I.
TOMAN A LESNÍ PANNA.*)
Večer před svatým Janem
Mluví sestra s Tomanem:
Kam pojedeš, bratře milý,
V této pozdní na noc chvíli
Na koníčku sedlaném,
Čistě vyšperkovaném?
———
*) Starodávní jméno Víly, u jižních Slovanů po tu dobu běžné, přišlo dávno v zapomenutí u našeho národu, (již v XVII. století Rosa a Pešina ji jmenem řecké Hekate vykládají!)vykládají!), ačkoliv podstatou svou Víla po některých krajích posaváde jest známa i našemu sprostému lidu, přijavši u něho nazvání Lesní panny. Kroj a podoba lesních panen v prostonárodních báchorkách a pohádkách rozdílně se líčí. Mně ze všech obrazův přijatý v této básni nejlépe se líbil. Vypravuje se též o lesních pannách, že tu noc před svatým Janem křtitelem největší mají moc nad člověkem, a protož není rádno vydávati se té doby do polí, mnohem do lesa.
[1]
„Do Podhájí k myslivci
Musím ke své děvčici;
Z nenadání nemám stání,
Zas mě čekej o svitání.
Dej, sestřičko, dej novou
Košiličku kmentovou,
Kamizolku růžovou.“
Jiskra padla pod koníčkem,
Sestra volá za bratříčkem:
Slyš, Tománku, radu mou,
Nedávej se doubravou:
Objeď dolem k Svaté Hoře,
Ať nemám po tobě hoře;
Dej se raděj v zápolí,
Ať mě srdce nebolí.
Nejel Toman doubravou,
Dal se cestičkou pravou;
A v Podhájí u myslivce
Nový domek jedna svíce,
Hostí mnoho pospolu,
Jizba plna hovoru.
Smutkem Toman obklopen
Patří s koně do oken:
Děvče láskou jen rozplývá,
Na ženicha se usmívá;
Otec jedná námluvy,
Matka hledí obsluhy.
2
Jedli, pili, rozprávěli,
Dobrou vůli spolu měli,
Žádný na to nic nedbal,
Kůň že venku zařehtal,
A mládenec zavzdychal.
Panna jenom snoubená
Najednou se zarděla;
Svědomí ji předce tlačí,
Šeptá cosi sestře mladší.
Sestřička od večeře
Vyšla rychle za dvéře:
„Na věky se, Tomane,
Milá s tebou rozstane,
Jinému se dostane.
Najezdil jsi se k nám dosti,
Dnes tu máme bližší hosti,
Hledej sobě jinde štěstí.“
Toman koněm zatočil,
V šíré pole poskočil,
Zaťal zuby, smračil čelo,
Kolem všecko neveselo.
Půlnoc byla, měsíc zašel,
Sotva jezdec cestu našel;
Prudce hned, pak loudavě
Ubíral se k doubravě.
„Všecky krásné hvězdičky
Ze tmy jsou se prosypaly,
3
Proč vy, moje mladé dni,
Ve tmách jste se zasypaly!“
Jede, jede doubravou,
Les šumí mu nad hlavou,
Větřík chladný z noci fouká,
Nad ouvalem sova houká;
Koník blýská očima,
Koník stříhá ušima.
Cupy dupy z houštiny
Letí jelen v mejtiny,
Na jelínku podkasaná
Sedí sobě Lesní panna;
Šaty půl má zelené,
Půl kadeřmi černěné,
A ze svatojanských broučků
Svítí pásek na kloboučku.
Třikrát kolem jak střela
V běhu koně objela,
Pak Tomanovi po boku
Vyrovnává v plavném skoku:
„Švarný hochu, nezoufej,
Bujným větrům žalost dej,
Jedna-li tě opustila,
Nahradí to stokrát jiná.
Švarný hochu, nezoufej,
Bujným větrům žalost dej!“
4
To když sladce zpívala,
V oči se mu dívala
Lesní panna na jelenu,
Toman cítí v srdci změnu.
Jedou, jedou pospolu
Měkkým mechem do dolu,
Panna Tomanu po boku
Vyrovnává v plavném skoku:
„Švarný hochu, skloň se, skloň,
Jenom dále se mnou hoň;
Líbí-li se ti mé líce,
Dám radostí na tisíce.
Švarný hochu, skloň se, skloň,
Jenom dále se mnou hoň!“
To kdy panna zpívala,
Za ruku ho ujala;
Tomanovi rozkoš proudem
Prolila se každým oudem.
Jedou, jedou dál a dál
Podlé řeky, podlé skal,
Panna Tomanu po boku
Vyrovnává v plavném skoku:
„Švarný hochu, můj jsi, můj!
K mému bytu se mnou pluj!
Světla denního v mém domě
Věčně nezachce se tobě.
5
Švarný hochu, můj jsi, můj –
K mému bytu se mnou pluj!“
To kdy panna zpívala,
V ústa jezdce líbala,
V náručí ho objala.
Tomanovi srdce plesá,
Uzdu pouští, s koně klesá
Pod skalami prostřed lesa.
Slunce vyšlo nad horu,
Skáče koník do dvoru,
Smutně hrabe podkovou,
Řehce zprávu nedobrou.
Sestra k oknu přiskočila,
A rukama zalomila:
„Bratře můj, bratříčku můj!
Kde skonal jsi život svůj!“
6