I.
I.
Ťuk! Ťuk!
,Co mi klepe v okno, sníh se venku chumelí...‘
Ťuk!
„To já jsem, Fantasie. Poleť se mnou, příteli!“
,To tak – lítat! Nohy líné hřeju raděj’ u kamen,
naslouchaje písni suků klidně hledím na plamen,
rád jsem, že tu v teple sedím, bez mokra i průvanu,
s novou Cestou kolem světa pěkně doma zůstanu.‘
„Pojď jen, hochu! Bílé hvězdy s nebes hustě padají,
krásnou řízu liliovou tiché zemi spřádají.
9
Rád jsi míval reje vloček –“
,Míval. Však co na skráni
hrstka se jich navždy chytla, nedbám o jich padání.
Nech mě v klidu, kouzelnice! Pro mne zašla moc tvých čar,
marně bys mi chtěla tkáti luzné víly z mlžných par,
místo hvězd a hermelínu, pohádkových útvarů,
místo lesa stříbrného s divnou lunou z jantaru,
místo pírek andělských, jež mládci vzduchem lítaly,
viděl bych jen vodu ztuhlou, vyhraněnou v krystaly.‘
„Chceš mi housti starou, známou notu prchlých illuzí?
Ještě visí mnohý lupen s podzimních ti haluzí.
Nechať zřídly, nechť si mnohý rudne, žloutne jesení,
přec v nich ještě časem šumí vzletu van i nadšení.
Pojď jen, brachu! Viz mých saní báchorkovou nádheru,
pestřící se v barvách skvělých lehounkou tu pápěru,
jako zářný motýl trópů v dešti květů bělostných
v metelici sněžné září duhou cetek přeskvostných,
a ti běloušové v předu, jakby sníh to ve sněhu
útvarem se ladným vlnil, ladí nohy do běhu,
hrabajíce kopyt stříbrem, házejíce temeny,
že se budí zlaté zvonky – Slyš ten cinkot sdružený!“
PÍSEŇ ROLNIČEK.
Což zněly naše hlásky
jak andělíčků smích,
když otec plný lásky
tě choval v loktech svých,
kdy vichrem letě domů
přes lánů třpytný běl,
již vánočního stromu
jsi v duchu svity zřel –
Jásot náš hlaholí
do sněžných do polí,
v bělostný háj,
kýváme, lítáme,
zpíváme, vítáme
v dávný tě ráj!
10
Na sladké, temné oči
zda vzpomínáš si – ach!
Na jíní ve vrkoči,
na líček skvostný nach,
když duši celou hroužil
jsi v zor, jenž luzně plál,
když vedle ní jsi toužil
tak věčně letět v dál –
S rozkoší závratnou
hudbu ti úchvatnou
družil náš zpěv,
zlaté jak cymbály,
svaté jak chorály
nebeských děv.
Zda slyšíš naše hlásky,
jež v dětský zlatý svět,
do krásných sadů lásky
tě vábí, loudí zpět?
Svou ostav jizbu temnou,
v plen vichrům péče dej
a s naší hudbou jemnou
do bílé dálky spěj!
Líbezné hlaholy
do lesů, do polí
střásáme zas,
kýváme, skáčeme,
zpíváme, pláčeme
pro zašlý čas.
,Ejhle! na pomoc si béřeš i tu droboť cinkavou
a snů věru zlaté pásmo již mi táhne nad hlavou:
Slyším práskot, hlasy zvonců, dívek utajený smích
a též vánoční sen svatý v moje dumy sladce dých’ –
Avšak vari! Pavučina, již tvůj prstík jemný tká,
jest jak ona, kterou pavouk na trs šípků navléká:
Za krásného jitra v máji září jako závoj vil,
rosné perly v ní se třpytí, duhový kol hraje pyl(
ale když se slunce kloní, ten tam divukrásný mam:
11
příze šerá, potrhaná bez půvabu visí tam.
Tak i duchu, když mu tlumí léta sešlých křídel vzmach,
příze tvá se trhá, šedne, všední postýlá ji prach,
a ty zbytky šerých vláken k čemu chytat na papír,
babí léto poesie? – Milejší mi klid a mír.‘
– „Pohleď v okno!“
,Kvítí z ledu nasypal tam zimy dech,
dole však jsem opatrně mezi rámy nacpal mech,
z vrtochu pak dětinského sem tam nastrkán je v něm
z lepenkových drobných postav přeubohý Betlehem.‘
„Pohleď lépe!“
,Na mou věru, led tam roste v celý sad,
koruny pnou do vysoka štíhlé palmy hrdých vnad,
obrovských svých listů v modru rozpínají vějíře
a tam v zadu město zříti... divné věže, arkýře...
rostou, oživeny, také lepenkové figury:
pastýřů tu statná těla kryjí pláště, vlčury,
v rukou dlouhé svoje hole, na bedrách pak darů tíž,
v zanícení prostém, zbožném k jeskyni se hrnou blíž,
kde muž sivý blažen zírá k jeslím s volkem, oslátkem
a máť spanilá se kloní nad zářícím děťátkem...
Velká hvězda čaroskvoucí s nočního zří blankytu,
výsost tajemná se jasní v bílých křídel zákmitu
a mně v duši roztouženou z dálky padá sladký ton,
trouby pastýřské to znění, hlaholí to známý zvon,
nebesa i země zvučí jásavými písněmi...‘
SBOR ANDĚLŮ.
Sláva Bohu na výsostech, pokoj lidem na zemi!
PÍSNĚ PASTÝŘSKÉ.
Nesem’ vám noviny,
poslouchejte,
z betlemské krajiny,
pozor dejte –
12
Narodil se Kristus Pán,
veselme se!
z růže kvítek vykvet’ nám,
radujme se!
z života čistého,
z rodu královského
nám, nám narodil se!
„Slyšíš? Slyšíš? Tvoje hlava níž se kloní do dlaně
a pel poesie dumný uléhá ti na skráně.
Ještě tam se kmity jiskří, zvučí tajná hudba dum,dum
jako v mušli utajený, přitlumený moře šum.
Nuže, co ti v duši posud – třeba mdlejším tonem – zní,
písní jev, nechť tvoje háje šat již zpestřil podzimní.
Všaktě sama přijde chvíle, kdy ti dojde zpěv i dech –
A co zatím? Co bys činil? Dokonej svých losů běh! –
Hle, jak září moje sáně, jak tam krásný v bělu svět!
Krev ti zjaří, ducha vzpruží po jiskřivém sněhu let!“
,Loudíš, vábíš, a již zase vězím v moci tvojich čar,
do hlavy mé vstoupá cosi jako vůně zašlých jar.
Bezděky se k tobě šinu – oknem, jako mladý fant,
jejž’s mi překouzlila v bránu, samý křišťál, diamant,
do tvé říše divuplné – usedám ti po boku –
zacinkaly zvonce saní v ořů bujném poskoku,
vzbouřeného sněhu oblak zahalil náš divý hon
a v něm slyším něco zníti jako v bouři velký zvon –
Však co to? Kam náhle mizí pohádkový zimy skvost?
Kraj tu sněhem sice bílý, ale divných září prost,
a tak známě hledí na mě, zašlé skutečnosti kus(
střízlivější také sáně, koní bouř se mírní v klus,
a hle! místo Fantasie s perutěmi skvoucích duh
letí se mnou Přemítání, starým steskem plní sluch.
Snad že místo v divy sněžné vjedu v zimu všedních běd...
Však již usedl jsem do vás – nuže, sáně veršů, v před!před!‘
13
II.
II.
S kostelem se druží zámek v divném slohu copovém,
neveliký park se stýká s tichým veským hřbitovem.
Vesnice však jako v bázni k nim se dívá z povzdálí,
vzpomínajíc pout, jež bouře nových časů odvály,
jak tu shůry selské šíje shýbal panské moci tlak,
kdy se na průčelí zámku střídal různý pyšný znak,
až tam posléz emblem církve vytesal věk minulý:
pod berlou teď hnízdí vrabci v kamenné tam infuli.
Ptačí druž se k sobě choulí těsně dnes v tom úkrytu,
jeho hrany jíní vroubí jemnou třásní ve třpytu,
že když slunce plným leskem na průčelí zahraje,
jako ze stříbra se blyští berla, mitry okraje(
křišťálem se skvějí ledy, které krutý mrazu dech
svislé připjal na obrubu starých, žlábkovaných střech,
po jichž tvarech staromodních rozestřena sněhu běl,běl
jako v dobách jejich vzniku na parukách pudru běl. –
Se soudruhem Jan se blíží středem bílých zimou lích,
pod kročeji zrychlenými umrzlý jim skřípá sníh.
17
Do sadu již zadní brankou Jan si vede přítele,
zrakem vítá rozjiskřeným známé kouty vesele:
„Hle, ty záhony a keře jsou i v zimě plny krás,
každá haluz ověšena třepením je sněžných řás,
a z těch liliových třásní jako vzácné korále
žhavým nachem prozařují šípků plody uzrálé,
květinám též pokrov sněhu zastřel uschlých lodyh šer,
chocholům se podobají běloskvoucích zdobných per –
Ó zde hledí na mne ze všad upomínky dětských her,
a ten altán z kůry starý, v houšti smrčin schovaný,
jinošských snů, prvních veršů chrámek býval ochranný.“
„O takových nezabudkách dítě dlažby neví nic,
za to aspoň pravdivěji jeví se mi světa líc,“
Jiří pravil: „neb jak dálku halí svůdné modro par,
upomínky zamlžují pravý skutečnosti tvar,
že pak často v ideálním vídáš klamném blýskotu
ledajaké bludy staré, předsudek a nicotu.
Snadněji by pozdravil se, obrodil náš chorý věk,
kdyby s pověr, klamů dávných zmizel nimbus vzpomínek –
Ale nekaboň se, hochu( šetřím citu, jenž ti svat.
Hleď i já, ač cizí tuto, zašlosti jsem kouzlem jat:
ač se bráním vzpomínaje jejích mrzkostí a běd,
přec mě vábí sešlý vůkol rokokové doby sled.
Zde i taras pobořený s řadou posněžených váz,
jimžto nymf a faunů zbytky postřibřuje v bocích mráz –
bezděky zrak čeká snivý, že tam vzadu na stezkách
zapestří se panstvo dávné v pudrovaných příčeskách...
Avšak viz! dvé vskutku postav po tarase bloudí tam,
jež by v markýzy moh’ mladé změnit obraznosti klam,
neboť líp než před stoletím s komornicí vlásenkář
mráz jim nadech’ bělem kadeř, nejkrásnějším nachem tvář.“
Však již také jedna z dívek hosty shlédla( bratru vstříc
po kamenných vetchých stupních létla dolů jásajíc.
Radostným ji obejmutím uvítav i pocelem,
seznámil Jan sestru Bělu s klanícím se přítelem.
Zatím druhá dívka ždajíc hleděla k nim s tarasu,
ruku lehce opírajíc o zvětralou okrasu
18
jedné z obrovských váz dvojích, také z doby rokoka,
které s obou stran tu pjaly břicha z hlíny široká
nade stupni, na výstupcích nízké zděné ohrady,
na níž v pravo, v levo čněly družek jejich pořady.
Tak v těch pozůstatcích sešlých doby dávno uletlé
stálo mladé tělo dívčí, nejkrásněji rozkvetlé,
v šatě z modré látky třpytné, na němž sem tam sníh se chyt’,
jako v slunný den se trousí bílé mráčky na blankyt.
A v té zimní ztrnulosti, do níž pohroužen je sad,
s jehož suků jíní visí jako chmýří kmetských brad,
ve sněhu, jenž pokryl stezky, záhon dávno uvadlý,
v ledu, jímž se lesknou stupně, kamenné jich zábradlí,
jenž s váz visí jako krápník fantastické úpravy:
tím víc odráží se půvab pružné dívčí postavy
a tvář sličná, s okem slunným, s úsměvem na svěžích rtech
jako sladké ztělesnění jarních lahodností všech.
Sama v domě jsouc jen hostem, družka Běly z městských let,
zdrženlivě uklání se mladým mužům na přívět.
Běla napřed spěchá k zámku a tam její plesná zvěst
v ústrety jim velké, malé vybouřila na ručest.
Ze průjezdu širokého vyletěl jak šotků dav
zástup jásajících dítek, chomáč světlých, temných hlav,
a v plen bratra velikého zajal neposedů rej:
ten ho za šos tahá v zadu, onen z předu obemk’ jej,
tuto před ním v ruce tleská boubelatá dívenka,
druhá větší z boku po něm útlá vine raménkaraménka,
klouček nejmenší též k němu dobývá se plačky blíž,
jeden žvatlá přes druhého, slova svého neslyšíš.
Ale ruka velitelská zasáhla teď do vřavy:
Vystoupilať starší paní, pěkné dosud postavy,
milé tváře, ušlechtilé, jejíž pouvadlou pleť
sem tam lehké vrásky brázdí jako nitek jemných spleť,
avšak oči bystré, čilé vroucím jasem svítí tak,
jak jen milenému synu v ústret září matky zrak.
Marně skabonit se snaží jasný štěstím obličej,
vytýkajíc: „Děti, děti! Zvolna! Roztrháte jej!“
19
Sama však div dětským skokem v jeho náruč neletí,
již ho líbá, znovu líbá, v pevném tiskne objetí,
slepa pro vše kol v tu chvíli, zabavena pouze jím,
opojena milým zjevem, živým ideálem svým.
Též pan správce, Janův otec, objevil se ve chvatu,
syna vřele pojal v náruč, Jiřího ved’ v komnatu
a tam zatím samotného na chvíli jej zůstavil,
by host ohřál údy zkřehlé, po cestě se zotavil.
Jiřímu té chvíle v nitro příjemný se kradl cit,
jímž nás plní v zimě kruté prostý domu blahobyt,
starosvětský vlídný pokoj, čistě obílených stěn,
obrazy jenž úsměvnými, tretek směsí vyzdoben
a kde veselému v kamnech naslouchaje praskotu
vzpomínáš na sněžnou bouři, krušné cesty trampotu.
Mna si ruce poroztálé přistoup’ k oknu bezděky(
překvapil jej do krajiny výhled vábný, daleký:
Zvolna strání posněženou od zámku se kloní hled
na veliký rybník dole, na němž blýská sluncem led,
dál pak širý kraj se bělá, protkán množstvím dědin, měst,
stromovím, jež holé nyní tu se černá podél cest
jako šňůry teček v sněhu, tu se kupí v zahrad tlum,
splývá v dáli, kde se vzpíná horstva pásmo k nebesům –
obloukem tam přenesmírným po širokém obzoru
vrch se k vrchu těsně vine, hora vzrůstá nad horu,
jakby v bouři nevídané rozlícený moře var
v sterých vln byl ztuhl náhle, nebetyčných, různý tvar(
nesčíslné se tu věží zvony, báně, homole,
kužele a pyramidy v gigantickém půlkole
od západu nejzazšího, tam kde nižších vrchů dav
vyhlédá jak lysé lebky divných obrovitých hlav,
k východu až dalekému, kde jak stín jen mlhavý
nejasně se v nebesklonu míhá Bezděz dvojhlavý.
Temena jich posněžená bělají se blankytem,
sníh se mnohým třpytí také v prsou, v boku rozrytém.
Jako na prestolu kněžna ve svých manů zástupech,
uprostřed nich pne svůj kužel Milešovka, vyšší všech,
20
v předu Hasenburk tu ostře kreslí hrdé rysy své,
romanticky v modro tyče starých, šedých věží dvédvé,
a tam na východě stranou osaměle z nížiny
Řip se zdvihá rozložitý, bájný strážce otčiny.
Dlouho v obdivu se Jiří toulal zrakem blíž i dál,
v duši slastně povznešenou obraz divukrásný ssál:
vidělť poprvé tu stranu, horský domoviny lem,
kamenný ten velkolepý v čele jejím diadem.
Těžko s vyhlídkou se loučil, k ní se vracel zas i zas,
prodlužoval nenasytně neobvyklý zraků kvas.
Pak zas chodil po komnatě, k různým tretám vzhlížeje
na skříních, a před obrazy stavě časem kročeje:
Hle, kol ruského tu lovce plášť se zdouvá řasnatý
na saních, jichž trojku bujnou řídí vozka bradatý(
tu zas výjev z bojů polských, – s čapkou v čele čtyrhrannou
kněžna spanilá své děcko v náruč vine ochrannou,
plačíc v rumech svého zámku, v rudé záři požáru(
onde Kollár s knihou znělek, v kazatelském taláru(
Palacký a Havel jinde( však i tváře, skupiny
významné jen v tomto kruhu, v upomínkách rodiny –
leč i na ty bez pohrdy, s vážným pomyšlením zřel,
jaký pro Jana zde asi na všem leží zářný pel,
jak mu asi všechno draho v útulné té svatyni,
prostý nábytek i každá treta pestrá na skříni,
vždyť tu vzpomínky se rojí nejkrásnějších mládí chvil,
jasné vidiny se chvějí, o nichž chlapec, jinoch snil(
opustil sic rodné hnízdo, ale v cizích města zdech
chová v srdci neustále jeho zář a libodech
a vždy po čase jej znova vítá útulný ten dům,
k milým duším sem se vrací, k věrným náručím a rtům,
ví, že v hlučném ruchu světa má ten tichý, teplý kout,
kde si může v klíně lásky nejryzejší oddechnout...
A hrot závisti teď lehký cítil Jiří v útrobě,
vlastní dětství vstalo před ním, v sirobě a chudobě(
jen zrak chladný cizích lidí hleděl v jeho mladý věk,
nikde nekyne mu hnízdo blahých rodných vzpomínek...
21
Setmělo se v pokojíku, nebe skryla mraků změťzměť,
a když přistoup’ Jiří k oknu, zřel jen chmurnou v dáli šeď,
v níž se tratil horstva obraz, chmura valila se blíž
a teď s hůry spoustu vloček sesypala oblak tíž,
zahradil mu celý výhled sněžné metelice ruch,
jakby pírek bílých tancem zšeřený se plnil vzduch.
22
III.
III.
Z posivělé vzdušné výše
tiše, tiše
chumelí se sníh,sníh
jako roztouženou skrání
husté vlání
upomínek mých –
vítejte, hravé,
bělostné vločky,
23
zpomínky smavé
s modrými očky
zasypte v duchu
tíseň a hnět,
v líbezném ruchu
neste mne zpět
v minulý,
zhynulý,
krásnější svět!
Vidím zase známé hory,
nivy, bory,
ztracený ten ráj,
v němžto rosnou anemonou,
růží vonnou
dnů mých kvetl máj –
Drahé zas hlavy
bez šedin, vrásky,
hošíka zdraví
pohledem lásky,
jinochu divy
zvěstuje zas
dívčí zrak snivý
hedbávných řas,
na šíji,
lilii,
kanoucí vlas.
City rozkošné se budí
opět v hrudi,
v čele vábný rej
obrazy se luzné křísí,
pestře mísí
v prchlých časů děj:
pobledlé stuhy
nítí se zase
barvami duhy
24
na hnědém vlase,
v úsměvu svitá
perliček řad,
prstík se kmitá
rusalčích vnad,
kývá mi,
kývá mi
v rozkošný sad.
Noha svižná chrustí pískem,
teplým stiskem
ruka v ruce dlí –
Nazpět, nazpět v bujném skoku!
Dlouhých roků
sen se rozprch’ zlý.
Sladce ret vřelý
ke rtu se chýlí,
mizí svět celý
v božskou tu chvíli...
Překrásno všude,
květný kol sníh,
mladost nám hude
v píseň a smích
na skvostných
radostných
housličkách svých.
Sestárlá co ruka píše,
v nitro dýše
vůně jarních dnů,
mění zimy vločky chladné
v lístky vnadné,
v bílé květy snů –
Vítejte, hravé,
bělostné vločky,
vzpomínky smavé
s dětskými očky,
zasypte v duchu
25
tíseň a hnět,
v líbezném ruchu
neste mne zpět
v minulý,
zhynulý,
krásnější svět!
26
IV.
IV.
Brzy však se kromě dítek shromáždili všichni zas
v komnatu, jíž z lampy velké veselý se rozlil jas,
když ji na stůl postavilo Běly útlé rameno;
na stinidle, kterým světlo lehce bylo ztlumeno,
viděl’s malbu prosvitavou, jakby v barvách duhy všech
kdos tam kraje čarovného odlesk mihotavý vdech’:
Japanských to krajin pásmo vinulo se kolkolem
s chrámky divnými a bílým Fuzijamy vrcholem,
v rouchách s květy chrysanthema smavolící děvice,
jimž nad hlavou gloriolu tkaly zdobné jehlice,
poutníci, jež z rýže klobouk stínil jako širý hřib,
rybák s krotkým kormoranem, s člunem plným divných ryb –
Milo bývá, když nám v jizbu za zimního večera,
kam se k ohni uchylujem z krutých mrazů severa,
kmitne sen o jiných krajích, kdesi v dálce za mořem,
tam kde květy nádhernými smavější se třpytí zem.
Snad i příroda nám proto stříbrem dechů ledových
v okna kreslí přelud skvoucí jižních hájů palmových.
Na ubrus, jímž tkaných květů fantastický vil se tvar,
zákusky pak umístěny, blyštivý též samovar
27
a pán domu znova vřele vítá druha synova;
zapřádá se po způsobu zvyklém řeči osnova:
svízelná že byla cesta, mráz že notně žehl as
a že bílo, jak se sluší, na vánoční bude čas.
S této látky správce zajel v oblíbené koleje,
na Rus milou, v zimních stepí nekonečné závěje,
jak tam pěkno z teplé jizby hledět v metelice shon,
v němž se mísí s hukem vichru mimoletné trojky zvon.
Nadšen pro slovanskou shodu, zvláště k Rusi láskou vřel
a v ní nechať z knih jen známé, rád a často duchem dlel;
o ní když se rozhovořil, tu vždy svitly zářivě
modré oči v líci vážné, v jemných vrásek pletivě
a dlaň čile objížděla vousů husté čeřeny,
jež mu kryly hruď, již sem tam jíním věku stříbřeny.
Jiří naslouchal jen z pola, pozoruje dívek chvat,
správcové jež pomáhaly sloužit hostům, nalévat(
neboť také Jaroslava, ač tu v domě sama host,
s části přijímala na se hostitelky povinnost.
Obzíral se strany stále jejích vděků zářný sbor
a tou slunnou září maně zjasnil se též jeho zor
těkaje po tváři sličné, v níž za řásný víček lem
ukrylo se smavé oko před zpytavým pohledem(
k lehounkému důlku brady smek’ se lící ruměnou
bádající tento pohled, po okrouhlých ramenou
k ňádrům pučícím, až dolů, tam kde útlé ruky běl
podnos plochý, pěknou malbou ozdobený, povznášel
– bylyť na něm zobrazeny hrozny, višně, ořechy,
merunky a broskve svůdné s purpurnými nádechy –,
jako skutečné vše blesklo v živých barev zaplání,
když ten podnos malovaný dívka vzala do dlaní – –
Či snad pouze – host si myslil – odlesk jiných svěžích vnad
s líce nad ní nakloněné na tu starou malbu pad’?
Pohlédl pak tam, kde číšky nalévala s mateří
Běla prostě ustrojená, štíhlá, černých kadeří(
ač ni ona nepostrádá jarních vděků dívčích těl,
ač i její rysy krášlí panenskosti něžný pel,
přece Jiří, srovnávaje vzhled i způsob obou děv,
palmou krásy obdařil hned Jaroslavin smavý zjev.
28
Zatím správce s milé Rusi jinam svedl řeči proud
pronášeje o časových otázkách svůj vážný soud.
Starý pán.
Pravda, že tam v Praze bují čilý myšlenkový ruch,
ale nepokojem často mládeže mne plní duch.
Zdá se mi, že z ciziny jen bere slepě každý roub,
moderním se heslům koří, nezkoumajíc věcí hloub.
A že heslem reforma teď,teď každý z mladých adeptů
o překot vše reformuje podle cizích receptů.
Že tam jinde staré boří, v boření se také tuž,
do všeho buš, co kde stojí – tak jen slavný budeš muž.
Popírej vše zkrátka šmahem, co se pravdou zvalo dřív,
kde tvůj otec nadšen blouznil, pohrdlivě rety křiv,
29
soucitně hoď po něm okem, že jsi o sto honů dál:
pro tebe jsou hluché fráze krása, ctnost a ideál,
k smíchu dětské vlastenčení, naivní kult národa,
ba, již také starosvětská osvěta a svoboda.
Jiří.
Nechci zapříti, že patřím také v bořičů těch kruh,
stoupenec těch hesel, vnikších odjinud v náš český luh.
Vítám s plesem pravdu každou, nechťsi přišla z ciziny,
pravda údělem je stejným každé světa končiny.
Lidstvo ústrojný je celek, všechny části pospolu
vzájemně se živí, sílí k společnému úkolu,
ve vzájemném svazku stálém od věků se bralo v před,
nechťsi Hellas tu, Řím jindy, Paříž zas byl duchů střed.
Dávných Hebreů báj vnikla věrou do všech lidstva žil,
a čím národ náš své jméno nejhloub v dějin desky vryl,
k tomu čerpal podnět z dálky – Viklefův jej vzbudil hlas –
a z Čech zase popud mnohý přijal reformace kvas:
koluje tak celým světem stále míza obrodu,
nestaví ji meze říší ani spory národů.
Starý pán.
Nechci kolem domoviny neprostupnou čínskou zeď,
ale po lepším jen snaha do cizích nás luhů veď,
ne však slepý cizot obdiv, pitvoření cizích mod,
jimž tak ochotně, žel bohu, holduje náš slavský rod.
Příklad vizte: písemnictví. Za hranicí nový směr
sráží světlou poesii s poblankytných jasných sfér
dolů do prachu a bláta, v ulic puch a hnilobu,
trhá všecku s boků jejích ušlechtilou ozdobu –
a hle! vesele již břede u nás všechno v bažině,
že to cizí, že to nové, již to správno jedině(
chraň se hřešit na novotu – šosácký má v týle cop,
kdo by viděl v tomto bahně čisté poesie hrob.
Jiří.
Ano, padne poesie, ona stará, zvetšelá,
s trůnu svého zpuchřelého klesnout musí docela.
30
Ona poesie mrtvá v obnošeném ornátu
z ničemného zlata, stříbra, safírů a granátů,
ta, jíž korunu a berlu kryje archaismů rez,
ta, jež pokrytecky střeží dávno shnilých řádů mez
a lži staré přežvykuje, vyvětralých hrází šum,
vědomky neb nevědomky slouží lidstva biřicům.
Klesnout musí lhářka tato, jejíž dosud slaví rým
starou ctnost, jež není ctností, právo, které bezprávím,
ta, jež mystickými klamy ráda zpestřuje svůj zpěv,
jíž jsou zpupní sobci reky, skvostným nachem lidská krev;
padnout musí Frýne kupná, jíž to pouze krásné jest,
co čiv chorý bohatého rozmařilce může snést,
v salonech a boudoirech, v parcích, loží sametu
co se líbí zhýčkanému společnosti výkvětu.
Jan.
V tom ti odporuji s části. Porosený z jara květ
v boháči i chuďasovi budí stejně libý vznět,
budou věčně poesií mužný vzdor a něha děv,
umělý ať verš je slaví nebo prostý lidu zpěv.
Jedna jesti poesie, ale různý nosí šat,
brnění a kněžskou řízu, drahý kment, kroj veských chat,
byla stejně v řecké lyře jako v huslích barbarů,
za všech věkův, u všech plemen, v různém vezdy útvaru.
Vlaje volně, kam jí libo – náhle cítí její dech
mudřec na hloubavém čele jako hošík v dětských snech;
v její záři zaskvívá se zušlechtěn i hřích a blud
jako mrak, jenž na východě políbením slunka zrud’.
Nevtěsná ji žádná škola ve svých theorií rám,
nepřipne ji žádná strana k bitevním svým zástavám,
ona sterým různým proudem všude tam se pramení,
kde se dotkne zemské hroudy jasná peruť nadšení.
A kde z hloubi duše tryská, všude ryzí, pravá jest,
kde si vlnou jarošumnou hledá vlastních svojich cest(
marně stará rozmetáváš, tyčíš nová stavidla,
z nenadání spláchne valem všechna tvoje pravidla.
Oceán té poesie z minulosti šumí k nám,
dme se posud, různou vlnou určuje si směry sám,
31
z hluboka vždy nové víry vzpínají se na povrch
a zas v bezdno sklánějí se tříští démantových sprch,
nové barvy střídají se v každém jeho hřebeně –
ale zůstává vždy jeden v této věčné proměně.
S kladivem své strany, školy nechoď v poesie týn;
jinde boř – tam vedle tebe pokroku jsem paladýn.
Starý pán.
Rozumný buď pokrok vítán( ale nesmí o překot
bořit vše, co vybudoval starých pokolení pot.
Bez ohledu, bez rozvahy nesmí bouřit slepý v před,
neopouštět z pouhé zvůle dobrý minulosti sled.
Nesmí s její struskou mnohou zahazovat mnohý skvost,
pro ty ony vady celou zatracovat společnost.
Jiří.
Mně však zdoupnalým se jeví šmahem společenský řád,
boj mu přísahám a toužím spatřit jeho srázný pád.
Tu, kde zákon chrání pouze hrabivého sobce mez,
k nebesům kde ukazuje, sáček v pasu, tučný kněz,
kde si národ pěje drze svatou píseň svobody,
když pod mrzké svoje jařmo sklání jiné národy,
osvětu kde píše zištný otrokář si na prapor,
pro fantom kde cti a moci zuří divý plemen spor,
kde je ctností pouhá slupka, předepsaný formou hav,
jímž své hříchy pokrytecky halí zkornatělý mrav,
kde řád společnosti smrtí, pouty kárá zločiny,
jež sám bez citu a studu páše každé hodiny,
neváhaje statisíce vraždit pro nicotný cíl,
přesléchaje statisíců v bídě mroucích robat kvil,
kde se lidumilné dámy ověšují klenoty
v robách skvostných zvouce na ples pro hladové siroty –
ne, ne! dokud lidstva části ples a hody nekalí
z podzemního vedle bytu nářek bídy zoufalý,
dokud nebude se stydět lemem svého atlasu
šustět pyšně kolem davu polonahých chuďasů:
dotud lží a lichou frází zváti budu její ctnost
a vstříc jásat každé metle na tu podlou společnost!
32
Rozčilil se Jiří mluvě, zarudla mu bledá líc,
oko tkvělo v neurčitu, jaré blesky metajíc,
za posunů živých ruka prorývala černý vlas,
že se kolem vzpjaté hlavy v neladu a zmatku třás’.
A když skončena řeč, chvíli ještě mladý ret se chvěl,
prsty nervosně se třásly a zrak žhoucí v prázdnu tkvěl,
až pak plaše kolem stolu pohled jeho zakroužil
a tu maně v jedny oči plamenné se pohroužil:
Podepřena lehce loktem o kraj stolu, tak že kles’
rukáv široký a zbaven clony na odiv se nes’
něžný útvar liliový od lokte po jemnou dlaň,
do které skráň nachýlila, Běla přímo zřela naň –
z obličeje podlouhlého, v němžto vnitřní ruch a vznět
chřípím lehce pohyboval, jemně vlnil pěkný ret,
k němu temné, skvoucí oko vzpínalo se v obdivě,
jakby zjevení kés nové v duši ssálo dychtivě.
Od ní opět k Jaroslavě maně sklouzl jeho zrak;
v jejím líci postřehl však tísně rozpačité znak
a co v ruměnci tam krásném pod sklopeným okem čet’,
sám si v duchu vyčítavě shrnul do káravých vět:
„Věru divně uvádíš se v hostitelů milý kruh,
třeskem boje naplňuješ bez ohledu damský sluch,
jenž as, zvyklý na šalmaje tiché, snivé idylly,
čekal žerty uhlazené, sladký šepot zdvořilý.
Se starochem, k němuž v úctě vzhlíží tuto každý zor,
bez užitku nešetrně v urputný se dáváš spor...“
Tak si vyčítal( než posléz vypjal vzdorně hlavu zas
a zrak upjal znovu Běle na planoucí očí jas:
zdálo se mu, že tam vidí žárný projev souhlasu,
duši spřízněnou, jež pomoc slibuje mu v zápasu.
K odvetě se chystal správce( ale jeho vlídná choť
s úsměvem jej pokárala: „Bojovný svůj zápal kroť!
Nevhod sám jsi půtku začal – k obraně byl nucen host –
pěkná je to uvítaná v tichou veskou domácnost.
Znám již stálé prázdninové s naším Janem šrůtky tvé –
Co’s v nich získal? A teď hrozí spojených ti soků dvé,
z nichžto nový horším zdá se. A co platen taký spor?
Mládeži již peruť vzrostla, probudil se v čele vzdor,
33
již nám starým vysmeká se z vetchých vodítek a pout,
po vlastní chce bujné vůli křídla modrem rozepnout.
Nuže v pochvy zde i tamo řinčivá se ocel ztaj –
bez toho již v ohni boje napolo vám vystyd’ čaj.
Líp nás ženské bude bavit, nového co v Praze jest,
o divadle, o koncertech, o výstavách drobná zvěst;
na venkovském suchopáru vždy nám jako svěží květ
každá vyhlídka v ten čilý, pestrý velkoměstský svět.
Neb se raďme, čím vás nejlíp pobaví hluš vesnice –
snad že zítra ráno brusle – odpoledne sanice –“
V tom se rozesmekly dvéře pode tlakem drobných ruk,
z venčí hlavu kadeřavou protáh’ dovnitř malý Puk,
zpytavě dvé oček bystrých rozhlédlo se pokojem
a již vklouzl šotek první, zadních vtlačen příbojem(
vedrali se všichni rázem, ale přece v ostychu,
volně, nejistými kroky dál se kradli po tichu.
Vždyť tu byla zakázaná pro ně,ně tajná svatyně,
kam jen zřídka loudili se v nestřežené hodině,
by se rozhlíželi vůkol jako v zámku zakletém
po divanu, zdobných křeslech s ošoupaným sametem(
po koberci povybledlém, v jehož přízi vetkán byl
květů báječných sad pestrý s rojem laškujících Vil(
po stojanu s šišek zdobou, na němž ladně skupeny
rostlin divných mísily se různotvárné lupeny,
v jejichž zeleň mnohoklanou, v řasné cípy střiženou,
shlížel jinoch mramorový s flétnou ke rtu zdviženou(
a zvlášť po zasklené skříni, kam je lákal nejvíce
divů poklad nepřebraný, tretek zářných tisíce:
Popelčin tu pantoflíček, mandarin tam s vějířem,
čáp tam v zobci nese dítko, pastýřka tu s pastýřem,
jiných figur z porculánu přebohatý pestrý sklad,
číší, nádob různotvárných, malovaných mnohý řad.
Ale dnes, kdy Jeník doma, zvrácen domácí je řád,
důtky rodičů a trestu netřeba se příliš bát.
Tož se malí odvážili přes posvátný jindy práh
v pokoj parádní, kam také k bratru mocný pud je táh’
s neukrotnou zvědavostí, prohlédnout si odevšad
jeho přítele a hosta, s ním i zapříst hovor snad.
34
Otcův arci pohrozil jim vzpjatý prst a přísný zrak,
slovem káravým i matka přivítala smělce pak(
ale přece shovívavě ztrpěni jsou v komnatě,
jejíž vzhled a ruch se jimi změnil v náhlém obratě.
Hovor s látek starším vhodných smek’ se v obor tret a cet,
v duhovité sady dětství, hříček trpasličí svět(
na Ježíška, který blízko – pozejtří ten velký den,
kdy se zaskví stromek bájný, dárků spoustou obklopen –
co tu radosti už napřed jeví drobný ret a zor,
že i starší rád se kloní v dětinský ten rozhovor.
Rozptýlil ten dětský příval záhy stolový též kruh:
zajat jimi Jan byl brzy, ba i vážný jeho druh,
se stolu však dívky braly nádobí již čajové
a pak vyšly, o večeři sdílet péči správcové.
Otec zatím nejmladšího, který do pláče se dal,
zdvihl v náruč, lichocením krotě jeho dětský žal(
záhad vážných zapomenuv, hrál si s děckem dětinně,
zapomenuv hosta, všeho, otcem stal se jedině.
Miláčka vzav na rameno, druhou rukou vzepjatou
zdvihal jeho útlou ručku a jak v tanci komnatou
točil se a měnil kroky, hlavou v taktu kývaje,
o Kuráži, který štěkal, starou píseň zpívaje(
v lenošce pak vedle kamen, v rudém pruhu podlahy
na koníku – na koleně – klusal s děckem do PrahyPrahy,
a když posléz o pohádku zaškemralo, spustil hned
o chaloupce na pomoří, v nížto bydlil s bábou děd.
Zaslechnuvše slibný úvod, dítky jedno po druhém
spěly k otci, před lenoškou stísnily se půlkruhem,
s Jeníkem a jeho druhem zanechavše hovoru,
pospíšily zkazku slyšet o podmořském netvoru.
35
V.
V.
Z temna noci v dálce dalné
jiskra zakmitla,
v upomínek mlze valné
hvězda prosvitla;
blíže teď letí
sněhovou změtí,
jasnější stále,
větší čím dále,
čtvercem už září
okenní rám –
Ó již to světlo
milené znám!
37
Vždy mi srdce poskočilo,
rozjiskřil se hled,
bystřeji se vykročilo,
mdlou jsem šíji zved’,
zapomněl sněhu,
vichřice šlehu,
teplo mi bylo,
sladko a milo,
když mne tím světlem,
maják mých dum,
pozdravil z dálky
otecký dům.
Vítej, laskavého krovu
jasná zřenice!
Již mne obejímáš znovu,
drahá světnice,
v mrazivém šíru,
v bouři a víru
hnízdečko vlídné,
teplé a klidné,
dětství kde pučí
bělostný květ,
nad který nemá
krasšího svět.
Mateře líc nachýlenou
zlatí plotny žár,
otec houpá na kolenou
rusovlásků pár,
ostatní kruhem,
tísněn druh druhem,
očka se skvějí,
na rtech mu tkvějí,
z nichžto se vine
měňavý pruh
zkazkové příze
z perel a duh.
38
Oka mžiknutí ach! smetlo
milé jizby klam –
hledím v dálku – žádné světlo
nekývá mi tam.
Samoten v šedu
šero dum předu,
pavučích nití
podzimu žití,
nehrá v nich duhou
pohádky lesk –
střízlivo všecko,
nuda i stesk...
Ej, co! V oknech ledu sněti,
v kamnech oheň mám,
pohádku pak vyprávěti
budu sobě sám.
Nemá sic pele,
úpravy skvělé,
ale tak známě
dívá se na mě,
jak by ji šeptal
otcův mi hlas –
snad jsem ji slyšel
v dávný ten čas.
39
VI.
(POHÁDKA.)
Doposud pan Ježíš s apoštoly
časem chodívá po zemské roli.
A tak jednou, když se slunka líce
skrylo za les, ohněm jeho vzňatý,
došel k vesnici ten zástup svatý.
Zdarma nocleh vyžádat si chtíce
(neboť Jidáš s měšcem od své zrady
vyloučen je z apoštolské řady)
zaměřili k zámku pyšné báně.
Ale vrátný ve klenuté bráně
vida sadem, jenž se halil v šero,
blížiti se postav dvanáctero,
obořil se na ně řečí zlobnou,
zdvihaje hůl svoji s třapcem zdobnou:
„Jaká smělost, do panského sadu
vetříti se – zpátky bez odkladu!
V zámek až si troufá kytle režná,
jakás žebravá láj světoběžná,
a jak na procesí v celém davu –
Rychle! Jinak naučím vás mravu!“
43
Petr hněvem zjitřen sahal k meči,
ale Pán jej ztišil mírnou řečí:
„Sluha koná vůli svého pána,
tomu pak jest odplata již dána:
Velbloud uchem jehly projde spíše,
nežli boháč do nebeské říše.“
Do vsi svatá družina se béře,
ťuká o nocleh na farní dvéře.
Vyhlédl pan farář: „Není klidu
ani v noci od bludného lidu?
Stále rozdávat z té hrstky štóly –
sám se octnu na žebrácké holi.
Tlukou si, hned po dvanácti k tomu –
Což je hostinec ve farním domu?
S Pánembohem, lidičky, jen jděte –
Marto, drůbež dobře uzavřete!“
Petr žádá: „Sklič jej kázní tuhou!
Zde pán pohaněn byl vlastním sluhou.“
„Nepoznal mne,“ Kristus odpověděl.
„Kdyby o nebeském hostu zvěděl,
s družic průvodem a s korouhvemi
dal by uvítat mě zvony všemi.“
Na vesnice konci zástup svatý
stanul u dřevěné nízké chaty.
Na okénko pod slaměným krovem
Ježíš zaťukal. Tu tkadlec chudý
přístřeší jim poskyt’ vlídným slovem:
„Vezmete-li za vděk slamou půdy,
vítáni nám buďte! Rád bych sice
uložil vás v postel do světnice,
ale pro tolik tam není místa,
sotva pro mne s dětmi. Jinde všudy
lepší mají byt. Leč pravda jistá:
Chudému dá nejspíš pomoc chudý.
Nuže, dále v příbytek můj prostý –
ženo, vedu nenadálé hosty.“
44
Hlavu chýle pro nizounké dvéře,
do jizbice Pán se s druhy béře.
Její podlaha je z cihel zpola(
shora černají se břevna holá(
s šeré stěny ve zpuchřelém rámu
sem tam shlíží malba svatých levná(
onde třepetavě visí s trámu
holubička z vejce trojbarevná(
zde stav tkalcovský( tam plotna chudá,
od níž rozpačitě hosty zdraví
žena v sukni nuzné, ohněm rudá(
kol ní chumáč dítek bělohlavý.
Tkadlec ke stolu – kde svíčka z loje
osvětluje vodu v hrubém žbánku,
pecen, z lipového dřeva slánku –
veda hosty, všim’ si jejich kroje,
pozoroval volné, dlouhé vlasy
a řek’: „Z daleka jste přišli asi?“
„Z Palestýny.“
„Z takové až dáli?!
Však jsem poutníky hned zvláštní tušil,
hledě na ty pláště, na sandály –
kdož by zde tak divné věci ušil?
Nuže, posaďte se za mým stolem –
snad se nějak směstnáme tu kolem.“
Posadil se Kristus v čelo stolu,
s leva, prava pásmo apoštolů
na lavice, hrubých židlic řadu(
ba i truhlu tkadlec – malovány
byly na ní divné tulipány –
pro Šimona přišoup’ z kouta vzadu.
„Povečeřte s námi,“ hostům praví.
„Suché zemáky sic hody malé;
ale chuďas není vybíravý –
chválím Boha, mám-li ty jen stále.“
45
A již na stůl žena mísu staví
s kouřícím se, prostým role darem
v sivé slupce, rozpukané varem.
Muž pak pobízí: „Jen beřte chutě!
Na nás nehleďte( však čehos špetku
shledá ještě pro nás žena k snědku.“
V ramena jim klepá, k jídlu nutě.
Ale Ježíš vece: „V míse dosti!
Pro všechny tam bude do sytosti.
Ty však přisedni též, ke mně blíže –
Petře s Ondřejem, o židli níže!“
Tkadlec přised’, náhle na rozpacích,
neboť cosi zvláštního se skvělo
v hosta tváři velebné a zracích,
a kýms kouzlem jeho slovo znělo,
že zvuk tento v duše hloub se linul,
jakby z říše nadpozemské plynul.
Ježíš ruku žehnající vztáhl
nad chudobný stůl, vznes’ k Otci hledy
a pak první v mísu plnou sáhl;
avšak zemče, jehož obal hnědý
puklinami jevil moučné bělo,
že chuť pouhým zjevem probouzelo,
podal apoštolu, jenž se vinul
na levici vroucně k jeho boku,
jemuž na ramena mladá plynul
překrásný vlas v jarobujném toku
jako vlny jasné, sluncem zlaté,
kolem tváře sladkým ohněm vzňaté.
Brali všichni za stolem a jedli(
avšak malí, zhostivše se tísně,
bez ostychu po dětsku si vedli,
a nechť otec po nich mrkal přísně,
ke stolu se třeli, nedočkavě
zřeli na mísu neb divným šatem
cizinců se zabývali hravě.
Jedno kradmým okoušelo hmatem
46
jilec meče u Petrova pasu(
jiné šedého se dotklo vlasu,
který splýval jako stříbra pramen
Jakubovi Zebedovci s ramen;
ba i jedno u Kristových nohou
se sandálu řeménkem si hrálo –
neplechu tak podnikali mnohou,
až si tkadlec povšim’, co se dálo,
a zle stáhnuv čelo v temné vrásky
důtku vmetl do všetečné chásky:
„Vari, nezvedenci bohaprázní,
sice březovou vás zkrotím lázní!“
Ale Kristus k dětem hlavu sklonil,
rozpjal náruč, pousmál se jemně
a hlas jeho rajskou hudbou zvonil:
„Nechte maličkých přijíti ke mně!“
Na klín posadil si s něžnou péčí
robátko, jež ručku boubelatou
přítulně mu vztáhlo na šíj svatou(
dokola pak shrnuli se větší,
tiskli v hustém chomáči svá tílka
k jeho bokům, chytali se paží,
v roucha záhyby mu kladli čílka,čílka
jako kuřátka pod kvočny stráží.
A Pán, v oku záři božské lásky,
v úsměvu jim hladil světlé vlásky,
podávaje tomu hned, zas tomu
role plod, jejž prstů božských tknutí
dařilo těch plodů libochutí,
které svítí loubím rajských stromů –
dětí mlaskot jevil tyto divy,
rozkoší se smála jejich líce,
třepetaly ručkou žádostivy,
„ještě! ještě!“ sborem škemrajíce.
Ale tkadlec mlčky v jídle ustal,
na mísu a hosty přemítavě
hleděl s úžasem, jenž stále vzrůstal.
Jak to možno? – rovnal v matné hlavě –
47
Tolik ruk tam sahá bez ustání,
všichni kolem stolu syti skorem,
děti činí se, až Pán Bůh brání –
a přec mísa stále plna horem!
Na poutníka v kruhu dítek znovu
zadíval se – ztrnul: Divná záře
objímala hlavu cizincovu,
linula se z božsky lepé tváře
a kol kolem v lesku toho světla
jizba krásou nevídanou zkvetla,
všechna veteš chudičkého bytu
zaskvěla se v nadpozemském třpytu,
zvuky líbezné se nesly shůry,
jakby tiše pěly nebes kůry,
a ta holubice z cetek prostá,
s trámu visící nad hlavou hosta,
jako živá perutěmi chvěla,
velká, divukrásná, čaroskvělá...
Tkadlec chvěl se osykovým listem
poznav náhle, že tu sedí s Kristem.
Na podlahu kolena se smekla,
hlava sklonila se k noze svaté,
vláha zbožné nadšenosti tekla
tváří hubenou na ruce spjaté
a rty vroucím hlaholem se chvěly:
„Klaním se Ti v prachu, Spasiteli!“
„Povstaň, dobrý muži,“ Kristus praví.
„Kdybys ty mně nebyl poskyt’ krovu,
na zemi Syn člověka by znovu
místa neměl, kam by sklonil hlavy.
Však mně odpočinku třeba není,
jáť jen zkoušel lidských srdcí chvění,
a že obstál’s jako v ohni zlato,
milost jakoukoli vol si za to.
Čeho přeješ si, vše splním – Nuže,
dar vol z ruky, která všecko může.“
48
Chuďas, zmaten, zač by prosil, neví,
nesměle pak svoje přání jeví:
„Za hrsť zemčat čeho žádat mohu?
A ta ještě tvá, jak všechno kolem –
Bohu dal jsem jen, co patří Bohu(
plat mi božský, že’s dlel za mým stolem.
Však že milosti své chceš mi přáti,
jednoho jen troufám sobě ždáti:
Nevolím si lesku, cti a zlata,
nevím, jak by v bohatství mně bylo(
nechťsi bídna, mně ta stačí chata,
i to chudé řemeslo mně milo,
práci zvyk’ jsem, nedoved’ bych líně
v panské síni ruce skládat v klíně. –
Protož, Pane, o to jedno prosím:
Dej, ať v ruce zdravé k práci síla,
dej, by stav můj nepostrádal díla,
ať mzdu každý týden domů nosím,
dokud léta nepřijdou mým dětem,
aby samy prodraly se světem.“
„Dobře’s volil, vůle tvá se stane.
A tak zachovej si duši prostu,
dokud za přístřeší dnes mi dané
v síň tě neuvedu rajských hostů.“
Povstal Ježíš s apoštolů sborem,
žehnal chuďasům a vyšel z chaty
provázen jich oslněným zorem:
proměněn byl nyní zástup svatý,
zjasněly jich postavy a tváře,
jako tkány z nadpozemské záře,
kolem Krista plály skvoucí plamy,
druhým světlé kruhy nad hlavami.
Po zemi už nešli. Vzduchem tmavým
jako zářné mlhy výš a výše
stoupajíce k hvězdám bleskotavým
vraceli se do nebeské říše...
Když mu zmizeli, muž pomateně
jako zpola ve snách vzhlédl k ženě:
49
„Zdaž to všecko v jizbě mé se dálo,
či jen hlavě zmatené se zdálo?
Však ne – divná zář tu dosud svítí
a dech voní nebeského kvítí.“
„Nebyl sen to, ale pravda jistá,“
vece žena. „Hostili jsme Krista.
Než, kam rozum tvůj se poděl, muži?
Moha volit všeho světa jmění,
do smrti až sobě nechal’s druží
starou bídu, věčné lopocení.
Sterý zázrak maje na vybranou,
zvolil’s přírody dar zcela všední:
zdravou ruku, stotisícům danou,
a hlad při tom, trampotu den ke dni.
Špetnout jen a mohl’s na svém stavu
z ničeho tkát pásmo zlatohlavu,
nebo každé ráno bez námahy
pod poduškou najít peníz drahý.
Nebo aspoň měl jsi Krista žádat,
že má stůl ten denně kolik třeba
sám ti schystat kysela i chleba,
abys mohl výdělek svůj střádat
na šat slušný pro nás, pro ty malé –
není na chuděrkách nitě kalé.
Štědrý den k nám přišel z nenadání,
Ježíšek, sám Ježíš zde se stavil(
avšak o dárečku není zdání –
nadělením dítkám nezůstavil
ani nejskrovnější z dřeva loutku,
ani cukrovinek po kornoutku.“
Chuďas manžel zasmušil se trochu,
rozhlédnuv se jizbou, k sobě vece:
„Věru, máš zde bídu s nouzí, hochu,
o zlepšení měl jsi žádat přece.
Ale což! Máš aspoň jisto zdraví,
a snad ostatek Bůh nějak spraví.“
Dne pak druhého hned na úsvitě
díla uchopil se s myslí čilou,
50
jako pírkem házel člunkem hbitě,
k práci chuť mu hrála každou žilou,
veselo mu bylo ku podivu,
zlatem plálo slunce ve tkanivu,
stavu hřmot mu zněl jak zvonků znění,
sám k nim bezděky své družil pění.
Za týden tíh’ s díla spoustou k městu,
zvyklou myšlenkou si krátě cestu,
zdali faktor v dobré míře bude
a zda nestrhne mu ze mzdy chudé.
Faktor usmíval se dnes až milo,
jako druha laskavě ho zdravil,
ba i ruku tisk’ mu, chvále dílo,
a pak záře radostí mu pravil:
„Uznal pán, že příliš bídně platí
práci těch, z jichž mozolů a potu
šumně kvasí, hedvábím se šatí,
co jim zatím snášet hlad a psotu,
bydlit kdesi v soumraku a plísni,
kde roj dítek mrznoucích se tísní.
Proto odhodlal se plat váš zdvojit –
vždyť i při tom slušně bude žíti:
neníť třeba královsky se strojit,
k rybám cizokrajným rýnské píti,
čtyřmi jezdit s vozkou premovaným,
hovět marnivosti choutkám planým.
Lépe oblažit dav nuzných bratří,
vděčně dát, co práci plodné patří.“
Chuďas udiven se tázal v duchu,
bdí-li vskutku, smí-li věřit sluchu(
ale faktor mincí velkou, drobnou
před ním vysázel mzdu dvojnásobnou.
Tkadlec poklusem se domů béře
a div chvatem nevyráží dvéře,
radost bezmezná mu jiskří z očí,
chotí udivenou v kruhu točí:
„Ženo, výskej! Po nouzi je veta!
51
Hle, tu přináším ti šátek nový,
pannu Bětce, perník Jeníčkovi,
pro všechny zde v uzlu různá treta.
Divy chtěla’s, bychom byli šťastni(
nuže, stal se zázrak nad zázraky:
přidali nám páni z vůle vlastní –
Díky vzdejme Kristu za div taký!“
Hle, to zkazka o Kristově pouti,
kterak ráčil pravou k bližním láskou
boháčovo srdce zažehnouti –
žel, že dlouho zůstane jen zkazkou.
52
VII.
VII.
Na led! Na led! Jaká radost! Jaroslava čeká juž,
brzo-li se uchystána objeví též její druž.
Krásně po ztepilém těle drahé šaty splývají,
kožešina vzácná všude vlní se jim v okraji,
rukávník též jemných čupřin ručkám slouží za příkrov(
zavěšen se s lokte houpá lehkých bruslí třpytný kov.
Bílá srsť i hrdlo chrání zčechraná jak prašný sníh,
a z ní tvář, na jejíž vděky mrazík purpur broskve vdých’
a kol níž se vlasů měkkých vlní světlé ručeje,
vyhlédá jak úsměv jara z opozdilé závěje.
Pod hrdlem pak z toho běla kožešiny huňaté
blýská drahý šperk jak jiskry sluncem v sněhu rozžaté.
Jan po vzácných těchto vnadách zrakem těká v obdivu,
mluvě s ní o husté mlze v holých větví pletivu,
pod nímž stojí spolu v sadě, o městě a venkově
a jak jinak řeč se spřádá v zábav zvyklých osnově.
A přec nejvšednější slova mládci jak sfer hudba zní,
když úst drahých sladký hlahol kouzlem svým je naplní
a v let pozdních ještě hluchu prostou frází známý hlas
časem zazvoní nám v uchu jako z dálky vábný vzkaz.
53
Opodál od brány zámku Jiří také zrakem tkví
na tom vzácném dívčím zjevu( slastný proud mu nitrem chví,
jakým ztápí mladé srdce spanilosti ženské květ.
Však již poodvrátil zraky, pohasnul v nich blahý vznět:
Pravil si, že pro tu růži nejvzácnějších země vnad
nehodí se jeho sudby zasmušilý, chudý sad,
a pak domníval se čísti v obou zářném pohledu
víc než lhostejných si lidí bezvýznamnou besedu.
Zatím v prostých šatech zimních také Běla vychází(
před zámecký širý průjezd ještě máť ji provází
Jiřímu tam opozdilou omlouvajíc v úsměvu:
„Ještě cosi spravovala na svém lepším oděvu –
však i na tom krásy málo( pravá Popelka je vám
z vlastní vůle. Šaty nové měla dostat k jmeninám,
ale peníze jen chtěla, a radš loňský zimní šat
lecjak přešívá – leč těžko staré v nové předělat.
Inu, skrblice je pravá, nejsladší jí hudbou as,
když zas nový zlatouš mísí k ostatním svůj zvučný hlas.“
Zasmála se Běla žertu( ale chudý v pravdě byl
sivý šat, jenž prostým vkusem její útlé tělo kryl,
stála vedle druhé hezčí, vyzdobené děvice
jako všední kvítek polní vedle pýchy květnice.
Provázen jsa staré paní ještě vlídným pokyvem
mladý čtverolístek zmizel v dechu mlhy šedivém.
V noci sníh se přestal sypat, silný vítr krajem dul,
ale z jitra v utišení mlhy houšť se snesla v důl,
na několik jenom kroků pronikal tou clonou zrak,
dál jsi zřel jen postav stíny, ještě dál jen sivý mrak.
Tajemný byl půvab, divný, v tomto vzdušném předivu,
které víc neb méně krylo všechno v matném šedivu,
nejblíž průhledná to pára, o píď dál jak zhustlý dech,
zříš, jak se to klubí, vlní v lehkých mlhy přadenech,
pak to splývá o krok dále v houstnoucí vždy stínů šeď,
a dál kolem neprůhledná jako z dýmu vzdušná zeď(
jenom východ v šerou přízi slabého tká světla pruh,
a cos nejasně tam kmitá jako rudý slunce kruh.
54
Jinak jeví se jen slabě, hledíš-li v ten šedý taj,
postavy neb stromu obrys, jakbys v stínů zbloudil kraj.
Od vesnice stranou šíro veliký se rybník táh’,
z kraje dřevěný mlýn starý nejasně v těch tanul m’hách
pod topoly vysokými( na břehu též lavice
stála prostá, kůly s prknem. Tam hned spěly děvice
a než průvodcové došli, Běla v rozlet veselý
již si hbitě okřídlila nohy třpytnou ocelí.
Hůře bylo Jaroslavě, jejích bruslí řeménky
spletly se, tu obou mládců setkaly se myšlenky,
však než Jiří k činu dospěl, Jan už poklek’ rychle k ní,
pomáhaje utahovat k nožkám jemné řemení.
Kradmo od příjemné práce zraky na líc její vznes’,
v nížto spatřil veselosti, rozpaků i studu směs,
kol níž z temných čapky čupřin v jasnohnědém pramenu
vlasy zvlněné se stlaly po kulatém ramenu(
a zas k nožce sklopil pohled, v botku těsně upjaté,
nad kotníky s úzkým lemem kožešiny huňaté –
zachvěly se jeho ruce, prochvěl hrudí slasti proud
a duch zaplál ohněm náhlým, jakby jiskra padla v troud:
opojen byl čarokrásnou hudbou tajných duše strun,
kterou jedinkrát jen slyší v blahém jaru žití jun,
divuplnou poesií, kterou plodí všední pud,
jak by leknín běloskvoucí vzpjal se nad bažiny rmut.
Skončil úsluhu a dívka vstavši zašeptala dík.
Bruslemi též vlastní nohy zbystřil její pomocník
a chtěl podporu jí skýtat( avšak byla mistryně,
že jí sotva letem stačil po ledové hladině.
Po Běle však darmo v mlhu Jiřího se noří hled(
jenom dvojí lesklá rýha značí v ledu její sled.
Sám jen tedy krouží plochou, hledě, jak se z mlžných clon
jeví střídavě a mizí obou druhých plesný hon.
Jak dvé vážek jasnokřídlých, když se kmitá nad tůní,
mizí v houští šer a hned zas v plném září výsluní,
mžikem v předu ta, zas ona, chvíli každá v jiný směr,
střetají se, rozlučují, v ustavičné změně her:
tak Jan s dívkou stíhají se v rozmanitých zápolech,
k sobě, různo, kolem sebe v ladných krouží půlkolech.
57
K tomu škádlivá zní slova, vesele jich zvoní smích
a střet očí zářných jeví souzvuk srdcí radostných.
Jiří mrzut oddělil se( dále do mlh letě sám,
s hlavou svislou neveselým oddával se myšlenkám.
Dětství siroby a nouze táhlo chmurou jeho dum,
v němžto nikdy teplým kouzlem neobjal ho rodný dům,
nepřivinul otec k srdci, k horoucím ni matka rtům.
Poznal vše, čím jinoch strádá, jenž se dere k výši chud,
ponížené hrbení se, žebronění, kondic trud,
odříkání v plesu vůkol, v podstřeší kdes těsný byt,
suchý chléb a kamna chladná, matné lampy pozdní svit,
kaváren též pozděj’ vnadu, hospod pustý hluk a kouř,
posléze i hrubých vášní první rozpoutanou bouř –
málo douškův ušlechtilých skutečnosti skytla číš,
v knihách jen a fantasii duch se vznášel v jasnou výš.
Ale rmutem, bojem všedním zhořknul juné duše kvas,
oheň ponurý a divý kmital z temných dlouhých řas,
kolem rtů vil trpký úsměv se světem i sebou spor,
bílé čelo vzpínal hrdý proti společnosti vzdor.
V zasmušilé tváři jeho tajemné to zášeří,
hlava pnoucí se tak vzdorně v roji černých kadeří,
přivábily k sobě Jana( zvláštní, cizí jemu vděk
toho zjevu pošmourného k Jiřímu jej mocně vlek’.
On sám hladkých, zdravých lící, v modrém oku jasný třpyt,
hlavu plnou krásných vidin, v srdci prostý, jemný cit,
vzrostlý v dostatku a klidu, prostřed milých zjevů jen,
snící o světě a lidech poeticky vábný sen,
přichýlil se k protichůdci, jehož oka mrak i žeh
vnášel kouzlo jinorázné v oblasť jeho snů a něh.
Přátely se brzo stali( častý rozpor náhledů
jenom vábněj’ oživoval jejich družnou besedu
a přes různé směry, cesty jeden stejný prapor vlál
nad mladými jejich čely – prapor s heslem: V před a dál!
Leč teď Jiřím šlehlo málem cos jak proti druhu zášť,
když jej viděl s dívkou mizet v mlhy muslínový plášť,
jímž jen obrys jich se míhal jako dvojí slabý stín(
myslel si: Proč jemu život schystal růží plný klín
58
a mně s pelyňkem jen trní? A jen boj mi kyne dál.
Proč duch jeho jest jak motýl, by jen medy květů ssál
a jen krásy obletoval, v nichž se povrch světa skví,
kdežto mému skepse hloubná dána v trpké dědictví?!
V tom již náhle z mlhy před ním protější se zjevil břeh.
Les tam šeří se a bělá, s hojným sněhem na snětech,
baráček zde doškem krytý, jako stařec křiv a šed,
nade schůdky malým oknem hledí k vodě ztuhlé v led.
Na schůdkách se třpytí cosi – hle! to svítí bruslí kov,
Bělou zůstaven, jež vchází pod nizoučké chaty krov(
skoky kol ní radostnými chundelatý starý pes
jeví zřetelně, že slečna poprvé tu není dnes.
Pyšna není – Jiří soudil, zpět se nesa hladinou –
Ostatně spíš na vsi hluché hráze kast se pošinou,
a snad švadlenka tu bytem, která obnošený šat,
o němž vyprávěla matka, pomáhá jí přešívat.
Šetrnou as Martou Běla, hospodyňky bude vzor,
kuchyně a spíže dbalá, méně hledí na úbor,
pěstí drůbež, schrání vejce, umí smlouvat do krve
a po dlouhém čase maní k četbě sáhne teprve...
Leč tu jako na obranu z paměti mu vytanul
onen pohled, který včera vstříc mu náhle zaplanul
z jejích očí rozjařených v nadšeném jak souhlase,
když se utkal s otcem jejím v zásad prudkém zápase.
V dumy jeho zavzněl nyní smích a hovor veselý,
Jan to s Jaroslavou opět z mlhy k němu letěli,
a zjev rozkošný té dívky znovu cele spoutal jej,
zastínil jak slunce lunu Bělin skromný obličej.
Však již tato před nimi též zjevila se z mlžných clon,
které začaly se trhat v cárů vzdušných spěšný hon,
z nenadání prchající této sivé změti klín
vydal v obdiv Hasenburku zasmušilý, hrdý stín,
strmící tam velkolepě dvojí věží do nebes,
na úpatí posněženém přitulenou k němu ves(
prosvit’ vrchol Milešovky – teď i jiných spousta hor
již až k Bezdězi moh’ volně dvouhlavému letět zor –
61
poslední též na východě rozplynul se mlžný cíp
a tam zasvítil v kraj vůkol bílou kaplí šedý Řip.
Jaký pohled! Kraj to krásný! – pravil Jiří bezděky,
rozjasněným obhlížeje zrakem prostor daleký.
Divukrásný! – Jan mu svědčil – Znám jej z dětství( přece však,
za čas vidím-li jej znovu, vždy tou krásou zpit je zrak.
Jediný jen pokaždé mi vnady tyto kalí stín:
cizoty že stal se tvrzí hor těch modrých vábný klín.
Jiří.
Ah tak – pravda – nevzpomněl jsem. Cizincem tam nyní Čech.
Ztraceny jsou krásné hory – však co platen každý vzdech?
Z koruny nám staroslavné stejně urván mnohý skvost(
však stesk nechme po minulém, hajme sobě přítomnost!
Jan.
Nesouhlasím s tebou. Pravda, těžko zpět je dobývat
skvostu každého, jenž kdysi násilím a lstí nám vzat(
však ten v koruně tkví dosud, cizotou nechť zakalen –
vše ty hory k nám se hlásí samým zvukem již svých jmen.
Jiří.
Dobývat? – Snad s mečem v pěsti? Ale kde ten vzíti meč!
A pak – mocí surovou bys oněm hodlal bráti řeč,
která nyní jejich rodnou, již měl otec juž a děd?
Toť bys jenom starou křivdu novou křivdou splatil zpět.
Jan.
Dalek násilné jsem choutky( aby kraj ten – žádám jen –
znovu věrně přilnul k celku( jemuž téměř odcizen.
Což by nemoh’ v této zemi dvojí národ svorně žít
jako v Helvecii šťastné? A zdaž bezprávím je snít,
že náš jazyk tam se vrátí, ne snad jařmem, okovem,
ale prací rukou pilných, v mírném boji duchovém?
62
Jiří.
A zdaž národní to práce nejvyšší jsou úkoly,
by zas v tom neb onom koutě zněly české hlaholy?
Zvětšit rod náš přeběhlíky? Po mém soudu třeba spíš,
přestat v sobě, vnitřní sílu, vnitřní cenu vznésti výš.
Hle, co nových dum se tlačí na Evropy vetchý prah –
k těm se hlasme, spějme v šiky všelidských těch velkých snah!
Národnosti věc a řeči ustupuje v druhý řad –
pěstujme ji, nenechme však pro ni zpustnout celý sad.
Běla.
Promiňte, že v boj se mísím. Ale z vašich slov se vryl
břitký osten v moje nitro. Včera, kdy jste křivdu bil,
kterou sobství pod zvetšelých řádů páše ochranou,
když jste káral z vad a hříchů společnost tu prolhanou
a řád světa nový hlásal, v duchu svědčila jsem vám –
těm bych vítězství též přála ušlechtilým myšlenkám.
Avšak aby pro ně ustoup’ v druhou řadu, trpěl snad
onen cit, jenž tkví mi v srdci přehluboko, jenž mi svat –
ne, ó ne! Zdaž nechám klesnout v rumy otce svého dům,
hynout svoji máť, bych mohla sloužit cizím tisícům?
Jiří.
Ajta, vlastenka tu švarná! V její ruce spanilé
zbraně své již odevzdávám, ustupuji přesile.
Z vlastenských teď luhů květných k bruslení se vraťme zpět –
Jan.
Proč se pod tím vlastenectvím divně tak tvůj křiví ret?
Proč tak hrdě ironicky přimhuřuješ nad ním zrak?
Což ti vlast a rodný jazyk směšně malicherný brak?
Jiří.
Zvolna, brachu! Víš, že také věrně k rodu svému lnu,
jen že střízlivěji hledím ku pravému věcí dnu.
Ale zhnusil se mi prázdný vlasteneckých frází šum,
neklaním se ošumělým divadelním praporům.
63
Jan.
Možná – leccos ošumělo... Ale málo váží přec,
zda se otřel způsob vnější, slova zvuk – když svata věc?
Pravda, dlouho již nám vlaje jeden prapor nad hlavou,
v boji střepen, již se pokryl místy plísní černavou,
však proč hledět na pobledlé sem tam zlato stuh a cet? –
idea přec stále jasně září nám. A hleď jen v před:
ještě vztekle s vojskem valným odvěký nám hrozí vrah,
doposud jsme v horkém boji, každý zdravý sval v něm drah,
jediné tu budiž heslo: napřed tuto skončit seč,
boj ten hlavní za svůj život, za národa byt a řeč,
a když státi bude jistě, rovný, volný jiných druh,
k jiným potom vstupme pracem ve spolčených plemen kruh.
Běla.
Však ni při tom není třeba, zapřít oněch jiných hvězd,
které svítí člověčenstvu k metám jasným příštích cest –
V tom se hovor skončil rázem, neboť bez účasti v něm
Jaroslava v pravo, v levo mnohým smělým obloukem
unikala, blížila se rokující skupině,
až pak vesele se smějíc vjela přímo mezi ně.
Tu již konec bylo řeči( všichni nyní pospolu
oddali se celou duší bruslařskému zápolu,
za rozmarných her a půtek – brzy tanec bruslí v led
hustou křivek spleteninou vyryl nesčíslný sled,
jakby kreslila čís ruka démantovým prstenem
hříčkou rozmanité rysy v okna čtverci skleněném,
kruhy, oblouky a přímky, písmen kusé linie,
arabesky fantastické, divné manuproprie,
až pak hry se nasytivši, pokryje ten různý tvar
spěšně hustou klikatinou, mračnem ledabylých čar.
Syt i mladý čtverlist honu na perutné oceli –
všakť jim odpoledne nové v saních kyne veselí!
Vracejí se. Prosta mlhy nyní širá krajina
sněhem blýská se a v dáli horstva vzdušná vidina.
64
VIII.
VIII.
Ty kraji tam, jímž Ohře tok svůj vine,
a Hasenburku fantastický rys
své temné dvojvěží tká v nebe siné,
a za ním horstva modré vlnobití
v šíř rozpíná se dálnou, naše kdys,
kde vážný Řip svým kostelíkem svítí, – –
když vzpomínky mi vábné v nitro sáhnou
a kraje srdci milé duší táhnou,
jich prvním Tys!
Buď zdráv, buď žehnán za vše, cos mi dal:
za modro hor svých, za svých luhů květy,
za šťastný klid, za drahých lící řadu,
za dětství ráje, za jinošské vzlety,
za první lásky věčně sladkou vnadu
i za leckterý žal –
65
však nebylo jich mnoho – v slunném jase
jsi usmíval se v jara mého čase,
i vzpomínka tě v záři stále zřela,
až teprv mrak, jímž jeseň má se stměla,
i po tobě mi stíny rozestlal.
Však dnes tě vidět chci, jak jsem tě vídal,
ty zlatý obraze mých mladých dnů,
ty kolébko mých nejkrásnějších snů,
jež modrý Řip jak vážný praděd hlídal.
Chci tebe vidět – víš, jak v onen den,
kdy mladou jarostí a lásky blahem
jak sladkým ducha vínem opojen
jsem vesel vzhůru stoupal chlumku svahem
a se mnou otec, matka, bratři, sestry
i společnosti družné hlouček pestrý,
v němž jednu líc můj stále hledal zrak,
a pod modříny
jsme lesními dál putovali stíny,
houšť lísek, habří rozhrnuli pak –
a Tys tu náhle v plné kráse plál
pod naší nohou, rozpjat v širou dál,
ve zlaté záři srpnového dne,
jíž třpytily se vísky nesčetné
po valné spoustě luk a sadů, lánů
a za ní v obrovitém půlkole
hor tísnily se báně, homole,
dav nesčíslných modrých velikánů,
že nad tím divadlem nám z prsou všech
se vydral obdivu i slasti vzdech
a bezděky všem zarosil se zrak –
tak chci Tě zříti, tak!
Hle, kdesi tam v těch modrých vrchů lůně
se kryje vábný dol, kde, dívka svěží,
máť moje snívala pod ssutou věží,
kde za májových květů sladké vůně
66
a zpěvu slavíků ji na svou hruď
můj otec přivinul: „Mou navždy buď!“
A tam ten bílý svit na stráni siné,
to kostelíka věž mi z dáli kyne,
kde před oltářem horské svatyně
poklekli spolu v slastné hodině.
A za mnou pod lesem je střecha milá,
jež děda mého šedou hlavu kryla(
za pruhy lánů zámku krov se rdí,
jenž přijal hocha do útulných zdí,
jenž na prázdniny tolik let mě vítal,
kol něhož duše sterý svaz se splítal
jak svlačec, plný květů zrosených,
a blízko ztad ke dvoru bělavému,
kam první láskou okouzlen jsem tíh’ –
Tak málem vše, co draho srdci mému,
mých upomínek nejvzácnější kvítí,
květ mého žití,
tys, kraji milý, choval v loktech svých.
A bájnou kolébkou’s též mého rodu:
Tam s velebné té hory dávný děd
kdys po tvých nivách otáčel svůj hled,
po stříbru vod tvých, hor tvých modrém svodu,
a věncem opojen tvých luzných krás
zde zatkl hůl, v zem tuto štěpil nás.
Po dlouhé pouti tvůj ho zajal vděk, –
a divu není. I má noha časem
v kraj cizí zašla, kolik přešla řek,
i moře majestát jsem spatřil s žasem,
hor gigantických věčně bílé hlavy
a v révy věncoví dol věčně smavý –
než kdy jsem spatřil zas hor modro tvých,
tu nadšeně jsem k tobě náruč zdvih’
a z plna srdce řek’:
Přec, kraji, tys mi perlou země celé
a kouzlem nejlibějším dýcháš vřele,
přec v tobě jen se srdce doma cítí,
přec nejlépe je v tobě žít a sníti
a skončit věk!
67
Buď zdráv, buď žehnán! Z duše tryskl maně,
ze srdce plného ten pozdrav můj
a za ním vzdech se nese k milé straně:
Kéž naše zůstanou vždy tvoje nivy,
ni hroudu neurve z nich příboj chtivý,
spíš jarošumně rodným větrem duj
i tam v ty hory modré s předků rovy,
v ten diadem tvé krásy safírový,
ó drahý kraji můj!
68
IX.
IX.
Dvojí sáně před portálem čekají už ve sněhu,
lehké, pestře malované( časem k bičů pošlehu
rolniček se druží cinkot, když kůň hlavou bělavou
bujně hodí, nedočkavě zahrabe v sníh podkovou.
Posléz oživil se průjezd a jím s dívek dvojicí
hosté vyšli, dítek chumáč kolem nich se rojící.
Což by rády také jely! Na peřestý saní pych
pohlížejí s tužbou marnou: neníť pro ně místa v nich,
a by jedno, dvě se svezly, ostatek by v pláč se dal(
proto doma budou všecky! otec moudře rozkázal.
69
Za nimi on vzadu kráčí, s paní hosty provází,
kočím velí opatrnost, různé dává příkazy.
Správcová pak na otěžích kázně drží šotků sbor,
v lících majíc odlesk štěstí, jímž se mladých třpytí zor.
V první sáně Jiří s Bělou, druhý pár do zadních sed’,
za ním vrátný k hudbě hřmotné karabáč již dlouhý zved’,
kočí švihli v koní hřívy, oblakem se vzbouřil sníh
a již létly bystré sáně s písní zvonků řinčících.
V modru nad bělostným krajem slunce plálo vesele,
tisíc jisker třepetavých loudíc z toho úběle.
Jiří s Bělou mlčky hledí vůkol sněžných do polí,
jejichž bělo ruší pouze v řadách temné topoly(
hledí, kterak spousty sněhu vydeptává koní skok,
jak jim vlají hřívy během, jak se kouří jejich bok
a jak s kytkou pestrých cetek zobák saní vzhůru ční(
naslouchají, chřestem jasným rolniček jak hudba zní
za práskotu karabáče jako třesku střelných ran,
s nímž se mísí časem krákot vyplašených z líchy vran.
Maně ohlédl se Jiří: V druhých saních pozadu
spatřil Jaroslavu, v kožich schoulenou až nad bradu,
líce část jí obestíral čupřin jeho černých mrak,
ale z těchto jarým smíchem rozkošný se blýskal zrak –
snad to radost ze sanice dětsky jiskřila se v něm,
či Jan vedle rozesmál ji žertujícím hovorem,
v nějž po chvílích ohlušivý vpadal karabáče hřmot...
Znovu Jiřímu se v nitro zlého citu zaryl hrot.
V tom však Běla vedle něho přerušila mlčení:
„Jak je krásna polí bělost a to skvostné jiskření!
Jak je milo takto letět přes širého kraje běl!
Ó je půvabna též zima – však ne pro každého, žel!
Kolik bídy leckde skrývá toho hermelínu cíp
pod nizounkým z došků krovem, kde ten žhavý mrazu šíp,
jenž nás příjemně jen dráždí, nahých dítek žehá tlum,
s pláčem hladu přitulených ke studeným ke kamnům.“
70
„Pravda, pravda!“ mluvil Jiří. „A mně zjev těch zimních vnad
maně uvozuje v mysl vetché společnosti sklad.
Pokrytce a slepé bloudy též v ní těší stero krás.
Což tu vůkol pěkno není? káravě se ptají nás.
Nechť si škaredé jen rokle, spousty neřestí a špín
v záhybech svých klamných kryje zářivý ten hermelín,
povrchem je pěkně nese v pestrých saních koní cval,
vesele jim blýská v oči cetek lesklých karneval,
v kožichu jim teplo, milo, a ten rolničkový chřest
přehlušuje žebráků ston polozmrzlých vedle cest.
Raděj oko stočit jinam – Hle, zář sněhu na poli,
větve s jíním jako z chmýří stříbrného chocholy!
I ta chatrč ve sněhovém čepci jak je rozmila –
kdož by pátral, je-li uvnitř také samá idylla?!
Dál jen mimo plesným letem – trhni, kočí, za otěž!
Tak se optimistů těší klamný přelud, sobců lež –
avšak již se klube slunce z rudého chmur okraje,
pod nímž kdys ta sněžná krása společnosti roztaje.“
„Však co hrozných asi bojů, co as žertev bez mezí
státi bude, než to slunce lepší doby zvítězí!“
vzdechla dívka.
„Cesta k dobru bývá zlá i daleká,“
poznamenal její soudruh.
„A hlad s bídou nečeká,“
Běla na to. „Denně nové přepadává oběti.
Ach, co vůkol nouze kruté, kam jen hlédneš, viděti!
Při myšlence na ty strasti hořkne každý požitek,
hříchem zdá se ti pak těžkým nejskrovnější přebytek.“
Jiří pohlédl k ní stranou, překvapen jsa řečí tou.
Spatřil citu vřelý odlesk pod líbeznou řasy tmou
a teď vábnější než dříve zdála se mu její líc(
Jaroslava hezčí ovšem, však zde hloubky, duše víc –
bezděky mu kmitlo myslí. Pokáral se za to hned,
ale přec vždy zálibněji upíral na Bělu hled.
73
Zdálo se mu, že jí křivdil( byla vskutku spanilá
tvář ta jemná, krásných citů vzruchem všecka ožilá,
s ruměncem tím zimy skvostným, čela cudná, čistá běl,
kolem něhož vlasů černých divukrásný mrak se tměl.
A když právě z druhých saní zvonivý sem zalét’ smích,
slabším kouzlem teď mu cinkl do myšlenek zvážnělých.
Dále ptákem létly sáně, k černavému lesu blíž.
Nahrbena, nakřivena při něm stála bídná chýž,
ale sníh jí pěkně došky bílým zkrášlil příkrovem
a lem střechy ve krápníků zářil věnci ledovém.
„Hle, zde idylla je také zvenčí, uvnitř hořký klam,“
Běla na ni ukázala.
„Kdo“ – děl Jiří – „bydlí tam?“
Vzpomněl, že v tu chatu Běla ráno vešla potají –
zamrzlý tu vedle rybník – stupně k jeho okraji –
„Chudá žena, dětí zástup – k tomu jedno choré z nich.
Otec, Racek, v žaláři jest, odsouzen pro lesní pych,
pro boj s hajným... Však což může za to bědná rodina(
větších ubožáků věru nemá naše dědina.“
Zamyslil se Jiří( znovu stranou pohled’ na děvu,
utkvěl okem na tom prostém Popelčině oděvu
a slov její matky vzpomněl, jakáť Běla skrblice –
v ráz ji spatřil proměněnu jako v záři světice,
že jí křivdil, tím teď větším obdivem byl pro ni vzňat,
překrásným se zdál mu nyní její prostý, levný šat,
div nezlíbal ruce, které lačně mamon střádají,
aby z něho bídě jiných pomoc nesly potají.
Mlčel dlouho, mocně dojat, v dumy tyto ponořen.
Zatím v červenavém šeru hasnul krátký zimní den(
červeň bledla, šero houstlo vybízejíc k návratu,
a když míjeli zas rybník, ukázal tam na chatu:
„U Racků hle! do soumraku z komína se vznáší dým
a teď okénko i malé světlem září veselým,
74
zdá se, že tam dnes je lépe, s milým teplem večeře,
a snad také anděl jakýs zaklepal jim na dveře,
aby chudým dětem hlásal, že i pro ně lásky zvěst
zítra do zjasněné jizby s vánočních se snese hvězd.“
Hnula sebou – beze slova chýlila se zmateně –
uhod’ v šeru, že i spánky rděly se jí plamenně.
„Ruměnec váš tím víc krášlí skutek –“
„Co to díte jen?“
„Však jsem ráno mlhou k chatě stopoval vás neviděn.“
„Viděl? – Jáť tam zašla pouze – Však zda hodno jakých slov,
kdyby mě byl třeba soucit uvedl pod onen krov?
Malá almužna, již cestou upustíme v nouze klín,
z toho, co nám nepotřebno – zdaž to zmínky hodný čin?
Avšak prosím, smlčte u nás, že jsem vešla v onu chýž(
Racek vrchnosti je škůdce – v úřadě má otec kříž,
ač je srdce předobrého, lidumilných přítel snah,
o nichž nejraděj’ nám dětem čítal v prázdných hodinách.“
„Znám ty staré hezké knihy s mnohým tklivým ó! i ach!
psané za soucitných vzdechů v pohodlných lenoškách,
v salonku tret něžných plném, v koutku libě prohřátém,
při kouřící vonné kávě v porculánu květnatém.“
„A což my?“ dí Běla na to. „Pravda, jiný duch je dnes(
zcela-li však nad tu vaši výtku posměšnou se vznes’?
Naše snaha lidumilná v jiné kráčí podobě –
leč, kdo káže, zdaž i nyní začíná sám při sobě?
Vím, že spravit almužnami nelze křivý světa řád,
že je třeba o nápravě myslit, rokovat i psát,
leč co krušně celek takto k cílům svým se šine v před,
nejbližší zda částku díla nemůž’ konat každý hned?
Pádnějším nad slova mnohá dokladem je vlastní čin –
chud na zemi chudým hlásal učení své boží syn.“
75
Jiřího cit mocný pojal – její ruku chopil v mih,
k políbení tichému ji bleskurychle ke rtu zdvih’.
Z mysli prch’ mu druhých saní rolničkový chřest a smích,
odvát vánkem ze sfér vyšších, jenž mu náhle v nitro dých’,
a sám jakby vzlétal vzhůru, tam kde sněžný země klín
překlenul teď slávou hvězdnou lazurový nebes týn.
76
X.
X.
Ve slavnostní, provanuté jasným blahem náladě,
velcí, malí usedají kolem stolu po řadě.
Tabule dnes ustrojena v nebývalou nádheru,
uctít vzácný, nejkrásnější ze všech v roce večerů.
Sám pán domu velkolepou, novou lampu zažíhal,
jížto z papírových krajek zdobný podklad vystříhal,
nejpěknější ubrus jemný září jako padlý sníh,
stříbrem náčiní se blyští u talířů svátečních.
Děti sedí dnes jak pěny, v očích plno slastných tuch,
rozčileně kamsi stranou stále hledí, bystří sluch,
rozkoš z rybích hodů vzácných, z pamlsků těch všelikých
s dychtivým se mísí ždáním příštích věcí velikých.
Otec žertuje, sám šťasten, mna si ruce veselo,
s dítky o prasátku zlatém, které z nich je vidělo,
o Ježíšku, že již zahléd’ roucha jeho hvězdný lem,
andílky též za ním s košem, a co asi bude v něm?
Slečny těšily se nejvíc na těch hodů pozdní sklon,
který ve hrách různých mine, nežli k jitřní zazní zvon,
ze skořápek budou zvídat, z olova, co sudba dá,
střevíček jim zjeví žertem, která z nich se dříve vdá.
77
Janův pohled s vroucím žárem Jaroslavu oblétal,
ale Jiřímu dnes ostny tento obraz nevpletal
v citů milých tiché květy, jimiž jeho hruď se chví.
Hledě na Bělu, číms taje jako teplem přátelství –
či to více? Zří jí na rty – co v nich sladké lahody,
jak jsou krásny, jak se rdějí svěžím nachem jahody!
Zatím vzrostla nedočkavost drobné dole družiny –
již jen zpola věnují se vzácným vnadám hostiny,
vidlička dost roztržitě pro lahůdku zajíždí,
o níž snili po rok celý, do skořápky hlemýždí – –
Však již otec vstal a vyšel – ztichli malí, ani dut!
dychtivě jen bystře uši, každý sedí nepohnut.
Slyš – teď cinkot, který znívá vždycky jim jak s nebe zvuk –
vidličky a lžíce pouští s třeskem bouře malých ruk
a bouř nožek hřmotně kvapí k parádnímu pokoji,
jehož dvéře, rozletší se, nestačí jich příboji(
chvilku ztrnule však váznou za prahem té komnaty:
Hle, tu sklání na vše strany zelený mrak řasnatý
mladá jedle( hojná světla jako hvězdy září v ní,
a zrak dítek mezi nimi krásy nebes vidět mní:
zlatých ořechů a jablek blýskavici třepetnou,
různotvárných cukrovinek pestrou spoustu nesčetnou,
stříbrné a zlaté kolkol splétají se řetězy –
a zde hračky, panny, knihy – Jaký jásot bez mezí!
Radost byla pohleděti na blažených dítek dav(
otec zejména v něm zářil, sám se děckem téměř stav,
vlastní rukou z pestrých domků stavěl vísku dřevěnou
a k ní stromů trpasličích dlouhou alej zelenou,
až pak obrátiv se k starším, s vážným pravil dojetím:
„Do dětského ráje svého v tento den vždy zaletím,
v dětech svých tu dávnou radost cítím zas – Ó, krásný den,
dokud’s v kruhu milých duší, s nimi zdráv a spokojen – “
Umlk’ v tom – kýs řinkot v okně ozval se a jakýs skřek,
jako zachechtání zlobné – pohled všech se k oknu smek’,
a tam zamihlo se cosi jako divá lidská tvář –
Správce přistoupil – vše prázdno, sníh jen tam a luny zář.
78
„Jakýs tulák bezpochyby – “ ukonejšil druhé pak,
ale krátkým intermezzem pochmuřil se jeho zrak
a jak stín to také druhým padlo v svatvečerní jas.
Však již právě ohořelé zhasit svíčičky byl čas
na větvicích. Vykonavše tuto práci pospolu,
v druhé jizbě – skončit hody – usedli zas ke stolu.
Dítky u hraček tu brzy obnovily hlučný ples,
ale starším dosud myslí mráček rušivý se nes’,
matný tváře stín tkvěl v duchu, který tam se v okně mih’,
v nejasnosti své přec divý( v sluchu zněl jim zlobný smích...
Ale ponenáhle chmura tratila se opět s čel,
beseda se oživila a smích Jaroslavin zněl,
až pak zapomněna zcela episoda nemilá,
když se punče horká vláha v číších štíhlých perlila
a pan správce ku přípitku vznesl kouřící se mok:
„Kéž by všechny v plném zdraví budoucí nás opět rok
shromáždil zde u veselé štědrodenní večeře – “
Pojednou však vyrušil je divný klepot na dvéře(
bylo spíš to jako pěsti obrovité pádný tluk...
Bezděky všem na stůl zpátky sklenice se svezly z ruk.
Dvéře prudce otevřeny( vešla divá postava:
Černých vlasů rozcuchaných objímala záplava
s vousem pustým tváři drsnou, z nížto svítil zpurný zrak
pod vrásčitým čelem snědým, s obočím jak bouřný mrak,
kolem úst pak hruboretých úsměv záhadný se vil.
Oděv zpola rozedraný kostnaté mu tělo kryl.
„Racek!“ zazněl výkřik žasu, kroužek hodovníků zbled’,
stáli zděšeni a správce paž jak na obranu zved’.
„Ano, Racek. Vzácné panstvo promine mi rušení
pozdní návštěvou, již konám téměř rovnou z vězení,
poděkovat panu správci – Ne, ne, pane, žádný strach!
Nejdu mstít se( nedávno však zuby na vás cenil vrah –
netušil jste, že vás dělí od něho jen okna rám,
za nímž stoje na vás hleděl, přísahaje zhoubu vám.
Já to byl! Já ze žaláře jsem se vracel k domovu –
ze žaláře do těch starých, věčných bídy okovů,okovů.
79
Kolem zámku pouť má vedla – a tu skvělá okna zář
svedla mne, by odvážil se parkem k němu proletář –
maně tak – snad posilnit jsem hodlal v nitru žhoucí vztek
pohledem na svého škůdce veselí a požitek.
A tak stál jsem před tím oknem, viděl uvnitř samý třpyt,
jak tam zástup v krásných šatech svatvečerním kvasem syt,
stojí kolem stromu, na němž nádherně se blýštíce
cukrové se chvějí trety, hříček pěkných směsice.
Viděl jsem těch dítek radost, zdravých, svěžích, ruměných, –
všude samou zář a krásu, štěstí, rozkoše a smích...
A tu na svou vlastní chatu vzpomněl jsem, co najdu v ní,
jaký tam as uvítá mě obraz štědrovečerní –
bída, plíseň, mráz a hadry, dítek nahota i hlad,
a můj ubožáček Jeník v rakvičce tam leží snad...
Tu krev tryskla vzhůru k hlavě – zaťala se moje pěsť
a já přísahal, svou puškou rázem vaši rozkoš smést.
Pro zbraň smrtnou dojdu domů – kule oknem promění
plesné hodování rázem v hrůzu, pláč a kvílení(
za svůj žalář, pane správce, strašlivě se pomstím vám.
Prchnu pak a chytnou-li mne, ženě, dětem s bohem dám –
ať se o ně stará obec či sám – je-li v nebi – kdos,
bez toho teď po vězení jaký všem nám kyne los?
Za těch myšlenek jsem chvátal ku své chatě u lesa(
v domku světlo, přijdu blíže, v okno zřím – ó nebesa!
kolem stromku vánočního dítky skáčou vesele,
i sám Jeník tleská v ručky, zdráv již, tváře zardělé,
a když vešel jsem, tu žena podala mi slzíc zvěst,
čí ten obraz nečekaný, čí ta změna dílo jest
a kdo po tu celou dobu, co mne střehla cely mříž,
milosrdně ulehčoval mojim drahým bídy tíž.
Záměr krvavý tu zmizel. Ale nepřicházím sem,
kajicně bych vyznal panstvu, že svým vzdorem zbloudil jsem,
před vámi že za almužnu poníženě skloním hřbet –
Ó ne milost, naše právo, podíl náš nám dejte zpět!
Podíl na té zemi širé, kde všem patří stejný díl,
ne by tisíce tu v bídě klesali a hlouček tyl!
Zůstávám, čím byl jsem stále: nepřítelem škůdců těch,
nastane-li splátka strašná, v boji budu první všech...
Ale cit mám také, páni. Jdu, bych za svých dítek ples
vděčil anděli, s nímž vešel Ježíšek i ke mně dnes.“
80
A než nadála se Běla, přistoup’ k ní a hrubý ret
vtiskl na panenské ruky liliový, útlý květ.
A jak přišel, vzdorně, hřmotně Racek divý zmizel zas.
Chvíli ticho bylo v jizbě( pak se ozval správcův hlas:
„Tak ty, Bělo – “ chtěl ji kárat, ale pohled jeho změk’,
marně pohnutí své kryje, Jiřímu jen trpce řek’:
„Hle, tu máte jedno z hesel choré doby – hrubá pěst
majetek, mrav, kázeň všecku v propast krvavou chce smést.“
Ale Jiří pravil, chopiv dívčí ruky něžný běl,
kterýž dosud políbení stopou drsného se rděl:
„Kdyby takovéto měkké ruce vládly na zemi,
bez boje by rozuzlily těžké věku problémy.“
81
XI.
(Vánoční zpěv andělů.)
V nebeské glorii oblakem lilií
perutí našich se mihotá jas,
v ohromném prostoru, bez mezí, obzoru,
hlaholí jasně náš radostný hlas:
Sláva buď věčná
prazdroji všeho,
kořme se, klaňme
velebě Jeho,
praduchu světa,
kterýž se šatí
hmotou a časem,
Jemužto pasem
dráha jest mléčná,
králi všech bytostí v nebeské výsosti
sláva buď věčná!
V noci té přesvaté s výšiny hvězdnaté
k zemi se sklání náš zářivý let
jako kdys k Betlému, k robátku světlémusvětlému,
jehož zrak z jeslí se usmíval v svět.
85
Děťátka očkem
z chudobné stáje
zasvitla lidem
jitřenka ráje,
chudým a prostým
zářila vlídně,
linula s hůry
v pozemské chmury
pokoj a štěstí,
přinesla s blankytu lásky a soucitu
blažené zvěsti.
Stříbrem se jiskříce v paprscích měsíce
nad krajem oděným v zářivý sníh
chvějem’ se, vidíme všechno a slyšíme
z chatrčí nářky a z paláců smích.
Vidíme skvosty,
slzy a cáry,
slyšíme jásot,
repot a sváry,
mrzký zvuk zlata,
řinčící zbraně,
zříme bič, jarmo –
Přešly ach! darmo
tisíce roků,
dítku co k oslavě pěli jsme jásavě
betlémskou sloku.
V časů však peřeji věky jsou krůpějí
před Ním – On kyne nám: Plesejte dál!
Dílo své od věků dokonám v člověku,
jemuž svit spásy tam v Betlémě vzplál.
Plesejte dále
s nadějným videm,
dobré tam vůle
žehnejte lidem,
kteří svým bratřím
věnují život
soucitem vzňatý,
v lidstva cíl svatý
86
chovají víru –
Blažte je písněmi o brzkém na zemi
království míru.
Nuže, tlum labutí, ve hvězdném klenutí
chvějme se nad zemí ve svatou noc,
lidskému plemeni zvěstujme spasení,
velebme nebeskou slávu a moc.
Přijde čas, lidé
v řádu kdy novém,
volní a rovní
v pravdě, ne slovem,
zákony všechny
nahradí láskou,
odloží zbraně,
stisknou si dlaně
s radostným klidem –
Sláva buď věčností Pánu na výsosti,
pokoj všem lidem!
E: dp + sf; 2002
87