báseň bez názvu

Svatopluk Čech

Vy lány široké a luhy, polí nesčíslné pruhy, kam až sahá chodce zor, jak smavo mi, jak zdravo mi, když letí zraky nespoutané přes vaše vzorce pestrotkané až k modru hor, jichž obrys lehce vdechnut na obzor! Vy líchy zelené a zlaté, s českou duší pevně spjaté, její vzpomínka i sen, z těch vašich pout se těžko zout: nechť kdekoli váš rodák vězí, jej oblétá dech vašich mezí a ve vás jen klid nachází, sám sobě navrácen. [183] Jen jedna hymna k nebi vznáší pravé vzlety země naší, z jejích citův utkána: když pod blankyt nad mořem žit, nad sekáčů a žneček davy svůj vznese trylek rokotavý zpěv skřivana a práci pěje libé hosanna! Nechť klasy ducha žít nám třeba nebo jít za skývou chleba v trhů vír a dílen hluk, v ten ruch a shon jak dálný zvon, jenž zabloudilce volá zpátky v kraj, kde je doma, na klín matky, vždy onen zvuk se ozve zas a zrychlí srdce tluk. Nechť valem tíhnem’ v městské vřavy, přece náš je živel pravý, pravým teplem dýše krb tam jedině v té šířině, kde v dál se táhnou lány, luhy, kde voní doškou mezí stuhy, kde zvoní srp ve žlutém obilí a modru chrp. 184 II. II.
 Na širokých polích, na dalekých polích jaká krása dnes! Stébel husté davy výše mužské hlavy stojí jako les. Klasů jasné vlny těžkým zrním plny šumí vedle cest, a když van je sehne, mezi nimi šlehne na sta modrých hvězdhvězd. V brokátovém hávě, v plné letní slávě září každý lán, těší se své kráse, všecek usmívá se, sluncem zulíbán. Však tu nivou náhle prochvělo cos táhle jako teskný vzdech, jakby všechno zbledlo, s uleknutím vzhledlo k hrstce šedých střech. 185 Odtud blesklo cosi – zasvitly tam kosy v jitřním pablesku, s nimi na rameně muži odměřeně vyšli na stezku. Postavy to silné( ruce tvrdé, žilné( osmahlá je pleť( i hruď, zpráhlá žárem, režných košil spárem svítí jako měď. Sbor ten, s krbci v pasu, došel k moři klasů, kosy sklonil v zem, nahoře pak na ně složil drsné dlaně, chvíli postál něm. Ještě v zadumání rozhlíží se plání přes ten zlatý les, pnoucí se tu v pýše po široké líše naposledy dnes. 186 III. Starý sekáč: Úroda tu požehnaná – jenom hleďte na ni! jako jiskřící se zlato v boží štědré dlani. Jiskra: Boží dlaň je otevřena, a v ní hojné dary( jen že u ní s holí v ruce hlídač volá: Vari! Šimon: Smíšek jsi – mně nad tím řádem jenom žluč se pění, že i boží ruku vlídnou v pěst si na nás mění. Starý sekáč: Nechte, hoši, mudrování, raděj’ čile k dílu, dokud slunce v plném ohni nesedí nám v týlu. A ty, mladý jonáku, čiperný náš zpěváku, než schystáme kosy, zazpívej nám cosi! 187 IV. Píseň mladého sekáče: Sekáči jak vojáci jdou si pěkně řadou, jdou si polem veselí, a kde máchnou ocelí, všechno na zem kladou. Kosa pěkně zkřivená, naklepaná, broušená, do kola se blyští a jak vítr sviští. V jeden ráz hned celý šik leží porubaný, ale jeho mrtvoly jsou jen klasů chocholy, krví mák je planý. Nejdem vraždit do boje, vojáci jsme pokoje, a náš palaš křivý nás i jiné živí. Jako voják vesele jdu si pěkně v řadě, za kloboukem chrpu mám, na zrak modrý vzpomínám, důlek v bílé bradě... Kosa k tomu tančící rozvlněnou pšenicí do kola se blyští a jak vítr sviští. 188 Šimon: Věčně jen kol modrých očí tvoje myšlenky se točí. Co nás moudré těší, tísní, marno čekat ve tvé písni. V. Zpěv jiného sekáče: Pěkně sekat z rána, hned jak sejde rosa: v ruce ještě čerstvé letí pírkem kosa. K tomu vyhrávají skřivanové shora krásněji než hudba královského dvora. Dobře se nám seče – ale škoda, braši, že ty naše kosy nežnou pšenku naši. Požehnané lány vůkol přeširoko, dvory, sady, luka, kam až sahá oko, 189 i les, který v dáli kraj náš vroubí temně – všechno pánům patří, nám ni hrstka země. Naše v širém světě jsou ty kosy pouze a ty zdravé svaly, k tomu s bídou nouze. VI. Šimon: Toť už jiné! Tvoje noty líp nám zvoní do roboty. – Ptám se, bratři, kdo ty meze jakými táh’ právy? lánů sta pro pány, kněze, nám ni hrstku trávy? A proč rukou mozolnatou lopotím se v poli, z něhož jiný žeň si zlatou vozí do stodoly? Jiskra: Vždyť on královským ti platem každý mozol zlatí! 190 Jiný: Baže! Kdo z nás hodí kosou, věru málo ztratí. Šimon: Spíš tou kosou – – Starý sekáč: Ticho, konec! Už nás práce volá. Před polednem až tam k dubu ať je lícha holá! Pak nám schladí horká čela větev rozložitá, kde už z jitra jakýs lenoch – hleďte! – lelky chytá. VII. Poeta (na procházce): Dub osamělý vévodí tu kraji jak obr zasmušilý v plesu žní, snad zbytek doubravy, kam nosil v taji svou ještě oběť pohan poslední. Zde usednu si na omšený kořen, bych – druid nový střízlivějších dnů – svým zrakem v půvab nivy letní vnořen tkal po ní vlákna pavučí svých snů. 191 A snad můj vzdech nad tímto divadlem sám jediný zde rozkoš, obdiv hlásí, má duše jediným snad zrcadlem, v němž obhlíží ten kraj své letní krásy. Snům vesnickým v tom klasů vlnobití jen zlato zisku příštího se třpytítřpytí, a kdyby víla Poesie tam se vánkem přikradla, kde slunce mění kos prostých ostří v démantový plam, zvuk hrubých slov o všední péči denní by zaplašil ji, šprýmy ošumělé jak cáry na sekáčů snědém těle. Leč víla ta jen z dáli v jemnou duhu mi šatí oněch postav prostý řad, a skromnou žatvu skutečného luhu v lán mění snů, v žeň pohádkových vnad: tu převysoko jako zlaté háje pnou klasy nezemské svůj třpytný stvol, květ máku, chrp z nich svítí ohněm báje, sta purpurových, safírových kol, a velký srp jak oblouk půlměsíce, ze stříbra lesku tajemného skut, plá pod oválem něžným snivé líce, jíž Boza jímá uzardělá Rut. Můj život sám – zda bděním jest či sněním? Co přelud pouhý v něm? co skutečnost? Jdu světa, lidí ruchem každodenním jak z jiných sfér sem zabloudilý host. Jak mydlin vzdušný třpyt se pro mne skvěje zjev měnivý té zemské oblasti – 192 co podstata mi jeho? Lidské děje mně divadlo, v němž nemám účasti. I v nitru vlastním citů vlnobití – ples, bolest, rozkoš s vášně závratí – mně zdá se jiného jak odraz žití, kde světa toho řády neplatí, kde tupým snem se jeví život davu, jenž tyje v požitku neb jako skot ve stálé robotě svůj lije pot pod těsným jařmem smluveného mravu. Snad Kosmu duch, když vzbudil dechem žití na zemské kouli mravenčí ten rod, by tvář jí zryli chodeb svojich sítí, z ní žili, tyli, krmili svůj plod a boje sváděli o stébla, střepy, v tom shonu žití pro vše jiné slepi, – k nim vtrousil jiné též, by jejich zorem sám pozoroval svého díla vděk, lad barev skrytý ostatním a forem, pel tajemný svých tvůrčích myšlenek... Hle! tito kolem v potu kosí, žnou, by pána krmili a sami syti po práci večer, nízkým stropem kryti, kam sklonit měli hlavu zemdlenou. I my jsme ženci( ale k práci jiné nám vlání klasů myšlenkových kyne: z těch zrn, jež ruka naše zasije, dav nechystá si všední těla chleby, než svatozářná duchů hostie od prachu zemského se vznáší k nebi! 193 VIII. Myšlenky sekáčů.
Starý. Co jsme my se natančili spolu vesele, co jsme, koso, pokosili pšenky, jetele! A nechť hlava teď se bělá, nakřivuje plec, ruka stará dále tančit musí s tebou přec. Koso, neustaň, dokud slouží dlaň! U syna sic, Bohu díky, suchý koutek mám( ale chuďas drobet chleba s nouzí shání sám. Z holých dlaní hejno dětí uživit je kříž – nesmí k tomu starý táta padnout na obtíž. Koso, neustaň, dokud stačí dlaň! Beztoho za krátkou dobu bude konec as, službu vypoví mi ruka, stářím klesne vaz( 194 a pak musím rozloučit se navždy s robotou, chodit pěkně po staveních v pátek žebrotou. Koso, braň se, braň, dokud stačí dlaň! Za humny už jiný sekáč očekává mne, samého mě jako stéblo rázem podetne. Po lopotě odpočinu tamhle nad bory na hřbitově vedle vrátek u své Barbory. Koso, neustaň, dokud slouží dlaň! Ženich. Kosa kruhem zavíří, složí k řádce řádku, by též halíř k halíři klad se na hromádku. Svatba bude za krátko, třeba platit štolu, až, mé drahé děvčátko, z chrámu půjdem spolu. Samo potom obilí klást se bude řadou, vzpomenu-li co chvíli na svou ženu mladou. 195 A když kraj se zašeří, půjdu vesel domů, kde mě přijme s večeří a s hubičkou k tomu. Budem v polích, ve dvoře spolu práci shánět, úsporu si k úspoře do truhlice schránět, bude těšit za krátko stříbrným nás hlasem, koupíme si prasátko a snad kravku časem. A bůh dá, že k posledu i svou vlastní střechu pořídit si dovedu, třeba z došků, mechu( usedneme pod jabloň ve svém vlastním sádku – Vesele dál, koso, zvoň, a klaď k řádce řádku! Starší muž. Lopotila se mnou žena od úsvitu do noci, pak i synek mladou rukou, dcera byla k pomoci( scházely se, trocha k troše, trpce naspořené groše, 196 každý z nich byl skropen potem z vrásek čela našeho – – Vzpomenu-li, takhle kosou vztekle máchnout do všeho! Pojednou sem zpráva letí, jaký v městě shon a hluk: zpronevěra – hýřili tam z mozolů sta chudých ruk! Rázem bylo po všem veta, zač jsme soužili se leta, nechť si potom kočár vezl k soudu toho, onoho – – Věru, kosou, jenom kosou, takhle kosou do toho! Žena ulehla z té rány – dosud chodí jako duch. Drahé léky – práce málo – u žida mi roste dluh. Zmizel ženich naší Bětky, lačný jen té peněz špetky( ona teď jak stín se plouží, stále pláče pro něho – – Jářku, kosou, jenom kosou, takhle kosou do všeho! A teď pomocník mi ještě, Józa můj, na vojnu vzat, když mi rozkvet’ v plné síle, do práce jak lítý kat. Nyní steskem hlavu věsí 197 a snad chřadne v dálce kdesi, nebo zvětřilce mi vrátí místo synka hodného – Inu, kosou, jenom kosou, takhle kosou do všeho! Šimon. Jeden pluhem brázdy ryl, potem svým je smáčel, druhý pilně zrní sil, třetí pole zvláčel, a když vzejde klasů houšť na bohaté líše, ten, kdo prstem nehnul tam, obchází ji v pýše. Vedrem s čela prýští pot, umdlévají páže, hejno lidí o překot kosí, hrabe, váže( jenom jeden ve stínu hoví sobě tady, hledě vesel, jak mu tam rostou snopů řady. Mlatci tepou o závod, až je ruka brní, a s čel jejich horký pot skrápá v jasné zrní, v sýpce pak jich dílo pán zkumným zrakem cení, 198 rád, že pšenky hromadu v kupu zlata změní. A když mouku vyrobí práce mlýnské chasy, nejbělejší ozdobí dortem panské kvasy, z nejhorší pak chleba kus stačí na den celý těm, co v potu orali, sili, žali, mleli. Mladík. S hráběmi a srpem děvčátka už jdou ve vysokém žitě bílou pěšinou( a já sebe sám častokrát se ptám, proč z nich vidím ustavičně jen tu jedinou. Rozkývá-li stébla vánku tichý šust, myslím na krok lehký, svižný její vzrůst, a když v osení mák se rumění, vidím její zapýření, úsměv milých úst. 199 Z chrpy, která kmitne pod mou ocelí, svitne modrých očí pohled veselý a hned celá zem rozkvete mi v něm, jak bych kráčel nejkrásnější jarní nedělí. Zmizela mi v žitě za vysoký klas, nad ním třepetá se jenom světlý vlas( koso, v hon se dej, cestu prosekej, ať ji spatřím s hlavy k patě celou krásnou zas! Mladý manžel. Odved’ jsem si od oltáře ženušku jak růže květ, jeden zpěv a jedna záře byl mi tehdáž celý svět. Řekl jsem: Tvé ručky bílé neosmáhnou v hrubém díle, nechať sama ztvrdne prací moje dlaň jak oblázek, bych tě mohl doma chovat, kvítím jen tě ověnčovat jako drahý obrázek. 200 Tu se odkuds vrátil z dálky, hráč a hýřil, mladý pán, ze zahálky do zahálky, našperkován, ulízán. A když prvně jsem ho zočil, kterak okem lačným točil po zástupu ženské chasy, zlá mě jala předtucha – Radost prchla od té chvíle, černý pták mi used’ v týle, věčně skuhrá do ucha. Divný úsměv, šepot lidí dobré věci nevěstí, lecos vlastní zrak můj vidí, z čeho tuším neštěstí. Strach se druží k mojim pracím, zamračen se v jizbu vracím, odkud všechny chvíle zlaté vichrem zlým jsou rozváty – Žena přísahá sic, pláče, ale mně dál v ucho kráče temný havran proklatý. Co můj život? Z jitra k šeru v zimní mráz i letní žár za tuhou se prací beru pro kus chleba, šatu cár. Jenom jedna hvězda světlá na mém tmavém nebi zkvetla, jedna v poušti růže krásná za můj trud a horký pot: chtěl jsem jen, by láska ženy 201 blažila mě bez proměny, ta mi dražší nad život. Zatím co zde s kosou pílí do umdlení moje pěst, hejsek líný, rozmařilý, snad tam spřádá svůdnou lest, aby hříčkou beze studu mohl ukrátit si nudu – – Ne! – Již pouhým pomyšlením pěsť mi svírá lítý hněv, všechna se mi k čelu valí, rudou mlhou oči kalí vztekem rozpěněná krev. Ještě chvilkou mračno mizí, červa v duši přemáhám, mimo pouštím šepty cizí, věřím ženy přísahám. Jestli však mé oči jednou v lotřích drápech poklad shlednou, který jediný mne těšil pod tou boží oblohou: kosa má se strašně mihne, nechať potom zkáza stihne i mou hlavu nebohou! Jiskra. Raděj než kosit v úpalu lán pod lipou v chládku zvedal bych žbán, 202 zvonil tam skleničkou, šenkýřku mladičkou volal jak pán. – – Přeškoda jen, že je to sen( lípa i sklenička, hezounká vdovička, pivečko křen našinci nekvetou ve všední den. Našinci teprv před nedělí může se zdáti o veselí, zbude-li v sobotu na trochu výskotu do pondělí. – Panská jen lest kalendář jest, týden teď v oplátku v jinakém pořádku měl by se vést: všední den jediný, neděl mít šest. V ledačem chtěl bych zavésti rád na chvilku aspoň jinačí řád, jednou též po práci našinci v paláci bažantů přát( panský pak host chleb měj – a dost! 203 Vodou jej zavlažuj a k tomu rozvažuj: Střídmost je cnost, nejlepší s málem je spokojenost. Ale co platno přát si a chtět, po staru dále točí se svět, nejraděj’ chuďasu uchystá ke kvasu s pelyňkem jed. – Mně však je hej, děj se co děj( chvíli tu zůstanu, čapku pak na stranu, zavolám: Ej, vesničko, krajino, dobře se měj! S loučením nemám veliký žel( pěkno jít krajem v šířku i dél, pro dělné pravice, všude zrá pšenice, řepa i chmel. – Dojde-li dech na stranách všech, z korábu v přístavu pošlu sto pozdravů do milých Čech, o chleba poprosím daleký břeh. 204 Lehko mi ještě bez ženských pout, dokud se v pevný neskrčím kout( když malí naháči chytnou tě v chumáči, těžko se hnout. Zkalí tu zrak starostí mrak: hořký květ chudině rozkvetá v rodině – snad i já pak přestanu pět si jak v povětří pták. A přece mysl veselá nás jediná hřeje v chudoby mráz, všechny s ní klopoty, svízele, roboty přežiješ snáz; – do šedin svých, dočkám-li jich, kéž se jí nezbavím, potomkům zůstavím do trampot zlých dědictvím aspoň svůj veselý smích! IX. IX.
 Kraj celý oživ’ prací dělných rukou, zní šíro hudbou žatvy různozvukou: 205 tu smích, tam spor, v šum hrabic srpy zvoní, křik dozorců lid k nové píli honí. A třeba povzbudit jej rázným slovem, neb slunná výš teď sálá žhoucím kovem a vlnám ohnivým, v nichž hoří niva, též podobá se zlatá spousta žniva. Na hlavě mladá žnečka šátku řasy v šíř stele před polibkem slunce žhavým, že zdá se, jak by třepal mezi klasy kýs motýl obr křídlem červenavým( však nadarmo: dál proudy s čela kanou v líc do brunatna sluncem ožehanou. Vše tone v potu, co zde kosí, váže, ret jedva ovlažený vodou žbánu zas dychtí po něm, klesá mdlobou páže, i hlas již vázne v hrdle ženci, pánu, ba ztich’ i skřivan, věčný hudec lánu. Však teď se blíží slunce k půli dráhy, zvon polední se z dědin ozve záhy. Tu veseleji opět kosa šlehla, řad sekáčů se vzpružil poumdlený, by rychle úzká klasů prouha lehla, jež doposud je od paloučku dělí, kde pod starého dubu větví stinnou hlad utiší a chvíli odpočinou. Tam nad kořeny, které spletí hadů v šíř mohutnými hrboly se plazí, v té výhni kol se šeří ostrov chladu, kam slunce žár si marně cestu razí stem rozsochatých větví hrbolatých, jež zapleteny hustě, křivolace 206 v síť divotvárných suků uzlovatých se tmějí v zelenavém listů mrace. Řad věků prch’, než obrovskému kmenu tak divě rozbrázdily černou kůru, než listů krov, jenž jako dóm se klene, tak vysoko se vypjal k nebi vzhůru, než větve samy vzrostly v silné kmeny, v tu dálku širým kruhem rozpřaženy. Ó, kdyby dub ten vypravovat uměl, jak dlouhou, divnou kroniku by šuměl! Snad můž’ se řadit do slavené čety těch patriarchů mezi stromy kmety, těch obrů sem tam v českém kraji zbylých, již hledí ze sna do přítomné doby, těch pamětníků věrných, zasmušilých nad pokolení dávno zašlých hroby, jak dub jest onen, jemuž vínek lásky báj zavěsila na pně kůru šerou, a pod nímž dosud snějí černovlásky o vládci jatém Kresinovou dcerou. Snad roven stářím peruckému dědu i ten zde vzrostl v bájných věků šedu, snad pamatuje zápas ještě mnohý, v němž kříž tu plašil staré předků bohy, a jistě stál již, kdy zhas’ na prestole rod vzešlý k slávě od prostého pluhu, jenž s pohrdou zřel na otecké role, lid vodě cizí do našeho luhu( strom tento spatřil, kterak nad vršinou hrad vypjal se, jenž nyní zříceninou( pak zočil vojska mrak pod kopí lesem, 207 v jichž praporcích se kříže krví rděly, leč kalich zpět je hnal a pod kolesem spoust vozových za nimi lány hřměly( dál střídaly se nové dějů změny, zář slávy, bída, požár vsí a pleny, až shlédl v dálku plížiti se kolem řad psanců, bibli celujících s bolem, a mnichy obklopené drábů četou v žár metat kralickou tu setbu kletou – Dál opět vojska vídal v časů toku i průvod časem nádherný, kde zlatem řád svítil na prsou, kord podle boku i klobouk tříhranný nad pestrým šatem, kde křišťál jasný na nosítkách zlatých tvář sličnou jevil hrdé krasavice pod sněžnou závějí kštic šperkem spjatých, v nichž diamantů hrála blýskavice, že oslněn a podivením němý lid vůkol rabsky klonil se až k zemi. Leč zář té nádhery, ty voje dravé přec byly tu jen zjevy přeletavé, tou nivou míjely jak ptactvo cizí, jež zastře časem oblohu a zmizí. Však jeden obraz po vše dlouhé věky, co dub se dívá lidských dějů změně, své strasti všední a své prosté vděky mu stejny málem objevoval denně, a když ta cizí vidma prchla vidu, vždy sám tu zbýval: – věčná práce lidu. Nechť král se střídal s králem, nové rody trůn týčily nad krvavými brody, ať šla jim v patách pohroma neb sláva, 208 i tento kraj ať střídal pány svoje, ať měnily se úřady a práva, i mrav a víra, způsoby a kroje: – vždy strom ten vídal hloučky lidu kolem sít, žíti, krušně plahočit se polem, a v poledním je odpočinku krátkém tak stejně hostil před mnohými věky, jak nyní vítá sekáče svým chládkem ku sladké pohově na pažit měkký. A dokud na posledním ze svých suků peň vetchý zachová si zeleň chudou, i po staletích vnuci jejich vnuků své kosy pod ním naklepávat budou. A nechť si lidstvo k výši jakékoli svým duchem vzlétne, zjemní svoje žití, ta práce prastará na plodné roli vždy základem přec bude jeho bytí. Měst hlučný ruch a všechen přepych skvělý, řád společnosti se svých strážců šikem, zář vědy, poklad vzdělanosti celý – to všechno v nic by zvrátilo se mžikem, verš poetů by ztich’ i louten zvuky, i štětec s dlátem kles’ by z umné ruky ve chrámu krásy zpustlém – kdyby v luhu dlaň drsná srpu nechala i pluhu: ta práce všední dosahem je prvá, jsou bez ní všechny stavby ducha vratky, neb šťáva životní, jíž lidstvo trvá, jen tam se prýští – z ňader Země matky! Ten kov, jenž půdu brázdí, klasy seče, měl zemí vládnout( ale z dávné doby 209 svět podmanil jen v divém tvaru meče, a teď i meč sám klesl do poroby: teď železu, ať ničí nebo tvoří, kov třpytný vládne, jemuž věk se koří. Co dub ten hledí kol na širé líchy, vždy viděl na nich práci blahočinnou šíj skláněti pod jařmem panské pýchy: Tam, sporý rum kde zarost’ ostružinou, kdys hradní velmoži lid kraje hnětli, naň každý věk jen těžší důtky pletli. Jen jednou kosy vzpřímily se vzdorně a klanici zatk’ rolník za lem škorně a mlatec vítězným se pomstil tepem na panských lebkách okovaným cepem – pak v horší ještě otročili muce až do časů, kdy klaněli se holi, jíž vládla vrchnost s pudrem na paruce. Teď slávu rokoka již snědli moli, i vzpomínka na drábskou hůl se ztrácí... Nuž, plný spásy den zda vzešel práci? Zda pro sebe tu na svém šťastna tvoří? Zdaž toho, který pro jiné se moří, krov aspoň vlídný v jizbu vzdušnou vítá, kde chleba dostatek stůl prostý skytá, zda k sobě může nachýlit a dětem též časem haluz s jasným ducha květem? Zda čest a vážnost jeho píli kynou, ret žádný s pohrdou se neukřiví nad prostou kytlí s čerstvou role hlinou, nad rukou zjizvenou, jež lidstvo živí? 210 Z mlh teprv kmitá Zora spásy mladá, svit semotam i v tiché lány padá. Zda ještě pean Práce oslavené dub starý uslyší, pod jehož krovem dlel právě básník v kraji pohádkovém a sekáčů teď hloučky unavené kvas chudý koření si prostým slovem? X. Starý sekáč: Za oběd a za pohovu díky Bohu vzdejme a zas k veselému tanci kosy uchystejme! Jiný: Nevím, nevím – pohleď za les, jak tam černo, brachu( klasy vlní se, a cestou letí kotouč prachu. Starý sekáč: Možná dost, že pod horami zlá se strhne mela( ale nám zde jenom větřík schladí horká čela. 211 Šimon: Bouřka bude( už se nebem staví černé hrady, k pospěchu sám statkář onde honí žneček řady. Jiskra: Ba, i mladý pán se čile kolem chasy točí, však ten hlídá místo klasů chrpy hezkých očí. Mladý manžel: Z kola děvčat ční jak hastroš z kvetoucího máku. Jiskra: Pod střechou máš svoji slípku – co ti po luňáku? Mladý manžel: Kam tím biješ? Co s mou ženou? Pověz bez prodlení! Jiskra: Hleďme bloudka žárlivého, jak hned zuby cení! Což se ani řečí kmitnout nesmí tvoje žínka? – Pohleď raděj: vlk tu skokem, sotva o něm zmínka. 212 Statkářův syn: Z těžkých mračen hrozí bouře, všechno s prací kvapí, a tu chlapi v trávě! Sekáči: Zvolna! Nejsme ničí chlapi. Starý sekáč: Už jsme vstali( sami víme, čeho zapotřebí. Statkářův syn: Holí abys honil k práci líné darmochleby! Mladý manžel: Darmochleb a lenoch, hejsku – to jen tobě patří. Statkářův syn (zdvihá jezdecký bič): Dám ti – – ! Mladý manžel: Pojď jen – tu má kosa! Jiní: Ukažme mu, bratři! 213 Starý sekáč: Zpátky, zpátky! Mějte rozum! Šimon: Odprosit nás musí! Jiní: Ukažme mu! Za svůj bičík naše kosy zkusí. Jiskra: Škoda kos je na ten koukol – obstupme ho v kole! Šimon pak mu splatí za nás v pěkné epištole. Sekáči: Dobrá, kosy napřáhněme kolem něho v kruhu! Statkářův syn: Pusťte! Sekáči: Zpátky! Chraň svou nohu krvavého pruhu! Šimon: Nuže poslyš, za tvé lání jakou čest ti vzdáme. – 214 Ovšem, jenom sprostnou řečí, jak ji na vsi známe: nemohli nám tatíkové platit městské školy, z dětských let jen hrubou prací hmoždíme se v poli. Ale přece hrdě čelo zpocené se tyčí, že jen za své čestně žijem’ bez milosti ničí: jíme skývu vlastní prací dobře zaplacenou, režný cár ten koupili jsme mozolů svých cenou( ba, z ní ještě na almužny různým trubcům zbývá, na řetěz, jenž u tvých prsou blyštivě se kývá, na tvé šaty podle mody, na tvůj skřipec zlatý – z našeho tvá celá sláva od hlavy až v paty! Měl bys našinci se za to poklonit až k zemi, že máš blaho jako v písmě ptactvo s liliemi, že jsi živ jen pro svou rozkoš, pro ničemnou choutku, že jen lelky chytat můžeš, nepotřebný floutku! My se ovšem neprosíme o lenochů díky( avšak, nehoříš-li hanbou 215 mezi pracovníky, styď se příště aspoň jiné nazvat darmochleby, – a že hůř’ to neskončilo, poděkuj se nebi! Jiskra: Kosy stranou! Šťastnou cestu pánovi už přejem’. Mladý manžel: Nejlíp rovnou zpátky k městu za pitkou a frejem! Statkář: Co se děje? Ký tu povyk? Jeho syn: Jako vlci draví s kosami se vrhli na mne, – soud jim hlavy spraví! Statkář: Cože? Který zbojník drzý napad’ mého syna? Jiskra: Všichni za jedno jsme byli – jeho však je vina. Nemáme na drsné slovo příliš útlé vážky, 216 časem od leckoho snesem’ leccos bez urážky( ale tenhle pán když houkl o lenoších cosi, a zdvih’ bičík – tu nám přece zplašily se kosy. Jen jsme mu je ukázali s krátkou k tomu řečí – že nic více, nezcuchaná jeho krása svědčí. Našinec dá za plat práci, ale cti své nedá( komu nevhod to, ať jiné sekáče si hledá! Statkář: Ne! Jen zůstaňte! On chybil – Jeho syn: Vlastní vážnost tratíš před tou luzou – Statkář: Jeď si na hon! Zde jen práci hatíš. Však vy, lidičky, se kosy znovu chopte hbitě! Starý sekáč: Nebýt bičíku, již dávno svištěla by v žitě. 217 Však za slovo spravedlivé děkujeme pánu – do večera ani stéblo nezůstane v lánu. Hle! jak prál jsem: Kamsi k horám mračno s hromem táhne, ale nás tu ani drobná krůpěj nezasáhne. Nechť se blýská, hrom tam vzadu na svůj pozoun hude, nám se tady, hoši, v chladu krásně kosit bude. XI. Poeta (vraceje se z procházky):
Tam za řekou jsem slyšel nebes voje bít v bubny třeskné velebného boje, nad hlavou zmítaly se letem chmůry jak černých běsů shon, jejž časem shůry meč archandělův proťal ohnivý: však zde jak fantasie vznět mi schladil boj titěrný, jenž pána s ženci svadil, děj skutečnosti mdlý a střízlivý! Dost divě z povzdálí se kmitla sice kos napřažených náhlá blýskavice, strach budil davu hluk a ryčný hlas( leč popošel jsi blíž, a rázem jedním ten klamný přísvit obraznosti zhas’, 218 stál’s rozčarován před výjevem všedním: Bylť chumáč tam jen hrubých tváří zlostných, šat chudý bez rázu a pustý cár, i hejsek tuctový – ve slovech sprostných vřel nechutně jich malicherný svár a na konec ve všedních opět pracích se rozpliznula bědná travestie té bouře tam, jež dosud v temných mracích čas od času na břeskné kotly bije. Proč tak se přiblížením všechno mění? Proč nutno přivřít oči, zacpat sluch, by nad střízlivé, chudé světlo denní vzlét’ v zářný éther poesie duch? Pro blízkost všecka suchá mu a bledá, o vzdáleném a zašlém raděj’ sní? Proč i řeč neznámou náš vzlet si hledá, té štítí se, jež v pravdě vůkol zní? Chce nezpoután svou vlastní zkoušet sílu, jen svému vlastnímu se těší dílu, chce tvořit, tvořit – a ten tvůrčí chtíč snad oné záhady je pravý klíč. Však z ničeho jak božstvo netvoří, jen prosté zjevy skutečnosti známé svým vkusem pozmění a vyšňoří a snů svých prismatem je pestře láme. Ach, ano, skutečnost je základ přece všech ducha plodů. Nechťsi v těsný prut svým bije křídlem, touže z její klece, přec všechen jeho svět v ní uzamknut. 219 Ať kdekoli své tvůrčí snahy zkusí, z ní vychází a k ní se vracet musí, ač chce-li vlastní silou tvořit sám, ne sbírat květ, jenž v cizím sadě zkvétá, ne lovit matný odlesk toho světa, jenž pouze z knihové mu skříně znám. I mně se někdy zdá, že z nivy živé jsem zabloudil v poušť papírových blan( tu jakbych náhle promnul zraky mživé, zřím s udivením na skutečný lán. A nechťsi časem střízlivým jej zovu, přec vím, že všechno ukryto je v něm, co může vznítit duši poetovu, a víc, než stihnu nejvzletnějším snem. Ne v jarní noci jen a bouři sněžné, i v mravenčím na mezi hemžení víc dřímá krásy velebné a něžné, než může vysnít pěvce nadšení. Jen umět zbádati ten sterý taj, jen ducha vystihnout, jímž dýše kraj, jen pro ty divy najít pravé slovo – mým není, ach, to slovo básníkovo! V ráz jinak se mi jeví ženci bědní, jich cár mi nad samet a drahý kov( teď mocně dojímá mne spor ten všední a výčitka těch sprostných, drsných slov. Dřív na hostii pomýšlel jsem v pýše, již zvedáme nad všední shon a hluk, a shlížel útrpně s dum vzletných výše na hrubou práci robotících ruk( 220 však nyní jest mi, jakbych také hlavu měl sklonit zahanben v tom prostém davu a pokorně jim říci: „Vroucí dík buď rukám těm, jež za mne v potu tonou, bych mohl, vašich lopot příživník, jen trhat sobě růži ducha vonnou, a promiňte, že vašim pečím cizí jsem sobecky tkal snů jen vzdušnou přízi, a že i nyní, když se vracím k vám, pro bratry své jen ruce prázdné mám, že slabou vůlí nadarmo se snažím svým duchem přispět platně vašim pažím a slovem kouzelným vám krásy taje snést s říše vidin v skutečnosti kraje.“ Ba, neznám zachytit ni skromné vnady, jíž dýše na mezi ten výjev zde: kýs mladý sekáč vyšel z druhů řady a míří k dívce, která mimo jde se žbánem spěchajíc. Již proti sobě ty stojí postavy, tak svižné obě. K nim z potrhané příze mračen tmavých pruh oslnivé záře zaletá – jak divně zkrásněl hoch v těch jiskrách žhavých, jak bájně kosy blesk se třepetá! A pod plachetkou rudou vlasy světlé jak čarosvitem vroubí dívčí líc – Dva polní květy jsou to chudě zkvetlézkvetlé, a přec nad moje sny v nich vděku víc! 221 XII. Mladý sekáč: Kam jdeš s vodou, moje zlato? Děvče: Na farský ji nesu lán. Mladý sekáč: A já z panských – nedbej na to, práhnu žízní, podej žbán! Děvče: Oč, že jiného bys cosi, raděj z mého žbánku pil! Mladý sekáč: O, jak douškem rajské rosy občerstvil mě do všech žil, jakby májová se lila míza v údy zemdlené – Pověz, u jakéhos’ byla zázračného pramene? Děvče: Ke studánce tamhle stranou chodíváme v čase žní, stíněna je růží planou, 222 voda jako křišťál v ní, jako hvězdiček tam kvítí modrého je plný břeh – Mladý sekáč: Krásněji tvá očka svítí – Děvče: Pošetilých řečí nech! Mladý sekáč: Co jsem řekl, pravda svatá. A slyš ještě: z krásek všech jediná jen ty, má zlatá, skvíš se denně v mojich snech, září mně jak slunko jasné rozmilý tvůj obličej, bez něho mé štěstí zhasne – Děvče: Šprýmů nech a žbán mi dej! Mladý sekáč: Slib, že na mne počkáš chvíli pod kaplí u starých lip, až se soumrak v pole schýlí – Děvče: Už mne pusť! 223 Mladý sekáč: Že přijdeš, slib! Mluvit s tebou práh’ jsem stále – Děvče: Přijdu tedy. Mladý sekáč: Žádný klam? Děvče: Se žbánem již musím dále! Mladý sekáč: U lip večer! Děvče: Přijdu tam. XIII. XIII.
 Bouř’ prchající ještě z dálky hřmí, však pozvolna již svítá nad nivou, tu lánů část se dosud mračně tmí, tam jiná svítí slunnou protivou, a jestli z chmůry, jež útěkem se třepí v divné stvůry, kdes šlehne ještě v dol krůpěj deště, tu mění slunce v perlu ohnivou. 224 A teď – – O krásný, smavý zázraku, jak ladíš v rozkoš bytost veškerou, když z nenadání šlehneš do mraku svou jásající září sedmerou, nad letní lány když zkleneš oblouk vítězné své brány a po temnotě, po divém hřmotě kraj rozplesáš svou vzdušnou nádherou! O jasná těcha z tebe pramení, svit oné blahé zvěsti pravěku, že bůh tě zžeh’ jak věčné znamení své shovívané lásky k člověku, že tvoje krása vždy nový klid po každé bouři hlásá – Po vzteklém víru zas blaho smíru i nám zde věstíš v časů daleku. Jde hrozná bouř’ – ji tuší každý z nás, i raba sen i neklid pochopa: snad v rozvratu, jak Římem kdysi třás’.třás’, až k základům se zachví Evropa( ne barbar v zlobě ji zkruší – sama vstane proti sobě, vše vírem schvátí, hráz každou zvrátí ta valící se blíže potopa. Již dlouho z dola sterá hrozí pěst a slyšet z temna zubů skřipoty, 225 i ticho zdánlivé zlou šeptá zvěst, – toť dusný klid před hromů rachoty. Kdož chová víru, že podrobí se stará křivda v míru, že ducha zbroje ty skončí boje, jas myšlenek ty zdolá mrákoty?! Říš ducha ještě neobsáhla zem’, věk hrubé síly neprch’ surový a starou zbraní, mrzkým železem, svět starý ubránit se hotoví, vše věstí, běda, že blízké zkázy uragan se zvedá, že hrozí prve věk spousty, krve, než v duchu, pravdě svět se obnoví. My, které neklid věku bičuje, kdož vůkol vidíme jen boj a spor, jak pěsť se proti pěsti vztyčuje, jen záštím plane milionů zor, my, kteří víme, že horší bouř’ v dnů příštích mlze dříme, kdy vedle svatých snah, bohem vzňatých, všech vášní změť se vyrve ze svých nor(nor. My, jimž boj věstí i ta idylla niv klasnatých, kde hledali jsme klid – ač idyllou ni druhdy nebyla tma duševní, v níž otročil tam lid – : ó v teskném vzdechu 226 jak zříme k obloze, kde pro útěchu po vřavě burné na cloně chmurné se zžíhá duhy čarovábný třpyt! Ach, také v oněch lidských bojů mrak kdys opět mír se blaze usměje – však teprv nových pokolení zrak té shody duhou krásnou okřeje( nám dáno pouze zřít mihavý jen zákmit v marné touze té příští doby, přes naše hroby jež k výším slunným šťastna dospěje. XIV. XIV.
 Den horkých lopot končí zponenáhla( sic ještě světel záplavou se třpytí pláň obilí a strnisk neobsáhlá, ba, jasněji vše západem se nítí( jak v záři požáru ty hloučky planou, jež rovinou se hemží požehnanou, jak řeřavy se blýští snopy valné, jichž mandele tu rostou v dlouhé řady; – však nejsou to již denní svity palné, v ty ohně večer již své mísí chlady, skráň ženců zpocenou svým suší dechem( je těší blízkost želaného klidu a naposledy ještě pilným spěchem dav rozvlňuje znaveného lidu. 227 A nebe zvolna shledává své divy, by v pohádkových vidin říši vzdušnou zrak odloudilo od střízlivé nivy, snů kouzlem nahradilo práci krušnou. Dne jednotvárná běl a modro žhavé hře ustupuje barev mihotavé, v nichž obraznost jen roznícená hýří: Nad slunce sklonem třpytnou klene bránu ze zlata, nachu, z oblačného chmýří, jež nádherným plá vidmem tulipánů a krasších květů duhovými světly, jež v edenských snad jenom hájích kvetlykvetly. Jak zarudlého zlata oblou desku nad obzorem, jenž hoří v jeho blesku, zříš slunce žhoucí, divně zveličené, střel démantových věncem obklíčené, – ty prostřelují kolkol všemi směry pýř oblaků, jež nad ním v nebi plovou, to divné ptactvo s ohnivými pery a s hrudí zlatou, růžnou, fialovou. Od práce všední, zvyklých rysů kraje, vzleť nyní, duchu, v neznámo a taje! Teď čas tě zove myšlenek a snění, ó parobe, jenž’s umdlel prací tuhou: ty oblaky, jež divně západ mění a barví světel nevídaných duhou, toť výspy blažených, jež na jezera tě loudí báječná od rmutné hroudy, v níž krtkem ryl jsi z rána do večera – snů napni plachtu nad zářnými proudy! Ty navždy přikovaný k úzké líše, teď volně můžeš do daleka plouti, 228 zřít jihu skvoucí květ, strž alpské říše na této vzdušné po oblacích pouti. A bytost udeptaná v zemském prachu můž’ povznésti se v čistý éther duše, vzít od červánků světlá křídla z nachu a zaletěti k tajů hvězdných tuše. Slyš! náhle do šumného žatvy shonu vpad’ jasný hlahol vesnického zvonu. A všechny rázem oněměly zvuky kos, hrabic, vozů, pokřik, smích a pění před toho srdce kovového tluky, jímž jakby chvělo jiných světů snění. Tak divně vpadly v pustou vřavu denní jak ztraceného ráje hudba dalná, jež z prachu, temna k jasu, povznesení zve mnohý věk již pokolení valná – sic darmo stále: dál se v prachu ryje dav uhnětených rabů bez oddechu a v tupý sluch ta božská melodie jen v matném z dálky zaznívá jim echu. Dav ženců ztichlý vnímá hudbu tklivou, jež hlaholí sem s věže rodné vísky( teď přidružil k ní za sousední nivou své klekání kýs jiný kostel blízký, teď třetí zapěl v zářném nebesklonu, kdes jiný za řekou, za pruhem lesa, a spojeným již chorálem svých zvonů kraj celý k nebi touží, teskní, plesá. 229 XV. DVĚ MODLITBY.
Starý sekáč: Jak dnes hlasně, odevšad jasně hlas klekání se chví! Anděl Páně zvěstoval panně Marii poselství. Když tak slyším z vesnic kolem zvonů zpěv se vlnit polem, celý život na paměti rázem ožije, minulost mi hlavou letí – Zdrávas, Marie! V nízké chatce tulím se k matce jak malý hošík zas – ó jak mile v blahé ty chvíle zněl večer zvonu hlas! Nechť jen černou v ruce skývu, síň jsem viděl plnou divů, a v ní anděl mih’ se s bělem rajské lilie, s nachýleným k Panně čelem – Zdrávas, Marie! Věk ten blahý uletěl záhy, hoch v práci tuhé rost’, v celém žití hrstka jen kvítí, však trní dost a dost. 230 V horkém potu stejným krokem za dnem den, rok míjel s rokem, s nouzí tak se ku starobě chuďas probije, odpočine si až v hrobě – Zdrávas, Marie! Na lopotu zvyk’ jsem i psotu a rád jsem pracoval( díky nebi za černé chleby, jež v odměnu jsem bral. Jenom nedej za mozole k stáru žebrácké mi hole, dřív ať raděj, bože milý, srdce dobije, než těch ramen dojdou síly – Zdrávas, Marie! Sám jsem v málu vzdával Ti chválu za dobro vše i zlo, bez žaloby po všechny doby svůj nesl kříž a jho. Přece k nebi ruce šinu: Dopřej, Bože, mému synu, dopřej vnuku, ať se časů lepších dožije, přines i nám nízkým spásu – Zdrávas, Marie! Šimon: Kdys také já se modlil při tom zvuku – teď jinak hlasu zvonů rozumím( 231 jen mlčky hledím na mozolnou ruku a modlitbu již říkat neumím, jak anděl poklonil se jasným čelem před tichou pannou s rajským pozdravem, že právě Slovo učiněno tělem, to božské slovo lásky k bratrům všem. Ba, slovo tělem učiněno, amen! Zde hlásá mi to zmozolená dlaň, jíž bratr místo chleba dává kámen za potu horkého a krve daň. Však pro potěchu nechal mi tu chvíli, by zkonejšila hněv můj zvonů báj, že za vše trní pozemské a býlí kdes v oblacích mi kvete věčný ráj. Nechť jiným zpívá nadpozemské zkazky, mně tvrdým hlasem připomíná zvon, jen boj že kolem všude místo lásky, jen o kořist se rvoucích dravců shon. Já křížem nestírám tu horkou rosu, jež s čela kape mi na chudou zbroj, jen pevněj zbraň tu svírám, svoji kosu, v ten perný, tuhý živobytí boj. Ne ruce spínat, nám se bíti třeba bez chvíle oddechu s tou křivdou zlou, o život svůj, krov z došků, o kus chleba, o děti své a lidskou hodnost svou, a státi k sobě, chuďas při chuďasu, druh druhu protírati kalný hled, druh druha budit, sílit do zápasu a v šiku svorném drát se výš a v před. 232 Zde stojím s kosou, hlídka toho voje, nechť v ztraceném jen koutě vesských niv, a nemodlím se o spasení svoje( však, je-li soudce všemocný kde živ, vím, kterak rozsoudí, a vzdychám pouze: Kéž ještě uslyším tu rajskou zvěst, že spása vzešla utlačených touze, že slovo tělem učiněno jest! XVI. Poeta: Již niva prázdní se. Jak pára hnědá houšť na ni klesá závoj soumraku, po žárech západu jen stopa bledá se ještě míhá v dalném oblaku. Však na protější straně, v černém boru, ký požár náhle vzniká na obzoru? Směs větví, šerem v temnou hmotu slitá, tam podivnou se mění záplavou, vždy prudší oheň z pozadí se kmitá a šlehá sítí větvic řeřavou, až pojednou terč luny plápolavý, jak duchů kahán báječný tam svit’ a nesčetný jak démant mihotavý s ním roje hvězdné vzešly na blankyt. Kraj, dřív tak žárný, v hebkou šeř se tají, tvar za tvarem se tratí, splývá v ní( jen rysy lip tam ještě vynikají ve slabém kmitu záře poslední, 233 v níž bílá kaple mihavě se jeví a za junáka silným ramenem, jenž obepíná svižné tělo děví, hrá ještě kosa mroucím plamenem, – již zhas’ i tento kmit, pruh na pních růžný jen šepot slyšet ještě sladký, družný. Na líchy, po den celý plné ruchu, tiš osamění lehá, blahý mír, nad strnisky a snopy v temném vzduchu jen plachý sem tam šustí netopýr. I notuje v tom kraji bezezvukém jen serenádu trylků tichounkých sbor cvrčků, rozplašených žatvy hlukem, ti trpasličí hudebníci lích. Však nyní slyš! Tam stranou blýská cosi nad šerou tlupou v záři měsíce: to sekáči, své na ramenou kosy, jdou po robotě domů pějíce. Zpěv sekáčů: Kosy na ramenou vracíme se z lích nohou ztrmácenou do chatrčí svých. Za námi posekány jsou plny snopů lány, šik mandelů tam všude, i stoh jak hora zbude, až naplní se pánu kout každý v stodole – 234 My na čapce si z lánu květ nesem’ koukole. Vždy kosu naklepáme, hned jak se rozední, že zvonem jasně zní( však nadarmo se ptáme, kdy nám den přijde žní, den jasný, den spasný, den velký našich žní? Večer k nohám hodí žebrácký nám plat, v bídný kout se chodí po lopotě spat. Jsme poslední v tom světě, jen dobří sekat v létě, rýt z jara, orat, síti a hladem v zimě mříti, pro vzdělané a možné den celý pot svůj lít a z prachu v úctě zbožné na jejich slávu zřít. Vždy kosy naklepáme, hned jak se rozední, že zvonem každá zní – však nadarmo se ptáme, kdy na své půjdem’ s ní, kdy svitnou, kdy zkvitnou i našich klasy žní? 235 Chuďasa se neptá žádný jejich sněm, nechť si lká či reptá v prachu pod svým jhem. Bez něho po svém právu zisk shánějí a slávu, svým modlám chrámy staví, cet blýskotem se baví, jim zlaté struny hrají, sbor tančí krásných děv – od nás pak nežádají než potu daň a krev. Když kosu klepáváme, tu divně časem zní, ne jako hudbou žní – jak okov když se láme, jak řinkot bitevní, jak v seči meč k meči to časem třeskne v ní. Kdo si shrnul zlato, vyšší získal um, mní, že právem za to šlape prostý tlum, že pro něho jen sety všech požitků jsou květy, lesk, rozkoš, moc a vláda( že jiných lidí stáda jsou zrozena jen zlobu a tíhu sudby nést, 236 jen hmoždit se až k hrobu pro jeho zisk a čest. Když klepem’ ranní chvíle svou kosu v době žní, přec časem jinak zní, že nad ní zasmušilé se čelo rozjasní, v tom tluku, v tom zvuku o lepších časech sní. Poeta: Ba, přijde vaše žeň, vy duše prosté, vy, jimž jen lopot hrubých úděl dán! Již setba v zemi jest a zvolna roste, i váš se zazelená tichý lán. Sic porůznu jen dosud zrna klíčí, a mnohde zeleň spálí mrazu dech, jen pracně stébla útlounká se týčí, – v hruď bijme se, nás je to vina všech. Z nás každý mní, že manům ducha sluší los šťastnější než davu, lesk a čest, i frásí plamennou, jíž v sobce buší, chce – sobec sám – se nad ostatní vznést( ač bratrství a rovnost na rtech máme, a řádům křivým ohlašujem’ boj, přec požitků, jež z nich jen klíčí, ždáme a nosíme jich voje pyšný kroj, tím pokrytectvím horší oněch málem, jichž upřímně se hlásí dravčí skřek, 237 že vlastní Já jest bohem jich a králem, a svato vše, co choutkám jeho vděk. Tak dvojí vojsko proti sobě zříme – a vítězi kde budou, všichni víme. Tu moc a věhlas, zákon, spousty zbraní, pych, krása, bystrý um a bujný chtíč – tam jenom spousta unavených dlaní, z nichž trčí kosa, kladivo a rýč, a přec ať zpupná moc sto hradeb chystá, bouř dělných dlaní vítězstvím je jista, svým právem ubíjeným tisíc let ve věku světla opanuje svět. Zpěv sekáčů (doznívá v dáli): V sudbu naši bědnou kmitá naděje, že i nám se jednou štěstí usměje, že také v tyto pláně, na klasy v tichém láně, i do ztracené vísky pod slaměný krov nízký a v naši bídu, bratři, kdys zazní blahá zvěst, že nám též země patří a našim kosám čest. Vždy kosy naklepáme, hned jak se rozední, 238 že každá zvonem zní, a když líp nasloucháme, tu jasně slyšet v ní, že jistě, ba jistě den přijde našich žní. E: dp + sf; 2002 239
Básně v knize Sekáči (in Tři cykly básní a Sníh, in Sebrané spisy Svatopluka Čecha, díl 16):
  1. báseň bez názvu