báseň bez názvu

Svatopluk Čech

VSTUP. VSTUP.
Léto ku konci se chýlilo již, zvěst podzimu vlála přes požatý vůkol všude lán a zryté nově brázdy, když cestou hochu povědomou od Karlova Týna jsem po letech zase šel, muž skráně prošedlé, k úvalu pod Mramorem, kde zlaté mi zkvétalo dětství. Již vynořil se chumáč domkův i malý v předu zámek, dvůr se sadem, kostel s filigránskou na střeše vížkou, již kroky mé stanuly před stavbou na dvoře nízkou, již krášlil jediné štít po straně, práce barokní, věnci vypuklých zdob. V ten mžik, jako náhle se řítí včelky na chodce valem, směle k úlu když se přiblížil, tak do duše z těch zdí mně snesla se houšť upomínek. Práh tu šedý, kde večer my družně sedávaly dítky, když poletem bzučivým do stěn domu vráželi chrousti, a v soumrak teplý zvonu zazněla hymna velebná a v zámek zakletý nás vnášela chůvy pohádka. Vedle pokoj „zelený“ jasnými mě pozdravil okny, jenž svatyní byl nám přístupnou zřídka, tajemnou, kam cinkot blažené pod strůmek štědrovečerní dítky volal, zvuče jim jako souzvuk harfy nebeské, a kde poklad bájný ve skříni se do stropu výšil, [3] pro mne malého zavřen – žel! – pevně na sedmero zámků: knih to byla skříň obrovitá, skvost otce milého, jíž proti ručce dětí svévolné pečlivě bránil, jim leda příhodnou z ní někdy vybíraje četbu. Však proti touze divé zněly na zmar zákaz i hrozba: jáť mnohokráte chodem tam krad’ se potajmu zlodějským, se stromu zápovědi plod rozkoše lámal opojné; knih tamo poshltaných obsah zpola chápaje pouze, z gótických jsem oken stíhával půtky rytířů, jež pestrým vírem Jan z Hvězdy přede mne vykouzlil, neb s šumařem Tylovým jsem křížem po kraji bloudil; jindy novella cizí mě unesla v zázrak Alhambry; Ésop dnes mě bavil, s lampou Aladin zase zítra – vše jsem čítával, co mi náhoda pod ruku nesla. Ó horizonty zlaté, ó postavy líce čarovné, jež mlhavým tuch rozvlněním prosvítaly luzně, rajská vesna citů, ty strasti a slasti dětinské – kam se děly? – Jsou navždy ty tam. Teď již kniha žádná do hrudi sestárlé máj zvadlý nesvede více. Tam za rohem v okně, jdoucím v sad zámku nevelký, mých spádů knihových skrýš bývala nejmilenější; avšak někdy rekům tu romantickým nenadálé nastalo zápolení s odpůrcem v pravdě nehodným, zejmena letní bouř když venku dobouřila právě, a v sadě s rozlehlých větví dštily krůpěje velké jak diamantů blesk na vzešlém poznovu slunci – tu hle! ve trávě kypré, blyštící perlami vláhy, větrem setřesené veliké loudívaly hrušky ruměncem skvostným a pletí jak ze zlata zářnou, deštěm čistě mytou. Děv hradních tvář čarokrásná 4 bledla tu pozvolna, v dál míjelo vidmo románu, až knihu pustila dlaň, noha v okno se lehce vyhoupla otvořené – skok svižný pak – hledu výzvědy vůkol – a plody přesvůdné již v mé se ocítily kapse. Když pomním chuti jich, té božské, rajsky lahodné, v ústech mých doposud se sbíhává slina často, často pravím sobě též: Což chtěl bych předraho koupit hrušku jedinkou jen té sorty – Ó tužba daremná: hrušně plodů takových rostou jen v Édenu dětství. Takto požitky těla s duše slastmi družně se mísí v jitru žití; hmota, duch nepřátely ještě si nejsou, ladnou harmonií ve spolku se prostupujíce, on jí nezhrdaje, v jeho zář ona volně se hroužíc: ještě tu jedna, živá duši dětskou příroda jímá. Snad směšnou jest vám upomínka taká malicherná, mně však stejně drahá těch let minulých ceta každá, že skoro důstojnou epopéje vidí se mi látkou výpravy oknem v park, jenž bájnou byl hochu říší, kouzla plnou. Tam v zátočkách mezi houštmi šeříku, brslenu, jasmínův a jiného křoví sadového, někde horem srostlého, se kroutily cestky tajemné; tam tulipány v odiv, tam pyšné kvetly kosatce; záhonu pestrou směs tam stínily slívky zakrslé; po stěně zámecké lupením prohlédaly broskve; v jednom koutě lesík tvořily v řadě mišpule nízké; síť shora leskloperých kryla v ohradě hejno bažantů; leč vrcholem všeho byl z dubu altán obrovitého – stářím bezkorunný kmen šírý v nitru vydoupnal a skrýš upravena z něho lehce pro zábavu panstva: 5 zub času po straně sám vyhlodal v něm branku podlouhlou, nezbylo nežli pokrýt jej stříškou shůry lehounkou a březový s lávkou stůl dáti do nitra dutého. I draka měl strážcem škaredým sad tento čarovný. Byl to pan inspektor. Titulem tím pyšně hlaholným příbuzný daleký jest obdarován dvoru pánem, myslím jen, by titul vůbec nějaký se mu dával. Střed jeho inspekcí pivovar býval s vinopalnou, kde skoro z rána po noc svém v úřadě horlivě trávil. Však za to nad šarlat kulaté jeho zářilo líce ruměncem věčným; uprostřed v nádheře trůnil nos jeho bambulatý, v nachu královském plana kolkol a v lescích měnavých, jsa hrbolky přehojně ověnčen, jak by na bedrách nes mláď četnou, plémě nosíčků, spíše nosů to sbor valný – jak oříš, ona houba, jež hub drobných sta v rozlehlém souboru jímá. Nos ten důstojný se těšil něžné, věru, péči, obsluhován stále z kulaté, veliké tabatěrky, jíž inspektor náš čile k inspekcím zraky bystřil. Ještě dodám, bezmála že šíř předčívala výšku postavy důstojné; s šátkem ruka třímala modrým hůl s baňatou hlavicí; v uchu kroužek skvěl se mosazný. Možná jest, že paměť v té lícni mě mýlila leckde, neb že i dětská zášť rys někde přimítla bizarní: vždyť mezi dětmi a jím byl rozpor nesmiřitelný. Chvíle ty, jež mu nechal volné pivovar s vinopalnou, inspektor věnoval ve zvláštní zálibě hříchům nás dítek neblahých, park zejmena hlídaje pilně. Tam jak zvěř škodnou stíhával všechno maličké, 6 marně nohou těžkou sice, leč bakulí hroze aspoň a strašným pokřikem, s žalobou též chvátaje k otcům. Ač nejčastěji já zlé nástrahy slídiče přelstil, přec vynořil se také několikrát z houštiny náhle vstříc mně nosů všech král, hoře peklorodý jako přízrak, přistiženému potom doma důtku způsobil ostrou a chlebodárci, mním, že nejednu padanku zachránil. Dávno pokoj věčný má jistě po úřadě trudném, záslužném: bylť práva hajič proti přehmatu chásky, jíž právní cit nezkalený v duši ještě nevyspěl. – Kdes kolo též bylo obklopené stromy rozložitými, pro mne památné tím, že druhdy besídky pěvecké tam kroužek míval, jehož údem býval otec můj; často za léta večer, když kolkol stříbro měsíce krášlilo listy a zem, tam znívaly písně domácí v oblibu tehdy vešlé, zvlášť nápěvy na sloky pěkné, jež v duchu národním svém v Ohlase pěl Čelakovský, a kraji na Mži milá dvojnásob Růže Tetínská. Tehdy reakce řetěz svíral šiji národa těsně, němčina vládla jenom; četník, byrokrat byli pány, duch svobody klet byl, snaha národní byla hříchem. Vlastenců věrných povyřídlé vojsko porůzné, jak členové trestné a propadlé posměchu sekty, heslo tajit museli, svůj prapor pečlivě krýti; však za to, sešlo-li se dvé jich, jak vroucně si tiskli přátelské ruce pak, což leskly se líce radostně! Zavřena pevně veřej, přitlumen hlas pro sluchy zrádců, a slova tehdy kletá zaznívala v rozmluvě tajné: v rok volnosti mladé upomínka se zářivě nesla, stesk ulevil srdcím v úpadku vlasti trpícím, 7 druh druha víru tužil, povznášel naděje kleslé a v slibu věrnosti stálé zrak nadšeně zářil. Srdce celé můj oddal otec té légii věrné a mně linul v duši dětskou již svých zář ideálů, vypravoval hochu rád o předků síle a slávě, líčil vlasti děje; dva vzácné obrazy často zdvíhal před zraky mé z nejhlubší skříně přihrádky, v nížto epištoly též reka brixenského ukrýval výzvědu žandarmů: obraz Husa byl to a Žižky. Zvláště vřelý paladýn byl vzájemnosti slovanské a mně jevil mnohokrát, kterak od věčné zimy pólu po stálý jihu máj ohromné plémě se šíří pokrevních bratří, děti velké Slávie matky. Věštec Tatranský jemu byl proto srdce miláček a v duchu často slyším, jak nadšeně, hlasně mi čítal verše jeho slavné, jak stesk jeho žalně pronášel: „Aj, zde leží zem ta před okem mým smutně slzícím –“ Jak blaze míjel čas v tom hnízdě milém pod oteckou péčí neskonalou, pod křídlem lásky mateřské! Chvíle tu každičká, jíž pomním, zdá se mi jarním kvítkem přespanilým, rozkošné záře a vůně, jichž jediným věncem blaživým mé bývalo dětství. Jízda do vísky jiné neb na dvůr pod lesy s otcem; návštěva přátelská u správce na statku poblízkém; návrat pozdě večer, když hvězdami obloha plála, pes jen lál tišinou, chlum v dáli šeřil se tajemně; pouť na Skalku, v lesích ztajenou, i do Karlova Týna( výlet s velkými v bory blízké za zpěvu, zábav, k jeskyni na Mramoru, k místům, kde vyhlídka malebná kraj široký jevila, v pozadí hrad krále milého; příjezd panstva, malých slečinek, jež zdály se chlapci 8 vílkami z říše divů, zakletým jak báje palácem sídlo jejich, zámek, v jehož útrobu jedva nahlédl zrak můj osloněný, ve vrchních nádheru komnat; někdy peřestý ruch jarmarku neb zábavy vesské; oslava vesny mladé, kdy vztýčena máj starodávná, fábory, šátky rudé v zeleném jí vlály vrcholku, kol ní tančila mláď, ji zlézala po kmenu hladkém. Též obžinky čilé, kdy žnečky se věnčily charpou, správce povříslem pak žertovně upoutaly, otce, až vyplatil se, načež ples po dvoře bujně zavířil; jindy večer božský, když do vsi zavítaly loutky; jednou – rozkoše té! – až do Prahy jízda dokonce, v Mekku tužeb vroucích, v ohnisko snů čarolesklých, jež novotou dojmů hlubokých zastíněny ještě – toť veliké udalosti byly, z nichž čerpala dlouho fantasie hru milou, rozprávka i látku blažící. Tím den ke dni pořád měňavé se províjelo pásmo her dětských v lučinách, sadu, na dvoře, humnech – rozkoše rovné těm neskytne ni komnata králů. Jednou v létě na čas přetrhla ty zábavy dětské pilná práce ducha. Však právě to léto nevolné ke svým vděčně řadím upomínkám nejmilenějším. Pro mne a sestru našel tehdáž učitel se domácí, na krátký sice čas. Čekatel snaživý učitelství, otci byv doporučen, z Prahy jednou pěšky zavítal, prázdniny trávil u nás, drobný uče horlivě párek. Zjev ten prostomilý, skromný, blahovolný chlapce okouzlil v ráz. Ku štíhlé postavě mládce uctivě já vzíral, vznešený kol upřádaje nimbus, – vždyť hostem z Prahy byl, z dumné jeho líce mi zářil svět divný a nový poznání, krásy duševní. 9 Sotva že červánkem nebe z rána se zardělo prvním, jižtě probouzel nás a vodíval v sad za obydlím, pod košatou kde hruší stůl s lávkou nás očekával. Tam kniha Bíbova nám otvírala mluvnice bránu, brk po papíru letěl, verš Jablonského zazníval. – Ó, jak rád, jak dychtivě já lpěl na rtech učících, jak rád v les, do polí též Mentora svého provázel, přírody písmo živé kde mi s láskou prostě vykládal – Klas hojný blahodárných zrn mně to léto přineslo a vděčnou pamětí k jich původu ještě zalétám. Tvář též vráskovitou zřím starce přívětivého, pod čepicí huňatou, v ruce píku – byl obce ponocný – muž prostý sice jen, leč knih měl zásobu pěknou, z nichžto nejedna divým tehdáž mne opřádala kouzlem: Ó kolikrát jsem tam šťasten pana Prášila čítal, s účastí přeživou sledoval jeho honby podivné, v pevnost obleženou s ním chytře na půmě zalétal, po vzponkách fazolí hračkou do měsíce vylézal. Rád též rozmanité vyřezával ze dřeva hříčky a stroje sestavoval prosté důvtipně ponocný, zábavy hojné zdroj, terč obdivu pro mne hošíka, ač ze všech jediná v mé paměti zůstala hříčka: Na stěnu pod hodiny zřídil dva z lepenky panáky, s kývadlem ruce jich sepjal, že zdálo se, jakby pilně si drát visutý bez konce podávali sem tam – pro mne to byl tehdáž nevystihlý důvtipu zázrak. Dceř jeho, panna čilá, zas mívala zásobu hojnou průpovědí veselých, bez počtu pohádek a písní – leckdy posud v duši mé smích švarné dívčiny cinká. Dále a dále nové v mém nitru se postavy křísí: Vlídné tváře farář, kmet dobrý, žertu milovný; 10 rozšafný učitel, jenž marně mi prsty netečné oblamoval smyčcem, přes klávesy pilně honíval; představený šedivý; lesník veselý vždy a sládek – dále jiné velkých podoby. K tomu mládeže drobné, chásky druhův a družek, jichž líčko jaré v upomínce září jasně posud, neb jen jako ve snu se míhá – – Ze všech těchto podob co proud učinil času valný? Jedny leží v hrobě as, část jich k němu blízko se chýlí, šťastny či bídny jiné; leč z těchto by nikdo nehádal, že chmurný cizinec, jenž po dvoře dumně se dívá, druh je mladých jeho let, snad jméno i dávno zapomněl – Vždyť poprvé dlím zas po letech tu třicíti a více. Mrtvi otec, sestra. S matkou a bratem v upomínkách já jen ještě nosím ten důmdům, z něhož obraty sudby dávno vyhostily nás, let dětských hnízdo miloučké, dávno cizích už byt, kde po nás každá stopa zašla – Ještě co vrak minulosti tu dlíš, prázdný sice pro mne, však přece zasvěcený hojnou duchu mému památkou; ještě tu dlíš – však možno, že den tvé záhuby blízek: lhostejná ruka dělníků krov rozmete vetchý, dům poboří, v němž srdci je drah každý stěny kámen, pak, milý domku, snad jen v mé potrváš upomínce, neb budu dávno tlít, kdy nikým neželen v rumy klesneš... Soused tvůj, libosad, změny již hojné všude doznal: Rozložité hrušoní nestíní trávu vrcholky, tam, kde keřů byla houšť, v šíř po vkusu módy nynější, trávníků zelených zrak volně koberce přehlíží, mišpule marně hledám i bažantův ohradu pestrých. 11 Stezkou jdu změněnou Zrak darmo po záhoně dávném pátrá zasmušilý. Tu zahradník vstříc mi přichází obstárlý, statný doposud, vzhledu přívětivého. I zjevuji starci, kteraké v sad kouzlo mě táhne. „Aj!“ vece on překvapen. „Znal jsem pana otce – ta léta! – Správcem když tuto byl, já právě dosáh’ tady služby a zde ženil se potom. Ach, což vody odtud uběhlo! Jak moji choť potěší váš příchod! Vždyť byla dobře známa vaší s rodinou. Prý hrávala s vámi hošíkem, neb v dům váš chodila mnohokrát, moje tehdy nevěsta.“ K zámku zašel. Po chvíli malé s ním vyšla panička tváře milé, jíž rydlo roků se nedotknulo příliš, postavy též pružné dosavad; krok urychlila ke mně. Ach! jak povědomou tato dobrá tvář se mi zdála, jak známým pohledem zraku záře mi v ústrety letla, jímž obhlížela teď vlasy prokvetlé, čela vrásky, v sestárlých tvářích hledajíc rysy hoška jarého. Vzkřísila náhle paměť obraz děvy dávno zapadlý, a mně zdálo se teď, samo dětství mé že to sladce z dálky volá, kdy paní maně z úst zahleslo: „Svatíčku!“ Vyvřela v ráz citu tůň, až srdce se ve mně zatřáslo, zachvěla hruď se celá, na tváře mi vláha vytryskla nezdolným ručejem, má vůle ji poutala darmo. Stud mne pojal tehdáž, jak i teď z toho pláče se hanbím; než co na plat! Slzy práštily dál v tom stesku nemužném. Vždyť probudil hlas onen struny ňader dávno utichlé, rázem rozhlaholil zvony jitřní vesny životní, dětství všechnu radost, tuchy rajské, rozkoše čisté, 12 z dálky mladost ztracená poslední mávla mi pozdrav, navždy s bohem! Tak jasně celá mou mihla se myslí, a vše, co přišlo za ní, pak v pustém víru přeletlo: Tříšť nadějí zklamaných, rozprchlé v dým ideály, rozplynulé chmurou ty zlaté hrady illuse čarné, hvězdy vidin vznešených do prachu všednosti zapadlé, ztráta milých mně duší, dnů těžkých strasti a péče, temné pásmo bludů, vin mátohy, vášně otravné, do staroby trudné, do sklonku truchlého vyhlídka – Všechno mi létlo duší, bezmezná bouře žalosti vírně mi prochvěla hruď, v líc deštila krůpěje hořké. Já podanou ruku jal, však ret se nadarmo namáhal řeč vypravit volnou, zrak vláhou stále mi temněl, jakmile pohled’ opět v oko té, jež znávala děcko, neb zaletěl v okno, kde mněl jsem zříti hošíka, an vznáší z knihy zrak, snivě na stromy parku pohlíží... Prudký bol mně nedal v těch místech déle prodlíti, již ni dutého dubu, kruhu lip stinných nehledal jsem. Bol ten ještě žehal, když jsem pak od luhu dětství podzimní krajinou zpět bral se ku Karlovu Týnu. – Ještě po cestu celou mi steskem strádalo srdce, však ponenáhlu tupěl bolu hrot, jemnou se ovíjel lehce melancholií, až zvítězil útěchy důvod: Nech stesků marných! Všeho na světě sudba to věčná, odkvétá vše časem, vše stárne, mění se a míjí, číši žití tu dopij spokojen, nechť ke sklonu hořkne. Pravda, že vesnu mladou věk dále ničím nevyváží, však svoje má vděky přec, své lidský podzimek astry. Bouř vášní minula, v lemu obzor klidně se jasní, dále přehlédáš svět, duše hloub v jeho nitro noří se; 13 kdež’s opojen hýřil, tam střídmým douškem užíváš; květ nejeden skromný, jejž druhdy pohrdlivě deptal’s, teď zdvíháš s oblibou, ceně moudře ty půvaby prosté; lékem i práce je nám – a její vnadu zúplna pozná muž teprve klidný, když tužby utichnuly burné. Též upomínky mladé, ač leckdy bolem duši protknou, jsou spolu k útěše nám, máj prchlý v útrobu loudí; čím života sklon blíž, tím jasněji v nitru se křísí, v sníh kadeří kmetských nám ještě vinou jara věnce, jak zima, kraj když kol bez kvítku i lístku truchlívá, v náhradu krystalová nám poupata v okno vykouzlí. I mně dětinství vzkaz teď častěji do hrudi dýše, ve ztracený ten ráj mou vábí mocněji píseň. Jakž odolat! Sic dobře to vím, zlá důtka že padne na vzdychavý ten verš, ten thrén o mladosti uprchlé. Vždyť kritikus kdes kýsi – tuším, že dokonce německý – ostře tepal nemrav sestárlých Musy milenců, Parnas prý že plní nářkem po mladosti nemužným – a kde co za hranicí kdos řekne, a zvlášť po německu‘německu, to vždy u nás zákon svěcený a pravda nemylná. A zle u nás tím víc, jelikož po letech mnohochvalných teď módou patřit na domácí shůry pisálky a kde kdo s potupou je tepá, čím právě hodí se – Vždyť různých je tolik praporů, škol, mód se měnících v říši uměn: Nuže, idealistu tepej realismem, kaž realistu opak; toho, jenž má látky domácí, úzkoprsým tituluj, opaku však přezdi cizáků; jednomu vytkni, že vlasť básní jeho nikdy nezáří, vlastenský zase verš klinkáním fráze nazývej: chtěj, by kozelce metal duch vážný, lkal humorista: vzor tu cizí doporuč, tam původnost zase ve všem; 14 neb výtek nehledej, než krátce s patra jej odbuď, pošklebkem laciným, vtipné po manýře semitské. Jsou též soudci tací, jenž odsuzují bez okolků všechno, co právě napříč jich vlastní náladě míří. Lyriku, jenž’s utonul ve sladkém víru milosti, nech rokotů slavičích, nech hymny na líce milenky, neb proti mysli je nám rozšafným verš erotický; sklála-li choť milenou neb dítko ti sudba ukrutná, nech vzlykavých nářků, neb kdož rád nářky poslouchá! Taj vlastní hrudi cit, jenž sám chce v písni vytrysknout, a lži jiné city radš, jež publiku lépe se líbí. K Indie kejklířům druh tento je možno přirovnatpřirovnat. Stužkami lesklých slov kolkol sobě turban opestří, jichž esthétiky krám za grešli na lokte prodává, pak na tržiště sedá, svou píšťalu vezme kritickou: Ej, hadi, tančete již, jak píšťala má hude právě, by krotiče zručnost dav chválil vděčně potleskem! – – Jen že je tíže krotit hady Parnasu, jim i vytrhnout zub jedový, jímž leckdy potom sama hlídače uštknou. Duch jsem i já, jenž nechce cizí podle píšťaly tančit: Co v duši mé se hraní, nechť vhod komu jest to či nevhod, z nitra vynáším tak, jak v něm samo formu si našlo. Stůj proto příběh i ten, jak v nitru mi prostě vyklíčil v tom kraji Brd ladných, protkán tu a tam připomínkou z let zašlých, odlesky podob, obrazů minulosti – stůj zde ve formě, jaká k němu bezděk přimkla se volně, ať třeba nevhodným nazvou jeho verš staromódní. 15 Dávno ukončen je boj, kdys lítě po vlasti zuřivší, jakž I s Ypsilonem, V s W když válčilo děsně; Přízvuk prostoduchý učenou porazil Časomíru, s Parnasu ji svrhnuv jen někde do koutku katedry, a mne dalek záměr, boj dávný poznovu nítit a snad vyrvati zas samovládné vítězi žezlo. A přec, nechť cokoliv hlas rozvahy moudře namítá: daktyly rychlonohé časoměrně po archu mi tančí, spondéjů vážných s nimi krok rozšafně se míchá. Sám neumím povědít, proč rythmus tento mě vábí: Snad že maní se druží ku představě otce nebožce, jenž miloval ten verš – vždyť zdá se mi teď, že do taktu nad mým šestiměrem skrání šedivou mile kývá jak v době, metrické kdy Polákovy řádky mi čítal; snad můj duch, z ruchu přítomna v čas hrouže se prchlý, bezděky k rythmům též staromódním zpátky se chýlí, příhodným době té, jíž poklidněj’ bila tepna; snad mě i choutka pudí, zpupnému Přízvuku jednou mrkvičku strouhat, jenž poutá ve jho tyranské nás veršovce nové, jeho řád rozbiti na krátko, řeč ztrnulou v jinaké na chvíli promíchat obrazce, v poskoku antickém jemu v líc vysmát se pedantu. Vím, že nevalný kruh s tou formou shodne se – Buď si! Ať třeba hrstka jenom řídkých toho rozměru přátel, když večerem zimním sníh v temném oknu se víří, v kamnech oheň praská, duch zemdlen ustane prací, četby jiné nemajíc po ruce, spis tento rozevře, a v mé šestiměry klidnou se tu zapřede myslí. Však nehledejte, prosím, bohaté v nich přízdoby trópů, okrasných epithet, květných metafor, podobenství, chod veršů tu a tam nemotorný přísně nesuďte, 16 nevhodných caesur, sledu slov zmateného poklesky ni hříchů proti těm neb oněm regulím časomíry: jáť sobě na svůj vkus přistřihal trochu volně pravidla, nechtěje klassických podat odlesk metriky mistrů, než rouškou přiodít obstárlou děj doby zašlé, veň položit ledacos, co jsem kdys myslil a cítil. 17 I. I.
Víska tichá dřímá ve hvozdném věnci pahorků. Jak pastýř nad ovec družinou své témě vypíná červenavý dům Páně šedý ze stáda chaloupek – a věrný jako pes – zda smím doplnit podobenství? – krov k němu šindelový stavení farního se tiskne s lip košatých družinou. Nízké tam ze dřeva sloupce, nátěrem ozdobené zeleným, prostou k tomu řezbou, před stavením skromným filigránskou květnici vroubí; leč bohatý půvab v tom sebrán prostoru těsném: tu zpeřenou zelení plá v šarlatu růže pivoňky velkolepá; tulipán pestrý soused tu komonky nádherné, zlatové; blíž září zvonky bělostné; modré s ostruhami květy chýlí vedle orlíček; nad macošek skromných pitvorné tvářky, peřesté, očka tu blankytová něžné zdvihají nezabudky. Srstky, ryvíz hustou zelení lemují všade cestku, pískem jasně žlutou, jež pásá v půli zahrádku, – od vrátek mřežových, jež po straně zřízena jedné, sádkem v déli vedouc v roh opačný tam, kde besídka hustě kozím listem laťové svoje mřížky opřádá. Stůl tamo prostičký, březová k němu lávka se tisknetiskne. Muž kadeří bílých, jež nad temenem kryje temná, [18] okrouhlá z hedbávu čepička, sedí tu na lávce, hladce holou tvář, mírně plnou, podepíraje na dlaň a zraky jasnořasé v šírou knihu bedlivě hrouže, jež vetché svoje listy na šíř klade na stole před ním, okraje desk tlustých zjevujíc, sponky k tomu těžké. Muž to boží jest, vísky farář. Teď přes knihu zírá přívětivým, modrým tam okem, kde stezka bělostná stínem lip košatých vlnivá jak stužka se táhne; zrak jeho stíhá tam veselé snivě zábavy dítek, míč pestrý s povykem chytajících, jejž vymetává rozpřažená mrštným ramenem nehorázně palestra, kdežto kolem travkou zelenou hus zástupy bílé s housátek hejnem zlatokřídlým pěkně se mísí. Náhle oživla mu líc; kněz povstal a kráčeje volně k zahradním vrátkům, s temene sňal rychle čepičku, zatřepetal jí pak, milené z daleka zdravě hosty, jimž přede vrátka, rukou pozdrav kyna, v ústrety bral se. Též hosté z daleka smekli, kroky zrychlili vážné. Byl tě jeden z nich pán šedivý, však postavy přímé, tváře, sivé sluncem, vous prokvětavý jemu vroubil: druh jeho, muž mladší, třicet as let bys jemu hádalhádal, byl podoben jemu sic, ponuré však líce, pobledlé, jež vousův i vlasů mrak rozčeřený obejímal, svědčily, venkovský že vzduch je pořídku ovívá. Když oba přišli poblíž, kněz paždím tiskna čepičku, ke rtu zdvíhaje dlaň pravice své, ve tvaru trouby válečné stočenou, s veselým ozval se posuňkem: „At tuba terribili sonitu: tara tantara! dixit“.dixit.“ Vstříc na to mladšímu z hostí ruce vlídně napřáhl, přívětivým pohledem staršího i vítaje hosta. 19 Pak mladšího chopiv ruce, lehce ho k sobě přitáhl a přátelsky pohlížeje naň, vece laskavě takto: „Aj, po letech zase můž’ učitel přec uvítati žáka. Ovšem, již to není útlý jinošík, snivolící, jenž z duhových kdysi mlh žádostivě do světa zíral; všakť učitel daň též hojnou zaplatil času zlému: V leb sněhovou závěj mu žití zima šíro navála a v čele rydlo pečí četnou přikreslilo vrásku – Heu fugit interea, fugit irreparabile tempus.“ Povzdechl a s tváří zase úsměvnou vece takto: „Dále, milé hosté – Či snad bude vám tuto lépe ve vzduchu vůněplném, než v dusném tamto salóně –“ při slově tom se farář usmál – „kde tuším k tomu právě čistoty géniové věchtem vládnou a pometlem, mne z domu též neboha – však znáte potíž! – vypudivše. Nuž tedy laskavě sem v zelenou si usedněte jizbu a prozatím tuto MathiolůvMatthiolův si prohlédněte herbář – ten starožitný lov namanul se mi v Lužci nedávno. Já pak z orgie tam smetavé vyruším domu Lary, by zde pohostinství příjemný převzali úkol.“ Nedbaje námítek zdvořilých, k domu rychle se béře. Hosté na březovou si usednuli lávku besídky, k soudruhu pak starší tlumeným hovorem se obrátil: „Prostosrdečný kmet, veselý, a nepřítel okolků, pop nikoliv protřelý, než výborný lidu pastýř, muž vzdělanosti pravé, lidumilný, snášelivý též k náhledu každému, kdy z přesvědčení plyne pouze. S ním hovořit můžeš jako se mnou, prostě a volně, dobře bavit se také, an roztomilý je besedník.“ 20 Mladší mlčky vyslech’ tuto řeč, jen trpce usmál sese. „Přírodu vroucně kochá,“ tiše starší dále vyprávěl, „zvlášť botanik jsa čilý, známý též v okruhu širším. Pěstovatel vědy výborný, spolu víry obránce, příkazy církve s onou v ladný upravil sobě souhlas.“ „V ten soulad nevěřím,“ rozhodně mu odvece mladší. „Dávnou báj zjevení s učením vědy těžko je mířit: Dvé to soků lítých, věčnou spolu válku vedoucích, tak že obou věrným paladýnem býti nemožno. Jednoho nutno volit z odpůrců nesmiřítelných a vzdělaným snadná, nepochybná jesti tu volba, chtí-li po pravdě činit, bez mrzké masky pokrytství –“ V tom přerušil ponurou jeho řeč spěšný kněze návrat. V jedné obklopenou pavučin předivem nesa láhev, šroub tenký ve druhé, pěšinou blížil se besídce; dívka za ním svižná zákusky přinášela prosté s přívětivou stařicí. Bílý chléb nesly domácí, pak medu plásť zlatovou, rosné k tomu máslo bělostné, upravené prostým uměním ve figurku beránka, jenž oči měl z hrozinek, stuhu kol šije zářivě růžnou. „Náhoda zlá, že milým hostům dnes právě nemůžem’ nic lepšího podat; před chvílí z cukru věnečky, jež jako vezdy něco jsem v zásobu ráno napekla, můj pan brat mezi žebrácké děti po zvyku rozdal; těch dítek bylo šest, za chorou se ubíraly matkou, jedno na zádech jí v cárech se kolísalo vetchých – srdce bolí zřít bídy tolik – –“ Tak řekla babička, jíž obličej dobrý četné rozrývaly vrásky, 21 kdys dozajista lepý; teď zbyl mu za ozdobu ještě úsměv dobrotivý, zrak pěkně modrý jako charpa: vlas šedivý šátkem byl ovázán sprostně na babku červeně kvítkovaným, hruď poutala těsně kazajka vzpouchlých k půli ramen, úzkých však níže rukávů, ozdobená vzadu varhánkem hojným, staromódní. Tak hovoříc čistý rozkládala po stole ubrus, dvojbarvý, šňořený vyšitými přehojně obrázky jedlí, myslivců, jelenů, lovu rozmanitého – Zdálo se, že z nějaké sem Nimroda jizby zabloudil. „Všaktě sluší cukroví nejlépe dětem jen a ženským,“ sestry hovor přerušil domu pán, otvíraje láhev a z ní mělnické tekuté lina volně granáty v číšky kolem zdobené rév lístky a hrozny zlatými, jež před hosty neteř jeho sličná stavěla na stůl v úsměvu rozpačitém poněkud. Červánky lehounké krášlily pleť čistou úměrné líce podlouhlé, v níž měňavým pohybem miloněžný hrál sobě důlek, očko se černořasým, jemným poukrývalo víčkem, však třepetem brvy hedbávné jeho lesk promihával. Šat jí pěkně slušel půl vesnický, zpola městský. „Za vděk přijměte již, pane Živso, a buďte mi vítán!“ prostě matróna sivá staršího uvítala hosta. „Aj, hleď, Marto milá!“ v tom k sestře farář se obrátil. „Poznáváš-li dosud správců kadeřávka milého?“ „Aj, věru poznávám, však sotva se hlásiti troufám k pánovi vážnému, sprostná žena já, nerozumná – Ach, bože můj, skoro těžko věřit, správců že Vašíček 22 jest vysoký ten pán, tak statný, vousy zarostlý, jenžto nepomní as, jak rád vařené moje buchty jídával, skořicí plněné, lehké jako pýří, když, poučiv se, něčím z mé spíže na cestu se sílil: chválit nechci sebe, však lepších nesvede jistě nikdo buchet vařených, ač – pravda – to jídlo našinské málo vaří se nyní, neb městem pyšně načichla vesnická i kuchyň, panských přichytá se receptů – Nad vše nebožtík můj miloval prosté toto jídlo. Těchto buchet v den ještě požil, kdy při stole se mnou obědval naposled; však již mu nechutnaly dosti – zlé to bylo znamení! Hned pak si uleh’ nebožáček, v týdnu potom dokonal –“ Teď modré zástěry cípem setřela vláhu s očí. Tím pásmo řečí se utrhlo, jež v nedozírno jinak bez konců mohlo se přísti, sem tam pestře letíc – však znáte babičky hovorné: jak stuhy kejklířské jim řeč za řečí plyne ze rtů. Kněz toho rychle užil, osloviv zas hosta mladého: „A zde ta dívčina vám neznáma je jistě nadobro, snadno ji přehlíd’ jun: tehdáž jsouc takhle maličká –“ dlaň snížil do kolen – „svou první hýčkala loutku.“ Dívce zaplála tvář jak v záhonu vedle pivoňka. Však slova mocna opět jí z rozpaku Marta pomohla: „Jak nemilé, že převzácní nás poctili hosté právě v den takový, kdy konečně dopřáno mi jednou byt důkladně celý probrat, ne světnici pouze s alkovním pokojem, ale též i studovnu pořádat, tak že není kam hosty uvést v tu chvíli opravdu. 23 Však co bojů potřebí a proseb, než dáno mi jednou ztéci tu pevnou tvrz knih rozmetaných a papírů, spoustu bylin sušených, ptáků, kamenův a motýlů, v nížto velebník náš – před hosty ho nutno zahanbit – sestry nebýt, jež zná mu čelit, by najisto se pohřbil pod mračnem pavučin hustých v stoletou prachu závěj – Lstí jediné tam dnes mé chvoště si cestu nalezlo – –“ Sesterské řeči proud zarazil kněz v úsměvu lehkém: „Dosti očerněna již skrovná mé Múzy svatyňka. Spěš, nechť možno uvést posléz do světnice aspoň hosty milé; v oku jim sice číst, že v souhlasu se mnou jizbici tu z lupení chválí sobě na vzduchu volném – leč vím dobře také, že vzdáti se pocty nemíníš, čenkovští hosté by nehodnou pod střechu vešli. Ty však, Lidko, lepou natrhej nám Flory ukázku v ozdobu příhodnou toho listy krytého salónku – já kytici švarnou rád mívám na stole vezdy, hostům pak čich a zrak potěší ten přídavek aspoň, když jazykům bohužel vnady lepší dáti nemůžem.“ Ženské zašly po té vykonat, co kmet poručil jim. On však číšku chopiv mělnické šťávy lahodné, k ústům výše ji nes. „Nuž rázně přiťukněme sobě v té šťastné shledané všech tří zas po mnoha létech: na shodu přátelskou naši dávnoletou i budoucí!“ S jasným zazvoněním útlounké střetly se číše. Starší Živsa, dopiv, řeč družnou takto zahájil: „Již doufám, pane důstojný, mne s Vámi že pásá pouto nerozlučné, an Bůh vyplnil moje přání. 24 Uřadníka život, toť často je sudba nomádů bez domova bludných, ba mnohdy je los jeho krutší než-li oněch: svůj stan těkavý, svou jurtu kočovník přec mívá domovem, nechť dům s ním věčně se toulá, avšak služby otrok ni hrstky nemá v světě šírém vlastní půdy nohám, stálého ni příkrovu hlavě. V jizbě cizí ulehá, země píď svou zváti nemůže; sotva že srdce časem se k jednomu připjalo místu, pán či osud povelí: Své hnízdo hledej sobě jinde! V jizbě milé cizinec, do cizí zas bráti musíš se. Bez viny mé, mnou zvláště osud tak po světě vláčel; však nejtíž bylo mi zde s tímto se loučiti mistem před lety patnácti, vždyť nejdél jsem tuto trávil ve květu mužných sil, manželství léta tu první šťastně zažil, pak dvé pochoval tam u kostela dítek, dítě třetí, jediné, tu zdárně vyrůstati vídal, přítele též získal, vzácné vaše srdce, upřímné, známých kruh blaživý. Kraj, lid jsem dobře tu poznal, lán každý povědom, strom každý jest mi tu přítel; sám jich řad nejeden já tehdáž sázeti kázal, jenžto nyní plod hojně nosí, luh rozmile krášlí – kraj ten vezde jeví mých rozmanité sledy péčí. Avšak osud posléz i z této mě končiny vyhnal, zas po Čechách sem tam, cizinou mě zlobně poháněl, až smrť bratrova pak mou náhle obrátila sudbu: Bezdětek odkázal mně všecko, co pilně vyzískal v obchodu výnosném. Ne vzácné arci bohatství, než přece dost, bych koupiti moh’ dvůr sobě nevelký. Vhod tou právě dobou Čenkov kupcům se nabízel – rok tomu pán jeho jsem. Jsemť aspoň ve kraji tomto známém zas, té vísce poblíž, kde správci mladému kvetla mi léta blahá, mám blízko na růvky miláčků, blízko také na hovor k Vám, příteli dávnoletému.“ 25 Stisknuv jemně farář ruku hostovu, vroucně opáčilopáčil: „My spolu rok tomu již setkání družně opětné oslavili, s té chvíle žijem’ zas ve styku dávném, že mním, jak by nebyl čas žádný schůze ty přerval; vždyť též písemné nás v dáli ovíjelo pouto. Však tuto váš pan syn znik’ naskrze z obzoru mého; z doslechu jen, z dopisův i vašich jsem v dálce provázel mládce životní pouť, jen v matném obrysu hlavním, jak dokonav gymnasia běh, práv cestu si obral, ve cti a slávě dosáh’ pak doktorského klobouku, stal se pomocníkem defensora proslaveného – Snad samostatně nyní již lotry se hájiti chystá, podtrhovat vtipným uměním Justitie vážky? Snad v rodný tuto kraj ho chvalná péče přivádí o stržený kdesi plot, sčesanou větvičku převislou, s níž palmáre valem lze česat chutě ve sporu krásném?“ Žertem tak stařeček mladšího se Živsy otázal. „Praxe na čas zanechal – hodlá doma déle pobýti,“ odvece vážně otec; stín lehký tvář mu přelétl. „Dobře činí,“ kněz pochvaloval. „Jest potřeba jistě oddechnout si za čas bez péčí na vzduchu čistém po trudech úmorných v tom dusnu a zápachu města, zrak znavený, zprahlý spoustou liter, akt suchopárných, občerstvit květným zelené nivy, doubravy písmem, občerstvit ducha též na svížím přírody klíně – A v době nejlepší pan doktor prázdniny dal si: Vesny čarovný dech, v jarním luhu, háji potulky ňádra mu rozšíří, růměnce mu rychle vykouzlí na tvář, již poněkud svým město zatemnilo stínem; 26 s myslí osvěženou, pln síly nové se navrátí do chrámů ponurých, kde Themis má prestoly vážná.“ „Tam se nevrátím již,“ rozhodně mu odvece Václav. „Té bohyni chmurné vypovídám na věky službu.“ „Aj, aj!“ kmet s podivem zavolal. „Žert jistě to pouhý. Po studiích trudných, po letech perného začátku, když Vám právě poblíž dlouhých kyne odměna námah, úspěchu brána teprv před Vámi se šíř otevírá: čestnou, čáky plnou chtěl byste tu dráhu opustit?! To snad pouze nechuť, již každý druhdy pocítí, stav zvolený v barvách Vám líčí nejškaredějších a svůdným přeludem na jinou Vás cestu pozývá, před zory toužné snad venkovskou vábně idyllku, ze zlata žit vlnivých, z čerstvé luk vůně upřádá, a znavenému časem v ruchu městském, práci horečné, jak blaženosti vrchol prostičký rýsuje úděl, v míru otecký lán vlastními zorávati volky? Dobře se jistě hodí sem verš ze satirky Horáce: Agricolam laudat juris legumque peritus.“ „Týž je i náhled můj,“ přisvědčuje Živsa mu starší. „Nechtěl stejně ni já uvěřit, když syn mi zavítal náhle domů večerem se zvěstí překvapující. Nechci tajit: nelibým ta zpráva mě protknula dojmem, neb mé nitro celé k té představě přilnulo těsně, že zvolenou dráhou syn můj chutě ke zdaru kráčí, šťastná, leskuplná že na ní mu zakvitne budoucnost. Ovšem, nechci nutit jeho los pod vůli oteckou, muž je zralý, statný, nechť sudbu si volně uchystá; pakli na svém setrvá, své Staň se! v povzdechu řeknuřeknu. 27 Avšak víru chovám, že vrtoch to je nálady vratké, jejž zapudí sám čas nebo chladná úvaha lepší.“ „Ó nikoliv!“ na to syn. „Jáť, otče, předobře uvážil, dávno i připravoval svůj krok; zpět nikdy necouvnu. Strýc, můj dobrodinec, jediné na tu dráhu mě nutkal, – já vyplnil vroucí jeho tužbu a tvé spolu přání. Leč vlastní duše hlas s tou volbou nikdy se neshod’neshod’, záhy mi jasně jevil, že není meč zákona pro mne dvojbřitký ukován, bych k obraně práva, nepráva v šermířských fintách jím v ryčném turnaji mával. A když strýc dokonal, tuť rychleji odvaha zrála, až bez rozpaku pak mučivé jsem jarmo setřásl, dobře vědom tvé mysli dobré, jež nikdy nehodlá šíj syna ve jho nutit, s nímž nitro je v rozporu burném.“ „Již věru líc vážnou tato divná věc na se béře, již bez mála věřím, že konec jest replik a duplik,“ míní teď fary pán, v myšlenkách bubnuje prsty po spuchřelých deskách knihy obrovité, starožitné, již byl přestěhoval prv se stolu vedle na lávku; drahnou chvíli pochod tak bubnuje po knize tajný, až pak vyzvědavý povznáší k Václavu pohled: „Nuž – a jaký Váš cíl, co počíti hodláte nadále?“ „Co chci počít?“ dí Václav echem; na to v rozpaku vázne. Z tísně vyvádí jej chrust písku na práhu besídkybesídky. Dívka to upravenou v sadu něžném kytku přináší, již ruče do skleněné objemné nádoby vetkla: Obraz roztomilý věru dává plémě to různé sličných Vesny dětí, kalichů směs pestrobarevná, 28 zvonců, hvězd nachových, sněžných, zlatu, blankytu rovných, jimž z lupenů dosavad sem tam perličkami blýská vláha rukou pilnou skytaná sadu jistě nedávno: vábno tu kytku je zřít pod svislou Lidky hlavinkou, s níž kadeří černých laškovné vlnky se chýlí, rtíky – višeň čerstvá, oči – hvězdy tiché noci jarní. Zjev ten rozmluvy proud v jinaký žleb náhle obrátil. „Dobře, Liduško, je tak!“ pochválil dívku duchovní. „V rozkošné skupení spojilas’ mých krásy miláčků. Věřte, drazí: Nic na světě tom mé srdce nepoutá kouzlem tak blaživým, zdroj stálý rozkoše čisté, láska moje sladká, let pozdních útěcha ještě, jak říš pestrolepá květných luhu, doubravy dítek. Nechť již valně roků zřím stále ty obrazy něžné, vždy znovu duch zaplesá, když zářné hvězdy blatouchu břeh potokův ozlatí, hájem prosvitne sasanka, čerstvou louky zeleň mnohobarvá nádhera protká, běl kopretin pyšných, žluť orseje, modro kakostu, mák obilím zahoří, leknínu kahánce plovoucí zasvítí na vodách... Jak neskonalé to bohatství různé krásy barev, sličných i forem velerůzných, každá k obdivu nás loudíc po způsobu vlastním, nechť to je růže hrdá, nechť skromná Panny slzička. Sám božský učitel v nich symbol krásy vynášel, nad Šalamounův skvost jich půvaby výše pokládal. Svět je-li bible živá, jsou v ní květy slovce milosti, v nichž nejněžněji Bůh svou lásku pozemšťanu hlásá, prokmity líbezné nejsladších Tvůrce myšlének – – Hleďte, zapomněl jsem, že besídka není kazatelnou, hymna moje květná že nudí leda hosta mladého, 29 jenž by chválu raděj dívčí spanilosti poslouchal, líc pěknou ceně výš nad všecky fialky a růže.“ Host mladší pohledem na tváři Liduščině prodlel, když na stůl březový libovonnou ozdobu nesla, a když lehce potom zpět kráčela ke vchodu sádku, postavu půvabnou jeho zrak bezděčně provázel, u mřežových vrátek jež líc poobrátila nazpět, zrak po besídce točíc, pak spěšně pochýlila líce a hbitě do klenuté poblíž se uchýlila branky, jíž přes dvůr široký byl vchod ve farářovo sídlo. Nedbale roztržitý teď Václav starci naslouchal; při větě poslední jemná se zamihnula červeň tváří matně bledou, ramenem pokrčil mimovolně, v úsměvu pak nuceném, leč vážným tónem opáčil.opáčil: „Krásoty různá jen zjevení jsou kvítka sasanky i zraky půvabné; a stejně i ve květu vábném leckdy se jen skrývá jak v pohledu nejspanilejším. Pak skrušenému duchu svět vůkol o lásce nekáže, tvář naň ledně krutá i z květné houštiny zírá. Příroda bible pravá, jediná; však víra tu marně podpory sobě hledá, svých důkazy tuch nadehvězdných; jen chladný vědy zrak povolán to vykládati písmo, jež záhad plno jest, run věčně nerozřešitelných; čím pak hlouběji duch zpytavý v tuto bibli se hříží, tím víc povětrná prchají fantasmata víryvíry, a proto nelze myslit s církví vědy družbu upřímnou.“ Nevčasnou jeho řeč pohled otcův mlčky pokáral, avšak lehce jenom pohrozil kněz Václavu prstem a k němu vlídně mluvil, žertem zpola, odpola vážně: 30 „Ó již zřím, že dechem nevěry zlým spáleno sémě, jež ruka má v dětskou kdys vkládala útrobu žáku. S lítostí to vidím, však přec mi je valně milejší upřímný nevěrec než potměšilec licoměrný, jenž v oči církve sluhům zbožnými posunky se lísá a v čelo kříž dělaje, škleb na rtech jedva tajívá. Řeč Vaši církvi na příč ovšem pochváliti nelze; zejmena blud je také, věda víru že vezdy potírá. Jáť vědu pěstuju sám, a není snad chlouba to marná, dím-li, že v říši její jsem dosti se již poohlédnul; však mohu pevně jevit: Věda vírou ve mně neviklá, než tříbí naopak Boha představu, výš ji vynáší. ...Zřím-li, že rozmanité nejsou květu formy a barvy pouhá rozkoš očím, nýbrž lákadla i pouta pro hmyz spřátelený, jenž z nich sobě čerpaje nektar, v odměnu pyl plodný zas unáší ze květu na květ: V obdivu neskonalém tím hlouběji duch se kořívá pak moudrosti boží, jež v souladu nejspanilejším každou částku malou v mistrovském utkala díle. A když vyškolený hvězdářstvím zrak se upírá na květy bleskotavé v nesmírné louce nebeské, jak v duchu žasnoucím tu vyrůstá Tvůrce velebnost! Když vědy mocný ráz roztříštil báni lazurnou, nad níž dětsky malý Bůh dávné představy trůnil, když se tu náhle lidem závratný výhled otevřel v bezmeznou světa dál, všehomíra tu šíř nekonečnou, v níž světokoulí roj nesčetných, nezměřitelných, v nížto přeohromných sluncí myriád myriády, dálkami oddělených, jichž píď je roků myriáda, bájnou spoustu věků hemží se po zákonu věčném a v níž zem naše míň, než v poušti je písku zrnéčko: což tu majestátnost nesmírné vzrostla bytosti, jíž vesmír zbudován, jež třímá všechno a řídí.“ 31 „Aj, co by ve stroji tom nesmírném duch světa řídil?“ odpověděl VáclavVáclav. „Stroj ten cele navždy je zřízen, sil vlastních pružinou jde po zákonu nezměnitelném, určitě vyměřenou napořád kolejí se otáčí a v něm přesně sahá tak veskrze částka do částky, že kdyby vůle něčí v něm jedno vyvrtkla kolečko, zázrak nejmenší porušil kdes přírody zákon: hned by celý zarazit se musel sklad kosmu a zřítit. Nuž, kteraký ona moc v ruchu tom by prováděla úkol? Po věky nesčetné vesmír stejnými se řídil řády, sebou samoten – Kdež stále Jehova tu meškal? Jak mechanik bystrý, jenž stroj vyrobil samohybný, zdaž jen klidně nadál jeho ladné práci se dívá, jen leda soustavu per důvtipnou chráně a čistě, a když uvázne posléz, mechanismus nově natáhnenatáhne, neb jeho výkonu syt, zhrdavým jej rozbije rázem – představa důstojná zdaž nejvyšší to bytosti? ,A zjevení?‘ chcete říc’. ,Bůh k lidstvu se v lásce ponížil...‘ Ó, té pýchy lidí! V ohromné soustavě kosmu zem naše stokrát míň, než v poušti je písku zrnéčko, jak jste nedávno pravil. Jak plíseň jedva lehounká na ztraceném, mizivém tom prášku je veškero lidstvo – Však nadutosti lidí bod ten všehomíra je srdcem a k zemi jen pozadím zdobným oblasť nekonečná sluncí, hvězd všelikých; jen k potřebě, rozkoši lidstva ty světy ohromné nočním na blankytu září a všeho pán, světa duch, v zem soustřeďuje svoji péči, sám v podobě člověčí na to matné zrnko zalétá a mře bolestně na něm, by celý svět v lidstvu vykoupil!!“ 32 „Právě pochyb těch opak vzhled k obloze ve mně probouzí,“ horlivě dí mu farář. „Aj, pravda, že tečka nicotná zem naše jest a že lidstvo je míň než roj mraveniště. Však co na soudě ducha hmoty rozměr, šířka i délka valná neb mizivá? Zdaž velkolepá duchu méně vodní krůpěje říš než soustava kosmu ohromná? V závrati rovně do mlh nesmírna noří se myšlénka jak v taj pídě malé. Již drobnohledem divy žasné objevil um lidský – kdož ví, co tu ještě vypátrá – a vždy tajů zbude tam, jež na věky čočka nižádná mdlým lidským neokáže očím. Jen Tvůrce prozírá stejně nebeskou dál bezmeznou, jak nekonečný ten malosvět, jejž nejmenší hmoty dílec ukrývá. Což Jemu rozměr jest? Zdaž před ním slunce titanské víc než atom? Až k nejmenší On částici prvku svět proniká veškeren, On stejnou pěstuje péčí kondory v modru nebes jak výtvory nejmizivější, jichž roje nesčetné se v jedné krůpěji hemží. Že k malu též se kloní, zdaž tím jeho bledne velebnost? spíš, jak slunce paprsk v letavém prachu, jasněji září. On k zemi nesmírnou též kdys naklonil se milostí, k jiskře malé, ztracené v bezmezném hvězd oceánu, zázrak lásky konal k té lidstva rodince mravenčí – spíše: koná, neb přítomnost, minulost Jemu jedno, dnes je Mu zítra i rok, šeř dávna i temno budoucna, před Ním křídlo časů burné bez vlády se chýlí. Díte-li, že sto věků svět jednoho řádu poslouchá, což dovodí tato řeč? Věčnost sama Pánu okamžik. A hmoty dávný řád zdali též duchy pod sebe chýlí? Zdroj vysvětlete jen, zkad ve mně rodí se myšlénky o mně samém, o věcech, jež zrak můj spatřuje vůkol, o světě nesmírném, jeho původu, o vzniku vlastním, 33 o krátkém bytu mém, mém cíli na hroudě pozemské, o hrobním taji pochmurném, co za ním se ukrývá, –ukrývá. – Záhady nesčetné v duchu lidském stále se kříží; zevšad naň se hrnou nejhustší mračna tajemství, k nimž věda klíče nemá, v nichž bez rady sám se potácí, tuch matné šeření jen cítě ve úkrytu ňáder, až nad hvězdy posléz o pomoc náš zrak se utíká, a hle! tu mračny, nocí prosvítá hvězda velebná, v bouři pochyb spasným nám září víra majákem“majákem.“ Odvetu sok chystal, však starší Živsa ukončil spor jemu málo milý: „Meč, Václave, zatkni do pochvy! Jinde vytas jej zas proti pokrytství, fanatismu – však zde ti pevně čelí upřímný víry bojovník, mudřec jasnoduchý, jehož obrana srdce unáší. Ač též z části kacíř, jeho výklady vezdy kochám sese, a kdyby možno bylo, chtěl bych jim dlouho naslouchat. K odchodu čas je nyní; však již jsme tu prodleli dosti; záležitost nutnou mám ještě tu ve vsi vyřídit.“ „Nuž jděte, příteli můj,“ kněz vlídný hosta propouští; „však svou odbuda věc sem ještě na táčky se vraťte – tak lacino z drápů přátelství žertvu nepustím. V zástavu sobě potud zadržím hříšného nevěrce, s nímž vítězně zatím, bohdá, ten zápas ukončím – či snad lépe bude, když pro dnes půtky necháme, nebť odpůrce tuším, s nímž často čepel budu křížit, než v útěk zapudí meč pravdy sofismata bludná. Tož zabavím raději stodolou příštího zemánka, po dvoře jej provedu, své kravky a drůbež ukážu, zelnici, sad stromový, včel pilných úly na konci. 34 V kostel zajdeme pak – snad práh svěcený neleká Vás? – tam zase přítel uměn pokloní švarnému se Brandlu neb starožitník zvon ocení z dob krále slepého a staleté panských náhrobků nápisy pročte. Těchto věcí vzácných asi hoch jen málo si povšim’.“ Starší Živsa po té za věcí svou do vsi zamířil a mladšího farář ved’ na dvůr úpravy pěkné, čistoty bezvadné. Tam na pravo zřel jsi obydlí a v levo stáje a chlév; v zadu zahrady zídka se táhla, nad níž větve hruší, jabloní sem kývaly hustě, obsypané bohatě sněhovou, růžnou květu řásou. Ve dvoře uprostřed čněl pyšně na kůlu holubník s ozdobnou stříškou, baňatou, kol pestře obarven tak jako báječný na muří noze ve vzduchu zámek. Kol něho po dvoře roj všeliké se drůbeže pestřil: Statný kníže kohout pyšnil se tu v úboru lesklém, slípek rozmanitých mu sloužilo věrně komonstvo; housata onde zlatá kol matky se hemžila bílé chumlem roztomilým; tu řadou se kolébaly kachny; tam s lalokem nachovým krůt zlobný vládce se durdil, kýklal divně hlavou, svislýma křídloma šustě; stříbrem pokropené perličky pobíhaly jinde; krotký leckde holub mezi pestré hejno se mísil a vzadu páv pyšný rozpínal nádheru chvostu jak duhy zářný kruh, jak šperky drahého vějíře. „Těm ruka vládne jiná,“ na drobné hejno ukázav, k hostu farář hovořil. „Toť říš mé Marty a Lidky, pýcha jejich přední. Však máte vidět melu pestrou, když sem jedna z obou se spíží v zástěře vyjde: jak se to hemží kol, chumelí, hrne, v oblaku slétá, 35 div živitelka jejich nemizí v tom různobarevném mračnu okřídlenců, div na hlavu jí nevylétnou – však vám z obrazu as taková je známa idylka, roztomilý věru děj, když Lilli jakás je hrdinkou.“ V zahradu dále farář rozlehlou hosta uvádí. Částka její různé hostí rostlinstvo kuchyňské, v záhony rozdělená, jež kolkol v ozdobu vroubí kvítí pruh měňavý, v rohu každém houština růží. Se dvou stran hlohový plot vzrostlý zelnici chrání, na pravo bok stavení, dál zahrady zeď ji zavírá, révou zacloněná; tam ve včel rozruchu pilném úly řadou svítí, rozličnou natřeny barvou. Ostatní sadu čásť vlnitá zponenáhla se chýlí strání k úžlabině, v níž volně potok vody jasné vesnice prostředkem v bujných vrbinách se zatáčí. Jabloně rozložité, hruše statné po svahu rostou, většina jich záříc teď v pyšném úboru jarním, ve květu sladkodechém, bzučivých včel pastvě lahodné; pod stromy tráva jenom kyprá všude půdu pokrývá, pampelišek hojných svítíc zlatovými slunéčky – tak v dědinách českých nejčastěji zahrady vídáš, jen tím ozdobené samorostlým vesny kobercem. „Půdu nerovnou má, krabatou, sad můj olivetský; a přec hojně nosí daru rozmanitého Pomóny – na květ patřte jenom, jak hustě tu větve pokrývá! Zásvit ráje to jest, čím jarní příroda září, v kráse juné tu opět zem’ vábí v den jako první, kdy z ruky vyšla boží, v ní Édenu vůně zavívá, v rozkoš srdce noříc, v neukojnou touhu čarovnou.“ 36 Takto farář velebí jara půvab, slastně zanícen. Však též Václavu teď stín bezděky líce opouští, pohled zasmušilý z vůkolní krásy se jasní, hruď se mu rozšiřuje, vzduch vonný žíznivě dýchá. „Již moje fantasie svá dávno pochýlila křídla,“ kněz vede dále hovor, „však v půvabu přírody jarní ještě mi leckdy duší poetické záchvaty víří; jak za jinošských dob, kdy horečka si veršotepecká na mně vyžádala daň – na štěstí jen do denníku. Teď by pění moje as zaznívalo hrůzněji ještě a smích neskonalý leda vyzvalo po kraji českém, již formou přežilou, neb sotva jinak by dovedla Músa moje zpívat,zpívat než v dávném rozměru řeckém a v časomíře lepé, jež k posměchu choutce moderní.“ „Módy nebyl to vrtoch, co vrátilo přízvuku prestol,“ Živsa namít’. „Duch češtiny sám jemu žezlo podává, dávno jedin vládnul v řeči národa i v jeho písni, ažť učenost školská, vše nutíc v rysy řecko-latinské, antický na skřipec naši řeč rozpínati začla, kroutit podle forem, jimž ráz mluvy navždy se příčí. A proto marně tasil meč lesklý ještě nedávno umný duch nejeden, jalovou by tu hříčku obránil: v zásadě vítězství časomíru ověnčilo tehdáž, však řeč, nezmatena, svou cestou kráčela dále, bezděky po vkusu svém dál ze rtů tryskala pěvcům proudem volně živým, nikoliv kaskádami metra, v něž ji nutil školomet, umělé rozmetla překážky, přízvuku řádem jen vlny výšila, nížila rytmu.“ „Vím, že naším jazykem řád přízvuku veskrze vládne, v básních dávnověkých, v lidové též písni nynější, – 37 ač bych dobře, tuším, naše (přes háj, přes votavičku,votavičku‘ s šestisměrem srovnal, k tomu ,dám ti hubičku( neméně. V žertu to arci pravím. Však věřte, že délka i krátkost váhu také mívá v řeči prosté, v národa písni větší nežli tuší ta přízvuku služba otrocká. A rcete pravdu jenom, zda není též přízvuku rozměr věc vyumělkovaná? Či mníte, že prostě vytryskly z úst pěvců lidových přízvučné verše a rýmy? Hříčka je rým umělá, řeči prosté rovně se příčí. Však mluva básníků jest právě jiná, umělejší nežli jazyk všední. Ona své má zákony vlastní krásy a harmonie, zníc hudbou nitra tajemnou. Ať dbá přízvuku jen či měří zvuku délku a krátkost, vždy hlaholem zvláštním nad všední řeč se vynáší, žádá, bys na její naladil sluch tóninu čarnou. Zvyk lidu kouzlo jeví, jež v rýmu a přízvuku dřímá, jej věru těžko učit, by navyk’ sluch metrice řecké; však vzdělanec, jenž zákony zná veršů časoměrných, snadno přivykne srkat v chuti stejné Parnasu víno z číše moderní teď, teď z antického kratéru.“ „Ó z toho lépe je pít jen božské víno klassické, jež nám zůstavila druž zpěvná Hellady, Rómy,“ odvece Živsa mladý. „Jest beztoho práce falešná náš časomíry kratér, onť napodoben je nejapně z látky nepříhodné, takové jež formě se příčí. Však nevěřím, že poeta pravý v ten brak by naléval nektar posvěcený, jenž v božské chvíli mu tryská, pro školskou leda chuť, podivínskou pouze libůstku.“ „Leč co KolárKollár, co jiní?“ časomíry bránce namítánamítá. „Avšak již se mi zdá, že budem sobě soupeři ve všem – 38 Hle, k jakovým v roli krásovědy jsme zbloudili tůčkám od té básně živé, jež kol nás ve květu září. Příroda, hleďte, boží nejlepší v pravdě poetka: všem k duši stejně mluví ve věčném půvabu stejném.“ V zahradu za strýcem v tom neť přichvátala hezká, zprávu nesouc, že mlynář sem s prosbou mládka posílá: máť jeho hasnoucí ždá útěchy církve poslední. V povzdechu děl tu farář: „Hle! stín jak náhle se šíří po vší kráse kolem, z nenadání zhouby myšlenka skrání rozblažených lednou perutí se dotýká; duch v tom jasně vidí, jak vratka je sudba pozemská, těsně u rozkoše bol, zhynutí jest rozkvětu blízko, jak sen prchne život, jak marné vidmo přelétne – – Úřad můj mě volá; však záhy se jistě navrátím. Hostu, Liduško, zatímzatím, jak umíšumíš, hleď chvíli ukrátit.“ Kmet vzdálil se po té. Však dívčina v rozpaku stála chvilku mlčíc. Pak s větve širé, jež do vlasu téměř skláněla jí květu houšť jak hvězdic zářivě bílých obláček řásný, bezděčně utrhla haluzku a s ní sobě hrajíc, řeč nesměle takto zapřádá: „Což naše zahrada jest pro městský vkus vyběračný? Krásy tu málo je zřít, ana slouží pouze užitku –“ „A přece krásy tu víc, než hostí parky boháčů, vesny vykouzluje dech,“ promlouvá v zápalu Živsa. „Nad keře postřižené, nad záhony Flory cizinské, rozměřené cirklem, vyumělkované trety módní, výše cením tu zeleň bujnou, moře trávy to volné, pampelišek prostých vděkem ozdobené samorostlým, nad nímž zářně visí tato květná oblaka bílá.“ 39 „Ó z jara krásno tu jest ovšem,“ přisvědčuje dívka. „Ráda i v létě tu dlím, v hustých korun úkrytu stinném, kdy v kyprém lupení mile jablek líčka se pýří – jich bude hojně letos, neb štípí odkvete dobře –“ Václav mlčky hleděl na svižnou venkova krásku. Mívá chvíle časem věk mužný, nálady krátké, v nichž se vrací do prsou zmládlých květy vesny jinošské, krev lehčej kolotá, zjařený duch křepčeji mává osvěženým křídlem, v přeludech tone srdce opojných, blouznivě nitro plní dávné sny a tužby mladistvé. Tak nejčastěji nám jaro zašlé do hrudi kouzlí přírody jarní váb a mladistvých družba bytostí. Živsovi div takový ta krásná chvíle přinesla: vesny zeleň svíží, ta květná oblaka vůkol, v modravě kříšťalovém, vonném vzduchu luzně visící, v jichžto řasách sněžných jarního slunéčka paprsky hrály jasem skvostným, bzučivých včel hejna zlatíce, a v jasu tom děvice, vtělený vděk vesny životní, v rozkvětu prvních vnad, s ňádrem rozkošně pučícím, s odleskem veselosti jaré na tváři upřímné, již nach jemně polil jak sladkou v létě merunku, úsměv na rtu malém, v němž svítí perly bělostné, čerstvá hrušky haluz, květy, poupata úbělu čistší, jež ruka rozpačitá ke rtů těch červeni krásné povznáší, té víly jara vhodný věru symbol. Vznesla nyní k němu zrak, svůj on k zemi bezděky chýlí. „Přísně nesuďte, prosím, řeč prosté dívky nejapnou, jež zapřísti hovor počasím jen umí nebo setbou,“ 40 mníc, že mlčí pohrdou, ostýchavě řekla Liduška. „Jsem děva venkovská, všední, ducha nevzdělaného, neznám vtipně mluvit, slova krásná umně vybírat, jichž hlaholům ladným v městských jste uvykli salónech.“ „Nemněte, slečno drahá,“ jí horlivě odvece Václav, „že mnoho zábavy, krás, vtipu rostí půda salónů. Jak vánek v obilí tu šumí snad zábava jemná, dvorně se všechno klaní, v pohybech lehkých čile šustí, mák tam fráse planý, licoměrný pochleby koukol myslem nezkušeným vábnými se barvami pestří; však ducha zrnko zlaté tu zřídka do nitra upadne, spíš nudu neskonalou tam zábavy maska ukrývá. Mne kruhy nezvábí, kde duchem vše by rádo se lesklo a chce slnit jediné, násilně se do vtipu mrská; jeť to nemoc století, ten shon po efektech a bliktrech, ta snaha zdát se jiným, teď lepším, teď zase horším, možno-li tím neb oním oslnit dav, k obdivu pohnout. Jim nebohý je hlupec, kdo přímo a prostě podává vlastní pouze bytost, bez efektní kukly a masky, vlastní míru citů, své vlastní prostě myšlenky: Ó vždyť géniové tu samí jsou, monstra podivná, vášní nezměřených, přetajemných v útrobě záhad, myšlének velikých, vtipu, jenž proniká vše a žíhá – aspoň z líce jejich to všechno je možno vyčísti; lehký smích zhrdavý jim na rtech věčně pohrává, neb duch povznešený jen v úsměvu může pozírat na vše kolem; vždy schytrale zrak, vždy tajemně se dívá, jak by pravil, že je více za ním, než hádati můžeš. A rtu jejich je dalek prostý citu výraz a mysli, hlavníť stále zřetel, oslnit nás v obratu lesklém a vše vtipně třepit v jemné kudrlinky a žerty – 41 Věřte mi, slečno drahá, než závod v turnaji tomto, kde snaha všech přední, by ,duchem‘ strojeným se zableskli, lepší rozmluva jest o dnešním teple a krásnu.“ An muž takto mluvil, děva v líc jeho vrývala pohled, jakby s části jenom řeči divné chápala obsah; než kdy dokončiv teď, k ní pohled náhle obrátil, svůj ona zor sklopila, však svit veselý z řasy jiskřil, všechna na líci její rázem rozprchla se tíseň a kročejem lehkým s hostem se k zelnici nesla. „Nuž tedy buď vám vděk, co k zábavě vesnice dává,“ žertem švitořila. „Zde je záhon řetkve pikantní, čerstvý onde salát, tuto vedle čekáme okurky – toť vás jistě baví jak zvěsť o novince operní. Avšak dál neradím k úlům přistoupiti tamto, neb včely nezdvořilé by snadno popíchaly hosta; vždyť sama leckdy trpím jich spurnou nevraživostí a v loni přímo na ret z nich jedna mi zlostně usedla, že jsem vzhled měla pak,pak jako tlustoretá Afrikánka – vyznati arci musím, že snad ji zvábila sladkost úst mých obzvláštní, any tehdáž zrály medovky na hruši onde staré, jež zejmena ráda mlsávám. A proto lépe bude, když po straně vyjdeme vrátky níže v ovocný sad. Tu potok hle! ku mlýnu se béře; po břehu pojďme tudy! Vzácný vám klénot ukážu vísky naší; dům vystavěný tamo pyšně nedávno ve slohu švýcarském; zubatou má obrubu štítu, nátěr jasnožlutý, k tomu řezby na pavlači, sloupcích – vesnice hlavní šperk, naše přední pýcha i chlouba, k nížto ješitně předem každého vodíme cizince, jak vy lidé městští ku stavbě divadla nového.“ 42 Václava vedla po té, žvatlajíc dál takto naivně, po břehu nad potokem, v němž zahrady větve převislé ztápěly lehký stín své hojné nádhery květné, jak třesavý odlesk mráčků sněhových nebo růžných. A v zeleném vrboví kol vážky se míhaly modré. Cestkou vyšlapanou v zadní kout zahrady došli tam, kde potok široký, vrbovím kol hustě ovrouben, sám jenom odděloval sad farní od sadu vedle, jenž upraven byl spíš v podobenství parku malého: na břehu tamto druhém houští mezerou vrbového, cestkami propletených několik zříš trávy koberců, obrubu někde keřů, souměrnou k úpravě celku; tu kvete bíle šeřík, zlatě září onde čilimník; uprostřed vodotrysk vzduch stříbrem, perlami nítí; kol něho rozloženy jsou záhony pestrobarevné vzorcem hvězdovitým. V pozadí dům stavby lehounké svou sem záď obrací, s ní pavlač ze dřeva pěknou, švýcarský maje sloh, všude čisťoučký jako klícka. Před vodotryskem stál muž hezké postavy štíhlé, spíše jinoch teprve; tvář s části mu stínila jemně obruba rozložitá, drsná slaměného klobouku, a po níž jasnorusé vlasy bujné splývaly volně v prstencích bohatých kol čisté líce ovální, hladké jak děvy líc, ano téměř i krásoty dívčí; svrchní ret mu jenom chmýří ostýlalo hebké. Stál tam lehce oděn ve světlém obleku letním a plechovou konví – zelený měla k ozdobě nátěr – vláhy nabrav jasné, slal deštík v záhony pestré. V tom za potok zaletěl jeho pohled v zahradu farní; hnedle konev postavil, s kadeří sňal chvatně pokrývku, 43 prudce hlavou i rukou trh’ v pokloně trošku nejapné, až z pola zastřela mu vlasu jasná záplava líce, téměř k bělmu očí je žhoucí pokryla červeň. Úsměv dívce pohrál rtoma; v odvět kývla mu pozdrav, zrak veselým leskem pod temnem brv se zajiskřil, „Dobrý den! Což, stále pilen?“ hlas jasně se ozval. On pošinul nazpět s lící vlasu záplavu valnou, rozpaku pouto setřás, přistoupil ku břehu blíže a chtěl cos promluvit, leč náhle tu Živsu zahlédl, jejž mu dosud vrbová zastírala houština bujná; na rtech uvázla mu řeč, zas rozpaky zastiženému. „Tuť pan Živsa mladý, práv doktor,“ hlásala dívka. „A zde milý soused, pan Výhoň, bard i malíř náš, pilný pěstovatel růží, holubářů mistr okolních, zručný velmi rybák a naší sloup Thálie nuzné.“ Představení sobě tak mužové skráň schýlili lehce. Váznoucím jazykem na to Výhoň skromně se ozval: „Hříčkou rozmanitou nudu venkovskou si plašíme – v posled ochotnické jsme divadlo zařídili sobě – já v oponu strakatou naplesknul podle patróny lýru ve věnci hvězd a k zasvěcení toho chrámku zoufale zrýmovaný též na mně vymámili proslov – teď za to nésti musím vavříny malíře a pěvce.“ „Nechvalná skromnost, dary božské v sobě zapírat,“ Ludmila žertuje dál. „Zdaž rovně i popřete pravdu, že jste herec velký, nedostižný zvláště milovník, Romeo, jímž honosit by se velké mohlo jeviště?!“ 44 Červeni mocný žár zas mládcovy líce zanítil, odvetu marně hledal, v tom spásu přineslo mu hlasné: „Bohdane!“ jež v pozadí švýckého se ozvalo domku. „Strýc mě volá – odpusťte tudíž,“ vece v omluvu Výhoň; poklonu vykrouživ, k domu odtud rychle se béře. Živsa hledem ponurým svižného mladíka provází, až domu zadní vchod ztepilou jeho postavu zastřel. Leč v duchu Václavově tvář mládcova ještě se míhá, ten čerstvý pleti pel, vlasu prsteny leskle rusého, jasný zrak, hluboký, jiskřící v žáru mladosti, přitlumeném jemným rozkošné zádumy flórem, tím jitřním oparem nad krásami vesny životní, v nějž jas fantasie tká zářné barvy čarovné, v těch skvoucích mlžinách slibuje světy nádhery bájné – V povzdechu Živsa zalét’ upomínkou v léta zapadlá, když sám takto mlhou zřel do světa luznobarevnou... Teď rozprchla se již, jen skrovné zbytky se lesknou nad životem všedním, kde pravdy mu slunce neklamné rozplašilo přeludů sladkých polosvětla opojná. V povzdechu děl sobě tak, jím touha zavířila marná po ztraceném světě tom, jeho klamných slastech i krásách i s jeho bláhovstvím, jeho bouřemi nezkrocenými. Dívka zatím hovoří: „Podivín je strýc jeho, vězte. Rok tomu, ve vsi naší pozemek ten sobě zakoupil a zbudoval si tu dům. V něm lučbou prý se zabývá, stroj nějaký skládá, slídí po vynálezu různém. 45 A spolu jest politik, radikální zásady hlásá; již za jinošských dob prý heslům podvratu sloužil, v době reakce pykal za ně těžkým léta žalářem. Choť jeho líbezné naopak jest mysli, pobožné, leč churavá poněkud; dceru provdal; syn jemu zemřel. Ve studiích na to podporoval nuzného synovce, Bohdana, myslím však, že na bradlech zkoušky poslední plavby se osmileté roztříštila čáka nevalná. Teď latinář v hříčkách mechanických ujci pomáhá, půldny sedá s udicí neb v zahradě růže zalévá a v noci jen, možná, s učeností ještě se pachtí, neb tam shůry vikýř, kde malá mu komůrka je sídlem, ještě duchů hodinou blíkává světlem okénka – ač-li nebásní tam bdící nebo nečte romány.“ V Živsově mysli opět líc mládce jarého se mihla, houšť světlých kadeří ji v pěkném rozladu věnčí, noční lampa kolem třesavou k ní glórii kouzlí a v čele vábných dum stopa jasná chví se tajemně, blouznivě zářný zrak v říš divné krásy se hrouží, v rajských tlum zjevení, z nichž jedno se líce vynáší jak z cherubínských spoust vítězná krása Madonny. – Ach, věru básník jest, nechť nikdy se verše nedotknul, každý v době také, kdy buší v hrudi srdce mladistvé a v rosný duše květ zora první lásky zaplává. Jistě i Bohdanu již zasvítila z Lidčiny tváře! Jak tuto příhodná pro milostnou půda selanku: Dvé zahrad schovaných, kam větví houšťka zavírá přístup očím zvědavým; je dělí jen tok vody jasné, obruba křů vrbových jen lehkou přehradu dává. Přes tekutou onu mez skok mrštný může přenésti mládce na farní břeh; tam v bujné houštině mlází 46 úkryty bezpečné jsou k smíchu a šeptu milenců, stisku i ruk teplých, ba i též sladkému polibku – A věru těžko vybrat pěknější lásky obrázek nad toto postav dvé, vzory svíží krásy mladistvé, nad tuto hlav dvojici zde světlo- a temnokadeřnou, přikloněnou těsným k sobě poutem touhy milostné pod pruty čerstvými mlází vrbového a listím, pod větví stromovou v bělorůžné ozdobě poupat – Dál, dál obrazivost tuto pěknou pšedstavupředstavu předlapředla, a přece nevlídným čelo houšť se ovíjelo mráčkem. Po straně Živsově dál švarná průvodkyně darmo vedla hovor veselý – host žertům jedva naslouchal; takto do výše opět po stráni vystoupali travné pod řásní květovou; dvoru zas farního dostihli. Slunce zatím jarní v západ se pochýlilo níže a bleskem veselým tím vroucněji líbalo ještě předměty nejbližší, jež zíraly v líc jeho žárnou: štíty chalup dřevěné, s vetchým tu i onde kabřincem, někde i hrot lomenic prostých, věž kostela výše, kol níž ptactvo čilé se krouživě míhalo sem tam ve vzduchu jasně zlatém jak třpytné skvosty letící. Též v korunách stromových bleskutné hrály paprsky, že v nich zohnivěla květu krásná běl nebo červeň, leckde paprsk dlouhý skulinou té řásy prolétal jak střela plápolná nebo výprysk výhně horoucí; i včel roj bzučivý kol větví ve vzduchu zářil, jakby zlatý všude prach z té květné nádhery tryskal. Dvůr též z části hořel v tom skvostném ohni nebeském: jím holubí tu na kůlu domek báječně se lesknul, v pravdě nyní podoben drobnému paláci pohádky; 47 kolkol péra zlatá svit půjčil slípce nejedné a tkal nitky zlaté do svrasklé líce babičky, před stavením farním na stupních práhu sedící, že tvář dobrotivá pod šátkem v babku zadrhlým smát se zdála celá tím leskem záře večerní. Skutkem pohrával po uvadlém po rtu matróny úsměv pouze tichý; zrak jasný, charpě podobný z pod řasy, ozlacené sluncem, spokojen se upíral na hru malých děvčat, z nichž jedno vyhoupla si na klín a pravicí hubenou hebké mu probírala vlásky, světlorusé, bělavé téměř, s krátkými copánky, k nimž byla připletena blankytná pentle vybledlá. Ostatní se točí v kole před ní, zvučně pějíce píseň dávnověkou o Heličce milé zlatolící a v jich věnci stojí sama něžná družka, Helička, vážně kolem patříc, květným okrášlena vínkem. V tom starušenka vidouc, že s hostem Lidka se blíží, s klínu na zem bělovlásku malou odkázala jemně a vstala v ústrety jim. Též děvčata pána cizího příchod z her vyrušil; plaše před ním hlouček ucouvnul. Výjev přestřižený vysvětlila Marta hovorná: „Právě na rychlo jsem celodenní skončila práci, v dům náš rozruchaný zas trošku pořádek uvedla. K oddechu před stavení jsem na vzduch vyšla si volný a hned Martu starou tato drobná cháska přepadla, jež čekajíc u vrat, z fary babku si často vyčíhá, her ředitelku jejich, nevyvážnou studnu pohádek. Ráda opět děckem v tom děckém kroužku se stávám a hru jejich sledujíc, v ráj dávno zašlý pozalétám. 48 Ach, bohužel, že zmizí v čas dnešní více a více všechno, co dětství nám pestrými ovíjelo vínky kvítků sladkodechých, vzrostlých na palouku domácím. Dnešní svět se chlubí, že mu jasněji osvěta září; však za to – věřte, pane – v době zašlé víc bylo krásy. Kvetly pohádky zlaté v chat selských jizbě nizoučké, když ledovým šperkem zima krov jim věnčila bílý, když v nich praskal oheň, kolovrátek družně vrčíval. S vesnou dětských her se probouzely závody plesné v kráse přerozmanité, kola děvčat vířila trávou, zpěv tu slyšel’s, říkadla stará bez počtu a konce, všechno ryzí, hezké, vykvetlé z půdy našinské – tak sobě hrát neumí již drobná cháska nynější, chudne a bledne její též zábava dob churavostí a kde co zůstalo přec, pel čerstvý jistě tu setřen. A kde sterý obyčej pěkný, jenž po věky krášlil české vísky život, hody, svatby a výkony různé, s otce k synku děděn, v plesu dcer znova matky těšíval?! Tehdy z lesův i lučin krásně zaznívaly písně dívek i mládenců, toužícím v úlevu srdcím, a v poli v letní čas žencům libě krátily práci. Teď co slyšíš? Kraj trudně mlčí nebo písně zasléchá, jež jeho nitru cizí, neb hnusné vřesky dokonce, z nichžto slují městských nejhorší otrava páchne. Věřte mi, že v čase tom mé srdce si často zasteskne, po světě zašlých dob krásnějších smutně zatouží – Čas věru jest, aby babka sivá pod trávu si lehla, již nehodí se v jiný ten svět, mezi plémě nynější.“ V tom se vrací fary pán staršího ve průvodu Živsy, jejž, potěšiv mroucí, na to cestou z kostela potkal. 49 Již klenutou na dvůr farní se ubírali brankou, an kmet zpátky maní pohleděv, ku brance se vrátil v pozdravu chodce lapit, jenž kol se právě zamihnul; rozmluvu zapřed’ s ním, pak do dvora dál ho pozývá; on zdráhá se vejít; než posléz starci po vůli zvolna za ním kráčí blíž k zástupu na dvoře farním. Hejnem dívky malé pospíšily starce uvítat, než ruky pozdvižením on zvyklou poctu zamítl, kývnuv pouze hlavou jich laskavě v odměnu vůli; drobná cháska po té tiše brankou ze dvora tíhla. Václavu on mezitím jmeno věstí hosta nového, Výhoně, neb znám již staršímu je Čenkova pánu. Muž to sic obstárlý, leč statné postavy přímé, jiskřících se očí, s hustým obrvím, snědolící, z řízných tváře tahů duše rázná vážně vyzírá, pevnou vůli jeví ret silný pod nosem orlím, obklopený kolkol hustého chmúrami vousu, mračnem rozčeřeným jenž splývá po hrudi šíré – řídko jenom tu a tam bělavá v něm nitka se míhá. Hustěji prokvétá vlas černý stříbra chomáčky, jenž od lebky lysé – ji sprostil právě klobouku – se stran obou splývá jak hříva na rámě mohutné. Před skupinou smeknuv, němě Čenkova panstvo uvítal. Zasmušilou trochu líc zjasniv, kněz Václavu hlásil: „Zatvrzelého věkem vedu vám spolčence, Vašíčku; s ním boje já zanechal, marnou vida námahu každou, vnitřní hlas nebo vyšší moc jen Šavla obrátí, s nímž časný zbraně klid jsme ujednali ve styku denním.“ 50 Výhoň mlčky upřel zpytavý tu na Václava pohled, zpřívětivěl jeho zrak, teď družněji vítaje hosta. Všechny slovem snažným zvala pod střechu Marta hovorná: „Dále, prosím, dovnitř! Nevhodno na záspi tu dlíti. Dosti na tom, že velebník náš jen v zahradě venku špatně uvítati moh’ převzácné z Čenkova hosty, jen viny vlastní trest, an úklidu věčně se příčí. Též panu Výhoni jest z chyby těžké kát se konečně: Rok tomu, soused náš, v té vesnici stále přebývá, a přec – těžko věřit – dosavad naši jizbu nepoctil, jež milenou jeho choť jen někdy pohostiti mohla –“ „Pravda to jest,“ dí kněz. „On vskutku se zřejmě vyhýbá skromné farce mojí, ač skutkem upřímně ho žádám, by zde faráře nezřel, než člověka souseda pouze. Jen mimo dům doposud neb v schůzce mi přáno veřejné s ním se sejít, shovořit, když nás k sobě náhoda vrtla. Však dnes, když noha sem ku samému zabloudila práhu, nutno přestoupiti jej – – Nuž dál! Střecha má zove pány – parva quidem, stipulis et canna tecta palustri.“ „Však na chvilku jenom,“ pan Živsa pravil; „skoro noc již!“ a vstoupil se synem; s nimi Výhoň zdráhavě bral se. Chodbou prošli malou, v níž jemné polšero vládlo, neb již slunce paprsk poslední sem nezalétal a k tomu okna její se skládala po staru ještě z šestibokých tabulek, drobných, s olovem všude kolkol, 51 tak že nejasně jenom z povyrudlých shlížely rámů malby krajin, světců, proti oknům na zdi visící, všakť asi zář ni plná by jejich nezjasnila soumrak: znáte ty malby staré, na farách jež vídati leckde, jež po faráři farář snad po věky mlčky dědíval, jež – sešlá co veteš snad z kostela vybrakovány – v posled tamto předou pošmourné mystiky kouzlo. Leč za to záře dosud po světnici hrála si jasná, blesk jí slunce sršel v západní okna moderní, jež ruka pilných žen nad křišťál právě vydrhla. Vzhled měla vážně milý tato jasná prostora čistá, v úpravě ozdobné, leč každé nádhery prostá, útulná, vlídná, přece čímsi prováta tajemným. Schráň vody posvěcené, ze stříbra to mušle okrouhlá, u vchodu blízko visí, svěcené k ní zatkli kočičky; onde klekátko malé; na stolku poblíž mezi okny ozdobný krucifix ční vedle starého brevíře; cos jako jemný sled po vypáchlé vůni kadidla zdá se po prostoru vlát; kol na stěny kópie pěkné mistrů dávnověkých posvátné malby klasické vkus dobrý zavěsil; proti oknům na stěně přední, kam svoji záři plnou žár západu právě vysílá, Kristus velkolepý jak v rajské glorii týčí tváře velebné jas, k nebi božské vznášeje prsty, malby novější plod, pod nímž plane ve zlatě nápis: Zem’ pomine s nebesy, slovo mé však zůstane věčně! Marta letem tu a tam šukajíc odklízela ještě kol nepořádky malé, jež nikdo jiný by nepostřeh’. Hosty zatím žádal domu vládce, by ke stolu sedli, a tvář lehce opět schmouřiv – zpomenuv to zajisté na truchlivý obřad, konaný ve mlýně nedávno – k Václavu obrácen dotazem rozprávku zahájil: 52 „Doufám, že všude Vás v mé Lidka provedla selance, že jste přes vodu též pana Výhoně villu zahlédl, jež ve prostičkém Velemínských stádu chaloupek jak mezi vrabci bažant se v panském hávu vypíná.“ Václav přisvědčil zdvořilou k té pochvale frází. Líce mu temně dosud mrak mutné zádumy stínil; při jmeně Lidky zrakem po světnici krátce zakroužil – avšak dívka lepá sem dovnitř s hosty nevešla a starušenka také teď rychle opustila jizbu. Odpověděl Výhoň: „Můj stánek velmi je prostý, poblíž města tuším leda k úsměvu chodce by vyzval; ve vsi tu odlehlé, již pokrok jedva se dotknul, uprostřed chatrčí vetchých jest arci palácem.“ „Ovšem, víska naše starosvětskou zůstala zevně,“ přisvědčil mu farář. „Nechť uvnitř, jak všude jinde lid se měnil, dávný odkládaje návyk i názor, kroj nechť dávno minul pestrý, mravy zašly otecké: nezmněněnounezměněnou podnes té zůstala slupka dědinky, schráň minulosti holá, z níž obsah dávno vyvětral. Ještě tu prosté jen, starožitné zříti chaloupky, došky sivými kryté, s temným na štítu kabřincem neb s lomenic skromných ozdůbkami ve vkusu dávném – všechno šedé, zvětralé stářím, kol teskně hledící v čas jinaký a cizí, jenž skon přežilých očekává, by sled jich vyhladil pro nové tvary po vkusu vlastním. Však doposud jediný průlom pana Výhoně sídlo v dávnou prostotu jest, s níž snáší dobře se ovšem dvůr i malý, sešlý, kdys bydlo chudého zemánka, náš kostel šedivý, skromná pod šindely farka.“ 53 Starší Živsa pravil: „Nechť cožkoli v rozvaze chladné vážně namítne rozum, s lítostí vždycky pohlížím, jak ten svět minulý v povšechnou zkázu se hroutí. Kroj lidu, mrav dávný již čásť jen půdy moravské chrání sobě dosud; nám zůstaly pouze ty chatky, hustěji ještě tu tam; zde vyřídlé, jinde zanikly. Mně však stokrát víc ony dřevní stavby se líbí nežli ty domky nové, jež střízlivy, nudny naprosto, budky železničních sobě strážcův obraly za vzor. Způsob rozmanitý stavení veských staročeských v různých jsem krajinách poznal, kam sudba mě vedla. V rozkoši na příklad připomínám z Podkrkonošska vísku nejednu sobě, v níž ráz uchoval se domácí: Ze dřeva sroubeny tam přítulné stály baráčky, spodky jejich po krov dvojbarvé krášlily prouhy: temná barva břeven, nátěr mezi břevny bělostný, někdy rudé či žluté s bílými se střídaly pásy; a v čele družných dvé k sobě tisklo se těsně okének s obložením trámců, jež barvou natřeny různou a k tomu někde také vykrouženy v okrasy prosté; někde prkénko malé, v němž srdce vyříznuto pěkně, zakrývá je na noc; v nich květné vídati hrnce, a květy rozmanité též před nimi jasně se pestří v ohražené prkenným plůtkem zahrádce miloučké. Štít široký, vysoký shora zírá vážně i vlídně, shůry dolů i na příč v pole různá v souměru ladném lištami rozdělený s pěknými obloučky a zoubky a v každém poli tom jinakým se obrazcem ukládá vrstva prken: tu šikem, tam zas vodorovně či kolmo; i z něho často hledí – však menší ještě – okénka, otvory vykrojené v podobu trojlístku, srdéčka mnohdy šeří se v něm, řada sloupců někdy ho krášlí. 54 V před shora často malá vyčnívá stříška kabřince, jenž na spodku jeví v pobledlém nápisu prostém, létopočet stavby, kdo bydliště to sobě zařídil a k Bohu prosbu, by lid v té chatce milostivě chránil. Šindel a došky sivé, v nichž leckdy se mech zelenává, dobře sluší střeše též, jež pokraj šíro převislý stínivě uklání nad lehkou po straně pavlač, skromnými zdobenou štihlounkých řezbami sloupců – – Když bohatý hruše květ svou sněžnou záři ukládá na krov ten šedivý, k němu réva se družně vypíná, když zelení zahrad tlupa domků těchto jevívá stěn svých čisťoučkých pruhy černo- a červenobílé a z bezu přívětivým vyhlédá párem okének: – v půvabu svérázném, v samorostlé krásotě prosté zdaž nelinou v duši nám poetické kouzlo domácké, kouzlo, jehož ani sled neovívá stavby novější, jež k domkům na tratích strážným jsem právě přirovnal? Zdaž neželí tu chodec, že v zástupu těchto chaloupek lid se nepestří též v národním úboru pěkném, písně tu krásy ryzí nezpívá ve plesu dávném? Zdaž tě žalem neplní myšlénka, že záhy zaniknou též ony stavby dědů, tyto pěkné zbytky poslední dob snad trudnějších, v ducha rozhledu obmezenějších, krásy plnějších však, poetické mysli milejších?!“ „Ó kdyby Marta dobrá byla výklad tento zaslechla! Což by zatleskala vám!“ dí v úsměvu církve služebník. „Avšak i já – poněkud – laudator temporis acti. Leč co činit? Náš vzdech času jistou žertvu nevyrve. Výminkou naše ves v kraji tom se opozdila valně, dosti na zevnějšek zachovavši starého si rázu; avšak záhy mizet druh po druhu jistě tu začnou 55 vetché štíty chalup neb náhle ulehne požárem hned jich řádka celá, nebohých pak místo zaujmou stavby nové, v slohu nádražním, jak dobře pravíte, ač-li nepovznese výš, snad ku Švýcarska selance, svůdný vzor je poblíž –“ Tu šibalsky na Výhoně pohléd’. Výhoň v jev doposud jen známky nesouhlasu dával, neklidnou pravicí v černých se probíraje vousech, někdy hlavou i vrtěl, teď však rozhodně se ozval: „Přední kouzlo, tuším, jež k vám nejvábněji dýše ze stavení starších, jest právě zašlosti patina, odlesk dob minulých, kam duch váš zpátky se chýlí. Tam poetičnost jen, – co nové, toť prósa je drsná. Avšak lidstva pokrok staromilců povzdechu nedbá, přes minulosti rumy stoupá k metě dále a výše; svět ni chvíli malou v strnulosti nemůže ukřehnout, věčně ničí přežilé, by novému postoupilo místa. – Nechť sebe pěknější jsou ze dřeva chýše počestné, prohledavější věk si volí přece kámen a cihlu a kryt jistější než předků šindel a došky, ať je netřesk nebo mech v sebe krasší povlak odívá“odívá.“ „Dobrá!“ kněz na to dí. „Ať vládnou kámen a cihla. Však proto nutno-li jest, by všechna oprchnula krása s vesnických stavení, neb ve slohu, ozdobě každé kýs cizokrajný vzor leda nápodobil se otrocky? Příklad blízko volím: vaše sídlo! To ze dřeva štít má z části také a pavlač – proč medle jich útvar a řezby v podklad nevzaly radš národní vzorce domácí?“ Výhoň břitce čelí polovážné souseda výtce: „A kdo mi přesně podá původní vzorce domácí? 56 Kdož mi ručí, že z půdy naší samostatně vyrostl Podkrkonošska barák či jiná pod došky chaloupka, jež českou, ryze národní jsme nazývat uvykli? Možno, že jest nebo byl ten ze dřeva, hlíny baráček v celku i drobnostech k nejmenší výzdobě trámu kópie pouhá jen vesnické chatky cizinské, snad leda pozměněná kdes k choutce a potřebě vlastní. Národ náš netrčel nevnímavě v lůnu Evrópy, dal ze svého cizím, sám od nich hojně přijímal, byl věky účasten toho zápolu všesvětového, jenž z kraje do krajiny své živné proudy přeléval. Z končin rozmanitých k nám vlétalo sémě myšlének od staletí dávných, vkus, názory, řády veřejné; kroj se měnil po cizím, též jistě i způsob obydlí a kde co vlastního přece zůstalo v úpravě této, toť rozdíly malé, skromné jsou cetky zajisté.“ „Pravda, že dosti posud jasného světla nemáme v odboru tom – bohužel!“ starší zas Živsa se ozval. „Znalce čekáme dosud, jenž navždy tu přesně a jasně od jinonárodních odloučí prvky domácí. Dosti oněch arciť v národní útvary české vniklo, ve stavby a kroj; však srdnatě možno prohlásit, lid že ty živly cizí přetvářel po vkusu vlastním, svůj samostatný ráz jim navzdory celkem uhájil. ZváštníZvláštní národa duch v chat českých úpravě dýše, známou z dávna řečí k českému srdci promlouvá, nechť dřevěný svůj štít skromnou vykrášlily řezbou neb jako tam v šíré, klasorouné pláni moravské pod šedivým doškem všemi barvami vidma se pestří v prostém šperku maleb všude na stěně zářivě bílé. 57 Pohled díla celý a zvláště ty okrasy drobné, jež samorostlý vkus maloval, vyřezal nebo vetkal, vlastní znak chovají, původní národa výraz. A kde posud trvají národní veškery živly v celku nerozrušeném, jak v nížině onde moravské, v níž k duze na stěně chat též roucha druží se peřestá – (ó sta barev jarních doposud v šedivosti moderní pod perutí pestrou sobě družná orlice chrání!) a vděk písně ryzí, děda mrav neztenčeny vládnou: tuť poznáš teprvé, jak v pěkném obraze tomto duch lidu svérázný se přesně a jasně zrcadlí a trety nejmenší že k souladu celku potřebny, tóny to rozmanité v půvabném souzvuku hudby, znící z nitra lidu, z národní přímo bytosti.“ „Snad to platí v zemi tam sesterské,“ odvece Výhoň. „Však co u nás, kde z hudby oné jen tóny porůzné zůstaly, matně zvučí, než mrouce na dobro umlknou?! Vždyť pozvolna i tam v odlehlém cípu moravském vadne peřestý květ původní úpravy dávné a zcela zajde časem, jak řídne, mizí ponenáhlu divný Baska birýt a Skotská suknice pestrá, jak na nivách římských rouch dřevní tuchne malebnost a všude tam, kde zemí proniká hloub osvěty záře. Jí se mění lidu duch, setřásá názory zašlé a s nitrem změněným též zevní stránka mění se, rozškubané minulosti mizí též cáry peřesté. Mrtvy jsou tyto formy staré. Kdož chtěl by je křísit? Zpět pošinout by musil též vnitřní národa rozvoj, z nitra lidí vyrvat vítězné osvěty dílo a vštípit zase tam dřívější názory matné – však na to málo silen voj všechněch světla nepřátel! 58 A k čemu byl by jinak zevnějšek bez ducha pouhý, tvar vyumělkovaný, nevzrostlý z podstaty vlastní?!“ Za slov těchto zrakem na mladším Živsovi utkvěl, jakby hledal souhlas, spolčence tu v rozbroji zásad. Ten však nepřitakal, než do sporu takto zasáhl: „Soudím z části jinak. Jsou, pravda, ty útvary mrtvy, avšak zdroj hluboký, jenž dal jim před časy původ, ještě nevyschnul, mním; skryt v útrobě národa dřímá. Moh’ by ožít probuzen, zas moh’ by mohutně vytrysknout v útvary svérázné – ne tytéž, co vytryskaly druhdy, nýbrž pozměněné v duchu rozvoje pokročilého, však z duše národní témž právě na základu vyšlé. Nadšen, obdivu pln zřím osvěty dílo velebné, jež vykonal věk náš, ctím slunce to jasně planoucí, jež ze chmur minulých v evropské lány vyblesklo. Však samo slunce není bez poskvrny, má ji zajisté každé dílo lidí, má rovně ji osvěty výtvor. Slavně Rozum vyvstal, rozbil předsudky a pouta, avšak pod kladivem, nešvarné modly drtícím, též nejeden citu květ, květ vzácné krásy uvíznul – –“ Náhoda úskočná jeho výkladu přervala pásmo, meč mu do pochvy kloníc, než rána ku cíli dopadla. Rozpor náhle utich’, neb zavznělo venku klekání. Povstal z křesla farář, ruce sepjal a líce pochýlil, bezděky Živsa starý učinil po příkladu tomto; Václav zdvih’ se také, leč k oknu se pouze nachýliv, pohledy roztržité do večerní záře vysílal. 59 Výhoň dále seděl jediný, podpíraje záda volně o křesla lenoch; v trpkém při tom úsměvu lehce zachvíval se mu ret, chmurný an pohled upíral na dvojici starší, v modlitbě tu mlčky stojící, stejně na Václava též, jenž k oknu se od nich obrátil. Posvátné ticho teď zavládlo ve světnici farní, prozlacené září, blednoucí málo po málu, však blaživější jen v mírném tom lesku, poklidném, jímž zvonu pouze hlahol rozléval hudbu tajemnou, a chvílí prostorem světlým cosi zdálo se vláti, jakby se ve vzduchu kol zachvívalo anděla křídlo. Když modlitbu tichou kněz vetchý křížem ukončil a znovu v křeslo sedal, tu zdvih’ se ku odchodu Výhoň. Kmet jej marně držel, též Marta mu bránila darmo, jež s ubrusem bílým zas právě do komnaty vešla a zvala horlivě jej k prosté zákusce večerní. On děkoval; setrvav na svém, uchopil se klobouku. Hosta propustili teď, leč přáním kmet ho provázel: „Již kordon porušen, jenž vám fary nitro zavíral; doufám, častěji teď že uvítám souseda hostem.“ Odpověděl Výhoň: „Myť pospolu ve styku častém v sousedských potřebách – formálních netřeba návštěv. Jáť odpůrce plané, licoměrné konvenience, nech to je fráze hluchá, modlitba i nech to nicotná, ežjež ret pouze vlní, ana jinde myšlénka se toulá.“ V pokloně rychlé již hostinskou jizbu opustil. 60 Chvilku mlčel kroužek, zdvořilá pak nastala půtka s oběma Živsy, neboť též váhali déle prodlíti; však jich snáz překonán odboj; k stolu ještě zasedli a vzdali náležitou výborné poctu kuchařce, nápoj chválili též, jímž sklénky se perlily jasné: dobrotu jistě jeho zvyšoval vděk Héby milostné, Ludmily úslužné milovábný úsměv a pohled. Závoj soumraku vlál již po vnadě přírody jarní, když je branka posléz farního propustila sídla. Kněz jim darmo povoz k té pozdní cestě nabízel: líbezným večerem víc vábila hosty procházka. On bránit si nedal, by do půlky je dráhy provázel. Lidka i Marta jenom před branku provázely hosty, odtud pak pohledem bělavou je stíhaly stezkou, pod lipami v hustším již soumraku volně mizící. Václav zpět se ohléd’; jich spatřil postavy ještě před bělavou brankou v polozáři se matně šeřící; postřehnul, jak Marta rukou tu zakývala pozdrav a hlavu líbeznou jak rychle nachýlila dívka. Z vesnice vyšli potom. Na velebné klenbě nebeské již skvoucím promihem nesčetné vzcházely hvězdy a k sobě mysli obou starších povznášely chodců; rozmluva jich volná k té výši zamířila záhy a k dotazům vážným, jež dóm ten v nitru probouzí, ku člověčenstva tuchám věčným, nadějím, ideálům. Leč Václav zadumán té rozmluvě jedva naslouchal. Ač k němu přímo farář poznámku nejednu obrátil, on zachoval mlčení neb frázi bez obsahu hlesnul. 61 Na kraji háje posléz, jímž krátká k Čenkovu cesta vedla řadou dvojitou modřínů vzácně mohutných, rozloučil se farář upřímně s hosty milými, Václava brzkou zvlášť zase návštěvu sobě vyžádav. Zpět k Velemínu potom lučinou zšeřenou se ubíral, v níž roj žab skřehotal hlučnou serenádu milostnou; Živsa starý a mladý však lesní kráčeli cestou, kde s mihavým stříbrem luny jarní, skvostně planoucí, rej stínů třesavých kouzelné kejkle prováděl. 62 II. II.
Sotva že nad krajinou rozbřesklo se jitro lahodné, Václav dvorce zadem, kde k háji se zahrada táhla, kráčel volně travou, v níž zářily krůpěje rosné, až pak vrátky vyšed, v lese hustém hned se ocítil. Stříbrošedý buku peň tu prohlédal z houštiny listů, jež hladké a tuhé leskem zahrávaly pěkným, jak zeleného kovu překrásné plátky tenounké; břízy kmen tuto zas drobným lupením probělával, jež zeleným s něho kol se zdálo splývati deštěm; líska za ní zubaté, velké rozkládala listy, cípovaté zde javor, tam dub zas pěkně laločné – směs bohatá tu forem sličných, svíží zelenosti odstínů všelikých, spor věčný stínu a záře; hojnou pastvu očím, jež poutá přírody krása, v proměně rozmanité píď každá štědře tu dává. Stejně i půdu zeleň mnohotvárná bujně pokrývá, houšť lístkův a lodyh různé velikosti a formy, obdélných, kulatých, tuto srdci, tu kotvě podobných, řásných, zvarhanělých, s jemnými na obrubě zoubky; šírý onde vějíř ozdobné krajky uklání; tam zelené, tenké zdvihají se mečíky a jehly; [63] řebříček tu vidíš; tam štíhlý stvol se vypíná, rozmile ozdobený krásnými přesleny lístků, jak něžný minaret v té zahradě pídimužíků – – Kdož by vyčet’, več ještě kolem vystříhaly sličně čerstvou vesny zeleň kouzelné přírody nůžky?! A z třásní zelených jako klénoty různobarevné září květ sasanek, nahloučen místy přehojně, jak bys hvězd nasypal tu zlatých, tam čistě bělostných, bílé hvězdky jahod, petrklíče kalíšky zlatisté, temné modro fial, to hluchých, však sličně kvetoucích, pomněnek očka libá, zlatomodrá, něžně malounká, lech šarlat i lazúr a jiný šperk doubravy jarní, máje robátka milá, z jichž očka blahého se dívá všecka radost mládí, jeho svíží rozkoše čisté. A vděk tento nyní dvojnásob srdce opřádal, kdy v těch vesny očích všude vláha se perlila jitřní. V zasmušení Václav z Velemínské cesty se vrátil a bděl pozdě nocí, zmítán v loži neklidu bouří, spřádaje pochmúrné v čele horkém pásmo myšlének; však přece osvěžení mu krátký spánek uchystaluchystal, a když z jizby vyšel ven v jasnou přírodu jitřní, zdálo se, jakby padal v jeho hruď té jasnoty odlesk. Dlouhá léta prožil v koby městské těsnu a dusnu, v pusté vřavě ulic, v ruchu pospolitosti horečném neb v prachu nudných akt, v úmorné práci nechutné, a proto jímalo teď jej takměř kouzlo novosti v půvabu rozmanitém té klidné houštiny lesní. Poutala jej ta zeleň zázračné vskutku jarosti půdu halící kol, shora řasnatě, hustě visící v nesčetných lupenů mnohotvárném oblaku hojném, ty kmeny temnošedé či zahnědlé v nádechu plísně, 64 skvrnkami někde kolem jak pokropené bělavými, listů formy lepé, toho kvítí barvy čarovné, v ozdobě pestrých ok zářící křídla motýlí, vážka, živý drahokam, v letu bájné lesky měnící, skromný též i hlemýžď, svou budku pozorně vlekoucí – všechno, všechno kolem zrak vábilo chodce tichého a sluch líbezná mu ptactva opájela hudba, písně ty různohlasé, laškovné, sladce nyjící, k nimžto žežulka časem své mísila pilně kukání. Více a více vlivem vnadných scén těchto i tónů jasnělo nitro jeho, včera jak tam v zahradě farní; však zponenáhla opět stín jemný v útrobu krad’ se. Byltě vyšel z tlumu jív a buků, bříz, lísek a doubí v čírý les borový, podrostu po většině prostý, v němž poskrovněji už zrak vábné pastvy nacházel: chudší flóru i mech, pňů štíhlých spousty zarudlé; i zpěv ptactva umlk’ v tom prostoru zasmušilejším; však za to mocněji teď sluch jímala hudba tajemná, již nám věčně hudou ty chvějné hvozdu vrcholky. Hudbo lesů divná, ó větví hymno ty šumná, kdož pochopí tvoji řeč, kdož výraz nápěvu tvého? Z úst neživých se řineš, struny tvé jsou snítky nezvučnénezvučné, a přece svým ševelem nám srdce podivně dojímáš a sluchu bystrému zníš tóny přerozmanitými: jednotvárně časem jako na splavu vodstvo hučící, teď jak z dáli chorál, jak s výše duchů šepotání, jak stony přitlumené, vzdechy valné, smíchy tichounké, temný někdy repot, žvatlání jindy dětinské, teď duši jemně tišíš jak šeptem chůva robátko, teď zas touhy budíš neb steskem srdce províváš, 65 sen minulosti předeš neb šeptáš věštby budoucna, teď nás v říše vidin, v tůň věčných záhad unášíš... Snad že, ty hudbo lesů, jak nářek vichřice zimní, vánku libého ševel, šum deště, potůčka bublání, jak hromu třesk a rachot, moře věčná hymna velebná – snad že jsi prostě hovor, jímž k nám polohlasně promlouvá duch světa neznámý, v těle přírody tajně žijící? Či když z víru žití člověk samoten se ocítí v lesní hloubi tiché, když vůkol náhle umlkne všecken hluk rušivý, davu šum, hlasy přízně i zášti a mluva přírody jen hlucho šoumá ve krovu větví – tajný nitra tu hlas, jenž druhdy ve vřavě okolní býval přehlušován neb nesměle jen se ozýval, ten duše vlastní hlas, těšivý, teskný, nebo kárný, zavzní volně nyní, duch větví řeč si vypůjčí, jíž hovoří k sobě sám o všech svých strastech a slastech? Hlas ten mocně také teď Živsu mladého upoutal. Bezděky víčka přivřel, hlavu dumnou k ňadru nachýlil a ztlumené, šumné boru písni pozorně naslouchal. Vzpomněl dob minulých, jak tehdy tu stejně nejednou dlíval, děcko a hoch, hovorům naslouchaje větví – Než jak tehdy jinak, prajinak zněly ve sluchy dětské! Šeherezady šepot ševelil v té šumce vrcholků báje čarovných krás, tkal postavy z oblak i záře v divných půvaby niv, v kouzelných lesky paláců, kdes tam v dálce siné, za hvozdy a vršky ležících, k nimž on někdy také pro štěstí ráje si zajde... Ach! dostal se časem za ty svůdné hvozdy a vršky, v města zašel hlučná, leč ve světě nikde neuzřel divných krásot oněch, jež báje mu kouzlila dětská. 66 Jednou snil, že našel přesličnou kněžku pohádky a hned láska mladá tkala kol ní lesky čarovné, v éden všechno měníc, kam vstoupila nožka milostná – – Avšak sen pominul, oklamání přišlo bolestné a skvoucí vidina v mutnou rozprchla se páru. Míjel rok za rokem v nudě, práci, požitku i bouřích, však v tom věnci žití květ po květu matně uvádal, s obrazu země kolem lesk zvolna po lesku tratil se, skláněla křídla naděj’, duch ztrácel sílu a pružnost ve jhu tuhém, nudném vnuceného losem povolání. Střás’ teď jařmo kleté – Leč dále co sudba mu chystá, když bez vábu život, když v útrobě pusto a prázdno? Zas volný tu těká pod klenbou hvozdu ševelnou, však ta mu temně nyní jen teskné zvěsti vypráví o mládí ztraceném, jak podzim zvolna se blíží pošmourný, studený, bez kvítí, vůně a písní; zní jak thrény tiché nad rakví krásy životní, jak na hrobech nadějí hluchošumná hudba pohřební. Tak své úvahy teď Václav polohlasně ukončil. Však stesk tento nebyl s jeho nitrem ve shodě řádné: Chmúra předešlých dnů sic ještě myšlénkami vládla, leč pod ní tušení dob jasších nesměle vlálo, záře nových nadějí mihotem prosvítaly slibným, jak světlá ta zeleň, jež právě zamihla se před ním ve pňů červenavých posledním zástupu zřídlém. Tam borový zase les mlází bujnému ustoupil bříz a buků; pěšinou v něm Václav dral se zarostlou, až nenadále stanul – rozptýliv záclonu větví, překvapeným pohledem na známém obraze utkvěl. 67 Z Čenkova byltě v háj směr vybral téměř opáčný od Velemínských stran; však bezděky chůze potulná právě k vesnici té jeho krok nevědomky zavedla: Aj, dol přívětivý ve hvozdném věnci pahorků usmívá se, zlacen jitřního slunce paprsky; v něm luk, setby zeleň; tu a tam prsť ještě se černá, hrušní řad, jabloní, sněhobíle a růžně kvetoucích, krášlí pokraje cest, i přes pole někde se táhnou; tamto malebně potok hojnou oklikou se zatáčí ve skupinách olší. A prostřed kotliny pěkné jak pastýř nad ovec družinou své témě vypíná červenavé dům Páně šedý ze stáda chaloupek, jež lip kryje zeleň, běl květná zahrad ovocných; nad nimi dým šedivý se vznáší ve vzduchu čistém; z pod topolův opodál dvůr skrovný družně vyhlédá, v němž jeho dětských snů duhobarvé pásmo se předlo; od něho luk zelení, jež bývala her jeho družkou, jak bělavé stuhy šperk jde k vesnici cesta kratičká, jíž ke druhům tehdáž, k faře, do školy, chrámu se brával – všechno tu zůstalo tak, jak za dnů bývalo zašlých; jen střecha švýcarská, tam blízko u zahrady farní, rouhavě jaksi ruší ten známý z dávna obrázek. Václav dlouho nořil zraky dumné v úval a vísku... Jasněji létly duchem rozkošné výjevy dětství, však stín stesku mizel též z útroby více a více: Jak by to byl z delší jen toulky domů se navrátil, málem zdálo se mu. Svízelná dosti a trudná pouť byla tam cizinou, jíž bloudil v dusnu a bouři, však doma teď zase jest, kdež strázní může zapomnítzapomnít, odpočinout a tiché štěstí minulosti najíti. 68 Štěstí dob minulých? – hlas teskný zavzněl opětně – Marných vzdej se tužeb – to štěstí navždy uvadlo! Téměř nezměněný sice rodný kraj tebe vítá a v něm též milené osudem zachovány bytosti: matka, otec, – ač sešli věkem, však v dobrotě, lásce stejni posud – s nimi povědomé též tváře nejedny, k nimž tvá víže paměť dávné upomínky blažící, v nichž snad najdeš i teď, čím vábily dítko a chlapce – Avšak – co jsi ty sám?! Jen troskou z dálky vracíš se, lepší půle žití do bezedna ti navždy zapadla, máj ti minul krásný, snů jitřních kouzlo uprchlo. Pravda, že máj pominul; však léto tu ještě životní – hlas těšivý zase dí – sic léto bez úrody zdárné, léto chudé a suché; však sil ti pozůstalo dosti, útěchy, léku hledat ve plodné práci poklidné, snad že i květ nejeden ze zpráhlé vykvete půdy... A v duchu Živsově zas důrazná kmitla otázka starce faráře: Jaký tvůj cíl? Co nadále si počneš? Pátralť pouze dosud, jak jařmo setřásti nechutné, a když setřeseno, v dům otcův jedna myšlénka vedla ho jasně jenom: Tam nejdřív odpočinouti, sebrati síly nové, než příští vytkne si dráhu. Ve směsi matné jen zámysly se míhaly nitrem a z nich pouze jeden se hmotněji někdy probíral, vábě ho žitka zlatem, do klidné dvorce selanky, kdež by rolí si hleděl, neunavný otce pomocník. Teď v jasnosti živé tato představa zářila myslí: výjevy orby, setí, okotěšný žatvy obrázek, pásmo poklidných dnů ve zdárné práci plynoucích, návraty pod večerem za cvrčků hudby miloučké 69 ke krovu družnému, z něhož oblaky dýmu sivého v záři večerních par krb vlastní vábně vysílá – Snadno druhý též krb dům otcův může obejmout, až by družku milou syn hodlal sobě přivésti, jež by mu se skrání dum temných sháněla stíny... Václav bezděky zrak zase upjal na střechu farní v chat Velemínských střed; tam do vzduchu krystalového bílý kouře chochol z nízkého pjal se komínu a v duchu Václav zřel pod ním se čiperně otáčet čisťoučkou kuchyní půvabnou postavu dívčí, jíž dech plotny vřelý růměncem šarlatu krasším zžíhá líce milé, v nichž jemné důlky se hloubí – – Živsa rukou máchnul, jak sám sebe chtěl by pokárat a sny dětinské smést; vzdech bezděky ze rtu se vydral. V tom jeho blíže pohled k obrostlé tůni zabloudil, pod ním právě patu příkrého srázu myjící, jímž tu padal k dolině chlumu ostroh rozložitého, kam bludné po lesích dnes Václava toulky zavedly. Tam dole nad tůní tmavolisté spřádaly olše soumrak zasmušilý, leč skoulí v pokrovu hustém slunce paprsk veselý v tu skrýši pokradmu zalétal, pruh zlata jednotlivý v tuto šeř vetkávaje aspoň a zdobě jím balvan, jenž v pokraji tůně se výšil, kryt zelení mechovou, v úhledných kapradi krajkách. Balvan teď sloužil za sedadlo junému rybáku, na prutu jenž dlouhém vlas tenký k tůni ukláněl, stíhaje klidně zrakem brk s korkem volně plovoucí na hladině zšeřené. Ač režná sláma klobouku tvář jeho nakloněnou zakrývala pod střechu šírou, nad níž střemchy haluz květná stuhu krášlila modrou, 70 přec po klobouku, šatech ze světlé látky lehounkých, po vlase jasnorusém, v prstencích k šíji plynoucím, po zjevu mládce celém i po volném sportu rybáckém, Václav uhádnul hned, že to Bohdana Výhoně zastih’. Jak naň shůry hleděl, tyto mozkem táhly myšlénky: Ký to život jalový ve hříčkách, zádumě líné, bez plodu květ prázdný, ač v pestrém lesku planoucí! Mládeži arci věnem lesk obraznosti čarovný; avšak jestliže duch jen v marné nádheře této na plano rozkvétá – když skvoucí barvy pohasnou, nať zbude pouze holá neb hořké otravy sémě – – Práce, ty’s úděl náš! Zas jasně v okamžiku tomto poznávám cenu tvou. Ba, tebou jen zdárně zakvétá krása i síla mladá, ty v stáří útěchu dáváš! Od kraje dál udicí švihnuv teď vzhůru pohlédl Bohdan, Živsu zočil, jak hříšník silně se zarděl a sňav rychle širák, mimovolně s balvanu povstal. Smeknul Živsa také a zvykle rybáka se tázal: „Dobře po ránu berou?“ „Jen ze zvyku čas tu zabíjím a spíš lelky chytám než kapry, okouny a mřínky,“ Bohdan v rozpaku děl, zaplétaje kol prutu rychle žíň s prázdnou udicí. Pak nástroj v houštině ukryv, stezkou vzhůru se dal, jíž Václav k tůni zamířil. „Na pravo lépe!“ volal, jako kamzík skákaje výše. „Neb tuto houštka trnův, k tomu srázná cesta je příliš.“ 71 Sám však mrštně trním po příkré stráni se drápal a stih’ výšiny dřív, než k úklonu Živsa sestoupil. „Na pravo cestka tuto se sklání volně zatáčkou; bez nesnáze po ní za mlýnem dojdete lávky a k Velemínu potom vede rovná přes pole cesta –“ „Přijměte dík, však cesta moje k Velemínu nemíří; chtěl jsem pouze sejít k vám v rokli tu vábně tajemnou, spatřit rybky třepot, na osudném háčku visící, – ač je mi, přímo povím, lov každý málo po mysli, an mi jeví, jak pevně vězí též v útrobě lidské dravčí pud krvavý, ten hrozný přírody zákon, že tvor živ je, vesel ze zhouby a trýzně jiného – však přece líto mi jest, že vaši jsem zábavu přerval.“ „Zábava nesvůdná, však mám věru výběru málo. Z jizby a zahrady sem rád někdy po ránu vyklouznu a zde chvíli sedím s udicí v ruce, četbu na klíně neb jen volně při tom svým pouštím uzdu myšlenkám.“ „Ó věru krásnější as těžko nalézti společnost nad myšlénky juné,“ dí v jemném úsměvu Živsa. Bohdan mlčky jenom širokou sňal se lbi pokrývku, snad, by zakryl červeň, jíž poznovu líce zaplály, střemchy haluz hloub za stuhu vetk’, s čela vláhu si otřel, již tam chůze rychlá do stráně vyloudila příkré a vlasu houšť uhladiv, zas pokryl témě širákem. Živsa jinam hovorem zabočil: „Znám tůni tu dobře z dávných let. Jako hoch jsem nad ní často sedával, božsky se bavě rejem hmyzu lehkým po ploše vodní, 72 pestré vážky letem, též rybky chytávaje někdy – víc žádné v rodném okolí mě nevábilo místo, jeskyni vyjma malou, kol houští šípku zarostlou, jež kdesi výše, tuším, na chlumci se onde ukrývá.“ „Znám ji také a smím-li se vám jako vůdce nabídnout, za chvílenku malou k ní dojdeme po zmolu tomto.“ Václav s díky přijal tu skromnou mládce nabídku a s ním vzhůru se bral po stráni ve výmolu šikmém. Ve předu Bohdan tíh’, před Živsou někdy pozorně zdvíhaje větve keřů, jež místy zavíraly cestu. Tak dostihli posléz výstupku stráně plochého pod vrcholem skalním, kde skrovné jeskyně otvor šípků bodlinatých zelení pochmurně se černal. Nad ním lehce trčel na vřesném skalky vrcholku kříž prostý, březový, pouvadlé vínky nesoucí. „Místo v pravdě lepé – tož zejmena později v létě, když toho šípčí houšť kol jícnu šerého uvíjí růží věnce planých, jichž červeň pěkně se líší od bělavého skalí. A skvostná vskutku vyhlídka odtud po kraji kol, ač místem rozhledu brání peň doubků semotam neb habřina výše vyrostlá; však za to obruba jich příjemné stíny upřádá a zvyšuje, chrání té pustiny kouzlo tajemné.“ Tak hovořil Bohdan, zrak s výstupu do kraje hrouže: Nejblíž z hloubi kynul rozkošný dol Velemínský v ladném věnci chlumů; přes nižší z těchto vrcholků úvaly zřel jsi jiné, v nich doubravy, lány a vísky a vzadu hor dalekých bledomodré obrysy lehké. 73 Avšak Živsa zatím, odchýliv houštinu šípků, v jeskyně nitro vešel. – Jak těsným teď se mu zdálo, kdežto hošík vídal v něm skalní komnatu divnou! Prázdno a pusto bylo v tom temném prostoru, nízkém: plíseň na stropu jen, dole vlhká půda i trusky a v těch drobničké leda někde ulitky plžíků, zdobné, proužkované, kdysi obdiv chlapce budící. „Těsný pouze brloh,“ jun prál, když z jeskyně Václav zpět po chvilce vyšel. „Dí sotva pravdu podání, že zde za dávných let poustevník sídlo si obral.“ „Pravda, brloh,“ muž přizvukoval. „Však dosti tu místa pro mdlou trosku žití i vzdušné postavy vábné, jichž vírem duhovým duch zlý askéty pokoušel. Snad že i vám chvílí v šerotajném úkrytu olší tam dole nad tůní nějaké fantasma podobné, povětrná nějaká sylfida se vábně jevívá, nožkou průsvitnou v květu vodní růže stojící – že snad marně potom brk s korkem šíleně tančí a s vlasinou i prutem snad rybka by mohla upláchnout. Arci že spolku nemá s ďáblem žádného ta kráska, spíše nebes bleskem v andělském půvabu záříc.“ Jak žertem toto Živsa mluvil; leč Bohdanu v líce ostře hleděl; kol rtů sarkasmu se úsměv ovíjel. Zasmáním nuceným své Bohdan rozpaky zastřel; tvář zpola odvrátil, trn smítaje v rouše uvázlý. Václav pokračoval: „Ba, snadno si možno pomyslit, že zjev sylfy oné neb rajské lépe bytosti, 74 ač hvězd záře samá, původ má z části pozemský, v luzných tváře tazích nápadnou jevě podobnost se stvořením jedním, jež s vámi pro útěchu bydlí v údolu bídy a slz, ba i možná dosti na blízku... Pravda-li jest? Vždyť lásku mladou tak lehko uhodnout!“ Bohdan ještě mlčel, trny z roucha vybíraje dále; avšak náhle pravil, zrak vážně na Václava upřev: „Aj, chcete žerty tropit s city blouznícího mladíkamladíka, a kdyby důvěřivě svoji hruď před vámi otevřel, pěknou zábavu mít z jeho zápalu nezkroceného?! Směšna zajisté vám nerozumná láska jinošská, jež nedbá světa kol, bez rozvahy srdce unáší v ráje opojných snů, nechť marna je veškera touha.“ Zvážněv stejně nyní, po chvíli mu odvece Živsa: „Ó nikoliv! Mně směšna není ona láska mladistvá, ten zemského luhu květ božský, nejspanilejší. Znám ji také, znám bouři citů rozkošně opojnou –“ V odmlčení náhlém v myšlének tůň se pohřížil a zmlžený svůj zor jak ze sna do dálky upíral. Pohled překvapený v líc Živsovu Bohdan obrátil a z jeho tváře nyní v ráz ostych a rozpaky prchly. Václav, z dum se vybrav, poklidněji dále promlouval: „Leknín v tůni žití! Tenť obraz lásky jinošské. Nad kalnou hlubinou, nad rmutným ve spodu bahnem výší volně plynouc, rozkvétá čistě a krásně a v zemi nestálým jen lehce zakotvena poutem, vzdálena bláta břehů, zkad chodcovo rámě dotěrné vnad nedosáhne jejích, sama sen svůj luzně upřádá... 75 Již mi promiňte tudíž nevhodné zvídky a žerty a zdráv buďte zatím! Již čas mám dáti se nazpět. Šťastně rybařte vy dál!“ Dlaň k rozchodu mládci podával. Ten ji upřímně stisk’, leč váhavě takto se ozval: „Obtížným-li není můj průvod, laskavě přejte, bych směl dále borem kus krátký s vámi se bráti; skončenť dnes rybolov, čas k toulce mi ještě vybývá.“ Václav s díky přijal. Nad jeskyní lehce vylezli na skalní vrcholek; pak rovnou kráčeli stezkou, ježto lesem krásným v mechu kyprém k Čenkovu vedla. Čas nějaký zadumán k řeči Bohdan zřejmě se chystal, až posléze hovor znovu zapřed’, chvilkami vázna: „Vyznat upřímně musím: Včera jak jsem prvně uhlédal v zahradě farní vás, hned k vám jsem důvěru cítil a dnešní vaše řeč jen víc ji upevnila ve mně. Nikdo tu šíro není, s nímž moh’ bych sdíleti volně, co v mé skráni hoří, co v srdci se bouřně ozývá; zde v tom koutě hluchém, vhodné postrádaje družby, jsem padlý studiós a zbrklý pouze mladíček, jenž zpovědí takovou leda smích neb důtku by vyzval.“ „Aj, duch v poušti čiré všednosti nehodně zapadlý,“ Václav poznamenal: „leč nemněte z úsměvu mého, že chci upřímnost též úštipkem nízce oplácet. Mysli promiňte staré, jíž zbortila bouře životní prismata kouzelná, v nichž svět se magicky jevívá obraznosti mladé; ta pak arci nadarmo hledává ve blízkém okolí, kam prostý pohled upírá, obraz krásy oné, fantasma to zářivě pestré, 76 jež z niv četby zlatých, z básnických čerpala lícní, neb z duhových vláken snů vlastních lehce upředla. Pak zří pustinu jen, všednosti kolem se hrozívá a mní, že svět onen luzný kdes v dáli tají se. Však toť pouze přelud, jenž člověka stále provází: k jižní palmě sever, jih touží k sosně severní, měšťák z tísně ulic po klidném venkovu práhne, rolník v povzdechu sní o městském víru a lesku – krás všude možno nalézt, jen v barvě a způsobě různé však divný vděk onen, duši mládeže vábně zovoucí, marno hledat vůkol z kraje do kraje po světě šírém, neb jej mládce chová ve vlastní útrobě pouze. Zrak vystřízlivělý sice leckde i krásu nalézá ve světě zevnějším, kde všednost jen zřelo mládí; leč bájný svět onen, jenž v útrobě mládeži září a své lesky vrhá též na zjevy leckdy okolní – tenť ach! bledne časem v sestárlém ňadru a hasne! A zpět bych vyměnil věru rád ty krásy přeludné za zkušenost stáří, již teď vám nudně tu kážu.“ „Vždyť stár nejste, pane; v sil mužných rozkvětu krásném máte poledne žití,“ odpírá horlivě Bohdan. „Svět vám jistě jeví krás dosti a volna je cesta, silno je páže také, by tužeb svých cíle dosáhlo. Horší sudba je má: Jsem zaklet v obzoru těsném a mrzkých stero pout moje do prachu křídla uklání: Nemněte, že vzhlédám k leskům kams v dálku šalebným: Ó nikoli! V dole tom skromném jest prostoru dosti pro sny a tužby moje. Mně vhod jeho příroda krásná, lid v něm s části také, a chtěl bych věčně tu žíti, by splnění jedné tu zkvetlo mi tužby horoucí, ježto nadarmo však mým zmítá bouřlivě nitrem –“ 77 „Aj přec uhodnul jsem. Toť lásky je touha zajisté k víle jakés v dole tom,“ dí v odmlčení jeho Živsa. „Nuž, netajím ničeho, svou hruď vám všecku otevru. Ret váš za mne mluvil. Mne vskutku okouzlila dívka, prostý venkova květ, však pro mne by na světě šírém královských i sadů nejkrasší růže zatemnil.“ „Ó znám krásu jeho, květ v pravdě to lásky je hodný“hodný.“ – „Jak? Že známo je vám, co z mých úst na světě nikdo až doposud nezaslech’?“ Vzhled’ k Živsovi v úžasu Bohdan. „Těžka není hádanka taká,“ vece v úsměvu Živsa; leč nucený trochu byl ten smích, v čelo stín se uhostil. „Blízko je farní sad. Tam sladká často rusalka nad potokem bloudí, vrbovím rozkošně se míhá –“ Jun zachvěl se a líc jemu temná pokryla červeň. Chvíli mlčel, hlavu chýle na hruď; pak v povzdechu vyznal: „Znáte tajemství mé. Ano, tať moje srdce zažehla: Avšak bláhovo jest k ní toužný vznášeti pohled: statkem sic ni rodem nad skromný kruh se nevýší, leč spanilosti její kyne slibná sňatku vyhlídka. Já pak – nic, věru nic nejsem. Žák se školy sešlý, bez vyhlídky jaké v onačejší záhy budoucnost. Venkované bodří, jichž nudné pásmo životní ve všedních lopotách v roli, dílně neb obchodu míjí a v besedách hospod čadivých při džbánku a kartách, v úsměvu soustrastném zří na mne co na ztraceného, jenž s cílem se minul života, chléb marně pojídá 78 a v zmatené hlavě má divné fantómy měsíčné. Sám strýc ve mně vidí jen děcko dosud nerozumné, leckdy mě peskuje též, mé povzlety žertem ubíjí – Snášet všecko musím, živořímť z jeho podpory pouze. Zbožná pak jeho choť zas často mi jemně vyčítá, že jsem státi se moh’ posvátné služby čekancem – jakž by uvítala mě v důstojné říze alumna! Takto mi den za dnem plyne v odvislosti nehodné a zraku nikde naděj’ nesvítá v temnu budoucna.“ „Věřte, nechápu nijak,“ vece Václav, „proč se trudíte chmurnou beznadějí. Jste v krásné vesně mladosti, zdráv a silen. Jen vůle stačí váš zjasniti obzor. Práce chopit se jenom, dobu námah snášeti krátkou, než podaří se dobýt pevného si ve světě místa, jež by umožnilo vám, splnění své touhy nalézti – A třeba dél potrvá ten zápol práce a péče, Ludmila mláda je též, leta počká stále a věrně a vděk lásky její osladí vám zápasy trudné.“ „Ó kdyby láska její v mou zářila dráhu životní, pak bych statně se dral trninou, přes pouště a skály za hvězdou spanilou...“ „Snad vás tedy dívka zamítla?“ „Jáť jí neprojevil slovy lásku a žádati váhám za slovo rozhodné; vždy hrdlo mi zúžuje bázeň, že zlou předtuchu mou ,Ne!‘ zjistí navždy osudné. Neb sobě teskně pravím, že stokrát z pohledu mého ze skutků všelikých mou vášeň mohla vyčísti – leč zrak vezdy její tak prostě a klidně hledívá v líc moji toužebnou, v laškovném úsměvu vezdy 79 se mnou žerty tropí, jak byl bych k zábavě pouze vhodný zjev nebohý, směšný, a vskutku bojím se, že v moje vyznání jen smíchem cinkla by hlasným.“ „Přátelskou radu jen v tom přijměte, dím-li upřímně: mlád jste dosud, zkušenosti malé v té záhadě máte, jíž jest dívky bytost, ta sladká sfinga tajemná; těžko je pravdivě číst v tom pohledu, úsměvu ženském, jenž tak často maní oko mýlí nejzkušenější. Ó vám ještě život vnitřní v pelu netknutě čistém zářivě rozkvétá. Tam lásky se rozvilo poupě v útaji rozkošném; ven v drsnou ještě skutečnost vděk nevyneslo libý. Jen v úkrytu ňáder upřádá snů svých ráje blahé, k nim strasť i nejednu si bájí. Věřte mi: nejsladší jest právě ta láska niterná s jasnem svým i mrakem; z ní šeř jen zůstane matná, když z hrudi vypne se ven, když skutkem vyspěje touha.“ V rozmluvě ustali teď; neb z mýtiny po straně vichrem lovčí pes přiletěl, jako vír kol bystře zakroužil a k ruce Bohdanovi známému se krotce přilísav, zpátky do mýtě zaběh’. Dvé touto se blížilo chodců. Jednomu nad ramenem vzadu štíhlá čouhala puška, po straně houpala se prostorná brašna lovecká, šat myslivce šedý, zeleným shora límcem okrášlen a dvojitým žaludem zlatoskvoucím, pěkně obláčel postavu drobnou sic, leč křepkou, švarně urostlou; šperk různého peří za kloboukem pestře se lesknul, jenž obličej stínil zvětralý, brázd hojně jevící, však přece na tvářích, osmáhlých do hněda sluncem, 80 čerstvě začervenalý; zraky přímé, jiskřivě bystré hrály tichým veselím, jež stejně i sídlilo na rtu, kníry širými krytém; zuby krásné svíraly dýmku. Druh jeho postavy byl hubené, nápadně vyčouhlé s dlouhým obličejem, holeným cele, barvy zašedlé, jenž ztrnulým se zdál v důstojném výrazu vážném; vzhůru, na zad téměř se zdvíhala líc ta nehybně, jakby tuhý obojek bradu hladkou uměle výšil – však zde ta zastaralá nesvírala úprava hrdlo, jen šátek bělavý povytáhlou šíji ovíjel. S výše majestátní oči velké shlížely kradmo jak pohrdou chladnou, dlouhým polozastřeny víčkem. Nad nimi houšť obočí dvé vzpínala mocně oblouků černých, rozježených, však snících v míru velebném. Vhodný celku vrchol, čelo dumné trůnilo výše, bez mezi v leb se tratíc, po většině zářivě hladkou, již při uších jediné a v týle ovíjely řídce temných zbytky vlasů. Teď právě se odkryta leskla, antě chodec modrým sobě šátkem skráně otíral, sňav pravicí kastor, stopu borty při stužce jevící. Světlé barvy kabát, dlouhý, fraku lehce podobný, obnošený poněkud, knoflíků ozdobu velkých nes’ na odiv, kovových. Kamaší hněď spínala těsně lýtka nohou dlouhých, kroky velké vážně měřících. Lesník s pozdravením přátelským chůzi urychlil; Bohdan v mýť popošel jemu v ústrety, pozdrav opáčiv. Živsa ho poznal hned: Bylť z Hůrky to Jiskra polesný, téměř nezměněný, jak v dětské paměti utkvěl. Na blízkém vrchu, v lůně lesů jeho stála myslivna těsně při chrámku malém, jenž do kraje šíro pozíral 81 bání červenavou; jen skromná hospoda ještě a dvé níže chalup samotu s ní sdílely vábnou. Však jednou do roka hluk dumnou tíši zaháněl, ruch pestrý měňavý lesní samotou se vlníval, když pouť lákala sem davy valné z vísek okolních. Tamť i Vašík býval, veselého tu Nimroda vídal, často i jinde také; nad míru chlapci se líbil muž ten prostomilý, v lesnickém rouše malebném, stále plný žertů, smích věčně na tváři mající. Zas teď smála se naň ve stejné záři srdečné; sotva že hojnější v ní postřeh zásobu vrásek. Šat byl naskrze týž, táž brašna i pírka klobouku; touž se i dýmka jeho staromódní Václavu zdála; aspoň týž na hlavičce její zjev honby se pestřil. Bohdanu dlaň stisknuv, po slov s ním výměně krátké, Jiskra chodem rychlým teď k Václavu rovně zamířilzamířil. Snímaje lehce klobouk, v líc bystře mu pohled upíral a k němu prostě mluvil: „Pan Výhoň právě mi hlásal – Vítán buďte u nás, pane doktore – Léta prožluklá! Jak voda čerstvě plynou! Mníš, spatřil’s klouče nedávno prvně okalhotěné a nosíček pánkovi utřel’s, pak trochu les prochodil’s, trochu nabral v mošnu koroptví, trošku potil se a mrz’ – v tom potkáš kloučka opětně: vyšší než ty je teď, moudřejší nad tebe stokrát, sotva si jej troufáš pane,pane doktore!‘ uctivě vítat – pták z něho jest veliký – ty prosťák po staru zůstal, k službě haléř nepřibyl, k deputátu klesti otýpka. Avšak možno je dost, že z paměti dávno vypad’ vám Jiskra, starý jezevec v Podhůrském doupěti pustém.“ 82 „Ó, v upomínce milé zachoval jsem vás, pane Jiskro, hned prvním pohledem vaši tvář jsem poznal opětně; vždyť jest nezměněná, času zdá se nedotknuta křídlem. Velmi těší mne vidět znovu vás –“ řek’ Živsa srdečně, Jiskrovi tiskna ruce; zrak plál mu vskutku radostně. „Pravda – to náhrada jest za svízele služby našinské: jde k duhu lépe život na potulkách ve vzduchu lesním s puškou nad ramenem, než s pérem v jizbě sedání. Vlas prokvet sice již, též vráska nejedna přirostla; však jsem zdráv a silen – Bohu díky a Hůrky patrónu. Ten věru zázračné svým věrným léky podává. Žijte měsíc tam jen, pak dáte mi jistě za pravdu. Arci, v Čenkově též zdravo bydleti. Zdaž tu hodláte delší tráviti čas?“ „Ano, hodlám déle pobýti.“ „Aj, pak častěji vás bohdá uvidím, pane Živso, snad i na Hůrce u nás – Ó arci: na pouti zajisté v týdnu budoucím již. Vždyť víte, co lidstva tu bývá tam na hoře! Kraj vskutku celý tam pestro se hemží, lid prostý a jiný, až z města i slečny hezounké. Náš sic hôtelier sobě leckdy pořádně zabryndá, avšak v jizbě mojí zcela slušnou najdete láhev. Česť mi prokažte, radost – pozvání přijměte prosté! Či snad, jestliže hluk vás pestré pouti neláká, jindy k nám v poustevnu tichou podnikněte výlet, z Čenkova stále borem jest pěkná k Hůrce procházka, tam pak do krajiny překrásnou máte vyhlídku. Arci, společnost vás očekává málo zovoucí, k bulce jenom vhodná či kuželkám, hráte-li rád je: 83 V den všední mnohokrát naše krčma pohosťuje se mnou jen toho pána tady – však jistě ho ještě neznáte: Neb vrchnosti naší pan Martin službu lokajskou v městě předlouho konal, leč po skonu pána starého dán byl v odpočinek, jejž vzdálen od světa tráví klidně na Hůrce tiché, vzorný samotář libomudřec.“ V úsměvu šelmovském tu na soudruha pohled obrátil. Martin zvolna opět své lesklé témě okázal, do předu málo šina hlavu vážnou v pokloně lehké, vztáh’ obočí poněkud, „hm, hm,“ polohlasně zamumlal a v šos pak sáhnuv, z hluboké jeho kapsy vyvážil ohmatanou tabatěrku starou, jíž v malbě vybledlé svůdná víla jakás podlouhlé krášlila víčko. Víčko dlaní otřev, tabatěrku pozorně otevřel, Živsovi nejprv z ní a druhým pak mlčky nabídnul. Sám na konec dlouhé v pel temný prsty pohříživ, zvolna, ba s úctou jaks nosu bambulatému posloužil; v povzdechu pak pochoval v šosu hloub zpět schránku tabáku, lehce rukou setřepal zrna jemná s vesty zarudlé a s vážnou, dumavou tváří v pozadí se uchýlil, jak dvoru obřadník po slavném výkonu státním. „Se mnou tam tovaryš je lišek,“ dál žertuje lesník. „Však dnes z pustiny své jdeme do světa pospolu jednou – svět náš arci jenom Velemínská onde je víska.“ „Pro mne také již čas, bych z toulky domů se navrátil,“ Bohdan Živsovi řek’. „Leč snad bude přáno mi záhy 84 s vámi sejíti se zas, řeč dnešní k cíli dovésti. Vroucí díky zatím!“ V jeho pohledu nesla se jemně k Václavu prosba němá: Mé v nitru ponechte tajemství! Odvět přisvědčivý zrak Živsův mlčky mu dával. Lesník opětoval svou prosbu o návštěvu brzkou. Trojlist venkovanů na to tíh’ k Velemínu a Živsa dál samoten kráčel půvabným k Čenkovu hájem. V náladě příjemné šel svižně. Bodrého myslivce zjev jej rozveselil, též Martin vážně komický; mozkem hrály mu dál ty figurky a z útroby jasné čerstvý jak by větřík byl veškery stíny mu odvál. 85 III. III.
Vzcházel důležitý pro mnohé den pouti na Hůrce. Ještě šerem jitřním jen matná svítala záře, an v dolinách kolkol ruch zvláštní juž se probouzel: Cesty a stezky polí prokvítaly hustěji stále barvami různých rouch, z nichž nejvíc modro a červeň šátky a sukně selek v zelené vetkávaly lány,lány jak v nezralou doposud setbu květ charpy a máku. Různo po jedné, dvou, neb družným pospolu hloučkem postavy žen, mužských tady cestou ve středu lánů, stezkou onde lučin, tam v pokraji háje pěšinkou z blízka i dáli kolem k metě jedné mířily plesně: k báni rudé, jež z lůna sosen kříž vznášela lesklý bleskem slunce prvým a s výšiny hvozdy porostlé v okruhu šíroširém obzírala úvaly četné. Čím víc den se budil, tím hustěji průvody rostly, tak že jejich pásmem byla pestré stužce podobna sem tam stezka celá, po stráni se pěkně vinoucí, někde mizící pak výš za stromy háje šerého, místem dále opět se jevící průseky houště,houště jak provitá temnou kadeří stuha různobarevná. Místo korouhve širé nad zástupy vlály malebně neb kříž pozlacený na štíhlé žerdi se lesknul, [86] někde i bíle, rudě prosvítalo roucho kostelní žáčků, chrámu sluhů neb skvostná zářila soška, již drobné, v oděvech sněhobílých, nesly družičky, hojně ofábořené, zeleným okrášleny vínkem. Svátečním vše kolem, veselým zahrávalo leskem v jarních slunce jasech, jež vzcházelo v oblohu čistou nezkalenou jediným bílého ni pírkem obláčku, modrojasem pouhým divukrásný den slibující. Všaktě to modro nebe dnes vděčně nemálo uvítal po kraji valný lid, však nejvíc cháska kramářů onde na Hůrce samé, hledajících příživy trošku z nábožných lidu tuch, jak vezdy na plápolu božském zisku pozemský chtíč své čmoudné pánve přihřívá. Volnou prostoru tam, jež na hřbetě výšiny těsném od hospůdky malé k myslivně a páru chaloupek před svatyní skromnou kryta trávy koberci se táhla, pestrý, různohlasý zaujal toho národa tábor: Tam stany těsně řadou bělavá rozpínaly plátna neb šedivá, dost záplat i děr tu i onde jevící; avšak pod nimi lesk trety různé šířily bajný, třpytné barvy živé, pozlátko a třásně peřesté, přesvůdné pohledům dětským i pamlsky a hračky. Jinde budek zase řad v též klamné nádheře zářil, skládaje vábně v odiv lesklé růžence a křížky, však prsténky také a světské ozdoby hojné. Vedle tu písně nové, bídného papíru a tisku, dvé žen rozježených vesnické mládi nabízí, ve zpěvu jedna druhou uchoryvném překřikujíce. V sousedství tlupy té, kde kynou duchu slasti pochybné, zástupu poutníků schystány požitky tělesné: schráň uzenek horkých plechová tam vábně se kouří 87 housky a buchty tu zříš, zříš v láku okurky zažloutlé, jak roje velkých žab v šeru lesní tůně plovoucích. Soutěže málo také dbá ovšem hospody vládce, jenž v den slávyplný, žeň hlavní ročně nesoucí, v poctu davům hostí dům svůj důstojně vyfintil: Kol veřejí nízkých chvoje čerstvé zříti pletence, stejně i vůkol oken; k ní fábory okrasu vížou růží bíle-rudých; s krovu stejné chví se praporce. Sám pak hospody pán sváteční vzal si čepičku, blankytavý to samet, jenž kvítky je pestře vyšíván. Čas má ještě nyní, třepotem té ozdoby ladné v pokloně, stisku rukou vzácnější vítati hosty, sem tam vlídně hodit slovo, žert, i šňupce nabízet; tvář jeho boubelatá veselím jen nitra se leskne v úsměvu přívětivém, v tuše hojné žatvy zlaťáků. Však bude dále jinak: Teď ještě tu dosti je místa ve stavení, pak venku kolem, kde stolky a židle pro dnes vyvlečené i z vlastní jizby obytné, jinde i vydlužené, pak prostá prkna i kůly, jakž takž upravené za sedadla i za stoly drsné, skromných spoustu mohou všude kol sebe vítati hostů. Však přec později as bude nouze o trošku pohodlí, zápas nastane zlý o džbánek, sousto a místo, sám krčmář otylý pak přestane na břiše mlýnek palci na prázdno točit, pak tváře mu píle zažehne nezvyklá, potu proudy budou s jich šarlatu téci, hyb zakusí trudný nemotorná postava tučná, sám bude vřít lopotou, ač vedle děvečky a synka k obsluze přibral dnes hajného a sestřinu dcerku, švarnou dívku, čilou, jíž krátký sklepnice úkol dobře sluší, s tváří veselou, v pleti broskvi podobnou, lehkým srnky chodem sbor hostův obsluhující; 88 ve vlase květ se rdí; v předu září zástěra čistá nad sníh právě padlý, k ramenům shora přitknuta pěkně. Dost již před svatyní lidu proudilo šumně a pestře a vždy nové davy poutníků horu zlézaly ještě stezkami se všech stran, směs hlučnou rozmnožujíce. V ní šaty vesničanů s městskými se míchaly družně; i kroje zašlého, v němž před lety vesnice kvetly, zbytky chudé tu a tam zřít moh’ jsi na babce přihrblé neb na starci šedém, jenž možná cestu poslední dneska na Hůrku konal, nohy dost již vláčeje bídně, však modlitby pořád rtem zvadlým šeptaje vroucně. Mladší vesnice lid v pouť kráčel méně pobožně, zvláště svobodná čásť: Oko dívky zašilhalo leckdy po tlupě výrostků, z níž pohled mládce jarého děvčeti navzájem zvěsť lásky a touhy posílal, jevě, že zemský vděk jej hlavně na Hůrku vylákal. Avšak slasti vrchol pouť chystala mládeži drobné: osloněná svůdným, mnohobarvým pod stany leskem, množstvím rozmanitých z perníku a cukru lahůdek, v údivu což se blahém žádostivě blyštěla očka a dlaň rozpačitá měď mačkala v úvaze těžké, má-li za poklad svůj veliké z perníku hodinky koupiti, jichž řetězem pestrým hoch vedle se pyšní, či spíš harmoniku, z níž soudruh nadšeně loudí hudbu nebeských sfér, neb horké onde uzenky, jichž vzácnou libochuť prodavač tak vábně vynáší, či snad okurku raděj, ve svůdném láku tonoucí? A když k posledu boj rozhodnut, ztrávena mlska, přestala hříčka bavit neb zkáze propadla dokonce: lítost mnohdy krutá duši trápí z volby nedobré a zrak smutně hledí, závistivě na druhy šťastné, 89 jimž kyne volba teprv nebo aspoň lépe dopadla. Leč – snad ještě druhou na matince si dávku vyloudí... Vesnických honorac, maloměstských hloučky předáků vírem tímto živým blahovolně či pyšně se nesly; většina ze zvyku jen neb z touhy po zábavě přišla, v pestrý zírati rej, z lidu čerstvé sbírati dojmy. V počtu jejich byl Živsa mladý. Jej k Hůrce nevedlo Jiskrovo pozvání, ač lesník srdce mu získal; byl by jiný, všední vyvolil den k návštěvě této. Avšak zříti život lidu rázovitý zase jednou, obraz, velkolepý kdys pohledu děcka, zatoužil. Teď v hlučivý tady roj, mnohobarvý, volně se mísil, chladný zprvka divák; však zvolna ho chytly porůzné výjevy v obraze tom, křísíce i houšť upomínek. Mládeže drobné ruch posléze ho mocně upoutalupoutal, a když v zástupu tom děvčátko a chlapce uhlídal, z jichž líček hubených, z jichž obleku zírala nouze, jichž oči truchlivě tak, v závisti a tužbě daremné po třpytu rozmanitém, vábném se otáčely vůkol: různých pouti darů jim pod stany hojně nakoupiv, odměnu božskou měl v plesu dítek bouřně radostném. V tom zraky trojlístek z Velemína mu náhle upoutal, v hustých lidstva davech ku chrámu se volně beroucí: Marta farářova tam věku navzdor kráčela bystře; pod čepcem nějakým starosvětským vlídně vyhlédal z vrásek líce její zrak pěkně modrý jako charpa; vetchý kýs „Nebe klíč“ pod páží zbožně si nesla. Vedle stařenky lepá v chodu lehkém stoupala Lidka v úpravě sváteční, vkusné, leč rozmile prosté; 90 chůze do vršku nachem jí vnadným zbarvila líčko, v úsměvu jí veselém z řasy temné jiskřila očka. Bohdan blízko za ní, zadumán, ostýchavě bral se, k mládci se tiskla paní bledolící – snad jeho tetkatetka. Přešli kolem krámkův a budek, nezahledše tu ŽivsuŽivsu. Však jeho bystře pohled ku chrámu je dále provázel, až mu zanikla rudá dívčího stužka klobouku. Ač ho bavil rozhled půvabný po kraji šírém, ruch též pouti jarý, přec teskný stín mu zacláněl lehce to vidmo potud; leč z tváří Ludmily jasných rázem záře jakás veselá vše zanítila vůkol – Bývá takto časem, když slunko se v oblaku hrouží: Smutná chmůra halí luhy květné, říčku a háje a v ducha též se maní pochmurná záduma loudí; avšak náhle mrakem vítězné slunce problesklo a hned luh je vesel, pleše háj, směje říčka se lesklá a v mihu rozblažené též líce a nitro se jasní. Z víru tržiště vyšed teď Živsa ke kostelu kráčel; než vida houštku lidí, jež mátla se u vchodu těsně, záměru svého nechav, za chrámek bral se do háje. Kol též hvozdu zeleň pestrými prokvétala hloučky poutníků, tu pěšin spletením sem vystupujících, tu v mechu, trávě mladé ve družném kroužku sedícíchsedících. Na stranu Živsa se dal, zkad žádná stezka nevedla; průsek pouze lesem byl na příč úzce vymýtěn, jímž jen zřídka chodec pruh bujné trávy šlapával. I dnes málokterý sem poutník někdy zabloudil; též tlupy pod stromy kol čím dál od kostela řídly, až v posled samoten v liduprázdné houštině kráčel, kam jen přitlumený šum poutní z dáli zaléhal. 91 Průsek rovně lesem ved’ Václava po hřbetě horském až k výstupku hory, kde se v úval nížila příkře; tam se vyhlídka lepá rozvírala na kraje dalné a směs bříz a sosen do stínů vábila chodce na pružný mechu klín. Sed’ Živsa tu v útaji klidném a v kraj rozmanitý, širodálný dlouho se díval; znal tyto vesnice blíž, venkovská města i dále, silnici též bělavou, jež v hojných tíhla zatáčkách přes doly, vršky, lesy v nedozírnou dálavu modroumodrou. Z ní upomínek zas mnohobarvé pásmo se předlo: Do Prahy jízda prvá na studie, teskně radostná, první jízda domů na saních v den štědrovečerní, kdy v šeru nesčetné diamanty se po sněhu leskly a v tichu posvátném rolničky zahrávaly pouze, zníce sluchům dětským jak s oblohy Gloria plesné, až pak v dáli pablesk známého se zakmitl okna, blíže a blíže planul, již do dvora sáně zalétly, na prahy stínů dvé z jasné pospíšilo jizby a hbitě syn zkřehlý spěl v teplé lokty mateřské... Takto se dále řadil v upomínkách k výjevu výjev, odchody zármutné, za to návraty toužně radostné pěšky luhem květným za sladké hudby skřivánků, neb dvorským povozem či v prosté formana korbě, sny v duchu rozkošné, veselé k tomu příhody cestou – Dnes jevy zašlých let byly vesměs zbarveny jasně, žádná chmůra po nich se v Živsově nestřela nitru. Ó, komu ještě žijí duše dobré, nejmilenější a kdo domov má svůj, krov teplý lásky mateřské, tenť s veselím doposud let dětských pomněti může; leč komu mrtvi drazí, komu rodná odňata jizba, tenť v zármutku jenom těžkém na tu cestu hledívá, 92 jíž putovával kdys v milujících lokty bytostí – teď mu ta cesta jeví, žeť pusto je ve světě šírém, žeť krbu nikde nemá, jenž družně by chodce uvítal, kdež by po pouti okřál ve vroucí náruči lásky... Od vyhlídky lepé k okolí blízkému obrátil Živsa pohled jasný. Tuto zas jej poutala krása drobných přírody cet: v mechu hebkém píle mravenců, květ na stonku hrdém, štíhlounkém vzhůru nesoucí terč se zlatým třepením, otakárků dvé duhokřídlých ve skvostné hře barev skotačících ve vzduchu čistém... Dlouho tu Živsa seděl. Až náhle zašustily v listí lehké nožky za ním. On v průseku pohled obrátil a hle! to Ludmila sem hravoletnou mířila chůzí. Sám zastřen lupením, mezerou prohlédaje větvic, postavu zřel svižnou, jež v pospěchu blíže se nesla, pro květ někdy letem v levo, na pravo bystře se chýlíc, v rouchu barev světlých velkému podobna motýlu. Ručky její z kukaček, petrklíčů rovnaly kytku a hlava lehce při tom se kroutila na strany obě, důležitou zevšad zraky vážné zkoumaly práci a rtík sešpulený byl svědkem píle pozorné. Než hotové kdy tuhou obvázala dílo povázkou, vážnost roztomilá veselosti ustoupila rázem dětské, nezkrocené; pozvedla do výše kytičku a v kruhu pak se točíc s ní valčík tančila chvilku, an ret přitlumeným k tomu dával hudbu popěvkem. Pak zas šikmo kladouc obojí dlaň se strany k ústům, „Jitko!“ zahoukla v dál a chvilku naslouchala bystře; avšak zaznělo jen kdes v dálce žežulky kukání. 93 Z houštiny dívka posléz’ když nad sráz ostrohu vyšla, v dol tiše upřela zrak, vyhlídky okouzlena krásou. Stála tu, klidně točíc oči jasné po kraji vůkol, až nenadále poblíž pod břízami Živsu zahlédla, jenž upjatým pohledem na jejím tkvěl v obdivu líci. V záleku trhla sebou a krev jí vstoupila ve tvář; avšak rychle opět veselou svoji míru nalezla, „Aj pan Živsa tady?“ s dotazem k němu kráčela vlídným. „Pouť mne přivábila též,“ povstav dí v úkloně Živsa, „a vzácná za pobožný čin je mi odměna dána: s vámi to setkání.“ „Ó znáte se ve slohu dvorném! Leč zbožnosti, nevím, zdali rovná pochvala patří – zdá se, že pouti vaší cílem byla pouze vyhlídka, jíž se koříte tady, – mší v kostele málo pamětliv.“ „A přec i vás tu vidím –“ „Však já již z chrámu přicházím – Po mši lapil nás před kostelem pan Jiskra, polesný; – marny vytáčky byly – v dům svůj nás všecky zavlékl hostí tamto mocí... Jen já mu na chvíli vyklouzla, bych své Jitce milé, dceři Jiskrově v ústrety zašla, jež v tuto končinu prý odběhla pro bratry maličké.“ „Jí tedy neznámé jsem za shodu díky zavázán, jež v samotu mně maní tak vzácnou družku přivedla?“ 94 „Ó zanechejte lichot, spíš pravdu vyjevte upřímně, že jsem slastiplnou vám nevhod ukrátila chvíli. Tam v onu dálku sinou, v ono luzné modro tajemné přes lesy, přes hory vás v upomínkách jistě blahostných touhy zanesla peruť – s nechutí sem duch se navrátil –“ Zvážněl Živsa nyní, pravicí v dál prudce zamáchnul. „Pouhá chmůra je tam, jen mutné stíny a páry... Tam nezalét’ duch můj; on v dětské ráje se hroužil, jež tady, ve kraji tom rodném tiše, sladce mi kvetly. A věru, zdá se mi teď, že štěstí dávnodobého křídlo zlaté v tom koutku tichém zas leb mi ovívá: Dávno, ba dávno také nezažil jsem chvíle lahodné, dávno taký veselý mé nitro nehostilo poklid, jak tou právě dobou, v té náruči přírody krásné, uprostřed lidové slavnosti a zábavy prosté, jež tak vzdálena jest všeho, co mne utýralo onde. A k tomu, slečno – tiché v tom nezřete pochlebování – váš zjev jasně milý, v němž zdá se zosobněna téměř všecka ta zář veselá, to plesání přírody jarní: Jest mi, hledím-li na vás, tak jak by mi do hrudi chladné zrak váš bezděky sil též jiskry radosti životní.“ „Ach, co mluvíte? Co já –“ ve zmatku zašeptala dívka, se sklopeným pohledem svou v rozpaku týrala kytku, až jí padla z rukou; oba rázem shýbli se rychle. Václav, kytku lapiv, podržel ji, zatím co Lidunka rovnala sobě klobouk, jenž sklouznul na stranu málo, a vlas rovnala též nad tváří mocně planoucí. „Čas již,“ řekla potom, „bych po druži pátrala dále.“ 95 „Smím-li nabídnou vám svůj průvod?“ Živsa si žádá. „V žold si tu kytku nechat, ač jestli jinému rytíři určena dříve není?“ „Ó, v pravdě mi službu rytířskou –“ v úsměvu Ludmila dí, již rozpaku prosta opětně – „Bohdan dříve nabíd’, leč v pevné pasti uváznul: Lesní Jiskra mocí k nerytířské službě ho zajmul – vzorný můj paladýn s ním soudek z Plzně načíná“načíná.“ Za psem dlouhouchým dvé chlapců náhle vyběhlo z houště mladých doubků, dvěma bystrým rovno kolouchům. Ustali v úprku teď, pod břízami Lidku zočivše: k ní obrátili krok, leč při zjevu pána cizího vázli opět; jen váhavě blíž se ubírali posléz k sestřině družce milé, jež v ústrety kráčela párku. „Ajhle, Otík a Jarouš! Kdež Jitka?“ se tázala chlapců. Však již sestra jejich též z lesní houštiny vyšla, Ludmilu zahlednuv, zrak dívky radostně zajiskřil, hned svůj zrychlila krok, přítelkyni plesně uvítat. Cos jak růže plané půvab měla Jitka polesných: Ve světlých kadeřích hrál jemný do zlata nádech, úběle pleť čistou měla, čerstvé v líci ruměnce, modrý zrak veliký, jenž pod řasu rád se utíkal světlou, jemnobrvou; na rtíků třešně lahodné, z pod nichž perly zubů jak v ostychu svítaly kradmo, na zjev dívky celý, lani v ladném vzrůstu podobný, stoudně plaché, něžné bylo vdechnuto kouzlo panenstvípanenství. 96 S pozdravením hlasným sobě dívky do náruče létly. Ludmila volně po té s hostem seznámila družku, již patrná před ním na počátku opřádala tíseň; leč k myslivně lesem když pospolu kráčely nazpět, k obvyklým hovorům o všedním předmětu různém přispěla vypravujíc, že v roklinu chlapci zaběhli, kde svůj rozbila stan smědolící cháska cikánů, chtíc po způsobu svém též z valné pouti kořistit; zjev ten pestrodivý ovšem že propásti nemohli rozpustilci malí, ač různé zábavy dosti dnes při myslivně samé jim rozruch pouti uchystal. Jak dvě veverky zatím hoši semtam skákali houští se štěkajícím psem, ve smíchu a pokřiku hlasném; od stromu ke stromu dál druha druh laškovně poháněl, tu hle! nyní zase tam tvář drobná mihla se za pněm, škádlivě zoubky ceníc, až posléz ku předu pádě párek šotkovitý dohlídce nadobro uniknul. Když ruchu pouti opět se s dívkami Živsa přiblížil, chtěl se poroučeti jim, leč k odchodu již bylo pozdě, neb již rychlonozí jej chlapci ohlásili otci a vstříc rychle vyšel jemu čacký Jiskra polesný. Hned ho zajav hostem – všeliká byla výmluva marna – Václava ve zdvořilých žertech do myslivny uváděl. Vetchý šindele kryt mělo prosté Jiskrovo sídlo, však na štítu sivém parohů zdoba hojnovětevná z dáli je lišila již od páru chudého baráčků, jež, sobě rovny na vlas jak dvojčata, stály poblíže. Málo vyšší byla sic, však širší stavba myslivny, k pavlači párek oken shlížel z jizbičky vikýře, plot smrkových kůlův objímal zahradu vedle 97 a dvorek úpravný s kurníkem, chlévem a kolnou; těsně za ohrazením les husté vršky vypínal. Ba, kmet hvozdu jeden, smrk mocný výše velebné stál na dvorku samém, jak čestná stráž bohatýrská před sídlem mileného lesův ochránce i vládce. Přes dvůr do stavení ved’ Václava Jiskra polesný v síňku šerou, prostou; byla cihlami dlážděna pouze. Jiskrova bodrá choť tam vítala hosta nového, statná, boubelatá, ač vlas jí bíle prokvétal; mouku na sukni majíc, tvář rozžatu plotny požárem, v zástěře obšírné ruku pečlivě otřela sobě, nežli jejím stiskem po prostu přivítala Živsu. Žertem správce lesů svou družku omlouval i káral: „Jí odpusťte, prosím, neb nezná způsobu pánů, s lidmi se zřídka jenom v té stýká pustině lesní, přístupu hrubě nemá v honorační kroužky okolní, by svůj brousila mrav; vede selskou v pravdě domácnost, cihly za parkety nám, ani fortepiána nemáme – se shověním proto též v naši prostou vejděte jizbu.“ Vskutku starosvětská byla nízká jizba myslivny: Z kachlíků zelených v rohu velká trůnila kamna, obklopená s dvou stran nízkou bez nátěru lávkou; čásť tam podlahy též byla cihlami dlážděna pouze, avšak hlinka rudá jim čerstvou dávala záři, v bezvadné jak všechno kolem se v čistotě leskla. Valnou vrstvu peřin pod bílou nesly pokrývkou postele důkladné, dvě tu po straně u stěny stály; naproti prádelník staromódní tměl se a šatník: nádoby nejlepší na onom se vypínaly pestře 98 a trety rozmanité; uprostřed z vosku beránek vznášel zdobně malou, z purpurné látky korouhev, nad ním ze skla širá jako křišťál zářila báně. Naproti kamnům kout zaujímala u vchodu truhla vetchá, kvítkovaná; nad ní pak pušky a brašny, důtky a lovčí roh s velikým bylo zříti tesákem. Šperk parohů srnčích nade dveřmi se ladně vypínal, obrazy prostoduché, lety sešlé shlížely se stěn: Onde myslivce rakev truchlící hejno zajíců, srn, jelenů, kanců, v předu křížkem liška provází; zázračný tu roháč drsnému jeví se Hubertu; nad spícím Ctiradem tam v roh duje Šárka ukrutná; pták tu na větvi sedí: hlavy obrys, dříku a křídel chmýří vskutku šatí, přiklíženo, barveno různě. S prostých jinde hodin pestrá se kukačka uklání. V oknech Flóru jarou kořenáčů zástupy pěstí; jedním zříti na dvůr, dvěma přímo na prostoru travnou, jíž dnes pouti život mnohobarvý šumně se hemží. Při stole uprostřed, jenž vína kalíšky a láhev, v míse oplatky jeví na květném ubruse modrém, s Martou družně sedí pana Výhoně choť bledolící a s nimi trojlístek pan Martin vážně zavírá – souseda pozval jej dnes Jiskra na hostinu poutní. Martin mlčky holé před Živsou témě pochýlil, jak známého čilá jej vítala Marta srdečně, Výhoňová dumnou též k úsměvu přívětivému nutkala líc; pěkné doposud byla postavy, tváře, útlounká i slabá jako lehký ze vzduchu výtvor, s obličejem něžným, snivobolným, lilie bledším, jímž jak mystická by se míhala záře měsíční a v oka temnu časem sen divný blouznivě zářil. 99 Živsu za stůl usadiv, jemu lesník vína podávalpodával, a když srknuv jen trochu host, ku pobídce namítal, vína piják že není, zvlášť před večerem že nepívá, Jiskra jej odzbrojoval: „Dnes v pouť s vlky výti musíte, a z kolejí vybočit zvyklých též někdy je dobré. Však-tě to vínko ryzí, bez falše a přísady mrzké, sic též nevzácné, bez pyšné marky cizinské, dítko domácích niv, ceněné jen v okruhu úzkém: proslavené Moravou Polešovské víno lahodné. Zeť můj blízko je tam ve službě a právě mi poslal v dar té šťávy libé. – – Pana Martina jen se otažte, hodna-li pochvaly jest; onť znalcem vína je velkým“velkým.“ Martin právě pohár filigránský ke rtu nahýbal, když naň touto řečí všech pohled náhle obrácen; škubnul málo hlavou, rtům urval bezděky nápoj a stavě číši na stůl, s pokašláním ke slovu měl se, avšak v náběhu tom nenadále se prudce zakuckal, až mu brunátněla líc, leb hladká kývala sem tam. Když pominul záchvat, v levo, na pravo lehce zamrsknul vyzvědavým pohledem, obsloužil nos tabatěrkou, otřel témě lysé, oči ke stropu vážně obrátil, pak s obočím vztaženým zas před sebe přísně pozíral. V úsměvu bezděčném k němu kolkol zírali hosté, tetce i Bohdanově svit lehký líce přelétnul, Jiskra jevil smíchem zuby pod knírem bělolesklé: „Nuž, toť znalce je soud –“ vece; avšak náhle umlknul, oknem zíraje ven v poutníků zástupy pestré. „Aj, pan otec váš též – ! I panička ze chrámu vychází... A slova pán mi neřek’ –“ teď Václava laskavě kárá. 100 „Pěšky vyšel já dřív, nad jízdu mi chůze milejší –“ odpověděl Václav. Leč Jiskra radostně vykládal: „Náhodě jsem ponechal, by k pouti mi hosty přivedla, a hle! jakým leskem mou skromnou hostinu věnčí. Hosty také vzácné jsem napřed zvát si netroufal, avšak teď tu kořisť ze svého revíru nepustím.“ Z jizby vyšel na kvap. Za to s Lidkou vstoupila Jitka; zůstaly venku dosud, tam v síni a světnici zadní sdílely jedna druhé své dívčí důležitosti, až veselí hlučné jim bezděky Bohdan uchystal. Ve sklepě s lesníkem prv družně načínaje soudek, bylť zatočil se nějak nevhodně při výkonu tomto, tak že mu na světlé šaty letní prudce vytrysknul chmelné vláhy pramen; jak plavčík v bouři promoklý z pivní lázně vyšel. Šaty krásné pohroma stihla, svléci, sušit je musil, v podkrovní jizbici krýti své nedbalky zatím v lesníkově kalmuku dlouhém. V úpravě této divé před dívkami náhle vystoupil, příchodu jich netuše; zpět v úprku rychle ukryl se. Ludmila žertovnou tuto příhodu líčila hostům. Rozmluvu chlapci čilí nenadálou přervali bouří. Pouti darem různým se chtíce vychloubati hostům, z venčí juž hlaholem svůj příchod ohlásili břeskným bubnu a trubky jakés, směle pak se vloudili dovnitř, s šavlí v pěsti Otík, Jaro s lesklým po straně bubnem, krotkou, rozježenou též v náruči třímaje kavku. Z loktů pták mu vyklouz’, vlét’ šustivě do středu hostí, skákal po stole tam, nemotorně porážeje číšky, až pak na lbi holé panu Martinu těžce usednul, 101 ve skřeku nad temenem černýma mu křídloma mával. Couf Martin poděšen, byl poplach v jizbě obecný. A v tom Jiskra nové do světnice hosty uváděl. Postál, zahromoval, v hochy přísný vrývaje pohled mlčky natáhnul prst, jím v koutě na důtky ukázal, na dvéře pak; hříšníci malí ven skroušeně tíhli. Martinu spěl na pomoc, v síň s klofcem kavku vyhostil. „Aj, to s dětmi radosť!“ se v povzdechu panstvu omlouval. V rozruchu tom Bohdan též v jizbu se nesměle vloudil, v ústroji řádném již; plaše Ludmile s cesty se uhnul, když k němu mířila blíž, smích v očku a na rtu šibalský. Však zase na stůl již prostírala Jitka polesných, s díkem marně oběd zdvořilým odmítali hosté. Skromná povstala pak, dvorná mezi dámami půtka, nechtěla žádná z nich na přední místo zasednout; posléz’ Živsova máť předsedkyně převzala úkol, drobnotělá to paní, obstárlá, líce povadlé, leč z té v lesku čilém oko zíralo bystře a jasně z pod čela, ježto napříč jemné protkávaly vrásky; po staru přihlazený vlas nad ním vil se prošedlý, krajkami černá jej postýlala příze lehounká. V cinkotu lesklých lžic na talířův obrubě pestré prostý kvas započal; rozprávka na chvíli utichla. Však brzy Živsa otec sluch kroužku celého upoutal; byltě hovorný dnes, k tomu nálady růžově dobré. 102 Když mu polesný mok Polešovské révy nabídnul, „Při chmelu zůstanu teď,“ vece; „vínem lépe ukončit.“ „Jak pořekadlo radí,“ přitakal ve smíchu polesný. „Sprostší má tu napřed, vzácnější k posledu místo.“ „Sprostým ječmenový,“ na to Živsa, „mi nezvete nápoj! Královskýť jeho rod: jemu původ vládce brabantský, bájný kníže Hané Ječmínkem též se nazývá.“ „Báje to pouhé jsou,“ žertovně mu Jiskra namítá. „Původ vína v opak posvátné zjišťuje písmo, sám patriarcha Noë k němu první révu vypěstil –“ „Avšak potměšilá zlou odměnu réva mu nesla.“ „Vínu požehnal Pán,“ se vmísila v rozmluvu Marta; „Kristus v zázraku svém prvním učinil vodu vínem a svoji krev božskou v té způsobě lidstvu podává –“ Však z oka Výhoňové v tom jemnou důtku vyčetlavyčetla, a proto s rozšafným pospíšila sobě dodatkem: „Ač-li hodí se, volit v žertovném zápase tomto předměty posvátné, jimž víra klaní se pokorně.“ „A k čemu ve sporu tom nám potřeba podpory božské,“ lesník v souhlasu děl. „Vždyť sám již rostliny útvar znak nese výmluvný šlechtických révy jakostí. Skvostná listu zeleň, nádherná úprava loubí, z věncův těchto lepých jak pyšné šperky visící vzácné bujnozrných hroznův ametysty, safíry, velkých skvosty perel, v líbezném nádechu mlžném – 103 Ó, bujný vinohrad, na pahorku, smaragdově zářný, může-li krasší být hrdoluzné úrody obraz?!“ Pohnuv náhle sebou, pan Martin vedle sedící židlí zašramotil. Ruku do předu rázně natáhnul, jak by jejím šermem chtěl kýsi provázeti výklad; však hned stáh’ se nazad, ruku na bradu volně povypjal a hladě dásně holé, nákrční rovnaje šátek, jak v myšlénky zabrán, k stěně naproti upjatě zíral. „Soused k podpoře mé chtěl přispěti cestami svými,“ lesník vážně mu řek’, leč k hostům chytře zašilhal. „Pána starého totiž na projíždkách leckdy provázel v různé země cizí, mnoho ze světa moh’ by povídat. A v jihu zejmena dlel, v Dalmácii, Vlašsku a jinde, tam pak révy zočil sady valné, bujně kypící, jilmy viděl statné, jež vína ovíjely věnce v nádheře rozkošné, v ráj šíré pláně měníce.“ „Avšak chmel bohatýr jest rovněž postavy švarné,“ odvece Čenkova pán. „Ba, snad že i révy lepější. Tmavší arci zeleň, drsnější má sice listy, leč jeho mužný vděk nad krásu mi révy milejšímilejší. Réva je kráska jihu, chmel čacký mládce severní. Když zelený, bujarý voj štíhlých těchto jonáků v šik seřaděn statný ve chmelnice táboru valném v síle a pýše jaré těla křepká k výši vypíná, pod věnců zelených své vršky nahýbaje tíží, jež hlaviček hojných zlatolesklá úroda krášlí, kolkol rozšiřujíc dech silný vůně opojné – kráse milé se těšíc, mé srdce tu vezdy plesává. A vděk tento hledat v cizokrajných netřeba lánech, hojně se jím pyšní na blízku i půda domácí. 104 Chmel je synem vlastním nivy rodné, dávno tu dával nápoj předku milý – již po jmenu jasně to znáti – , ba, v dějinách i našich pivo vážnou úlohu hrálo, v rozbroji panstva i měst pod králem „Dobře“ malátným. Réva v opak cizorodná jest k nám přistěhovalka; název sám to jeví, jmeno nápoje rovně cizinské.“ „Neznám těchto věcí,“ dál Jiskra se horlivě brání; „leč vím, dávno že jest všude po světě známo a slavno mělnické, tekutý to granát, tak veskrze český, jak ty pyrópy drahé tam v úvalu pod Milešovkou. Dar ten vlasti otec zanechal nám – pravda-li jesti?“ v zápasu zlém o pomoc se k Václavu vedle obrátil. Ten trh’ silně čelem, jak ze sna by náhle procitnul. Bylť již často zrakem se k jednomu místu zatoulal, na příč přes tabuli, kde s Jitkou šeptala Lidka. Ač své družce jenom naslouchati Lidka se zdála, přec též zhusta po něm zraky volně otáčela jasné, teď jak v dumě tiché, veselými tu blesky sršící, teď zase roztržité, teď jak by ve věsti tajemné, teď jak stoudně plaché. K ní Václav stále pozíral: Divné kouzlo chová tato rozmluva pohledy tajná a hloub často jeví duše záchvěvy nad slova mocná. Teď lesního dotaz vyrušil jej z rozmluvy vábné. Však byl vádě obou veselé jen z půle naslouchalnaslouchal, a proto nepřilnul jeho odvět přesně k otázce. „Arci že réva“ – pravil – „jest nad chmel povznesenější: Vzácná šťáva její, žhoucími polibky zrající čisté záře nebes, nám sluncem žíly prohřívá, ohně i světla plná, nese v éther křídla myšlénky. 105 Však chmelu, ječmene mok jen ke hrudě tíhne pozemské, poutá mysli peruť, krev línou v útrobu vlévá. A proto réva jenom velebí se v básni a písni pěvců různorodých, struny východu, západu hlasné chválí víno jaré, jež snoubeno kráse a lásce.“ Bezděky rozlesklý jeho zrak na Lidušku se upřel, jež k němu napjatě zříc, teď zrudlé schýlila tváře. Však pan Živsa starý i novému se soupeři opřel. „Takž i tyty, Brute – !“ pravil. „Sám syn proti otci pomáhá! A v boj vínomilů zpěvných armádu přivádí. Však nic platna není. Vždyť Hellady, Persie pěvci chválili révu jenom, že chmelných neznali kouzel. A hle! po nich vyjetou též cestou pěvci severní vína triumfální vůz k Parnasu nadšeně táhnou, ač doma valná čásť moku holduje ječmenovému. Těm poetické jen, co jiní v říš krásna uvedli, zvlášť co je barvy cizí neb dálky obestřeno nimbem. Poblíž všecko hrubé jim jest, zdoby písně nehodné. Však já chmel velebím jim navzdor, dítko domácí, nektar ječmenový, slavený v lidu písni upřímné, ten blahoplodný mok, jímž zem’ naše můž’ se vychloubat, jenž v letu vítězném dál, dál říš révy zabírá. Nechť ducha víno hravé jihu ohněm bujně zažíhá, k české mysli naší mok ječmene lépe hodí se, zdroj veselosti bodré, jen v míře-li slušně požíván.“ „Aj, k tomu rád se přidám,“ vece lesník; „výhradu pouze pro dnes jednu činím: že zvláštní míra je poutní. 106 Zbraň tedy již skládám, vyznávaje nad to upřímně: Dobrá ječmenová nad špatné víno mi dražší! Tím pak skončena buď chmelu, révy potýčka daremná!“ „Dávnodobou,“ dí Živsa na to, „jsme opáčili báseň, kdež voda s révy mokem se v perné hádce potýká – Tam rozhodnuta seč: Pij každý zkrátka, co může.“ „A zde je rozřešení: Vol každý podle libosti!“ lesník bodře dodal. „Či smír tak spíše učiňme: Chmelné vláze předem česť řádnou pospolu dejme a krev révy potom spolu ceďme u závodu svorném!“ Rozmluva dál měnivá sem tam se otáčela volně, až pak Živsa otec zas niť řeči pevně zachytnul a slastnou z minulosti zlaté upomínku vyvážil: „Pro mne z uprchlých dnů pouť jedna je navždy památná. Tam, kde šikem valným hor ladné zástupy vroubí vlasti severní kraj – Milešovky komonstvo malebné – , v úvalu rozkošném, stromovím kryta zevšad ovocným, skrovná, přívětivá v tichu vábném vesnice dřímá. Vlastislav jmeno jí, jež zmoutili Němci maličko. Neb lán odrodilý tom v úvalu právě začíná, úplně naň se hodí Kollárova výtka žalobná: „Les, řeky, město a ves změniti své jméno slovanské nechtěly; než tělo jen v nich, ducha Slávy není.“ Zvlášť zde ta rána bolí, neb čerstvá ještě krvácí, ještě tu bibli chová v řeči české chatka nejedna, názvy rolí doposud zvuk český namnoze chrání. Družná nad vískou na pahorku se kaple vypíná, tam se potok pramení – starožitné jméno mu ModláModlá. 107 Sem svatodušní čas lidu vábí zástupy valné, Němců, též i Čechů směs pestrou z blízka i dáli. I mne na pouť tamní za mládí náhoda vedla a hle! drahého také mně z pouti se dostalo dárku, jejž po celé mně žití až ke hrobu souzeno nésti.“ Hned na začátku neklid choť Živsova dávala znáti, červeni lehký dech jí pokryl tváře povadlé a zraky rozpačité se k manželu nesly prosebně, káravě též; k tomu lehce rukou jak v obranu mávla, z úst pak důtka tichá: „Ale, Pavle – !“ se ozvala jemně. Avšak Živsa otec, té nedbaje prosby a důtky, v úsměvu pokračoval: „Já tehdáž službu nedávno jsem na Perucku přijal, jsa v prvním rozkvětu mužném. Dum bouřných a citů změť jímala nitro mladistvé, směs filosofských škol, Voltairova náuka břitká i školy germánské, ideálů zápas i skepse, vliv pěvců různých, z nichž zejmena mládce okouzlil mrtvý „Máje“ pěvec, meteor čaroleskle zapadlý – v rozporu nestálém vše to háralo v útrobě vírné, však cit s výše jeden v tuto zářil bouři majákem pevným spásorodým: to k národu, k otčině láska, jíž hruď záhy mladou roznítila družba i četba. Tehdáž vesny dechem té lásky se rozvilo poupě krásně po vlasti naší, nechť posměch, s hůry nepřízeň, záští odrodilých trnité kol splétaly houští, tím jen vábněji květ ve stínu a tíši dařil se, vroucím pěstitelům čaromocnou spláceje vůní, svíží ještě celý, v rose jitřní blýskaje luzně... V obzoru půlnočním hor valných obrysy modré, pásmem rozvinuté tam v šíré dáli malebným, 108 oknem zrovna mojím k sobě blíže mi kývaly dlouho zříceninou četnou, jež báje mi šeptala předků, vábily mocně slibem krás rodné přírody hojnýchhojných. Přítel nad to Hynek tam na dvoře v úvalu horském písařoval, v dopisech vzletných kraj tento vynášel, zval mě do hor, na potulky v lesích a k rozmluvě družné. Jednoho jitra tudíž já pěšky na cestu se vybral, vhodné prázdně uživ. Má první mířila cesta k rozvalinám Hazmburku šerým, jenž ostře vypíná hřbet svůj kostrbatý z dolin Ohře co výspa mohutná dvé k nebi týče věží, čtyrhrannou výše, zašedlou, na svahu níže druhou, temnější, štíhle okrouhlou. Tak tu malebně trčí, v kraj šírý chmurně pozírá, stín minulosti hrdé, mluvy české strážce poslední; s čackým v dálce Řipem hor vojsku již odrodilému vzdorně čelí na sever – kéž aspoň ti dva se brání! Tam jsem zrak pokochal vyhlídkou do kraje božskou, v rozpadlých mě kobách opředlo romantiky kouzlo, dávné bouři bitev jsem v rozkoši, stesku naslouchal, slavných vlasti dějů kol výjevy táhly mohutné... Pak jsem dál putoval, k hor zástupu blíže a blížeblíže. Na pravo tam Radobyl na lysé kříž lebce vypíná, Velká blíž i Malá Lovosická hůra se týčí, tam v levo Košťálov nese trosky hradiska malebné, Ostrý dále za ním a jiné jsou výšiny četné, nad nimi nejvýš pak trůní Milešovka velebná. Košťál byl mi metou, či spíše ta kotlina vábná, jež v hor věnci za ním svůj vzácný půvab ukrýváukrývá. Vísky tonou v zelenosti sadů, jež kotlinu všecku hustě kryjí, též stráně kolem jak háje ovocné 109 až po vrcholky vrchů a s révou leckde se mísí; nad nimi hustý les tu a tam hor výšiny krášlí neb hrad rozvalený; též ve středu kotliny níže věž na skalce malé kulatá, vetchá se vypíná. Pod ní sídlo malé panské, dvůr, vesnice drobná – Skalka jméno její; tam druh můj v zámku přebýval. Věž tato dráhy mojí směr řídila v úvalu krásnémkrásném. K Teplé jabloňovou alejí jsem nejprve kráčel. Prostřed vesnice té zdroj čerstvý z půdy se prýští, prostá nad pramenem zbudována je Panny svatyňka; na stěně venku visí veliká tam lžíce železná, jíž z nádržky chodec vody jasné čerpati může, – dí, že neduh různý zázračně ta vláha zahání. Dál po koberci lučin k Vlastislavi mířila stezka, kam lidu proud se valil – tamť slavná pouť byla právě. Český ještě hlahol mne k vesnici hustě provázel, avšak více a víc k němu mísila řeč se německá, až pak v pouti šumech již valně převládala nad nímním. Jáť mnohobarvý ruch lidové slavnosti prohlížel; avšak náhle poblíž hlas známý „Pavle!“ zajásal. Ohlédnuv se po něm, já „Hynku!“ radostně opáčil, a hned láskyplná mne přítele sevřela náruč. Letmo se navzájem vystřídala spousta otázek, až druh mysli živé, mé schvátiv rámě pojednou, „Představení třeba teď – tam dcerky direktora mého!“ ve spěchu poznamenal, hned ku předu táhna mě rychle. Dvé tam stálo děvic, v ruchu tom k sobě družně se tiskly, jak dvě třešně zralé, v pár svůdný stopkami srostlé, tak čerstvé obě, usměvavé, tak sobě podobné. 110 V rozkvětu obě prvém, jen skrovný byl věku rozdíl, vyšší jedna jenom, kypřejší postavy trošku, temnějších kadeří, plna šotků v pohledu, líci, kdež ve smíchu hravé neustále se hloubily důlky; však za to dívka druhá – –“ V tom choť jeho pohnula židlí s nápadným šramotem, nevrlost na tváři zarudlé, s křesla se pozdvihujíc, pryč jak by se chystala jíti. Avšak chlácholivým jí bránil Živsa posuňkem: „Nic dál nepromluvím o vzácném půvabu jarním mladší dívky druhé; jen jedno mi vyznati dopřej: Ač v oko více mi bil vzrostlejší dívčiny půbavpůvab, přec hned srdce moje pro mladší živěji tlouklo. Celkem představení jsem as odbyl dosti nejapně, leč kdy Pavlinka potom, děva starší, zač’la německy a k ní: „Česky jenom, neb Čech to nade mne litější,“ přítel v úsměvu řek’, rozvázala též se mi ústa: „Jak mne těší, v kraji tom tak sličné Češky nalézti!“ Avšak Pavla čilá ve smíchu popírala bujném: „Ó nikoliv, pane můj! Váš přítel horlivě arci touží zčeštiti nás, trochu češtiny též jsme pochytly prosté, z úst lidu jen; však Němkyně zůstanem’ obě, germánská jest již naše krev, řeč matky a duch náš, tak jsme vyrostly celé na zdejší půdě německé“německé.“ „Vskutku ryzí,“ zavolal jsem já, „tuto půda německá! Vlastislav hlaholí germánsky a Skalka i Teplá, Košťál onde šedý germánské zvěsti vypráví a jmena všechna kolem jsou hlasní svědci němectví! Ó, by povídati moh’ ten každý kámen a stezník, což by vyprávěl vám o zlobách minulosti nedávné, jež ten zněmčily dol, jak před tím urvaly Slávě 111 vlasť onu nesmírnou nad Sálou, k Odře a Baltu povraždivše celé mnohočetné národy slávské!“ „Tak, hochu! Dík za pomoc!“ vece druh. „Teď potřeme bohdá pych Thusneldy naší, s níž od roku boj vedu perný. Aj, Thusnelda, jejíž v dole Sázavy stála kolébka, v němžto její roditel, ryze české jméno mající, léta pobyl dlouhá. – Ó žel, že po kraji českém Germánek takových doposud bez počtu nacházíš!“ Žertem takto polou, z pola vážně se jitřila půtka, až ji ukončil mrak, jenž oblohu náhle pozastřel. Dívčiny rychle domů před blízkým chvátaly deštěm a s nimi já i Hynek; byl zámek velmi blizoučko, již za chvilku malou prchající vítala Skalka. Pod kulatou tu věží, na skalisku chmurně trčící, zbytkem rozkotané, starodávné tvrzky rytířské, k srázu se těsně tulí dům panský stavby novější, prostě jen ozdobený – ředitel v něm statku obývá. Ochranných domu vrat jsme v pospěchu právě dostihli, když lupením sadu již zachřestily krůpěje těžké. Na dvůr z chodby malé pan Čacký právě vyhlédal, sličných dívek otec; tam krátká odbyta ihned formule představení. Byl bodrý pán to a vlídný, nakloněný k žertům. Když hodlal přítel uvésti v písařský mne pokoj, sám ve své zval mě obydlí, a hned v komnatu ved’ hostinskou v patře hořejším, kdež choť pyšnější obřadně uvítala hosta. Na stůl, rychle krytý, zákusky tu dívky přinesly, s lahví šťávy libé, již čacká réva vydává v Žernosekách blízkých, svým vínem dávno slynoucích. 112 Nejprve, jak bývá, povolání skytlo společné látku našim hovorům; stav setby a žatva budoucí, ovčín, stáje a chlév, rybníků výnos i zahrad, trud s čeledí a lidem, rozličná v úřadu svízel podnět rozmanitý sdílnosti podávaly družné, až pak šíře zapřed’ pan Čacký rozmluvy pásmo. Duch vzdělaný z jeho slov se jevil, zvlášť krásy milovný, známosť knih nemalá, v umění též obliba vroucí. V zápalu před hostem hojnými se obrazy pyšnil, jež skupením vkusným stěny komnaty krášlily vůkolvůkol. Pak na proudy maní politické zábava přešla, a znova dotk’ se hovor vlastenských zásad a cílů. Pochvaloval domu pán sice věrnou k otčině lásku, leč ryze českých snah jemnými se ostny dotýkal, Hynkovu horkou krev k boji leckdy vyzývaje žertem. Avšak ve svoji řeč blahovolně i češtinu míchal, ač jeho družka hrdá s nelibostí nesla to zřejmou. A když do sporu pak sama hodlala břitce zasáhnout, zved’ muž sklenku plnou, rozmarně ukončuje půtku: „Aj, k veselí tuto nás číš vína jarého pozývá, s oblohy host nám spad’ z nenadání k zábavě družné – nač tu chvíli milou v šarvátce utráceti marné?! V noc kdyby vedla se dál, přec každý zůstane při svém. Já sic víry nemám, že zdar té vzejde myšlence, jíž tak mocně planou vaše bujné skráně mladistvé, leckdy také žertem proti Hynkovi chápu se dřevce, avšak nechci mu brát onu víru, ni vám, pane Živso! Jeť temeniště její v ideálním povzletu krásném, jenž tak pěkně sluší době mládí, krášle i starce – nuž, toto světlo nebes hruď lidskou stále zahřívej!“ 113 Ve shodu přátelskou tré zvučně zacinkalo číší. Venku zatím hrozivá za krátko se přehnala mračna, kraj zakalivše smavý jen spěšně lijáku přeháňkou. Oknem slunce paprsk zas v komnatu vábně zasvítil, v mladších touhu budil po svíží prostoře volné. S dívkami nás prozatím pan Čacký vlídně propustil, by k věži nás vetché na skalky vrcholku dovedly. Ke straně zámku malá tam příkře se výšina chýlí, avšak dále za ním zponenáhla se k úvalu níží; po svahu zřízen sad; v něm cestka nejedna se kroutí, jíž k věži dávnověké na vrchol vystoupiti možno. Krůpěje hojně dosud zelení prosvítaly čerstvou a hle! i stezky sadu, zmyty deštěm, leskly se divně zábleskem těkavým jak hvězdkami žárně rudými: teď tu a tamhle opět se v písku zajiskřilo vlhkém, někdy sterým zasršel světlem na slunka paprscích, jak vídáme zimou démantky se po sněhu míhat. Bylť písek navezen z blízkého ložiska granátů, jež v kraji tomto chová ve štědrém otčina klíně; z písku se větší druh vypláchne a pečlivě brousí, avšak hojně potom zůstává ještě zrnéček drobných v náplavu tom, nevhodných práci brusičské – tyť vláhou omyté v cestičky se jiskřily písku. Kraj též smál se celý rozkošně po koupeli jarní: čerstvá níže zeleň souvislých zářila zahrad, z nich zlatě osloněné prohlédaly domky a mlýny; dál, zelenou listím, hlavu týčila hůra Sutomská, Košťálov zase tam své vážné trosky vypínal, – jak diadém skvostný v jase slunka mu blýskaly na lbi. 114 Od něho přes dolinu pjal skvostný v obloze půlkruh až na protější vrch duhy oblouk sedmibarevný, jak by tam otvořená se vzpínala nad nimi brána, jíž v pozadí se jevil nad modrou nížiny dálkou stín Hazmburka šerý v divovábném obrysu lehkém. Osvěžený prškou vzduch šířil ňadra lahodný, silná vůně sadů rozkošně opájela smysly, ten svit slunce vlahý a všechna ta krása okolní s vínem prv požitým ducha slastným jímaly kouzlem: Svět se mi tehdy jevil v nejkrasším rouchu pohádky, kraj ten zářemi hrál, jak ve snu je vídati pouze: sílily tento přelud samy lesklé v cestě granátky. S Hynkem Pavla čilá po stezkách pílila napřed, tu hned, hned zase tam jich družný smích se ozýval; jak dítek dvé nezvedených se škádlili stále. Já s mladší, Marií, opodál jsem volněji kráčel, mlčky po delší čas; neb spoutal všecky myšlenky krásy okolní čar, k tomu blízké půvaby dívčí: Postava jedné z nich ztepilá čile hrála přede mnou v rouchu barev světlých, velkému podobna motýlu; a smích, hlas veselý zněl z úst jí zvonky zlatými; se mnou krok co druhá zachovávala, v ostychu nížíc tvář tiše usměvavou, již červeň krášlila svíží, z pod řasy hedvábné zříc se strany na mne pokradmu, s růží sobě hrajíc, již v ňadra si zatkla pučící – – Ó jsou chvíle blahé, jež skýtá v rozkoši divné jednou pouze život, jež nikdy se více nevrátí v stejné kráse plné; jen v paměti navždy se chrání, a když na hlavy nám sněhy zimné sechvěje stáří, ještě tu vůně jejich nám pozdravy máje vracívá. – 115 Chvíle taká pod Skalky věží rozkvetla mi tehdáž a v mé srdce mladé nenadále zavítala láska.“ Krátkým odmlčením v upomínky se Živsa pohroužil, vlhkým utkvěv okem na družce, pamětnici dob těch, jíž v řase teď sklopené též slastná zářila vláha – snad že v okamžiku tom v choti věrné líci povadlém zřel zase čerstvý nach rozkošné tváře panenské, jež tam pod Skalkou kdysi srdce zanítila mládci. Pak dál vypravoval: „Když shůry se ozvala hádka, jíž zase Hynku na příč své hájila Pavla němectví, já, mlčení přerušiv, průvodkyně své se otázal: „Stejný váš-li je soud, upřímně mi, slečno, povězte? Sestře-li ve sporu tom dáváte za pravdu a právo?“ Dívka mi odvětila, vzhlédnuvši ostýchavě ke mně: „Žertem sestra jenom klade věčný Hynkovi odpor. Víť ona dobře také, českého že původu rod náš: bylť z Prahy matčin otec, Češi pouzí otcovi předci. Záhy opustil sic kraj rodný, stav se sirotkem, pak v okolí změněném zvuky české málo zasléchal; však jazykem rodným přece v rozmluvě bez vady vládne, prostou arci řečí. Leč matka neráda i těžce česky mluví, neb z dětských let vychována německy měšťanskou rodinou, v Praze od věku sídlo mající. Nám v řeči té rovněž vychování veskrze dáno, dítka německé již na kolébce uspávaly písně, první ze rtů jejich zaznívalo slůvko německé, týmž hlaholem první modlitba se k obloze nesla, jím pokojík dívčí, jím znívala jizba domácí, tím jazykem první vědomosti otevřena brána a z jeho básníků duše dívek ukájela žízeň po zdroji dobra i krás – – Nuž, divno-li, srdce že váhá 116 v nevděku zapřít řeč, s níž z dětství snoubeno všecko, co mně milé a drahé, co vznáší nitro a šlechtí?!“ „Chápu to, slečno milá,“ já přiznal v odvětu vroucím. „Avšak nutno v oběť vše to národu svému přinésti. On k vám, ku dceři své, má starší právo, světější, než sám váš roditel, vaše matka i sestry a bratři. On kdys témě hrdé mezi národy volně vypínal, až pak v bídy propasť jej sklátila sudby nepřízeň, záhubě zdál se vydán, vlastní jej opouštěly dítky; leč hubičům navzdor zas týčí skráně pokleslé a své dítky volá zas všecky, by podporu skytly – aj, zdali dítko jaké, když poznalo otce chudého, může se vymlouvat, v cizotách že ztrávilo dětství, vrah že mu z útlé již duše vyrval příznaky rodné, smí-li zas otce zapřít, dál sloužiti rabsky cizincům?! Zdaž setřásti nemá spíš veškery cetky cizácké, chvátati v rodnou chýš, kam přírody hlas ho pobádá?! Vás krve české vrah již ve své spáry uchvátil – nuž nestydno-li vám, jemu volnou zůstati žertvou? Vy jste jazyk rodný jen v útlaku poznala mrzkém, však miliony vašich jím z dávna promlouvaly předků, on kdys touto zemí hlaholil sám s konce do konce, s těchto hradů zníval, jež truchlí v rozvalu vůkol, s trůnů pyšně zvučel, jím hřímala vojska přeslavná, před věky již vzdělanosti květem rozkošně se pyšnil... Ač je ponížen teď, z kob panské pýchy vyhoštěn, ač bezmála jenom z chat nízkých již se ozývá a kruh pouze malý vzdělaných jej nadšeně pěstí, přec již dosti plodův neskrovné hodnoty dává, slouží zápolu věd, své má též pěvce lahodné. Sok jeho arci boháč, s nímž v závod jíti nemůže; než kdyby žebrák byl, nejchudší na světě šírém, 117 národa mého jazyk, tím spíše by kázalo srdce vší mu silou přispět, by v brzku jiným se vyrovnal. Ó, k němu přilněte jen, pak dá vám poznati krásy, jichžto cizí neskytne jazyk, nechť valně bohatší. K národu vraťte se již, poznáte, že lásky je hodným, víc všeho drah bude vám. Onť hojnou náhradu skytne, za vše, co služba cizí vám dávala krásy a dobra. – A rcete, sám-li není ten zápal k národu čistý z nejsladších pocitů, jež krášlí srdce a šlechtí?“ S vážným řekla zorem: „Můj duch již často se chýlil k té blahověsti nové, již druh váš horlivě hlásal, a když káže ji teď ret váš výmluvněji ještě, cítím, srdce celé že k ní se nadobro přidává. Však povězte, co můž’ v tom zápase síly nerovné, jenž ramenou mužných, bohatýrské odvahy žádá, dívka slabá, v tom koutě hluchém, jenž dávno poklesnul v žertvu cizím, sama předků řeč jen málo znající?“ „Vůle stačí,“ já nadšeně řek’, „ta všechno přemůže! A v boji těžkém nám třeba něžné podpory ženské, jež by rukou jemnou znoj stírala únavy s lící a vroucím pohledem nám čerstvé vlévala síly. Muž vede za vlasť boj, žena krb jí laskavě chrání – v souzvuku tom lepší nám vykvete národa příští. Ó, již slibte, drahá, žeť této korouhvi posvátné od té chvíle celou chcete sloužiti věrně bytostí!“ K ní má vznesla se dlaň, zraky utkvěly v líci milostném. Tváře zaplály její, ruch vzedmul ňadra panenská a v ruce mé vztažené dlaň náhle se zachvěla hebká, zrak ponořil se vlahý v mou líc, v oko nadšeně žárné a dvé tehdy duší v tom pohledu sešlo se navždy... 118 V tom hlas Pavly čilé, jež s Hynkem dospěla cíle, slastný styk přerušil. K nim volně my stoupali výše, věž kde sivá, kulatá zubaté povznášela témě. Jarní slunce zatím ve skvoucí kráse zapadlo, odleskem nachovým Hazmburku se zarděla výspa nad rovinou dálnou, v moře stínů již se halící; stín jeho dvouvěžatý jak zrudlý útvar oblačný krásně a divně planul, báječné sídlo z rubínů. Blízké výšiny též v růžné se odívaly páry, sem tam v barvu fial, postupně hnědly a bledly, soumraku křídlo šeré se zvolna ukládalo v úval a v tom z houště keřů pod strání níže kvetoucích v božský tryskla večer nenadále slavíkova píseň: perlami těchto zvuků ve stesku a slasti a touze rázem všechno vypěl, vše, co tehdáž v útrobě vlálo ztichlým bezděky nám, co zmítalo sladce mi srdcem, když jsem bezděky jal znova v útaji ručku milostnou, jež v ruce prodlela mé – v jich záchvěvu srdce se třásla... Od té chvíle blahé já častěji koňmo i pěšky k úvalu pod Sutomí toužebnou cestu konával, a když listy suché oprchávaly podzimu větrem, šťastné lásce mojí nejkrásněji zářila vesna, jižto tichá rodičů mé dívky provázela přízeň. Na štědrý mne večer k sobě Čacký laskavě pozval. Jasný slunce paprsk, hraje po sněhu pěkně umrzlém, k pouti pěší mne pobíd’, jíž byl jsem vezdy milovník. A věru rozkošné bylo tehdáž mé putování, ač severák ostrý uši, líc mou štiplavě žíhal: 119 vždyť žár lásky planul v mém nitru a srdce zahříval a krok můj myšlénky jaré předbíhaly plesně, jak v sněhu jiskry kolem jasnými hrajíce pablesky. A když v pouti konec s nebe velké vločky bělostné začly se hustě sypat, mně zdálo se, jak by to s oblak na hlavu slétala mou laškovných hejna motýlů. Však za to podvečerem dostihnuv Skalky konečně, smíchu tržil jsem dost, maje do směsi červenomodré zbarveny líce mrazem, jíním ostříbřeny vousy, vločkami bílý šat, podoben sněžnému panáku. Ovšem záhy čilost zkřehlým se navrátila údům v komnatě útulné, kde v kamnech praskalo vábně, a v mé dívky milé výmluvném pohledu vroucím, s níž jsem v brzku našel k důvěrné rozmluvě koutek. S díky tichými po té můj skrovný vítala dárek, v pěkné vazbě nové zábavnou přílohu „Věnce“, v nížto „Mařence drahé“ jsem napsal na kraji listu. Neb věru zázračnou učitelkou jí byla láska: se rtů již naše řeč jí splývala volně a rychle, přízvuk trošku cizí jen zvláštní pro mne dodával kouzlo jejím hovorům; knihy české čítala pěkně; jakž takž česky také mé vroucí splácela lístky. Když k zákusce potom kvas dospěl štědrovečerní, pan Čacký z večeřadla chodem vytratil se tajemným a hned zvonce hlahol z vedlejší komnaty zazněl. V úprku po hlase tom dvé pádilo plesně hošíků, dívek bratři malí; veselá též chvátala Pavla v smíchu, potlesku rukou; ostatní volněji posléz. Pod zeleným smrčkem, zářícím v okrase hojné, na stole, po stolicích kol pestré vábily dárky. 120 První arci zřetel k sobě poutaly dárky maličkých, knížky a hračky mnohé, dvoje posléz předměty divné, jež hoši obraceli, v nesnázích, co s nimi vlastně, až za smíchu druhých rozluštěna záhada perná: byl to župánků pár, k tomu pěkné čapky domácí, kvítkované, pestré, se střapcem po straně dlouhým. Mělť veselý jich otec též nápady někdy bizarní a v smích dal se nyní, slzy až po tváři mu tekly, když podobičky malé, skoro stejné výšky a tváře, oblečené spatřil v té úpravě vážně šosácké, k jich pohybům rtuťovým dvojnásob směšně slušící. Dar tu i pro mne ležel: zápisník vazby překrásné a v něm, práce lepé, ozdobná do knihy vložka, v níž z Kollára se lesk’, vetkán perličkami nápis: „Ne z mutného oka, z ruky pilné naděje kvitne.“ Z pohledu dívky drahé jsem poznal, čí je to práce; vroucí díky moje přijala v růměnci radostném. Leč s omluvou ředitel žertovnou ke mně přistoupil: „Hodným zvlášť jste nebyl, že přál Vám skoupě Ježíšek.“ „Ó, mně to dražší dar,“ na to já, „nad poklady králů, již pro tu ručku milou, jež tak ho vykrášlila pilně,“ a vhodné použil jsem dychtivě příležitosti, vážně a vroucně dodav: „Však štěstí by mně vykvetlo největší, kdyby mou byla též ona ručka milostná.“ Všichni utichli kolem, tou vážnou dotknuti chvílí. Zvážněl též ředitel. Leč matku obemkla Mařenka a tvář rozžhavenou jí k ňadrům schýlila cudně. 121 „Nejsme slepí ni hluší,“ pan Čacký vážně promlouval, „poznal jsem brzy lásku obou, již napřed uvážil, jak mám odpovědět na přání, jež mi jevíte. Čestný muž jste, ryzí, bezpečný vám kyne úřad, postup ještě potom; nuž, pevné zřiďte si bydlo, já svou dcerku vaší rád péči a lásce odevzdám – dítě to dobré jest – kéž Bůh vám popřeje štěstí!“ Chvěl se mu hlas, zraky vlhly také, svou náruč otevřel. Objal jsem ho blažen, pak matku i Pavlu políbil, Hynka i hošky malé; lidi byl bych všecky zulíbal. Pak svou dívku teprv, jež v roh se uchýlila temný, tam jsem v pláči našel; bylť ovšem pláč to radosti. Pozdě nocí šum, smích a hovor se z komnaty ještě nesly tichým okolím, jež stříbřila záře měsíčná. Štíhlé sklenky kolem s kouřícím cinkaly punčem, vznášeny v rozmarném napořád přípitku i vážném, ze skořepin, s olovem vánoční sváděny čáry a s dámou, dominem různé se střídaly žerty. Zvlášť pana Čackého smích, hlas tomu rozruchu vládl, škádlícího pořád hochy, punčem třeštivě bujné, jimž pro čepičku, župan vážné hodnosti udílel (šťasten, s dětmi vesel, sám dítětem odpola stal se), „pan rada“ s „assessorem“ však cti stavu nedbali valně, rejdili bez rozumu, dvěma šídlům háje podobni, až jen lítaly kol jich čapky a střapce župánků. Však též Pavla čilá s Hynkem se škádlili dosti, ač s družným šepotem k sobě někdy přikláněly tváře a k ní mnohdy onen jako blouznivě pohled upíral. 122 Neb Thusneldu Hynek již dávno ve Vlastu obrátil a přes půtky tuhé, doposud jež sváděli rádi, zjevná srdce jejich navzájem poutala přízeň; zdálo se, že stejný jako nám jim vykvete úděl; avšak sudba jiná veselé byla určena Pavle. Marně mi po svátcích své Čacký sáně nabízel k jízdě domů; já pouti pěší rozhodně si žádal. S Hynkem cesty mě kus veliký vyprovázely dívky. V Pavle rarach žertů brzy zahrál v rozmaru bujném a sněhu závěje kol jí vhodnou látku poskytly: ručky její bílou za chvíli upleskaly kouli a dřív, než se nadál, šíj’ Hynkovu rázně zasáhla. On bez rozpaku jí střelu stejnou v odvetu poslal, a hned boj se lítý rozpoutal ve sněhu cesty, až mimovolně i nás, moudřejší ve předu párek, vír jeho zachvátil. V běhu prudkém, v útěku, honbě sem tam v před i na zad čtvero svižných pádilo postav, smích zněl, křik veselý, sněhové hbitě lítaly koule, o hlavy, bedra soků se v nárazu rozprašujíce. Nedbaly dívky rukou okřehlých, nedbaly jíní, jež vlas rozčeřený jim lehkým krášlilo pudrem, tak že z dob rokoka připomínal účesy divné, kdežto na líci jejich, zářící ve blahu dětském, mráz, běh, rozjaření nach broskve vykouzlily vábný. Zejmena Pavla letem jak vážka se míhala semtam, všecka hoříc vzrušením veselým, ve smíchu radostném. – Ó jak mnohdy osud nejblažší chvilku vyčíhá, by střelu záhubnou nám zákeřnicky uchystal! Když jsem po hře naší, dost ještě Mařence pošeptav a s ní předlouhým pak rozloučiv se polibkem, Pavlinu dlaň stisknul, jí v rozchodu v očka popatřil, 123 zdaž bylo možno tušit, již nikdy že více neuzřím zrak ten věčně smavý, hostící hejno rarášků? Bujný ve sněhu rej hrob časný Pavle uchystal. Již den po hře naší rozpálena v lůžko ulehla. Nevstala víc; smrt líbeznou tuto růži utrhla. Již jen v rakvi bledou jsem spatřil mrtvolu, krásnou, křížem ručky tuhé, jež hrávaly dětsky čilostí, zavřena víčka očí, veselím jež zářily stále – pouze na líci bledém, kol rtů cos ještě uvázlo, jak pel, stín kmitavý prchlého smíchu motýla“motýla.“ – Vypravěč na chvíli utich’, hlavu do dlaně chýle; choť jeho truchlivě též rosy krůpěj stírala s líce, jež jí sprchla s očí v upomínce na sestru nebožku. „Takto dušička milá do hvězdné říše ulétla,“ statkář pokračoval v upomínce na příběhy mládí, „a s ní, zdálo se, též půl Hynkovy mysli uprchlo. Kam jeho děl se oheň, kam rozmar bujně kypící? Zhas’ v oku lesk bujarý, smích zřídka mu na rty zabloudil a smích byl to divý, spíš úsměv trpce bolestný, truchlé zádumy stín blednoucí líce opřádal – jedva že poznal jsem švarného druhdy jonáka, když zas prvně potom na Skalku mě láska přivedla. Však mé touze také v příč závadu kladla nejednu sudba nepříchylná. Rok dlouhý ještě se vláčel, než kraj tento milý mně vhodné bydlo uchystal, než Velemínský dvůr mně skytnul, správci mladému, skromné hnízdo teplé pro věrnou družku životní. 124 Štědrý byl zase den, s novinou když touto radostnou jsem na saních zvonivých ke Skalce za soumraku vichřil. Však přec tento večer nás chmůra opřádala teskná tísníc všecku radost; v upomínkách stále se míhal stín té tváře milé, jež v rodném scházela kroužku – rok tomu, ještě čilá tu v zábavě postava hrála, s kouzlem vesny jarým, laškovná svítila očka, ještě tu smích veselý zazníval dívčiny krásné – a dnes prázdno je tam, kde stávalo Pavlino křeslo Hynkovi po pravici, v sen chmurný jenž se tu hrouží. Mně však lásky blahem přece hruď prochvívala blízkost té, jež záhy mojí měla státi se na věky družkou; dlaň moje našla její, zrak do zraku slastně se hroužil a slovo mé šepotem jí líčilo dvůr Velemínský, skromný správce domek, příjemnou vedle zahrádku, brdskou vísku tichou ve hvozdném věnci pahorků, tam kde pozemský ráj nám pokvete v lásce a míru. Čacký s chlapci zatím rozličné skládal obrázky z kostek pestrobokých, jež v lesklém cetkami pouzdru z dárků rozmanitých dnes přední obliby došly. Choť jeho rovně tichou měla účast v zábavě dítek. Až kdy ke hříčkám svým hlavy ospale chýlili chlapci, tuť ředitel s dotazem: „Čas v ložnici jít?“ se obrátil k Hynkovi, jenž tu seděl něm, v zasmušilosti netečné. „Či snad na mši Sutom vás láká ještě, na jitřní?“ – V odvět jedva Hynek cos neslyšitelně zamumlal. Leč zaň rozjařená v ruce rychle zatleskla Mařenka: „Ó všici půjdeme tam. Toť krásná pouť bude noční!“ Avšak matka její rozhodně prohlásila odpor a s ní v souhlase choť, jen v žertu že Hynka se tázal – 125 „Kdož by do výše nocí se drápal po sněhu mrazném v kostela chlad ledový – jen pomni na Pavlu chudinku! – K ránu necháme tu pouť; teď v teplé půjdeme lůžko!“ Hned noci dobré přál můj soudruh a jizbu opustil. Jáť ovšem s milenou dívkou trochu déle se loučil, a když v chodbu vyšed, bych vzhůru do ložnice bral se, ještě zamířil jsem na zastávku do Hynkovy jizby, vrátný zprávu mi dal, že přítel zámek opustil, na mši zašel jitřní as v kostel jistě Sutomský. Tuť v duši rozjařenou nezdolná touha mi padla, též se projíti nocí překrásnou v prostoru volném, šťastný skončiti den posvátným Betlemu kouzlem. Nikdy v paměti mé nezanikne ta cesta čarovná! Noc byla jasná tak, že všechno se kreslilo zřejmě vůkol po krajině: stromoví, postříbřeno jíním; štíty domův a chatek, jichž stíny se temněly přesně na sněhu zářícím; v led ztuhlá prouha potůčka; rozbořená hradu věž; též obrysy výšin okolních velkolepé, blíž, dál až k výspě Zajícova temné – bílé všechno kolem, v cudné jak říze nevěsty, perlami krumplované, odlesky to záře měsíční. Nad labutí krásou té vnadné kotliny horské vzpínala šírý kruh tmavomodrá klenba nebeská, hvězd rojením hustým v démantném lesku planoucí. Též dole v úvalu kol kmitavá se blyštila světla, okna to zářící sváteční ještě radostí. A z domkův tu a tam se hřížily postavy temné; v hloučcích, jednotlivé jako pásmem vzhůru se táhly tam, kde Sutomský chrám, nad vískou výše ležící 126 shlížel do krajiny, světlými pozývaje okny a hlaholem slavným zvonu svého ty chodce pobožné. Ohléd’ jsem se na zad. Tam rovněž svítila ještě okna milenky mojí jak dvojná zornice jasná zámku, šerého jinak, ve spánek pohrobeného. Tam v komnatce tiché bdí ještě milenka a ke mně jistě letí tužbou, jak vzdech můj k ní tu zalétá. Šel jsem dál opojen svou láskou, půlnoci zimní krásou neskonalou, jež v nádheře plála podivně jiskrami démantů ve stříbře a v úbělu čistém a zvonu jasný hlas s hudbou v mém nitru tajemnou božskou harmonií se slíval v hymny radostné. Když pak nad Sutomí jsem dostoup’ kostela vísky, ačkoli nezněly tam pastýřské písně ty české, jež tak rád jako hoch jsem v rodné vesnici slýchal, přec v mém nitru i tam vánoční nálada svitla září dětsky blahou jak divná hvězda Betlemská; mněl jsem, s hůry že kůr andělský plesně mi hlásá štěstí navždy a mír ve věrné náruči lásky a rty maní k nebesům převroucí šeptaly díky. Leč jako stín v mé útroby zář se vplížila náhle představa sudby kruté, jež přítele mého zasáhla, a zraky mé po chrámu kolem vyhledávaly Hynka; však nespatřily jej; ni když pak ukončena jitřní, soudruha neshléd’ jsem v davu vyšlém z kostela, kůru. Avšak tíže a tíž’ na srdce doléhala soustrast s neštěstím druhovým, myšlenka na dívčinu sličnou, na zraky rozkošné, z nichž plála mu hvězda milosti, než z nenadání tak v zem černou navždy zapadla... 127 Bezděky od kostela krok můj po stráni zamířil tam, kde samotno podál pole mrtvých v ohradě nízké dřímalo zasmušile v té noční nádheře zimní. V něm bylo jasně vidět rovy prosté, hustě zaváté, jak vlny úbělové, řady křížů v okrase jíní, v úponkách ledových, jiskřících v záři měsíční. Nad mohylou jednou smutnící anděl ukláněl světlý křídla mramor; k jeho krásné líci bělostné cypříš zasněžená své témě přitoulela dumné. Avšak vedle jinou jsem spatřil postavu temnou; stála tu bez pohybu, ztrnulá, skráň do dlaně chýlíc; zdvihla ji náhle nyní – já poznal přítele Hynka. V mrtvých sídlo vešed, já k soudruhu mlčky přistoupil, stisk’ jeho dlaň studenou, s ním postál u hrobu dumně, nechtě slovem porušit posvátnou chvíli bolesti. Leč kdy posléze Hynek sám v povzdechu: „Pojďme!“ zašeptal a když pospolu pak jsme z truchlé ohrady vyšli, tu jsem průchodu přál řeči na rty se mocně deroucí: „Šťastný špatně umí nešťastným útěchu dávat, však přece upřímnou radu soudruha vlídně vyslechneš. Proč neustále jenom znovu palnou jitřiti ránu? Spíše zapomnít hleď, tlum těžké útrapy nitra, jež dřív, později čas, běh přírody jistě vyléčí. Po ztraceném nic platno není jen teskniti věčně, v žalných tlíti dumách a svým jen žíti bolestem. Živ jsi pro bratry také; máš na světě, v okruhu rodném úkoly ještě mnohé, důstojné cíle životní.“ 128 Druh můj odpověděl: „Ó nemni, že zoufale hroužím zrak svůj v ránu ňader, že trýzní stále krvácí. Vím, ach, nikdy že víc té krásné hvězdy nenajdu, jež mi plnou vysvitla cenou, když navždy zapadla, nikdy její milená v mém srdci nezajde památka; s trpkým však želením i slastný cit mně přináší: postava stále její, nadzemskou prodchnuta září, zrak mi blaží vnitřní, v čistějším půvabu ještě, a v mých často dumách rozkošný laškuje úsměv tváří roztomilých, jak světlý ráje motýlek. Víš, jak skepse dravá v duše hloub mi pohřížila drápy, však teď duch se kochá v nadzemských zákmitu říší; ať je to pouhý sen, Fata Morgana touhy šalebné, útěchu tam nalezám, oddávám mystiky kouzlu blouznivě nitro celé; ve slastném záchvěvu cítím blízkost družky milé a slýchám šepty lahodné. Pustý pro mne je svět; však s ní v mé útrobě zůstal mých ideálů jas. Ba, příteli, věř mi, že toužím v boj krvavý za ně jít, tam smrt podstoupiti práhnu, jež děsu pro mě nemá, spíš vábíc v lůno tajemné –“ K obloze záře plné svůj toužný pohled obrátil; mlčky potom ke Skalce tiché jsme kráčeli dále. Když nato sličný máj znovu v bílá oblaka květná rozkošnou přioděl, bohatou sady kotlinu horskou, tehdy Sutomský chrám šťastného mě státi uhlídal vedle nevěsty milé, jež vzácnou zářila krásou v bílém rouše celá, v rudolesklém šperku granátů. A kněz, Čech věrný, slova česká v obřady vetkal – prvně tu po staletích snad v útrobě chrámku starého zazněla poznovu řeč, jíž kraj ten dřív se ozýval. 129 Pak Velemínský dvůr novomanžely vlídně uvítal, rok nám klidně plynul ve štěstí, lásce i práci, až v tu selanku tichou ony jarní bouře zalehly, v nichž volnosti dechem na krátko Evrópa okřála. A když vojska mocí svatodušní potlačen odpor, tu kdys pod večerem zaťukal host na dvéře pozdní a v mou jizbu vešel muž v šírém plášti zakuklen, tvář maje zastřenu též límcem ve stínu klobouku. Sňal jej, z temna vlasův obvazku zasvitnulo plátno; nad límcem shrnutým jsem poznal – Hynkovy líce. On však na rty vložil prst rychle a dvéře uzamknul. Pak nám žasnoucím své příběhy šeptmo vylíčil: jak na počátku ruchu hned klidnou Skalku opustiv, do Prahy pospíšil, ponořil se do víru jarého, ve zbrani vojsku čelil, až krátký utlumen odboj. „Lehce jenom hlavu mou neškodná koule zasáhla; zdráv jsem ještě, silen,“ své skončil vypravování, „a když vlasti naší již prospěti rámě nemůže, jinde ho dílo čeká ve prospěch Slávie velké. V Tatrách onde sirých, v jihu na břehu Sávy a Drávy bratři tasí svůj meč, by sklátili jařmo potupné, jímžto Maďar zpupný jim svírá od věku šíje; sám svobody chtěje mít, kuje rabská pouta jinému. Nuž poukryj mě na čas, než vhodnou cestu si najdu, bych smečkám pochopů tam k Váhu či Sávě uniknul.“ Já mu nadarmo hleděl smělobujný zviklati záměr; zůstal pevně na něm. Již za dnů málo se vybral, chráněn přestrojením, na krušnou z otčiny cestu. Hvozdem kus daleký jsem soudruha ještě provázel, s ním ve smutku, slzách a zlé se předtuše loučil. 130 Dlouho po té žádná o prchlém zpráva nedošla, až nenadálá zvěst mým srdcem prudce zatřásla: Pad’ v boji u Březové ve skrovném vojsku slovenském, za svobodu bratří svoji krev lil – tekla nadarmo! Neznámý si našel hrob na svahu Tatry velebné. A mně na mysli druhý hned hrob vytanul: v dole krásném pod Sutomí, slova Hynkova též v noci tehdy památné – Dostih’ cíle tužeb – nad mroucím jistě nachýlil obraz Pavly drahé líc vábnou v úsměvu rajském... Leč kam bezděčná upomínka mě volně zanesla v dávné chvíle blahé, však též i v příběhy žalné, k té poutní veselé slavnosti se málo hodící!“ „Vskutku to krásný los,“ vece Václav, „takto zemříti za snahu posvátnou, v duši zář ideálu drahého. Což dát více život můž’ nad skon tento velebný? Nic, leda trud všední, oklamání, rozčarování –“ Jemně namítal otec: „Soud rychlý mládeže burné! Zemřel krásně Hynek; leč krev jeho tekla nadarmo. Snad moh’ žíti dosud; čas byl by žalosti vyléčil, prácí ještě tichou moh’ platně prospívati vlasti. Štěstí všecko není v jarošumné číši mladosti; slastí dosti chová, vznešené i krásy duševní stáří ještě pohár, nechť prchla mu síla opojná, nechť i zatrpklý dost; duch pod vlasy ještě šedými, až vystřízlivělý, ideál svůj může si chránit.“ „Tak dí arci rozum“ – na to Václav – „střízlivě moudrý; avšak čin veliký neklíčí z rozvahy chladné, 131 velkost, krása pravá jen v zápalu roste mladistvém, jenžto život vidinám jasným rád v žertvu podává. Krev, jež tak se roní, neprýští nikdy nadarmo, dříve či později zdar z ní národu, lidstvu vyrůstá. Zdaž vnuku po staletích smrt předka za pravdu a právo hruď plamenem božským k boji posvátnému nenítí? Národ stál by jinak, kdyby mládců Hynkovi rovných víc byl tehdy choval; však mládeži arci nynější špatně ta výtka sluší, dokavad též skutky jarými místo řečí sebe krásnějších pochlubit se nemůže.“ „Pravdy tu velká část,“ vmísil se do rozpravy JiskraJiskra. „Krev trochu bouřnější věru nám by prospěla dobře, aspoň jiskra do žil z té dávné výhně husitské – tak hle po nás zpupná ledačís noha troufale deptá. Ovšem, řeč tu planá nepomůže o předku hrdinském; však dá bůh, že i žár ke skutku se najde pravému, až doba rozhodná bude českou zkoušeti sílu.“ V tom pohybem náhlým pana Martina židle zavrzla, ku předu povznes’ dlaň, rtoma pohnul, témě povypjal, upřel do vzduchu zrak, jak sebrat chtěl by myšlenky; pak ruka klesla mu zas, v šos volně se hroužila dlouhý a z něho ohmatanou, vetchou tabatěrku vynesla, malbou ozdobené, podlouhlé víčko otevřev, šňupce kolem pánům s vážnými posuňky nabízel. „Tak, pane Martine, tak!“ chválil potutelně polesnýpolesný. „Vhod tabatěrka vaše v náš zápal střízlivě mísí moudré rozvahy klid, jenž zdroj má v rozhledu širším. Nuž, zanecháme raděj’ politických záležitostí – beztoho málo baví pleť krásnou – pravda-li, dámy?“ 132 Vskutku paničky zatím se v rozmluvu zabraly šeptem o krůtách, slepicích a drobné péči domácí, Jitku zatáhše také v kruh zábavy této poboční. Pouze Liduška řečem naslouchala dychtivě mužským zvlášť Václavovi lpěla na rtech vroucně mluvicích. Naproti zasmušile v ruku Bohdan líce ukláněl, z pod čela někdy pohled k ní chmurný vznášeje kradmo. Však teď tetka bledá dum přízi mu náhle protrhla, vstavši pobízela jej: „Čas, Bohdane, cestu nastoupit.“ Zvolna po příkladu tom též vstávala Marta s Liduškou. Jiskra je marně držel; v tom bezděky v okno pohlednuv, prsty radostně zalusk’: „Hle, pomocník v hod mi přichází, jenž as k prosbě mojí výmluvněji hosty nachýlí.“ Nikdo si nevšim’ dřív, jak zvolna potemněla jizba, až teď venku liják se blízký zřejmě ohlásil. Zřít bylo poplach tam, všeobecný útěk a rozvrat, prach zahalil vírem směs pestrou lidstva i krámků, třásly se žerdě stanův a plachty se rozduly větrem – v tom již na skle oken zachřestily krůpěje těžké... „Ach, bože, jak se nyní před temnem dostati nazpět?“ vzdychla si Výhoňová. Však Čenkova pán se nabídnul: „Aj, na kočáře našem jest pro čtyři prostoru dosti – přes Velemín pojedem’ – toť vskutku zajížďka nevelká –“ 133 „Já pak –“ Jiskra dodal – „též v hospodě pryčku opatřím, nehrubě panskou sic, však z nouze i Franta je dobrý. Leč prozatím v suchu příjemném dál družně poseďme, až se nebi zráčí zas vod svých průduchy zavřít.“ Pod myslivny krovem tak hosté ještě uvázli a znovu zábava dál měňavým je unášela proudem; dávno liják přestal, doposud však meškali tamto, neb mile rozjařený pán Čenkova stále prodléval a k tomu Jiskra šibal rozličné průtahy smýšlel. Soumrak již se klonil na ztichlé hvozdy okolní, když strana dam posléz odjezdu se rázně domohla. Pryčka neúhledná s Čenkovským stála kočárem před myslivny plotem; tam nastalo rozsazování. Výhoňová s Martou děkujíce zamítaly místo v lůně kočáru krytém a hned si na pryčku vylezly. Aspoň Lidku tudíž Čenkovské přibralo panstvo, ježto nyní teprvé se z náruče vyrvala Jitce a přijmout onu čest se chvíli zdráhala marně. Ještě tu před povozy dvé mladších zbývalo pánů; v rozpaku stáli jakéms, ku pryčce, kalesce hledíce, Bohdana Živsa mladý až pak do kočáru pobídnulpobídnul. Avšak Výhoňové v tom s pryčky se ozvala důtka: „Bohdane, sem před nás! U kočího tu dosti je místa. Chceš do kočáru vlézt, panu doktoru zůstavě kozlík?!“ Bohdan, takto nucen ke kočímu na pryčku vylézti, zvolna to dosti činil; vhod skrýval tváře mu soumrak, nevlídné jako noc. Do kočáru naposledy Václav naproti otci used’, maje farní po straně vílu. 134 Ještě rukou stiskem pak se všemi Jiskra se loučil, práskli bičem kočové, koně ve cval hlasně pobídli, ve zvuky podkov, kol, se vmísily pozdravy slední a dvé již povozů rozmoklou sjíždělo cestou, jež v oklikách volných se s Hůry do úvalu táhla. V soumraku již hustém stromy háje se černaly vůkol; obloha, jasná teď, za to hvězdami zářila krásně. 135 IV. IV.
Tich na počátku seděl čtverlístek v lůně kočáru, kdež pana Živsu a choť stín šíré boudy zakrýval; mladší naproti pár za to jasnila záře měsíce, jenž jako líc unylá, přibledlá, shůry pohlížel, stříbře hořejší lem šedobílé oblaku prouhy, pod ním roztažené, své obrysy stále měnící: teď jako roztrhaná válečné zástavy příze, třásní rozmanitou v povětří dlouze vlající; teď jako dýmu chochol nesmírný, v dál se valící; jak vlny mořské zas, jak sněžné vršky a rokle; zas jako čupřiny hlav, jak vzdušné postavy divné, valné hřívy koní, kruhy štítů, přílby a pláště – útvary rozmanité, jež tkává příze oblačná k zábavě snílku milé, když z hebkých trávy koberců, vzdálen víru žití, hled vzhůru do modra vysílá. Rozkošná byla noc, jak bývá na sklonu vesny, teplá, jemně vlahá; květy z úkrytu houštiny temné, osvěžené deštěm, silnou rozesílaly vůni a svit Luny konal se stínem zázraky krásy: stříbrem skvěl se pažit, mnohotvárné stonky a lístky, jasny, zřetelny celé, v něm skvosty drahými se leskly, les pak v obrubu jim tkal vzácné po straně krajky, [136] stíny to překrásné nesčetných větvic a listů, a v jeho nitru hlubokém, v té černé chmůře tajemné místy se míhal kmen jako sloup ze stříbra ryzího neb lupenů hlouček jako lesklá hrstka penízků, an skulinou větví k nim pablesk shůry zalétal. A kde se mýtiny pláň široká prostírala volně, vřes neb tráva na ní v té záplavě záře bělostné zdály se proměněny v niv zimních povlaky sněžné. Leč ve chvíli prvé čtverlístek v lůně kočáru půvabné tyto výjevy kol nevšímavě míjel: Živsa otec v upomínkách dál do mladosti zalétal; choť zas bázlivě jen k němu tiskla se v úkrytu boudy – svah sice volný byl, však přec té jízdy se bála; syn pak v jednu jenom, nejbližší krásu se hroužil – byl to Lidušky profil, v kouzelném stříbru měsíce vzdušným elfa rysům v líbezném půvabu rovný. Až kdy shůry kočár sjel v rovnou přes pole cestu, volně si oddychujíc, máť Živsova v obdivu řekla: „Dnes věru krásná noc!“ „Překrásná,“ manžel opáčil. „Jedna z oněch, jež hlasně učí, co slasti nebeské v zemské hroudě naší duch lidský může nalézti. Ještě i srdce staré v tom půvabu divně okřívá, neřku-li ňadra mladá; jak možno, by v rozkoši čisté všecka netála bytost z ní veškery stíny neprchly, kdy všude krásy tolik, vše slastně o lásce promlouvá?“ Zdálo se, hrot z jeho slov že k Václavu jemně namířen; avšak tento celou teď meškal jinde bytostí: 137 Bylť maně dlaň položil na pružnou látku sedátka, kam dřív náhoda též sousedčinu ručku zavedla; okraje těchto rukou navzájem dotkly se lehce, dívka neodsula svou, jeho dlaň též zůstala vedle. Bez pohybu dlely tak, jak mocným opjaty kouzlem, jedna druhé dotykem přiblíženy jedva citelným, avšak v srdci samém přece Václav žárně ho cítil. Starší pokračoval v řeči své, k manželce obrácen: „Máš-li na mysli také onu krásnou chvíli večerní tam pod zříceninou na Skalce za vesny čarovné, kdy slavičí k tomu zpěv nám šťastná srdce opájel –?“ A v tom, jakby oné chtěla noc ta se úplně rovnat, z parku při zámku malém, jejž cestou míjeli právě, kouzelným rokotem filomélina zazněla píseň, že sluch ssál opojen ty stesky a jásoty božské. Bezděky při zpěvu tom dlaň Václava rozblaženého objala ručku lepou, na blízku se lehce chvějící; a v tom stisku slabém zatřásla se ručka hebounká, pohnula rychle sebou, jak poutu by hodlala prchnout, leč malomocně po té v útulné vazbě uvázla... Ó proč, proč s nimi teď koně bujní pádili tryskem, proč je povoz bleskem k metě blíže a blíže unášel! Již tam světla oken Velemínských zářila ze tmy, známá kostela báň se kreslila ve vzduchu nočním, pozdní jízdy hrkot psů strážných vítalo lání. Již pod větvemi lip k farnímu dojížděl obydlí přední rychle povoz; tam běh zarazil se koníků před klenutou brankou. Z ruky Václavu ručka vyklouzla 138 a s vozu lehce na zem děvy svižné smekly se nožky. Díky! pronesla tiše, k vozu chýlíc v pokloně čílko. „Ah, bylo nám přemilé,“ odmítal Čenkova vládce. „Avšak vám chatrnou poskytnula zábavu jízda. Syn můj špatně konal příjemnou službu rytířskou – Ajhle! tu pryčka také již v čackém trysku dojíždí; švarnější měli krok než vzhled ti z Hůrky koníci, těsně za mými pořád jak v závodu vichřili cestou.“ Zadní vskutku povoz dorazil též před faru právě a s něho Martě mladík, i své pak tetce pomáhal; neb dům blízko majíc, již hodlala pěšky dojíti a v ruku dar mu šinouc, Hůrského propustila vozku. „Temná jsou doposud pokojíku i ložnice okna, jest fara mrtva celá,“ dí k sobě farářova sestra. „Však byla jista jsem, že v Podhoři zůstane brat můj v kroužku velebníků, již k Hůrské sešli se pouti, k půlnoci sotva děkan z veselé jej zábavy pustí – – Aj, přece Voršila nám se světlem v ústrety pílí – Dobrou noc tedy již! Příjemnou k Čenkovu cestu! A k nám jistě opět pan doktor záhy zavítá – snad nepohrdne domem, v němž bývalo dobře Vašíčku?“ Pozdrav ještě trojí z dola zazněl i z lůna kočáru; Bohdan pouze mlčel, do stínu se po straně ukryv. Václav ještě zahléd’ líc krásnou s důlky hravými v zámihu světla rudém, jímž Voršila svítila na práh, pohled i rozpačitý, k němu v posled kradmo zaletší z pod kadeří temných. Pak rázem všechno zaniklo, a bystré jízdě povoz jej k Čenkovu dále unášel. 139 Václava mocně dosud slastné opřádalo kouzlo; chýlil skráň opojen; v ruce jakby se třásla mu ještě teplá dívčiny dlaň; kol v hustém soumraku větví, jež modříny hrdé nad cestou vznášely vážně se stran obou, jak na sta ramen v rouch třásni kynoucí, stále mu prokmitala tvář něžná s důlky hravými. – Když pak v komnatě své posléz samoten se ocitnul, dlouho nedotknuto tam čekající zůstalo lůžko; sem tam rychle chodil, skráň horkou do dlaně tiskna, – vířily letmo duší myšlénky a představy různé. Ze směsi jich jediná se stále probírala líce pod temnou kadeří; dvě ta zářná očka dětinská, jež v myslivně na něm prodlévala chvilkami družně; usměvavé ty rtíky rudé, k nimž v zahradě farní čerstvou hrušky haluz ve sněžné ozdobě poupat tiskla hebounká dlaň, sama květná máje haluzka – ach! doposud v ruce své tuto něžnou lilii cítí! Zdaž mu to zas po letech máj lásky v nitru se hlásí? Zas citu jarní bouř, již paměť sotva že křísí z hloubi jinošských dob? – Již nápoji dávno hrubému ústa přivykla chabá, jenž smyslů žízeň ukájí douškem neblaživým, v duši prázdno a pusto nechává. – Však teď zas cítí, ba v každé žilce to cítí, že z nenadání zas mdlé rámě přichýlilo ke rtu nektaru číši zlatou, čaromocný édenu nápoj; cítí víno bohů, jak ve skráň perlivě stoupá, mozkem sladce šumí, v žár slastný srdce potápí a zraky zamžívá kouzelnou illuse párou, jíž se jeví vše kolem v báječné záři a kráse – Ó věru víno pravé v krvi cítí z lásky pohárupoháru. 140 V tom šramotem z venčí přerváno mu pásmo myšlének: lehké chůze ševel, šust roucha se blížily chodbou; prodlela na klice dlaň, pak dvéře otevřela jemně. V jizbu se naklonila tvář zvadlá Živsovy matky, z pod lehkých čela brázd oči bystré bádavě hroužíc v ložnice klín; ruka výš povznášela světlo kahánku. Pohled péči jevil, však hned se poklidně vyjasnil, a kročejem drobným již vstoupila postava útlá. Na stůl světlo stavíc, pozdní omlouvala příchod: „Právě pro cíchy nové jsem v patro si zašla hořejší a tvůj krok zde slyšíc, k tobě na slovo ještě přicházím. Již dole, šatnu řadíc, jsem tvé naslouchala chůzi, jak sem tam pokojem v neustálém neklidu kříží, věstíc, rozčilení že spánku ti nechce dopřáti – Snad že ti rozžalo krev nezvyklé Jiskrovo víno?“ Dlaň svou hebce kladouc synu na skráň, na vlasy husté, v líce mu láskyplný povznášela pátravě pohled, v němž spolu laškovná výčitka se jiskřila jemně. „Ó snesu vína trochu – však spáti se ještě mi nechce a zvyk mám dávný, myšlénky provázeti chůzí – jáť netušil, že k vám stropu ozvěna zrádně donáší každý s hůry kročej –“ omlouvá v žertu se Václav. „Ten kroky pouze jeví,“ žert dále zapřádala matka, „avšak já z kročejů též někdy myšlénky uhádnu. Správně alespoň dnes bych troufala sobě uhodnout příčinu rozjaření, jež tvou se ozývalo chůzí. Když muž ve věku tvém den ztráví v zábavě družné s dívkami tváře lepé, tuť spánek leckdy ho míjí.“ 141 Teď nucený byl smích, jenž zahrál Václavu na rtech; na stranu chýle pohled, v ironickém tónu se bránil: „Ó jsemť arci mladík, jenž rázem zaplane láskou v žáru očí hezkých – !“ „Tou fintou sotva vyklouzneš. Hleďme ho! Stár prý jest, aby láskou srdce mu chytlo! Ve květu nejlepším snad starcem ještě se nazveš. A věru hezké jsou z fary Lidka a Jitka polesných, jistě ti jedna z obou trochu aspoň v mysli uvázla; ba chtěla bych rušitelku pravou snu tvého uhodnout.“ Syn záporně rukou máchnuv, polohlasně se zasmál. Avšak pozdviženým jej matka pokárala prstem a k tomu žertem půl, polovážně promlouvala dále: „Marně zamítá dlaň, k čemu líc tvá zná se ruměncem. Ó zpytatel bystrý jest vroucí matčino srdce! Věř mi, že čísti mohu tvou každou s líce myšlénku, jakbych v otvořenou knihu tvého nahlížela nitra. A zřím černovlasou tam štíhlé dívky hlavičku s důlky na líci milém... Vždyť ve tvém pohledu každém v Jiskrově jizbici tam při dnešní hostině poutní i zrak méně znalý moh’ snadno vypátrati kouzlo, jež tvůj stále pozor přiklánělo na stranu jednu.“ Živsa chvilku mlčel, zor k podlaze v rozpaku chýle, až pak náhle pravil: „Nuže, buď si! Zapírati nechci, že mne farářova neť hned prvním získala dojmem, jak se mi drahný čas nezalíbila dívčina žádná – leč tím skončena věc, jíž marno se dále zabývat.“ 142 „Skončena, díš? Aj, toť je konec, jímž právě začínázačíná. Vskutku hezounká jest ona dívka i srdce dobrého, skromná, v díle čilá; sic nedlela na brusu městském, však za to marných cet, šumu prázdné zábavy nedbá, všecka po srdci je mém. – Bude vzornou manželi družkou.“ „Vskutku nemyslíš snad –? Vždyť téměř děcko je pouze – Pomni na neshodu let!“ „Nejlepší právě tu soulad. Viz moje manželství: Tobě na vlas léty se rovnal, když jsem, dívka mladá, za tvého se dostala otce, téměř žačka dosud, snad mladší ještě Lidušky; nuž k tomu on statný byl, vážný, postavy velké, já k němu loutka malá filigránské postati útlé, práli, že měl by nosit svou v náruči ještě ženušku – a přec, nechť si časem zlé námi zachvívaly bouře, jež tyto ve vlas můj předčasné vločky navály, štěstí stále pravé nám v souzvuku kvetlo srdečném – Vhod váš zrovna je věk. Tak nejlíp svazku daří se, když kmen statnější hebká úponka si najde.“ „Zdráv-li je peň, jí k podpoře dán – leč jestli vydoupnal, podpory sám-li nemá, jak hříčka po větru se klátí? Zmítán sám napořád ve vnitřním rozporu trapném, k čacké plavbě žitím pozbývaje síly a vůle, mám-li – pro záhubu jí – k lodi troskám družku připoutat?“ Stín zármutku pokryl pouvadlé matčino líce, vlídnou záři očí soustrastná ztemnila vláha 143 a rty její chvějné výčitku pronesly dojemnou: „Ó netušíš, synu můj, ký bol mi do nitra zarýváš steskem tímto dravým! Ó svěř mi, co srdce ti svírá, v důvěře sdílně ulev své strasti na srdci mateřském. Já již dříve, milý, postřehla ty stíny tajemné, jež ti kalí čelo, zrak... Nešťastné lásky to trýzeň? Naděje oklamané? Neukojná touha jakási? Či snad chmůra jiná? – Ó svěř se mi, svěř se upřímně! Snad že na ránu tvou lék najdu neb útěchu aspoň.“ A chvějnou pravicí ruku ZivsovuŽivsovu chytla prosebně. Syn teď mocně dojat, ruku matčinu na rty přitisknul s prosbou chlácholivou: „Moji odpusť řeč mi daremnou! Marných zhosť se obav! Mneť žádná rána nestihla. Toť snad pouze nechuť, snad nálada mračně chorobná z let dlouhých v nudě akt, v povolání dávno protivném, v dusné vazbě ulic. – Teď chmůra se rozplyne bohdá –“ Máť povyjasnila tvář a k Václavu blíže se tisknouc, vlas jeho něžně hladíc, přisvědčila horlivě takto: „Prchne, ba věř! Brzy na vždy mine v tom venkova míru, na vzduchu síly plném, v půvabném přírody klíně. Tvůj churavící duch zázračně tu okřeje záhy a dlaň družky milé mu štěstí úplně vrátí – Zas kaboníš se? Nu hleď: Struny této nedotknu se více. Měl’s již dříve raděj’ z dusného se města vyprostit, hned jak Čenkov otec sobě po smrti ujcově koupil – nač bys tráviti měl v povolání léta nechutném, když tuto vlastní dvůr vděčnější bydlo ti chystá. Arci, jinam ti otec v duchu lesklou dráhu vytýčil; 144 však co je sláva i lesk bez štěstí mysli pravého? Znáš jej: v povzdechu sic, leč bez hněvu záhy se smíří s pozměněným cílem, když ku blahu tvému poslouží. A jsem jista, u nás že štěstí najdeš i poklid v péči o vlastní lán – Kéž bůh jen stále mu žehná! – Však teď jíti musím. – Nuž, svízel všecku, Vašíčku, z mysli vypuď veselé a klidně na lůžko ulehni!“ „Dobrou noc! Dík matko milá, dík za tvoji lásku! Jak mohu nešťastným sebe zvát, ten třímaje poklad!“ Kol ní rámě ovil, na hruď ji těsně přitisknul a rty obou maně ve vroucím se střetly polibku. „Nuž, sen rozkošný ať víčka ti rychle uzamkne a tká noc ti celou kýs obraz rozmile krásný!“ Teď zase laškovným řeč matčina zazněla tónem, z pod jemných čela brázd oči poznovu jasně zasvitly, když hled láskyplný k synu vyslala ještě naposled od prahu, nežli za ní komnatky se zavřely dvéře. Václav klidně uleh’. Z té vroucí matčiny lásky mír ho blahý objal, bylo sladko mu divně a volno a sledy stínů všech z ducha rozblaženého unikly. Na zraky níže a níž se spouštěla příze lehounká s čarné přeslice snův. Jak žárná oblaka pestrá volně obestřely jej zjevy luzné, různobarevné, trávy zeleň, kmit vod, nivy, háje, pomíseny divně, až pak síť haluzí jemných, květy pokryta hustě krásy a vůně libé, jej skvoucím objala mračnem, v němž tvář usměvavá líbezně se chýlila nad ním. 145 V. V.
Po dni ubíhal den, již léto se blížilo rychle, vedra i bouří čas; leč klidna se modrala stále obloha nad krajinou, chladivé znoj mírnily vánky. Ludmila častěji teď v háj sobě vycházela blízký, ruční práci nesouc, s ní vhodnou k zábavě četbu; dvojřad stínuplný modřínů zvláště ji vábil, obruba cesty tiché, jež hvozdem k Čenkovu vedla. I dnes ve směru tom přes louku zamířila stezkou. Na pravo i v levo kol se kvítím pestřila hojným bujná houština trav; leč dívku nepoutaly krásy zářících kopretin, kukaček nachových a kohoutků, k háji upírala zrak, v němž bílá ústila cesta. A kdy dostihnula jí, krok ještě umírnila volný, leckdy se zastavujíc v modřínů chládku lahodném. Ku předu kráčela kus, pak nazpět k pokraji háje, tam se obrátila zas, do hvozdu se poznovu hroužíc – takto se drahný čas zadumána procházela sem tam. S cesty potom pěšinou v houšť zahnula na pravo lesní, již vystoupila tam, kde známé jeskyně otvor pod křížem březovým v tesu bílé skalky se černal, objat šípku keřem, jenž před’ kol houštinu lístků, snítek bodlinatých, již růžemi záře planými. [146] Dívka usedla si tam na pružnou trávy podušku, jež s mechovým sametem povlékala před sluje ústím výstup stráně plochý, obrostlý doubky a habřím. Skrovný tento porost otvíral do kraje výhled; chvíli v zádumě tam zraky dívčina roztržitými přes Velemínský dol, přes nižší chlumky okolní stíhala hor dalekých bledomodré obrysy lehké. Z úkrytu roucha potom knihu na klín vyjmula útlou a v ni pohroužila zrak, čtouc verše o vesně a lásce. Avšak roztržitou básníka provázela myslí, často kloníc pohled buď na pravo v obrubu háje, odkud čenkovská k Velemínu se kroutila cesta, neb v levo na stezník, jenž houští místy prozíral, k tůni šeré v olších pozvolna se s ostrohu chýle. Rázem vyskočila, zraky nížíc ke straně této, neb hlasy povědomé tam za stromy háje zaslechla. Za skupinou habří hustého se ukryla rychle a ztad na stezník zabodávala upjatě pohled. Tam po chvíli malé dvé z houště vystoupilo chodců: Nad černým oděvem vlas bílý strýce faráře ostře se odráží od temna čepičky okrouhlé, jež hlavy pouze vrchol s tonsurou lehce pokrývá. Černý sňal tě klobouk, jím ve vzduchu šermuje stále v zápalu řečnickém; hůl z rákosu tlouštky pořádné pozlacenou hlavicí k tomu blýská v obratu různém. Po straně Živsa mladý mu kráčeje mlčky poslouchá. Byltě nejednou již k Velemínu se Václav ubíral, avšak místa došed, jež vesnici dávalo zříti, 147 chvíli jenom pohled v půvabnou kotlinu hroužil a vždy lesem v oklikách se brával k Čenkovu nazpět. Však dnes v cestu jemu v lese náhoda vedla faráře, jenž na procházku vyšel, prohlížet doubravy Floru. Ten ho zajal potěšen, pod krov sobě hosta zaváděl. Cestou théma milé květinář hned v rozmluvu zapřed’: „Hleďte kolem! Již léto jaru květné bere žezlo. Již sasanek sněžné poubledly hvězdy, pohasly, nesvítí zelení zlatolesklé Petrovy klíče, plícník růžněsiný, blankytný krásně jaterník – teď se lesem pestří jinorouché léta komonstvo, jasných méně barev, leč hlubších, rozmanitějších, v různé kráse forem vábící k obdivu stejně: rdí se nachem zeměžluč, zlatě září vedle kručinka, s něžným rozrazilem pomněnka tu jemně se modrá, tam černýše chochol huňatý ční, různobarevný, barvínek se bělá – et sunt sine nomine flores, z nichž se mi zamlouvá nejvíce familie zvonků svou podobou sličnou, svou barvou blankytu rovnou, pestíkem sněhovým, jenž září z hloubi lazúrné. Ve změně těchto květů rozličných vesny a léta zřím podobenství vnad, jež chystá ve věku různém lidský různě život: Když dětské zvadly radosti, své vděky žárnější nám v náhradu skytne jinošství, rovně i mužný věk má zvláštní půvaby hojné, i stáří těchy má své vlastní, kvítka poslední, v nichž se porůznu jeseň zaskvívá ještě životní, řídčeji rozsety jsou, mírnější barvy a záře, v tom jasu klidném však též zvláštní kouzlo tají se.“ „Žel, že doblesky jejich duše lidská navždy uhasne,“ Václav poznamenal, „v ledy věčné pohřbena zajde.“ 148 „O nikoliv! Co krásné v ní, znova rozkvete krásněj’ v máji onom věčném, jenž dobrým jinde uchystán. – Úsměv na rtu vašem zarytého nevěrce mi věstí, jenž útrpně krčí ramenem nad snílky a hlupci, hájícími dosud záhrobní báj starosvětskou,“ máchnuv silně holí, hovořil skoro trpce duchovní. „Směšna mi jistě není ona dávná lidstva myšlénka, jež tká nad mohylou sen hvězdný o světě příštím. Rád bych víru choval, že v stánky se povznese věčné duch můj nad těla prach, s milenými se sejde bytostmi kdes v oblasti jiné, ať s jasnou étheru řízou na světokouli jakés krasší tam v dáli nebeské –“ máchnul Živsa rukou k zářící obloze letní, v nížto se páslo modrem bělorouných stádo beránků – „či snad v sídle duchů pouhém, hmoty přítěže prostém; avšak zřím-li jenom, jak v lehkém úrazu mozku již se kalí ducha jas, jak ve mdlobě vázne myšlénka, spánkem ze dne na den vědomí naše tuchne a hasne, jak v těle stárnoucím též duch ponenáhlu malátní, až se konečně vrací v let dětských obzory mlžné: zřím-li ty úkazy jen, tuť volky nevolky se přízním s myšlénkou bodavou: Duše člověka stejně zanikne, jak zvadlého mizí květu jemná vůně a záře.“ Kněz na chvíli stanul, hůl před sebe do vřesu zatknul, o hlavici zlacenou ruce opřel, skráně pochýliv a zraky vážné vryl s výčitkou v Živsovo líce. „Jak že? Opravdu s onou že smír učinil jste myšlénkou, hroznou, temna plnou? Zaťukejte si důtklivě na hruď, zdaž se neozve jiný tam hlas, té příšeře v odpor! Ó rcete upřímně, zdali bez námitky věříte, že, kdyby náhle nyní tam s výšiny balvanu tíha 149 slétla dolů, Vám zkázu nesouc – že v okamžiku příštím nic by nezůstalo z Vás než rozdrcené těla trosky; navždy by kleslo v nic vědomí sebe, touhy, myšlénky –?“ „Že hlas v útrobě mé takovému pomyslu se brání, přiznávám,“ vece Živsa mladý. „Leč v obraně vázne, ptám-li se, proč by nemoh’ tak duch můj navždy uhasnout, jak ve spánku na čas vědomí, jak ve mdlobě hasne? Kdež tu ocitne se duch?“ „Vím pouze, že ze sna procitnuv, s týmž se budím vědomím, jež spánkem ve mně potuchlo,“ kmet rozvážlivě prál; „ostatní tajno mi ovšem. Avšak, víte-li víc, kdož znáte materii pouze, kdož v duchu lidském též hmoty pouhou sílu vidíte? Řekněte upřímně, zdali menší záhadu máte ve hmotě myslící, vědomé sebe i všeho vůkol, bádavě svého bytí hledající původ a důvod?“ „Aj, slova pouhá jsou hmota, duch – toť pravda je arci, tím ni oním neotevře se nám té záhady brána. Máť meze lidský um, z nichž nikdy se dále nevymkne, v těsném okruhu jen svá může napínati křídla. Smyslů pouze kořist obrábí v dílně myšlének, na hmotu poután jest, jen z ní své pojmy upřádá, z ní jediné se živí, bez ní obstáti nemůže. Zbavte ho formy, barev, tónů, času, prostoru – nic jen zůstane, číré nic, v němž duch sám v nic se obrátí. Zem’ jeho bydlo jenom, v ní září krátce a hasne.“ 150 „A přec vezdy člověk –“ sok v pospěchu bystře namítnul, s lesklou svou bakulí pozvednuv k obloze rámě – „od té hroudy naší hled vznášel k výši nebeské a zde neuspokojen svět spřádal tamto si lepší, nadzemských do rukou osudů svých žezlo ukládal, tam jen rozřešení zemských očekávaje neshod.“ „Však co nachází tam?“ hbitě obranu Václav uchystal. „Jen hmotu pouhou zas: Hvězdné světokoule, podobné zemské kouli naší. Jich stíhaje počty ohromné v nezměřitelnou dál, kam zrak jeho ještě dolétne, chýlí v závrati leb již před tou veškera pídí.“ „Nechťsi myšlénky peruť –“ na to soupeř – „v závrati vázne, když v nekonečnou dál všehomíra se tesklivě hrouží, přec neskládá zbroj před hrůzami prostory bezdné, sluncí nesčetných. Zase člověk témě vypíná: Poznáváť, že je víc v jeho mozku ta síla tajemná, jež vědomím vnímá hmoty říš, v ní hloubavě bádá, více i cit, jenž v obdivu plá nad krásami kosmu, víc jeho duch, jenž ať neumí svým objati pojmem bezmeznost hmoty té, přece mez všehomíra přelétá a svět ještě jiný v tuše jisté spatřuje nad ním. Kruh jsoucnosti nemůž’ jen kosmem býti vyčerpán, tou budovou jedinou, jíž tíha je základ a vazba, prostor a čas pány. Kdyby ves byl soustava jedna, z prvků stejnorodých zbudována a sepjata tíhou, tuť by malým nám byl své navzdor neskonalosti. Avšak duch mi praví, že všechna ta říš nekonečná sluncí, oběžnic s nesmírnou rozmanitostí 151 svého žití, zjev pouze jeden, kmit jesti slabounký mocnějšího čehos, věčného, co v lůnu tajemném všechno chová, všeho původ a cíl, co zjevno je ve všem a sluje víře Bohem.“ „Aj, ve skoku Tellově bystrém“ – v úsměvu Živsa pravil – „váš důkaz cíle dosáhl. Jen že mi málo platen, neb zdroj ten kosmu tajemný v mém zas názvosloví sluje věčná Záhada prostě.“ „Tvařte se neznabohem, můj dávný žáku nevěrný, mluvte, že přesvědčení vaše pevné všecko zamítá, co zrak váš nevidí, čeho nejsou důkazy přesné: přec nevěřím v klid váš, vaši jistotu, záporu pevnost. Chvílemi jistě i vám, když sám v sebe duch se pohrouží, zevnějškem nerušen, jen svým naslouchaje zvěstem, vzchází blesk tušení – přes všechny ty závory skepse –, že v rově neskončí vaše vnitřní podstata navždy, ve světě tom vaše Já že k cíli pravému nedojde, jinde teprv že světlo plné vám svitne a jisté, tam hádanka žití vyjeví se a neshoda vyzní smírnou harmonií... Tak hlas kýs jistě promlouvá v nitru vašem vlastním, a hlas ten více mi váží,váží než důkaz nejeden, blyštící spoustami číslic. Vždycky na lidskou skráň bude důtklivě, bouřlivě bíti, žádati rozřešení bude velká vždycky otázka: ,Proč jsem na světě tom? Jsoucnosti co veškery základ, příčina, cíl?‘ Vědy hloubka celá k ní odvětu nezná, víra jenom v noc těchto tajů nám světlo podává.“ Ťuknul v půdu holí a stezkou dál se ubíral k tůni dolů s Živsou, jenž poznovu takto se hájil: 152 „Pravda, že hustá nás obestírá mrákota vůkol, kam vědy zář nesahá; tato v úzkém okruhu pouze bádá, jenžto lidí je smyslu a pojmu vytýčen. Dále jenom tušení matné můž’ hádat a bájit, nechť sebe mocnější, přece vezdy nejistota pouhá; svůj leda příští los moci můžeme oddati tajné v důvěře toužebné, že k dobru ho laskavě řídí. Snad že i víra časem z té klíčí důvěry pevná, však toť víra jiná, než soustavy věr mnohotvárné, kreslící v onu roušku tajů, již nikdo nezvedne, – každá arci jinak – své mystiky výtvory různé, básně to dávnověké, s nichž setřeli kouzlo pedanti, zkazky, legendy snivé, jež slovně katedra vykládá. – –“ Víc nepostihla uchem jich rozmluvy svědkyně tajná, neb již chodci zatím se vzdálili od svahu příliš, k olšině sešli dolů, za mlýnem přešli po lávce, a k Velemínu potom dál polní kráčeli cestou. Ludmila chvíli zrakem jich stíhala postavy ještě. Spor as vedli dosud: hůl strýcova blýskala často pozlacenou hlavicí, povznášena do vzduchu prudce, neb nelitostně drtíc bodláčí v obrubě cesty; někdy se zastavoval, proti soupeři šermuje divně, pak s temenem skloněným naslouchaje dál se ubíral. Ukryla v roucho nyní knihu dívka, zdvihla košíček, v němžto se příze jakás dnes ručky nedočkala pilné. K okraji háje dolů svižnou pospíšila nožkou, avšak za stromy tam se kryjíc vyhlédala pouze, až jí chodců pár Velemínské zastřely domky; pak teprvé bližší též k vísce zamířila stezkou, bystrým někdy krokem, zas chvílemi váhavě volným. 153 Rovnou nešla domů, leč vesnice humna obešla, v zahradu farní tam zadními se vloudila vrátky. Živsu zatím fary pán již ve stanu z listu kozího hostil před stavením, neb Marta je vítala nářkem, že dnes právě opět jí k úklidu chvilky dopřáno, světnici ještě myjí, teď smýčí právě studovnu, a k tomu Ludmila jí kams do vsi či háje uprchla, tak že ve víru prací můž’ sotva posloužiti hostu, nežli zmůže nelad, ve studovnu by vedla ho aspoň. Přes to besídky stůl jako kouzlem rychle se pokryl nejčistším pokrývky bělem, zákuskami, vínem, a kmet s hostem svým, dřívější hádky nechavše, od všehomíra tajů na pozemské předměty sešli. Ovšem zábavy nit skoro sám fary vládce upřádal, Václav roztržitý an jinde myšlénkami bloudil, pohledy obraceje přes květnice ohradu nízkou ven k návsí, zelenému travou, kde stezka bělostná stínem lip košatých vlnivá jak stužka se táhla. Náhle starcovu řeč kýs hřmotný náraz a výkřik přetnul, zazněvší sem z farní jizbice oknem. K oknu se přiblíživ, ruce sepjaty nad hlavu povznes’: „Quos ego! – Rozkacené, bezuzdné živly pořádku v Mús útulku tichých nešťastném pěkně mi řádí! Matthiolův herbář se skříně na podlahu slétnul a s ním schránka bylin, má velká sbírka motýlů! Sbírka nerostů též! Tam dovnitř chvátati nutno, než by je po vlastním systému mi srovnaly krásně. Nuž, poshovte, prosím! Na mžik! Za chvilku se vrátím.“ 154 V dům šel rychle farář. Tuť Živsa, besídku opustiv, pískem stezky žlutým obcházel květnici těsnou, v zálibě prohlížel keře srstek a záhony pestré. V divné kráse jemu dnes kvítí zářilo něžné, skvostnějším dnes též se mu zdál, než léta ho vídal, vzduch sluncem zlacený, v němž smálo se jaksi radostně lip statných lupení a skromné štíty chaloupek. V mysli otázku si klad’, kam rázem všechny uprchly stesky předešlých let, proč volno mu tak je a lehko, nezvyklé veselí v duši hrá mu, že div by se nesmál nahlas pohromě Mus pod čacké Marty pometlem. V myšlénkách takových otvírá květnice vrátka a klenutou na dvůr se ubírá bezděky brankou. Chvíli bavil jej ruch mnohobarvé drůbeže hojnéhojné, až v pozadí jeho hled k zahradní zídce zabloudil, k níž odkvetlé již hruše, jabloně chýlily větve. Dvířka otevřena tam v sad stinný dávala zříti a v zeleném šeru tom tvář známé dívčiny zahléd’. Ludmile tváře nachem setkání zbarvilo náhlé, zachvělo prudce tělem; zaražen byl chvilku i Václav. Od té jízdy nocí, kdy třímal ve dlani jemně ručku její – beze slov jí takto vyznávaje dosti –, práh’ po novém setkání tom, však bál se ho stejně, takže mnohdy jeho k Velemínu zamířila chůze, avšak před cílem se vždycky obrátila nazpět. Střás’ po chvilce nyní svoji tíseň a dívce se blížil s pozdravením v sadu stín, kdež zůstala státi nehybně, jen čelo zrůžovělé k jeho chýlíc pozdravu lehce. 155 A když stál před ní, k jeho ledva si troufala tváři vznésti ostýchavě zrak, v mlze jemné vláhy tonoucí, jak jitřenka parou když vodní matně se míhá. Když dvorným potom oslovením rozprávku zahájil, v tísni zašeptala jen slova téměř neslyšitelná. On jí vypravoval, jak potkal v háji faráře, jak ho zajal kmet přívětivý, jak pohroma náhlá sbírky zastihla drahé; pak všední skytly mu látku blízký vesny konec, dnů příštích vedra i bouře, odkvetlé stromy kol, plody hojné přislibující. Pohled k půdě klopíc naslouchala mlčky Liduška; zřídka jenom jí slůvko plané zašelestilo se rtů. Zdálo se, jakby nový tvář sličnou výraz odíval, jakby nerozlučné laškovné smíchy dětinské z ní byly prchly valem; samy něžné skrýše ty šotků, důlky hravé, zřít jedva bylo; zraky zíraly vážně. Snův za to jemný pel ji krášlil, stín dumy sladké; věstily ruch vnitřní rtů, ňáder záchvěvy lehké. Však trhaným pásmem též Václavu matně se vlekla řeč jalová z neochotných rtův; oba cítili dobře, cos že jiného zatím v jich nitru po výrazu práhne. Takto chodem volným po stezkách kráčeli pěkných, jež zelenin různých roztínaly záhony šíré, kol řady úlů pak pestrých, z nichž vzlétala mračna pilných včel bzučivá, z úpravné zelnice vyšli, dál po stráni dolů v husté se ubírali trávě, z níž davy pampelišek již lehké vznášely koule, bílé, prosvitavé, vzdušného to pýru obláčky, z nichž semotam vánkem hvězdičky ulétaly jemné; 156 leč květy hojné též zelení trav zářily pestře. A stromoví košaté stín hustý spřádalo vůkol; špačků budky šedé lupením prohlédaly leckde. Sešli dolů, kde potok hranicí byl zahradě farní, v bujné houšti vrbin poukryt, prosvítaje sem tam pod velikým, oblým lupením vodního bylinstva, nad nímž někdy letem zakmitly se vážky lazurné. A v houští vrbovém, z listů zelenosti lahodné velký svlačce kalich, sněhobílý, místy vyzíral. Nit rozprávky chabá zde nadobro utrhla se náhle. Drahnou chvíli oba v myšlénkách mlčky tu stáli, až pak Živsa pravil: „Jak luzné všecko je vůkol! Mním, že je pouhým snem rozkošným chvíle ta božská – ač květy máje ty tam, vše krasším zdá se mi ještě. Městu nedávno ušed, sebe sám již sotva poznávám – tak se mi vábně jeví ten svět, dřív půvabu prostý, duch znavený životem ve štěstí poznovu doufá –“ „Ó tedy osvěžení vám chystá venkova poklid po městském ruchu zimničném,“ tiše Ludmila řekla. „Venkov sám nikoliv,“ již Václav srdce otevřel, „než v něm jedna bytost, v níž spatřuji vesnu a jitro v nejsladším vtělení, vrch veškery slasti a krásy, jež by mi ještě život moh’ skytnout – – Ó kdyby mohla v temno a mráz duše mé svou jarní seslati záři, snad že by hojný tam květ ještě se rozvil a zaskvěl, k cílům zas velikým jaře duch můj křídla by vypjal –“ 157 Všechno, co dříve tlumil, tak z nitra mu bezděky trysklo nezdolným ručejem. Za slov těch dlaň jeho lehce objala ručku její, jež stiskem věstila jemným, že sdílí jeho cit; blaze dívčino líce zaplálo. V tom vyrušil je šumot, zazněvší z houštiny bujné, na břehu ježto druhém též vroubila vlnky potoční, zahradu Výhoňových od farní volně dělící. V mlází tam vrbovém, mezi výhony rozhrnutými spatřili nad potokem tvář Bohdana nakloněného, zbledlou, rozrušenou, k nim pnoucí pohledy mračné z pod střechy rozložité, režné slaměného klobouku. Chvilku zamihla se jen, pak v listů houšti zanikla líc ta bledá, jak zjev mizivý vodníkovy tváře. Bezděky z útulné ruce jich se propustily vazby a zraky sobě dojem té příhody věstily němě. Ve zraku dívky blahém, zářícím z pod řasy vlhké, pablesk laškovný k lehké nelibosti se mísil; avšak Živsa dojem silnější v nitru pocítil a v jeho blesklo paměť setkání v doubravě tehdáž, s přítulným kdy junem v důvěrné rozmluvě kráčel. S hůry farářův hlas ve vrátkách zahrady zazněl a kmet bystře dolů již kráčel k dívce a hostu, v ústrety mu jdoucím, hned z dáli promlouvaje hlasně: „Už jsem vskutku se bál, že s Vaňkem host poradil se a hle! do zahrady až mi z dlouhé chvíle zabloudil a zde společnost sám vyhledal si ode mne opuštěn, nad moji kloudnější bohdá – Odpusťte mi vlídně hosta zanedbání, neb dosti vymáhalo práce, než poněkud jsem rozlosoval ve spoustě žalostné 158 říš kamenův a bylin, směs pestrou můr a motýlů – Ty však hosta opět přenechej mé péči, Liduško, a spěš v dům, tamť potřebuje tvé podpory matka.“ Ke hrudi nízko kloníc tvář v purpuru krásně planoucí dívka opouštěla sad. Jím starcův zrak ji provázel, an hovořil jeho ret: „Ó zchytrale plémě to ženské zná nás podmaňovat, své po jmeně, zákonu pány! Ač celibátu vojín, nesu sám jich jařmo nehodné. Avšak vzdáti musím nebesům přece díky upřímné, že trávit nemusím samoten svá léta poslední, že dvě bytosti milé mně stáří útrapy mírní a v zimu mého žití trochu mísí záře a tepla. Ač sám volně přijav bezženství z rozkazu církve, vám bych neschvaloval přece rádcem apoštola Pavla.“ „Vím, jen ve sdružení mužské že bytosti a ženské souladu svého život, v něm cíle plného dochází,“ Václav Živsa pravil. „Třeba ovšem lásky tu mocné, jež by srdce obou v tluku jednom sloučila navždy.“ „Lásky tu arci třeba,“ kmet kývá, „však tato láska tvář má valně jinou než láska románu a básně. Tať pudu jarní vzlet v poetickou řízu odívá, v něm jediném hledajíc nejvyšší slasti pozemské. Avšak tento plamen sladký brzy slábne a hasne, jím krb manželský neživí své teplo miloučké, tam třeba stálejší, jinaký roznítiti plápol: svazkem posvěceným k sobě manžely do skonu víží vzájemné povinnosti obou, jich cíle společné, štěstí pospolité, v neštěstí podpora družná, k dítkám láska obou, o ně stejná péče radostná. A když takto spolu trud zmohše a bouře životní, 159 v klidném podzimu svém k upomínce si poznovu věnčí myrtou skráně šedé přítulně Filémon a Baucis; toť věru krásnější manželské lásky je obraz,obraz nežli onen, kdy ženich v rozkošném zápalu touhy k ložnici ozdobné spanilou si nevěstu zavádí.“ „A přec láska jenom,“ vece Václav, „láska pohlavní základ jest jediný manželstva po přírody řádu. Tou pud v nitro vložen, jím zaplane touha milostná, když muž najde ženu, v níž snů svých spatřuje kněžnu, svůj ideál ženství; když v něm pak též ona najde mužný svůj ideál, tuť semknou v jedno se rázem ty dvě bytosti celé, jež příroda sobě vyhlídla, zřídlo nového žití z jich svazku by proudilo zdárně. Jen v té bezvědomé vzájemné volbě opojné zdroj manželstva pravý; kde rozum sám střízlivě váží výhody volby svojí, tam přírody řád je opuštěn.“ „Příroda!“ kněz na to děl. „Oj, známe to božstvo moderní! V té věci arci musím jí s části přiznati právo, neb sám výš necením než pud tuto lásku pohlavní. Avšak blasfemií by snad naše náhledy nazval básníkův a duší poetických vzlet horující, jenž pud tento halí ve hvězdné blankytu roucho, nadšeně nejkrasším jej kvítím Édenu věnče.“ „Právem takto činí,“ roznícen Živsa namítnul, „nebť ona láska citem nejblažším na světě tomto. Ať zvu ji pud či jinak – což pouhé jméno tu váží? – důkaz právě na ní, že v přírodě zásoba pouze nejsladších je darů, jež člověk mysliti může. 160 Nechť cokoliv si mluví o slastech nad hmotu bídnou povznesených, přec slasti vrchol, jejž může vysníti lidský duch, jest ve mžiku tom, kdy dvé si bytostí v máji žití krásném zraku září sladce nyjící lásku jeví poprvé a v závrati klesne si v lokty: tu hmota rovně i duch se v luzném rozkoše víru povznáší k nebesům – Každému ta chvíle zajisté ještě do pozdních let září jak hvězda čarovná, jížto nemůže jiná zastíniti představa žádná.“ Pohléd’ ostře farář na planoucí Živsovo líce, kol jeho úst jemné se kmitnuly úsměvu rýhy, prst jeho pozdvižený v žertovné chvěl se pohrůžce: „Ó věru, příteli můj, váš zápal jaksi povážliv. Snadno myšlénku budí, že v tom sám váznete kouzlu, jež jako slasti vrchol ret váš tak nadšeně líčí. Mlád jste a mysli juné ten čar se zmocňuje lehko, vášně opojná bouř, jež smítá rozvahu všecku, zaslepujíc duše zrak –“ Ztich’ na mžik, jak by nechával Václavu k obraně čas. Ten lehce rukou sice mávnul, avšak něm setrval, v myšlénkách jakby pohroužen. A kněz pokračoval: „V duši vám sice sáhati nechci, leč kdyby záchvat onen vás jal, radu slyšte varovnou. Mějte pozor, nechť vás hlas přírody nesvede klamně! Ovšem děl jste, že duch spolutvorným lásky je živlem, avšak častěji jest rozhodčím krása tělesná: v záři její zrak zaslepený mní krásu duševní zříti také, kde slupka jenom bez jádra se blyští. Pak by bolestné vám bylo z úchvatu lásky procitnout 161 s poznáním pozdním, že břímě, ne podporu něžnou, volbou bezvědomou vám schystala příroda božská.“ „O mne starosti není,“ řek’ Václav. „Rozvahy nazbyt mám již, neb mi zašel věk jarní básně čarovné, v němž ona láska plným nás jímá kouzlem opojným –“ V odmlčení náhlém v myšlenky se poznovu hroužil. „Však vaše řeč nejeví vychladlou rozvahu stáří,“ vážně namítá kmet. „Napříč je mi – řeknu to přímě – věčný ten dithyramb o kráse a lásce a dívkách, jímž hlaholí Parnas, jímž blouzní všecka slovesnost, jakby žití cílem byly hlavním rozkoše lásky, jakby nebyl vyšší k horování na světě podnět. Z úmysla nic nemluvím o hvězdných cílech a touhách, – však zdali láska k lidem blahotvorná, k cnosti a dobru, láska ku vlasti svojí a k národu více neváží nežli požár, jímž krásný zrak muži srdce zažíhá?“ „Věc to jiná,“ vece Živsa mladý, „srovnávati význam, hodnotu těchto citů. Zdaž vyšší potřeba káže, pro vznešený účel blaho vlastní v žertvu poskytnout, dáti život v obět, jeho hlavní půvab a kouzlo – toť je otázka jiná, lhostejná ve sporu tomto. Jáť o slasti jenom hovořil, jež z lásky se prýští, a slastí že vrchol tato jest, dozná si upřímně sám kmet nad mohylou v upomínce na ráje mladosti – Aj, ký div je potom, že znívá ze struny pěvců cit nehlasněji ten, jímž hruď nejmocněji hárá.“ – Skončili rozmluvu svou, neb Marta do zahrady přišla s návěštím, že pokoj připraven již hosta uvítat. 162 Vešli tudíž dovnitř. Dnes Václavu ještě milejší zdála se než po prvé ta skromná světnice farní, jíž se bělal písek po hladkých podlahy prknech, vlhkých ještě sledem čistící Martiny péče. Všechno kolem jak v přívětivém zde se úsměvu lesklo: obrazy posvátné, nábytku přízdoba prostá, sám krucifix a brevíř, pod snítkou jívy kropenka. Však teď slunce paprsk, vnikající zářivě oknem, glórii jak tehdáž nepřed’ kol postavy božské v obraze na stěně tam pnoucí k nebi líce velebné, nýbrž kol spanilé, štíhlounké postavy dívčí, s obličejem cele zrůžovělým blíž okna stojící. V síňku svých studií kněz bodrý hodlal uvésti odtud Václava dál, leč Marta prohlásila v odpor: „Tam v učenosti brloh vzácného si hosta nedáme odvésti, kde by jistě uváz’ v herbáři a broucích – jáť si popílila dost, by světnice mohla ho přijmout; všechno tu připraveno; skromnou nepohrdněte jizbou.“ Na stůl okrouhlý za slov těch ukázala Marta, kam zvenčí mezitím z volného květnice stánku ubrus přestěhován bílý, zákusky a víno; ještě přidáno leccos; své z bible jmenovkyně hodna mívala pilně zřetel na všední stránku pozemskou, tak že pohostinstvím fara proslula po kraji šíro. „Za hranici střídmosti mě již vaše dobrota vábí,“ Václav zdráhavě dí. „K tomu dvé jen spatřuju židlí při stole, jenž sirotou bez vládkyně jesti domácí.“ „Vládkyně pěkná jsem,“ zasmála se starcova sestra. „Vládce jenom fara zná; neplatny tu výsady ženské, 163 nutným pouze tu zlem naše pleť, bez práva jakého. Ačkoli příkladná mě tu hýčká bratrova láska, přec mi neslušno se zdá, před hosty po bok jeho sednout. Však to i dávný zvyk, za žití juž manžela mého, že k němu za stůl jsem na okamžik sotva usedla, z jizby ku plotně a zpět putujíc bez poklidu stále.“ „Jen si přisedni také,“ kněz v úsměvu sestru pozývá. „K hostům snad že cizím syna přítele mého nerovnáš? Jak by rodem nám spřízněn byl, věru zdá se mi spíše.“ Váhavě ke stolu blíž teď Marta pošoupla si křeslo. Ašak Živsa mladý v kout světnice ještě zamířil, tam, kde při okně stojíc v jasu slunném zářila dívka. Zval ji také, docelit čtverolístek při stole šťastný, – frází jen zdvořilou, však hlas jeho divně se třásl a v zoru touhyplném nezvyklá záře mu plála. Ke dmoucím se prsům ona chýlila tváře planoucí, v rozpaku křeslo berouc, jež host jí dvorně přinášel. Zřel na ně bystře farář, pak tajně na sestru pohlédnuv, mrknul ve směru jich; starušenka zakývla mu v odvět a tvář vráskovitou jí úsměv lehce přelétnul. Však ty posunky obou jako blesk jen mihly se krátce. Rozmluva venkovských skrovných se dotýkala zábav, až ku domácí též zabloudila Thalii nuzné. Kus veselý tenkrát Velemínští chystali herci, v němž milujících dvou měli Bohdan a Ludmila úkol,úkol. Žertuje herců sbor kněz líčil, trampoty souhry, smutnou malbu kulis, nedostatky scény a šatny, 164 směs katastrof veselých, episod bezděčně komických; avšak Živsova líc nucený jen hostila úsměv, an mu zatím ponurým čelo dumné temnělo stínem. Onť v duchu stále jenom ztepilou zřel postavu mládce jasnorusých kadeří, v oku blankyt blouznivě čistý; zřel jej v skrýši kulis, v polosvětlém prostoru těsném, blízko u dívky lepé, v důvěrném smíchu a šeptu, pak na jevišti malém je zřel sobě v náruči dlící – Pohnul prudce sebou – Ó, v ňadrech náhle ucítil zas po letech dlouhých žárlící lásky bolesti! Však zapudil vzešlý z malicherné příčiny osten a tvář rozjasniv, zase volně na Ludmilu pohléd’. Škádlil teď ji farář, rozbíraje úlohu příští, v níž bude Bohdanovou divadelní zbožněna láskou; než jaks rozčilená nerozuměla žertu Liduška, vzpřáhla zamítavě dlaň, ret chvěl se a rudnula tvář jí, až rázným projevem knězi žertů přervala pásmo, jiskříc vzdorně okem: „Nevystoupím; úlohu vrátím.“ Kradmo na Živsu při tom výzvědný upjala pohled; zrak jeho díky němé jí vzdával v lesku radostném. „Jak že?“ namítal strýc. „Teď vrátiti úlohu hodláš? Kdež by našel si jinou pan Bohdan včasně kochanku? Byl bych v pravdě nerad, kdyby mé tě oloupily žerty o vděk zábavy té, mimy čacké v tíseň uvedly.“ „Jitka polesných snad moji úlohu ráda převezme. Dost času ještě také – vždyť beztoho přípravy váznou – já pak sotva že kus dosavad jen zběžně pročetla.“ 165 „A přece týden již“již,“ – dceru ostře pokárala Marta – „odcházíš mi do háje co den – prý úloze tam se lépe učíš, nahlas ji mohouc přednášeti volně.“ Dcerka zaplála nachem žárným, usvědčena ze lži. Leč fary vládce pravil: „Nuž, břízám pilně a habrům dál recituj, na jevišti potom nechť pochvalu získáš.“ „Tam neuzříte mě už –“ „Však rozmyslíš se za krátko.“ Pozměněným se jinam rozprávka obrátila proudem a spolu dlouho potom rozpřádal zábavu ještě družný ten čtverolist v útulné světnici farní. Již za chlum zšeřený se slunce pochýlilo letní, proužky jenom řeřavé tam blýskaly ve spleti větví v místě, na němž za lesem na chvilku prodlévalo ještě, nad ním lem vrcholů stromových žhavočerveně svítil, jakby požár ukrytý odlesky je za spodu barvil, po svahu oblohy též rozlévaje záplavu mocnou, v nížto se roztrhaných zardívala pásma obláčků, jak v moři žárnězlatém bájné ostrůvky z rubínů, kdežto na východě zas na zbledlém oblohy modru srp již prosvitavý dumavého chvěl se měsíce, – když z Vilemína domů zpět volně se Živsa ubíral. Ve vzduchu lehká již se vznášela soumraku příze, houstla nenáhle pořád; než dospěl pokraje hvozdu, poslední zlato již v západním chlumku pohaslo, sesláb’ šarlatu žár v odstínů stupnici bledších, 166 jež pak ve hnědo, šeď, sinomodro přecházely jemně, až chmůrou zahalil též západ všecko tajemnou, jenž krajinou vůkol již spouštěl závoje husté. Však za to řízu nebes protkávaly klénoty jasné: nejprve jedna jenom veliká zasvítila hvězda září plápolavou nádherně při obzoru blíže, pak tu jiná, zase tam hvězdička prosvitla milostně, onde nová, tuto hejno jiných, už těžko je spočteš, na sta, tisíc se rodí jich náhle v okamžiku každém, jakby holí čarnou tam z prázdna vykouzleny rázem, – již hle! celou šíř, dálku nebes divukrásně pokrývá jisker houštka zlatých, z diamantů šperky drobounkých, sličně rozestavených v obrazce a soubory různé, drobných šňůry perel, lehké prachu mráčky zlatéhozlatého. Teplá noc vše chová, uspává v náruči měkké; mír na lukách a rolích; jen cvrčků hymna tichounká v žab serenádu divou, neunavnou ještě se mísí. Jak v sad kouzla se bral teď Václav po kraji cesty, nad níž divně šerem modřínů kývaly třásně, v lesní temno hlubé, jímž jak lampičky magické modravě plápolnou kmitajíce tu ve vzduchu září hojně letem bludným svatojanské svítily mušky. Obrazy líbezné vetkávala ve tmu okolní rozkoš lásky blahé; k ní juž se bez ostychu Václav sám sobě přiznával. Tať vůkol chmůře tajemné v jemný vdéchala mrak nejsladší vůně opojné, jež kdy kalich černý noci krásné v nitro mu vléval. V tom volný jeho krok zarazil stín postavy lidské, vstříc vynořiv se nyní nenadále z temnoty lesní, 167 jakby ukryt za pněm byl v záloze chodce vyčíhal. V zásvitu Luny bledém v něm Václav Bohdana poznal. „Ajhle! to vy?“ k němu děl. „V noci luzné dlíte potulkou?“ „Schválně čekal jsem vás,“ ponurým hlasem odvece Bohdan. Líce mu nakloněné sic chmůra zakrývala hustá, avšak ve zvuku slov se vnitřní rozruch ozýval, jak by stěsněna hruď hlas těžce propouštěla temný. K další chůzi němým povybídnul Živsu posunkem, však šel mlčky při něm, jak dlouho by slov nenalézal. „Snad pomníte“ – začal – „té první rozmluvy se mnou, kdy jsem vám vyjevil svou marnou k Ludmile lásku. Tehdy neměl tuchy jsem, můj příští sok že naslouchá smutné zpovědi mé a družně mi útěchu dává.“ Máchnul Živsa rukou, jak cos by namítati hodlal, však jun pokračoval: „Však dobře v Liduščině líci čísti umím. Již o pouti oné tam v Jiskrově jizbě zřejmě její pohled, jenž k vám jen stále zalétal, všechno mi v ráz vyjevil, dnes pak tam v zahradě farní vyznání vaše zaslech’ jsem, ve vaší dlani uzřel volnou ručku její.“ „Nuž buďsi, zapírati nechci, že mne zajal půvab té svíží růže miloučké,“ vyznal Živsa mladý. „Však já svou k Ludmile lásku poznal právě teprv a zdaž moji lásku oplácí dívka, nejisto dosud.“ 168 „Já vím to a sám vy to víte,“ trpce opáčil jun. „Mámť k vám jen jednu otázku: Zdaž vás láska pravá, upřímná k Ludmile víže a v ní svého žití hodláte-li družku nalézti?“ „Sám jsem sobě dosud tuto určitě neklad’ otázku, však teď rozhodný z duše hloubky vytryskuje odvět: Poznávám, že to láska pravá, co v srdci zaplálo, že v té lásce jenom zas štěstí může mi vykvést – nuž, kdo se horšiti můž’, když přijmu tu číši nebeskou, jež duši lék churavé, blaho příštích dnů mi nabízí?! A kdybych odmítnul, v čem zřím svou spásu životní, zdaž by ta žertva krutá vám prospěch kýsi přinesla, když nedostižna pro vás, jak děl jste, její ruka, láska?!“ „Ach, přece moh’ jsem snad svých přání cíle dojíti. Však teď navždy konec. K vám láskou přilnula první, vyť pevný založit krb můžete sobě domácí, schystati bydlo milé jí, prosté námah a péče; já nic ještě nemám, než vroucí v srdci tu lásku, marnou, bez naděje, světu pouhý posměchu předmět. Bez ní však mi život jen čírá pustina mrtvá, nudné břímě jenom – Nuž skončím... Dobře se mějte! –“ „Takto nepustím vás! Snad nechcete –“ „Bázně nemějte! Jáť své lásky román bambitky ranou neuzavru způsobem otřepaným – však pouta rozervu nehodná; v noc tu a poušť doposud jasné ideály mi září, jimž snad mého žití můž’ ještě posloužiti troska.“ 169 Obrátiv se, krokem zpět kráčel k vesnici rychlým. Marně za ním slední znělo Živsovo ještě volání, v hustém stínu noci brzo postava mládce zanikla. Z nálady své slastné vyrušen, bral dále se Václav a slova Bohdanova sen s víčka zaháněla dlouho. 170 VI. VI.
Jak chmůrou hrozivou když slunce na krátko se zastře, avšak větru peruť rozmávne ty závoje temné, rozptýlí jich cáry nebem, jež v dálce zaniknou a v jasu nezkaleném zas modrá obloha září: tak zapudil svit jitra zlatý rušivé ty myšlénky, jež z řeči Bohdanovy stín Václavu v nitro zanesly a v nepokojných snech jeho myslí zmítaly ještě. Bouře to jarní jen – sobě řek’ – jen záchvaty mládí, čas krátký dá Bohdanu lék, dá náhradu jinde. Dnů několik v jasných snech lásky pomíjelo sladce Václavu; stále lesem kříž na kříž nesly ho toulky, každý svit lupením, šust každý klamně mu věstil zámih roušky děví, krok lehký postavy sličné: avšak marně chodil, svou krásnou vílu nepotkal. Jistě si Marta nyní pečlivěji Ludmilu hlídá, neb snad dívka sama, když davši Thalii výhost již záminky nemá, v háj ostýchá se zajíti. Tu vždy posléz’ v ono místo zašel, zkad v kotlině vísku zřít bylo, sídlo její, tam v luzné zádumě dlíval, na střechu farky šedou toužebně upíraje pohled. Byl by došel tam již, však za dnů málo nastával otcův den slavný, tož den jeho světce patróna. [171] V průvodu sestry kněz loni k oslavě této zavítal a s nimi Lidka také – vyprávěla Václavu matka, příchod též i letos Velemínských věstila hostů. Přípravy slavnostní již chystala pilně matróna, v líci radostný lesk. Oko bystře vyčetlo mateřské, že změna výhodná ve zrozencově nastala mysli, mrak čela dřívější že zjasnila záře tajemná, však ni slovem v té příčině jej nezkoumala dále. Když den svátku přišel, již z rána v komnatě hlavní stůl s kyticí velkou v slavnostní úpravě zářil, kol něhož ozdobná očekávala hosty sedadla. A hle! prví, co přišli dnes, byli nejmilenější: To z Velemína farář ve průvodu Marty, Lidušky. Kněz bodrý proslovil blahopřejný příteli sermon, žertem po zvyku svém vetkávaje drobty latinské. Pak hovorem družným vystřídali předměty různé tu z politických sfér, tu z místních důležitostí, kdežto zatím s Martou choď Živsova kačky a slípky, hus ceny, másla jakost a klípky probírala drobné. Šťastným Václav okem ssál štíhlou postavu dívčí, pel citu sladkého, v rozkošné líci zřetelný, a s ní odstoupiv blíž k oknu do rozmluvy dal se o všedních nicotách – než, láska i prázdnotě každé vdéchá hodnoty ráz, vděk zvláštní, význam a kouzlo, však též pohledy jich jinakou spolu rozmluvu vedly. V tom zahrčel dole vůz a spatřili postavu statnou, temnou hřívu vlasů, mrak vousů pod nosem orlím, přisnědlý obličej – toť Výhoně líc je starého. Vstříc jemu Živsa otec šel v chodbu, do komnaty ved’ jej. 172 Rozruch věstila tvář výrazná hosta novéhonového, a když s Čenkovským ruce družně si tisknuli pánem, řek’ jemu: „Nejdu k vám s blahopřáním, víte již o mně, že jsem cet jalových nepřítel, že zdaru hojně bez frásí přeji vám. Sem však vede cos mne jiného, roztomilý kousek, jejž Bohdan právě mi zahrál: Dlouho nesestupoval dnes k snídani – díme si: Zaspal! prázdný však pokojík jsme v posled našli a list jen na stole tam krátký, zmatený, v němž s námi se loučil: neplodný omrzel ho život, nám břímě odejme a k jihu volně letí, své bratřím rámě nabídnout v zápasu posvátném.“ Ta zpráva vybouřila rázem klidný při stole kruh, zněly výkřiky úžasu zevšad. Výhoň pokračoval: „Ďas ví, co mu smysly pomátlo! Snad že druhý lístek, jenž zbyl tam, temno vyjasní“vyjasní.“ Z kapsy dopis vyjmuv, jej Ludmile vedle podával. Zbledla Liduška, po té růměncem zplála horoucím a třesavou ručkou ve zmatku otevřela lístek. Rychle přelétla okem krátký jeho obsahu řádek, Výhoni v rozčilení jej mlčky podávala čísti. „Lásce nemožno mi žít – nuž, zemru za bratry a volnost,“ nahlas tento přečet, k ní tázavě pohled obrátil. S lící rozrušenou, jež střídavě bledla a rudla, stín viny nejmenší odmítala určitě dívka: „Vskutku nemám viny žádné v tom – Tuchy veskrze žádné 173 neměla jsem – Bože můj! – Jáť nikdy nezavdala podnět –“ Ustala rozčilením, oko slz jí zastřela vláha. „Nikdy ti neprojevil svou lásku?“ vyšetřuje vážně strýce faráře dotaz. „Ni slůvkem!“ ujišťuje dívka. „Jsem sama přesvědčena,“ svou máť jí podporu skytla, „stín že nebyl žádný mezi oběma pletky milostné. Věc taková by neušla, trvám, bystrohledu mému; k žertům zdálo se spíš, že styk s ním Lidku vyzýval –“ „Jáť jen někdy nyvé žertem jeho líci se smála, cit hlubší tu hledat, nenapadlo ni ve snu mi nikdy.“ „Na slovo, slečno, věřím řeči té; známť Bohdana dobře,“ Výhoň přisvědčoval. „By románem chvíle si krátil bez vědomosti vaší pasoval vás za svoji milku šeptal do vzduchu kams vyznání lásky horoucí, o zhrzeném milování pak psal verše žalostné a vhodným svoje bláznovství závěrkem ověnčil: chrabrou půjde paží sokolům Balkánu pomáhat. Tamť bude jásotu as z příští bohatýra takého! Sám já, krev kdy mladá mi skráně zažíhala bouřně, snil jen o třesku mečů, chtěl krev svou líti za volnost, a věru náhoda jest, že pykal jsem pouze žalářem; však v boji já nehledal závěrku k romantice lásky, sám ideál volnosti svaté k činu hruď mi zanítil.“ 174 Děl teď Živsa otec: „Na paměť se mi rozmluva hlásí, již jsme o pouti oné ve světnici Jiskrově vedli. Vypravovalť tam já o strastech přítele Hynka, po smrti dívky drahé jak v zápasu po straně bratří hrob si na Tatře našel. Snad z této romantiky truchlé jiskra zapadla ve hruď jinoší, jež vznětliva lehko.“ „Však to ze slámy oheň, neškodně uhasne zajisté dřív, než Čech pomezí hoch zbrklý z dálky zahlédne,“ Výhoň poznamenal. „Jsem bez strachu v ohledu tomto: Svízel cesty prvá směšnou tu horečku vyléčí.“ Něm doposud byl Živsa mladý. Slyše zvěst nenadálou zblednul, mocně dojat, na tváři Liduščině chvíli bádavě prodlel okem, pak jím se do prázdna zatoulal, v neklidu chvějnými vlas, vousy probíraje prsty; schýliv k posledu leb, v hluboké myšlénky se zabral. Teď čelo vypjal zas, rozhodně se v obranu ozval nešťastného soka, zraky rozjařenými zajiskřiv: „Mním, že není jen smíchu hoden čin mládce jarého. Láska mladá jinaký má řád, než v rozvaze stáří chladný káže rozum, zná jen své zákony vlastní. Toť je ta láska pravá, jež nedbá v povzletu burném všedních pout všelikých, slepě přes meze, ohrady vichří za svou jen vidinou, jsouc božstvem, vším sama sobě. Stejně i ostatní v duši mládeže zápaly čisté v před k ideálům svým bez chladné rozvahy bouří, nechťsi rozum stáří v útrpném smíchu se dívá v tento kypící kvas, přec v něm jen zárody klíčí ke skutkům velikým, v něm tvůrčí pouze je síla, z nížto se lidstva rodí neustálý pokrok a rozvoj. V horké skráni mladé, ne v moudré lebce vychladlé vznik svůj vezdy mají blahodárné převraty velké. 175 Pouť vznešenou, krásnou synovec váš jistě si vybral, v rozvaze brknul snad, leč směšným čin se mi nezdá.“ V ustrnutí, an takto mluvil, naň zírala dívka, až pak schýlila zrak, v myšlénky se hustě zapředši; v rozpaku též i druzí naň chvíli pohlíželi mlčky. „Vidno, že mlád jste také,“ posléze mu odvece Výhoň. „Avšak nechci tupit vzlet mládeže, odvahu bujnou, z níž se rodívá čin, jenž do hlavy nejde šosákům. A z plna srdce také zdaru přál bych tam dole bratřím, čackým Slávy synům, aby jařmo setřásli potupné. Leč co by Bohdan tam v té líté bouři pořídil? Už jeho dívčí zjev jen k posměchu byl by junákům. Jak živ nikdy neměl v ruce pušky ni šavle pořádné – takhle na prut s udicí kdyby moh’ dostávati Turky! Však bohatýr smutný ani turbanu jistě neuzří; vždyť má sotva peněz, by v půl jen cesty se dostal. A k tomu přes noc již – znám dobře ho – snad se umoudřil, snad se hrdinství vzdal, než dospěl dráhy železné; možno, že klidně ho tam kdes v městské hospodě najdunajdu. Tož na dráhu jedu – chciť lékaře též se dožádat, neb ženy mé churavé ta příhoda dotkla se velmi, Bohdana v lásce chová, jak matka ho hýčkala rodná. I mně se odsluhuje prašpatně za veškeru přízeň; jen k jeho dobru také má přísnost mířila vezdy.“ Při větě poslední jeho hlas nápadně se zachvěl; znát bylo, srdce ryzí že k Bohdanu stejně ho poutá, ačkoli nevlídnou, drsnou se zastírala maskou namnoze láska jeho, smích ač si z mládce tropíval. 176 S družkou Výhoňovou jal soucit Martu stařenku: „Ach, ta paní nebohá! Již nazpět kvapme, Liduško; snad těšivým podaří se slovům jí vrátiti poklid, snad jí též koření z mé zásoby úlevu skytne, nežli radou lepší jí městský přispěje lékař.“ A hned hostitelům se poroučely Marta s Liduškou, též i farář, jenž Výhoňovi slova útěchy dával: „Bůh popřej, by sběh večerem již s vámi se vrátil. Sám věru bázně nemám, že spatří hrůzy bojiště: Snad ho zastihnete již na dráze či někde poblízku a Praha nejdalším bude as té výpravy cílem.“ „Smím, pane Výhoni, vám svůj průvod v město nabídnout?“ řek’ v tom Živsa mladý, rozmýšlev krátko se před tím. „A kdyby úspěchu tam – jak mním – naše neměla jízda, sám bych bez prodlení spěl ku Praze ve vlaku dále, byste choré manželce svojí moh’ zůstati blízek. Jistě uprchlík náš v Praze aspoň den, dva pomešká, k výpravě své tam čerpaje rad, čině přípravy nutné. Seč budu, sám učiním, bych v čas ho tu ještě zastihnul a zpět vám ho přived’. Neb doufám pevně, že najdu cestu, po níž vyhojen pod vlídný krov se navrátí.“ Vážně to řek’, jaks temně tichá slova dozněla slední. Výhoň rád přivolil. Spěl Václav přípravy rychlé k cestě svojí vykonat. Jen zběžný k odchodu pozdrav moh’ Velemínským dát v tom pospěchu, zmatku obecnémobecném. 177 VII. VII.
Výhoň marně konal svou cestu na dráhu, do města darmo i Živsa mladý za uprchlým po Praze pátral, šíře i v umnou síť rozpřádal výzvědy různé. Zvěsti o nezdaru jen smutné jeho ujci zasílal, ten mu jevíval zas, žeť tam stopy rovně nižádné. Míjeli takto dnové, až k týdnu se připjaly týdny, Václav již pokusův těch marných vzdal se nadobro, však přece ve svých zdech Praha stále ho poutala ještě. Důtklivě otcův list po příčině průtahů ptal se, v lístku pobídla vřelém ho k návratu láska mateřská, odvěty on temné bez jádra vyhýbavě dával. V nitru jeho hluboké se převraty náhle udály. Poznovu mládcův čin rozpoutal v útrobě vratké trapná hejna pochyb, zas kvas ten zatměle vyvřel, jenž se usmířen již zdál v poklid jasniti šťastný. Už si pravil, že konečně našel cíl dráhy budoucí, láska že chuť k životu znova čarnou vzkřísila berlou – však tu sokův nenadálý čin zas všechno vyvrátil. Aj, toť láska pravá – k sobě děl – citu bouře ta krásná, ježto kypí, sálá jen v čistém ňadru mladistvém, toť zdroj nezkalený nejsladší rozkoše lidské! Leč ten v útrobě ruch, jejž láskou já si nazývám, [178] zdaž to je láska také? – Ó jména je lásky nehodna troska citů zašlých v hrudi vetché, střízliva, chladna. A zdaž s tímto vrakem smím spoutati dívku mladistvou, jížto z očí luzných v nejsladší záři nadějné plá jitřenka žití? Ne, v máj ať blouznivě krásný do hrudi svitne mladé, kdež jitřní ples ji uvítá! Snad že jinoch, jenž dříve budil jen rozmary dívčí, teď již mysli její v bohatýrské glórii září, snad teď srdce její, co že láska je, poznalo prvně. Možno, že písmo citů, jež v něžném pohledu, v líci čet’ jsem zrůměněné, bylo črt jen významu prostých mělká spleť, v něž touhy moje svá vkládaly přání, odlesk pouze citů, jež v mém se zanítily nitru. Ó věru marný sen, sen pouhý krátko mi kreslil tam v tu krajinku tichou blaha obraz vábivě krásný. V pustou rmuť zase jen rozplaskla se bublina skvoucí. Záměr lbí mu prolét, aby po vzoru mládce jarého chvátal v bouř krvavou tam v dálce a ke zdaru bratří v boj svrh’ břímě žití... Však trpko se nápadu zasmál: K posměchu byl by jenom. Burnému co povzletu mládí tká poetický hav, muže kuklí šaška odívá, a v roji orlů těch, ztužilých v boje ohni a třesku, smích by budil; ne krví, inkoustem pouze je pokřtěn. Však co činit? V nudu dřívější, v suchopár se navrátí dlouhých let minulých, s nímž posléz právě se loučil? V jařmo zapřáhne se zas, dál povleče rádlo nechutné líchou, z níž pro něho klas nikdy nevypne se zdárný? Takto pochyb vírem znovu objat, stíny hlubými, bloudil v síti ulic, hloubával v jizbici dusné. 179 Leč kdys v jitro milé, když s Letné dumně pozíral na Prahu stověžatou, jež zářila v lesku radostném, a ztlumený zasléchal ruch, všude tam se budící, náhle mu blesklo čelem: Patř, úl tam práce tisíců! Kol též po kraji šíř až v dálné horstvo pomezní nesčetná se ruka v tuto chvíli ku práci napíná, z nížto jedinci zdar, zdar prýští rovně i celku. A zde co ty? Hloubáním jen čas trávě neplodným štěstí svého jenom rozpřádáš tužby sobeckésobecké, a když nechce přijít, ruce ve klín zoufale chýlíš. Vzchop se, pracuj! Byť pouze pluhem tam v líše otecké( k píli ti sudba přidá snad štěstí kvítko lahodné – skoupa-li zůstane však, lék v práci a útěchu najdeš! *** V záři a míru blahém den letní střel se, nedělní, po kraji rozložitém, v němž sem tam z městyse, vísky třpytné k modru nebes vyčnívaly vížky a báně; kol nich šíro kolem již blízkou věstila žatvu úrody spousta zlatá, z níž charpy vyhlédaly modré, máku se pýřil nach. Jimi silnice táhla se bílá. Tou kdys často domů pospíchal mládce radostně z dusných města ulic, když prázdnin ráj se otevřel; jak mu zajiskřil zor, když známé borky zahlédl, výšiny, chlumky siné, Velemínské strážce dolinky, jak jeho rostla radost, čím blíže se jasnily před ním, jak jeho touze posléz’ byla dlouhá přes ně ta cesta! Dnes ku pahorkům těm zase Václav z města se blíží, stejně ho touha pudí, však jasný naděje zásvit s temnou beznadějí, s obavou se mu v líci potýká. 180 Před chlumy cesta dvojí od silnice mířila různo: šla k Velemínu levá, blíž k Hůrce ta na pravo vedla. Živsa nerozhodnut stál chvíli u kříže sivého, jenž tady zasmušilým zřel do kraje vážně vrcholkem. Kratší k Čenkovu směr přes Hůrku posléze si obral; leč když cesta lesem po stráni se výše vinoucí v záhybu dospěla tam, kde se první v kotlinu výhled otvíral, ztajenou ve hvozdném věnci pahorků, dlouho upínal zrak na skrovné stádo chaloupek, jež v dole tomto lepém k pastýři se tisklo sivému, chrámku to, červenavé pnoucímu do modrava témě; blíž toho šindelová nejvíce ho vábila krytba farního stavení, jež stínily lípy mohutné. Pak šel dále borem. Když posléz na hřbetě horském až k výstupku došel, kdež ve stranu výhled opačnou šíro se rozvíral, tu vzpomněl chvilky lahodné, již tu prožil s dívkou smavolící v rozmluvě krátké. Známé místo hledal, pod břízami, sosnami koutek roztomilý. – Tamo jest! – Však dívčí roucho se míhá světlé bříz lupením. – Teď známý hlas k němu zazněl – Oj, toť Ludmily hlas – již jasně ty zvonky zaslechnul! Zas to samé vábné sobě náhoda místo vyhlédla, by zde mu opětné setkání schystala náhle, před nímž v bázni se chvěl, spolu touhou práhna horoucí. Má k ní přímo zajít? Má neshlédnut ji minouti? Kráčeti dále domů, dřív jistoty jinde nabýti, než vyhledá ji opět neb snů svých zřekne se navždy? Ne! krok vázne čarem, nezdolná síla ho poutá. Blíže přikrást se musí, tvář sladkou spatřiti aspoň. 181 Bez dechu ostražitou se blížil k dívčině chůzí, hebký mech kroku šusty tlumil. Již z úkrytu listů tajně zočil jako tehdáž kdys rysy líce milostné. Však dnes rozkošná veselím se nejiskřila očka, v důlcích tváře hravých nedováděli úsměvu šotci; vážně, nehybně sedí, řasa černá matně se chýlí, jakby ji slz tlumených, zármutku přikláněla tíha, pod ní v dálavu zor jak v těžkém stesku vyhlédá. Ký asi stíní sen tyto krásné líce pobledlé? Což dnes vedlo ji sem? Když pod tyto břízy usedla, zdaž upomínka maní myšlenkami kmitla se ještě, že spolu právě na tom kdys v rozmluvě prodleli místě? Z dum vyrušil ho šramot, hlasy dětské zazněly blízko a dva chlapci čilí jako gnómů pár skotačících z houštiny pádili sem. S těmi as rozmlouvala dříve Ludmila cos, když hlas ho její tak náhle upoutal. Ajhle, Otík a Jarouš! Již poznal Jiskrovy šotky. V ručkách nesli obou směs kvítí pestrobarevnou, chtíce, by Ludmila jim z nich velké svázala kytky, a k námitce její, že špatné kytky uvíjí, odsek’ rázně Otík: „Když práce si nechcete dáti. Tehdy o pouti naší jste krásnou svázala velmi z lech, petrklíčů jen, mladšímu z Čenkova pánu.“ „Kdož ti to řek’?“ „Kdož? Jitka; a sám krásnou tuto kytku já spatřil na kabátě potom pana Živsy mladého.“ 182 Ludmila v odmlčení skráň schýlila do dlaně bílou, v dum pohroužena tůň. Pak v bolném výrazu řekla půl hochu odporujíc, půl k sobě mluvíc jako ze sna: „Jen že se kvítka moje pražskému nelíbila pánu“pánu.“ „Vždyť na prsou je nosil.“ „Leč do prachu vrh’ je za krátko, nedbale šláp’ na hrstku jejich... na ně navždy zapomněl. –“ „Aj, to pravda není; proč byl by je do prachu zašláp’?“ „Kvítky chudými pohrd’, prostými přírody dítky. Máť on v městě jiné květy pyšné, vůně opojné, – jak prvosenky moje k těm krásám mohly se rovnat?!“ Z hloubi citů vyzněl stesk tento dojemně a mocně v něžné prostotě své... ples prochvěl Živsovo nitro... Ukryla tvář do rukou teď smutně a nedbala dále chlapců švítořivých, již posléz v houštinu mlází vběhli opět s halasem, pestrého vidouce motýla; záhy do stínu sosen je svižná honba zanesla. Skráň pozvedla děva. Slza jasná od řasy tekla zvolna po tváři její, dlaň chvějnou k ňadru přitiskla; zaštkala, povstala pak, slzy krůpěj setřela s líce. V tom zaslechla šelest... Onť vystoup’ z úkrytu svého. Vzkřikla, zorem ztrnulým naň patřila chvilku nehybně. On k ní lásky zrakem výmluvným mlčky pohlížel 183 a vznes’ rámě nyní... Jí z pod řasy záře vytryskla a tvář žárně rudá již k ňadrům Václavu klesla, jenž tělo rozkošné obchvátil v náruči pevně. A v té chvíli blahé, kdy srdce na srdci zatlouklo čírým bouřně plesem, ret na rtu se ohnivě třásl neb slova bezděčná šepotal, jež chápali sotva, proč že nešel, zdaž myslila naň, jak šťastně se našli; v této chvíli blahé rozprchla se Václavu navždy trapná hejna pochyb, směr našla si loď jeho vratká, sladkou harmonií tu všecky nesouzvuky drsné vyzněly, jak by slyšel zvon v útrobě jitra nového, jenž ku práci volá na zlatistou líchu domácí. Smích a cupot dětský, jenž z houště se blížil opětně, slastný styk přerušil. Když v hebké průseku trávě šli k myslivně potom, co sběhlo se, věstila dívka: Ondy moravský zeť k sobě pozval Jiskrovu dcerkudcerku, a když s ním zajela kdys v blízké město dunajské, v pestré vřavě ulic tam Bohdana potkali náhle. Však proměněn byl tak, že ho stíží poznala Jitka: bled, hubený, jako stín se v zástupu lidstva potácel. Poutí strastiplnou sic v dálný jih se protloukl, leč tam potměšilá zachvátila zimnice mládce, dlouho ležel nemocen, pak zpět ku vlasti se vláčel, snášeje nouzi krutou. Ku strýci se listem obrátit bránil vzdor mu a stud. Tak dostih’ Vídně posléze a v ní bludně těkal, vyhledat sobě výživu nuznou. Jiskrův zeť nebožáka přiměl, muž dobrosrdečný, že s nimi rovně zajel v poklidnou vísku moravskou, kdež jej ošetřuje teď. Mní lékař, záhy že vrátí síla se mládci plná ve zvyklém pásmu domácím. 184 Otci tu velkou zvěst dcera v rychlém poslala listě, s nímž Polešovských rév zeť poslal šťávu lahodnou. Avšak Jiskra šibal rozhlásit zprávy nechvátal, leč k Velemínu zašel, navštívil Čenkova panstvo a zval hosty řadou na hroznů krev Polešovských ke dni druhému – to dnes – v myslivnu na Hůrce posvátné, velkou, důležitou prý má též k vínu novinku. Žertem s půle mluvil, s pola vážně, tajemně se tvářil a znal vábiti tak, že slíbili všichni přijíti; neb jemu rozkoš jest, zřít hojné při stole hosty. Teď tam družně sedí, radujíce se zvěsti moravské, jíž je uvítal hned. Leč v háj ona zašla si tamto v místo tiché, krásnou jí zasvěcené upomínkou... Tou myslivny řečí dostihli a vešli do síňky, pes kde dlouhouchý kusokřídlou kavku proháněl, a když prostomilé pak jizby otevřeli dvéře, Václava četný kruh besedících hlučně uvítal. Aj, tady Živsa starý, jeho choť, s družkou tuto Výhoň, kněz kadeří bílých, s okrouhlou na lbi čepičkou, Marta i přívětivá, pan Martin v livreji sešlé. A když Jiskra za stůl usadil jej po straně Lidky, Výhoň prokvetavé sobě v úsměvu čechraje vousy, řek’ jemu: „Hleďte, po mém Balkánská skončila fraška( jen že nový se román zas může zapřísti moravský – Dceř povolejte domů, pane Jiskro; střežte ji dobře!“ V žertu při tom lesníku hrozil; smíchem na oplátku pod knírem temným zuby Jiskrovy bíle zableskly. 185 Živsa mladý však vážně namít’: „Čest Bohdanu přes to. V zápalu posvátném jeho vůle si čacky vylétla, náhody pouze vinou, že choré mu křídlo pokleslo. Mláď ideálních snah, jež skutku je schopna jarého, záruka lepších dnů. Nechť někdy je rozvaze chladné směšna ta jarní bouř, když přes mez šíleně vichří – jsou doby zas, kdy šťasten lid, v němž povzletu více nežli suchých rozumů. Snad i nám čas bouře nadejde; teď ku práci jenom, ku zdárné práci vyzývá.“ „Snad, že uhod’ jsem již, k jakové jste vy práci se rozhod’,“ kněz vece žertovný a skanduje prsty zalusknul: „O fortunatos nimium, sua si bona norint, agricolas, quibus ipsa, procul discordibus armis, fundit humo facilem –“ Ruch křesla hexametry přerval: Pohnulť náhle sebou pan Martin vedle sedící, vztáh’ obočí temné, „hm hm“ polohlasně zamumlal, židlí zašramotil, ruku do předu rázně natáhl, jakby jejím šermem chtěl kýsi provázeti výklad; však hned stáh’ se nazad, ruku hladké ke lbi povypjal a v šos pak sáhnuv, z hluboké jeho kapsy vyvážil ohmatanou tabatěrku starou, jíž v malbě vybledlé svůdná víla jakás podlouhlé krášlila víčko. Víčko dlaní otřev, tabatěrku pozorně otevřel a z ní hostům kol rozvážlivě šňupce nabízel. E: dp + sf; 2002 186

Básně v knize Václav Živsa (in Václav Živsa - Slavie, in Sebrané spisy Svatopluka Čecha, díl 8):

báseň bez názvu