Mé sny.
(1864.)
Hustá krev se žilami mně vleče,
nevrlá má zřítelnice, tvář.
Než co ducha žilami mně teče
jako plamen, jako rychlá zář!
V řeči, hnutí liknavý a chladný –
v myšlenkách co rozezlený blesk,
za dne klidný, temný, nenápadný,
v noci bouře, výstřednost i lesk!
1.
1.
Stěny síně nejisto se chvějí,
v uchu hudba dušená mi zní,
jako v kouři ženštiny se chvějí,
já se chvěju, já se nesu s Ní.
102
Z černých vlasů korály jí blýští,
zrak můj bloudí v labyrinthu krás,
z hrdých brv jí plamenové prýští,
dlaň má svírá zlatotkaný pás.
Cítím ji již u samičké šíje,
ňader perly na prsou mi zní,
měkká dlaň se po krku mi vije,
horký ret se celována mní – – –
2.
2.
Aj, tu mizí... strop se rozšiřuje,
v nebe chmurné klenba strakatá,
hromovými bubny zaviřuje
zžíhajíc se v světla klikatá.......
Šero kol a v zasmušilém šeru
přede mnou kýs šedivější mrak,
země kvílí v dusotání steru,
blýskají se meče křivolak.......
Hudba divoká se k uchu nese,
v čelo seje rozechvění mráz,
na vrch duše pobouřené třese
nové dumy bohatýrský ráz.
Meč, ó meč! tak duše moje touží,
v oko proudí plamenělá krev
a již šumně nad hlavou mi krouží
rozedraná, vírná korouhev.......
Duchy dědů z daleka mi kynou,
v krvi vrahů potápí se zbraň,
tuholistou, šustnou bobkovinou
zelená se krvavá mi skráň – – –
103
3.
3.
Náhle bobky ve vlasy se mění,
vlasů kruh na holém temenu,
žíně, kápí místo obrnění,
v rukou kříž a nohy v řemenu;
a tu tiché hradby Nazaretu
stříbrně mi luna maluje
a v svém jemném, mnoholistném květu
hvězda spanilá jim kraluje.
A tu zvonky blíže, dále znějí,
zpomínají čarokrásné dny,
slzy pohnutí se v líci chvějí,
v duši tonou víry blahé sny – . *
– – – – – – – – – – – –