Ve středu 12. srpna.
Sivohnědé nebe; na něm černé
horizontu stromy; dále řádky
žlutých klasů; cesty, strmé hrádky,
dál a dál šíře nerozměrné;
64
a hle! před tou nebe záplavou
ubíhají oráči i žnečky,
pestré holky žbány nad hlavou,
pes a bílý pastýř za ovečky;
aj, co běží? – Či to spřežení
bouře za sivými vraty frká
hromem, v mrakovozů běžení
bouře zraky rozžatými mrká?
Či to krví nebe se vylívá
pomněvši na vojnu, na krvavou,
a ty slzy a ten dešť tam splývá
z dálky v jednu mlhu červenavou? –
Neb to nebe kouřem zulíbané,
žhavým kouřem žhoucích obětí
a to blesků v plavu rozžetí,
stříbrné co drátky, zohýbané,
obětních snad nožů zdvihání?
Ano, ano, tam se v žertvu pálí
na plameni kostelů a dvorů
nemluvňat a žen dav neustálý,
síla chrabrých, přehrdinských sborů;
všem na čele spanilém a hrdém
jakby na knížecí na závěti,
v skvostu žen a v reků meči tvrdém
psáno stojí: Truchlé Polsky děti.
Marně kvílejí tam vysoko,
že se chvějí hvězdovité stropy,
marně roznášejí široko
vichřicí své prosby do Evropy –
Obětujte! hučí prostranství –
Komu? Králi s tigrovými zraky,
s duší černou jak ty temné mraky,
jehož kleté jmeno: Tyranství!
65
Královně, jež plna kupectví
v krvi lidstva rozvíjí se k květu,
vládne všemu nynějšímu světu
skrývajíc své jméno: Soběctví!