlať tak Muza nikdy svého kněze,
odkud ústa zňatá mezi lidmi pěla,
178
krásnější se píseň z nich nevyprýštěla!
Dokončilť ji, dávno okno bledé,
noc jen honí přízraky své šedé.
Probuď se, ó probuď, chýže synu,
bledou líc ti pablesk olívá,
zlatistá pak struna ve tvém klínu
větříka se dechem zachvívá –
Probuď se, ó probuď – sníti znova,
až buď sen tvůj v nic se rozplyne,
aneb smrti ruka liliová
v bezesennou noc ti pokyne!
On se zamiloval – Od té chvilky,
co ji hledy plamennými vssál,
obraz jeho bledolící milky
ve hvězdovém věnci před ním stál.
Děl on k sobě: Na jakém to křídlu
vznesl bych se chuďas úkradky
k milosti tvé neschnoucímu zřídlu
přese všechny stavů příhrádky?
Ó již vím – to křídlo zlatoperné,
na němžto tam k tobě doletím,
jež snad připoutá tvé očko černé
ku slzavým svojim zápětím –
Ó již vím – a jestli na mé básni
spočine těch holubiček pár,
pak mám dosti! V ňádrech mi pak zhasne
všechněch tužeb plápolavý žár!
Mateři, když dlaň tvá milé dítě
rozloučení kříže znamená
a v očí tvých blankytovém třpytě
179
nejtrpčejší slza plamená
a zrak tvůj zpod domácího krovu
odcházejícího sleduje –
ty jen cítíš tesknost básníkovu,
když své řádky světu věnuje!
Ha, tam na kostelním práhu sedí
suchotvárných stařen podoby
a ty na kritickou svoji váhu
tvého děcka kladou spůsoby:
„Hleďte, hleďte, tamo pod podloubí
Don Quixota druhý exemplář,
hle, jak scuchané mu vlasy vroubí
romanticky uslzenou tvář!
Na klobouku rinaldinském chvějí
péra se a v ruce Žižkův mlat –
na poctu své zlaté Dulcinei
s censurou on jde se potýkat!“
Nadarmo tu voláš za dítětem,
darmo se tvá náruč rozmyká,
nadarmo – on putuje již světem
a hůl nad ním láme kritika! –
***
„Dcero má, ach! pověz, co je tobě?
Co v tvých lících to dvé lilií?
Myslím si, že vadneš u chorobě,
neb že tajný bol tě zabíjí.
Poslyš! jsou tu pěvci – jejich píseň
milostnou prý v srdci budí tíseň.
Divná píseň – v královském prý oku
strhla hrázi slzavému toku.
180
Zní prý jako hvězdy v modrém lůně,
na Davidovu jak harfa trůně
a jak andělská prý peruť šumí,
nižádný jí člověk nerozumí.
Pokyň jen, a zavzní píseň v síni!“
Kynula. Aj, vchází bílý kmet
opřen o dívku, tak jako jíní
na opozděný se klade květ.
Retoma té – an kmet harfu bere –
korálovýma se píseň dere.
Co to, kněžko bledá? Uchvácí tě
čarovná té písně melodie,
že tvůj zrak, jak meteór se třpýtě,
směje se a zase slzu lije.
Či řeč této písně sladkozvuká
na srdce ti rozechvěné ťuká?
Skončena je píseň – kněžka kyne
a v klín dívce zlata tok se řine.
Ale kněžce bledší odtud jen
lilie na mladých lících pučí,
ona stále píseň sladkou bzučí
ponořena v tajemný kýs sen.
____
A vše jeho uši uslyšely,
jak se píseň neznámého slaví
a jak řádečky ty rozslzely
nejmilejší kněžky pohled tmavý.
Ó, kdo popíše ten pocit slasti,
jíž se do hlubin až duše chvěl,
181
když ji vídal loutny strunou vlásti
a, že při jeho to písni, mněl?
„Dcero má, ach, pověz, co je tobě?
Vždyť ty nejsi podobna si více,
nad lilie bledší tvoje líce –
Tys jen jako fantóm na svém hrobě.
Pověz mi, ach, mojí lásky květe,
co ti duši rozsmutněnou hněte?“
„Ó můj otče, nekárej své robě!
Tenkráte v té sladkobolné době,
když mi s děckem kmet svou píseň zpíval
u provázení svých vetchých strun,
přede mnou se tenkrát pozachvíval
smutnohledý, lepotvárný jun.
Mním, že by jen ten mi porozuměl,
kdo tu píseň v struny vdechnout uměl.
Pročež vznešený ten anoným
ať je zbožňovaným chotěm mým.
A když ten můj prsten nechce míti,
pak mi nelze déle živu býti!“
Otec vymlouvá jí divnou choutku.
Nadarmo! Pak pátrá v každém koutku
po zbožňovaném tom anonýmu.
On se vytratil co kotouč dýmu.
Nadarmo mu dává dcery lůže
a s ním veškeré své mocné jmění –
Podivný ten anoným si lení
utrhnouti dvě tak vzácné růže.
182
Konečně tu pod zámeckou branou
jedenkrát kýs švihák zazvonil
a před kněžičkou se polekanou
neznámý co básník poklonil.
Brzy prsteny své vyměnili –
a pak spokojeně spolu žili! –
____
Štědrý den * – než jenom u bohatých –
do zelených větví zášeru
řetězů svých navěšuje zlatých
cukroví i pestrou nádheru.
A kdo zří tu dítek smavé tváře,
andílky mní patřit u oltáře.
Hle tam v okně paláce – to robě
ze sněžné jak zdvíhá košilky
————
* Původní závěr zněl:
Bylo dušiček. Tam pod korunou
knížecí hrob jeden zasvítá:
o lyru se tamo zlatostrunnou
vavřínový věnec oplítá.
Nad hrobem se bledá paní kloní,
děcko růžené se tulí k ní
a z dvou očiček se slzy roní
na byt otce, chotě poslední.
A jak větérek tím věncem třese,
zažloutlý list často z něho nese
na hrob opodále opuštěný,
na němž svíčičku ni nezří plát,
na němž nevěstí kříž ověnčený,
že tu dřímá divný literát,
literát, jejž nebyly by sklály
láska nešťastná a hlad a zima,
na němž by ta paní s děckem stály,
kdyby se byl zřekl anonýma.
183
liliové svoje ručky obě.
k stromku planoucímu světýlky.
A ten úsměv na nevinném rtíku
utrápený básník stopuje,
slza se mu rodí v temném víku
mrznouc na líci, již skropuje.
Temno, pusto v bytu básníkově.
Oknem rozbitým sem hvězdice
sněhu vlétají a v starém krově
zoufanlivě úpí vichřice.
Myslíť on o jiných lidí blahu,
pojednou ty hvězdy sněhové
k určitému hromaždí se tahu,
kadeří jak by se proudové
bělavých po hrdé lili šíji.
Chumáč sněhu to – či hlava přec?
A ty hvězdy nebeské se svíjí
okolo té hlavy ve věnec,
zdá se mu, jak by se poupialo
na něho dvé očí soucitných
a dvé ruk jak by se k němu dralo
ze řás bílých, zlatoprůkvitných.
A jak zvonů znění vzdálené
v ucho se mu líbezný hlas lije:
„Já jsem ochranný duch poesie.
Pověz, proč’s tak smutno, dítě mé?‘‘
„Smuten jsem až k smrti!“ básník vece.
„Život můj jest jedna slza velká.
Mnohá duše malicherná, mělká
potápí se v blaha celé řece,
a já, svěřenec tvůj, tuto kvílím
uvádaje zvolna zimou, hladem,
a již již se ku zřícení chýlím
184
jako prápor nade starým hradem.
Místo zlato, osypal mi osud
sněhovou jen prsa hvězdičkou,
neuschly mi hořké slze posud
nad zvadlou mé lásky růžičkou.
Jež mne chtěla líbat vroucím rtíkem,
tu jsem nechal líbat podvodníkem.
Neb já nechtěl světem býti placen
za struny, jež naladil mi bůh,
a tak celičký můj život ztracen –
Nuž, ó duchu, navrať mi ten dluh!“
Z perlolemných záhybů tu krytu
obrovskou duch jedli vzhůru nese,
na té od země až do blankytu
slzí déšť se zlatotřpytných třese,
a když luna svítí na haluze,
přepestré se podobá to duze –
„Toť jsou slze lidských pokolení.
Vybudí-li slzu slasti v kom
vznešené tvé struny rozechvění,
toť buď tobě vánoční můj strom,“
pravil duch se vlídně usmívaje.
Rtoma básník plynoucíma v díce
dotekl se jeho roucha kraje,
dotekl – a nebylo ho více!
Uniklť on navždy hladu, zimě,
v jiném světle vytýčil své týmě.
185