Vítr.
(1864.)
Zadrž, muži, kam to spěcháš?
Dětí dav za tebou kvílí! –
* V zápisníku čtyři listy vyřezány.
104
Marně – on se neohlíží,
dále jenom, dále pílí.
Ach, ten pláč ho nezadrží!
Vždyť to věčná hudba jeho:
on ji slyší, když se z rána
z lože zdvíhá chudobného;
on ji slyší, když se večer
z práce těžké domů béře:
pláč ho k chýži doprovází,
pláč mu otevírá dvéře.......
On nemůže pláč ten utišiti,
nic nemá, by hlad jich ukojil,
a jen věčně nuzné toto živobytí
posléz tak si velmi zošklivil,
že si smrt jen neustále přál;
ba, teď spěchá v chvatu divokém,
by ten život bídný sám si vzal. – –
Než co ho to staví v divém chvatu?
Kam to okem kalným zalétá?
Ach, on ještě vzpomenul si na tu,
jež co hvězda krásně rozžetá
poutí pozemskou ho vedla.
Již jí není – hvězda zhasla.
Tvář jí dobrotivá zbledla
a to oko, v němž se třásla
často slza vroucí lásky,
na věky se uzavřelo.
Všechno toto dávno svadlo,
v chladném hrobě zpráchnivělo.
105
Ó, jak často on tam chodil
a na hrobě vroucí čelo
v rose kvítků vonných brodil.
Též i dítky tamo vodil,
s nimi za máť se modlíval,
matčiny jim písně zpíval.
A když nejmladší se dítko –
pacholíček s okem modrým,
tak nevinným, ach, tak bodrým –
tam se modlilo, tu kvítko
vykvětlé z drahého hrobu
zříti mněl a v drahém dítku
matky objímal podobu. –
***
On se vrací k dítkám nazpět
a nejmladší k srdci vine
ještě jednou, naposledy.
Z oka slza jemu plyne,
slza slasti, však i hoře,
v děcka očko zrak svůj noře
nade tvář se jeho shýbá,
tisíckráte v ní je líbá,
loučí se s ním i s druhými – –
Pryč jde kroky zrychlenými. – –