Městečko toto se jmenuje Jaroměřice.
Třicet let chodíval krajem tímto básník.
Básníkův kraji,
půdo, v níž dosud snad šlépěje kroků v sněhu jsou,
pěšino, vedoucí do polí snícího chodce,
lese, jenž v dálce se rýsuješ na svahu vrchu:
po kom že dědil a kdo bude děditi po něm?
Kdo po vás přijde, by mrtvého probudil sen,
kdo připojí k řetězu nový zas článek,
k řetězu, v kterém jedno jsme?
V kladu a záporu, v souzvuku, zlozvuku
milujíce se, nenávidíce,
přijímajíce a potírajíce
jedno jsme?
Prochladlá pahorkatino v slunci březnovém,
bude to zde či bude to daleko,
bude to zítra či po věcích až,
kdy naváže někdo na poslední slovo,
zachytí rytmus doznělé sloky?
Kraji, do něhož se vtisklo
básníkových mnišských třicet let
neznatelně, nepozorovatelně:
zachytíš pouze silhouetu chodcovu,
způsob jeho chůze, sklonění jeho hlavy,
či v tobě trvale zůstane stopa po jeho duchu?
Stane u hrobu básníkova
turista, aby moh’ říci jen: Byl jsem tam!
Posílám tuto pohlednici
s hrobem Otokara Březiny,
o čemž poštovní razítko svědčí!
Stane u hrobu básníkova
jen krajan na krajana hrdý:
Nikoli nejsi nejmenší, Betléme – !
Je to, jak praví se, velký básník,
zde vizte lože, na kterém zemřel,
zde vizte pokoj, v němž čet’ a psal –
anebo stane u jeho hrobu
duch jeho ducha
dědic,
pokračovatel?
Městečko toto se jmenuje Jaroměřice.
Co na tom však, zda tuto či jinde?
Co na tom, zda po věku či dnes?
Nejosamělejší jsouce nejsme sami.
A článek připne se k článku řetězu.
V kladu a záporu, v souzvuku, zlozvuku,
milujíce se, nenávidíce,
přijímajíce a odmítajíce
jedno jsme.