V úterý 11. srpna. *
Chtěl jsem psáti s mnohou umělostí
básně své ve formě bezúhonné –
Ale ach! jak jsem ta citů kvítka
vtěsnával do tuhých nauky vazeb,
tu se svěžest, vůně ztrácela.
Chtěl jsem psáti básně velikánské,
romány a šíré epopeje,
ale bujnost vrtkavého mládí
novými vždy obrazy a city
předurčený chod jich rušila.
Nuže s Bohem, epopeje, báje,
ještě jedna – máti věnovaná –
a pak čekejte vy časů příštích,
až těch citů rozmanitost volná
v mocnější se všechněch sleje cit.
Psáti budu, jak mi srdce dává,
vůni vdéchat do papíru toho,
————
* 1863.
63
pravidly jen jako stužkou vázat
k okrase tu různobarvou kytku
náhlých, různých srdce výkvětů.
V lesku jitra střechy se rodí,
nad kostelem luna umírá,
díky, bratři, za veselení!
Noha mdlá se v pole ubírá.
Krásotinek mizejí tváře,
bujní koni za vraty frčí,
v síni hasne veselá záře,
vozy hostů silnicí hrčí.
Krásné jste vyvy, klenuté síně,
hezčí nebe hvězdnatý krov!
Krásné skvosty v hedbávném klíně,
hezčí jitra nachový kov!
Svůdná jsi tyty, besedy krásko,
nezmožena však neviná (sic) tebou,
žhavá jsi ty, smyslná lásko,
ctnostná, vyšší pohrdá tebou!