I. TOMAN A LESNÍ PANNA.*)

I.
TOMAN A LESNÍ PANNA.*)
Večer před svatým Janem Mluví sestra s Tomanem: Kam pojedeš, bratře milý, V této pozdní na noc chvíli Na koníčku sedlaném, Čistě vyšperkovaném? ——— *) Starodávní jméno Víly, u jižních Slovanů po tu dobu běžné, přišlo dávno v zapomenutí u našeho národu, (již v XVII. století Rosa a Pešina ji jmenem řecké Hekate vykládají!)vykládají!), ačkoliv podstatou svou Víla po některých krajích posaváde jest známa i našemu sprostému lidu, přijavši u něho nazvání Lesní panny. Kroj a podoba lesních panen v prostonárodních báchorkách a pohádkách rozdílně se líčí. Mně ze všech obrazův přijatý v této básni nejlépe se líbil. Vypravuje se též o lesních pannách, že tu noc před svatým Janem křtitelem největší mají moc nad člověkem, a protož není rádno vydávati se té doby do polí, mnohem do lesa. [1] „Do Podhájí k myslivci Musím ke své děvčici; Z nenadání nemám stání, Zas mě čekej o svitání. Dej, sestřičko, dej novou Košiličku kmentovou, Kamizolku růžovou.“ Jiskra padla pod koníčkem, Sestra volá za bratříčkem: Slyš, Tománku, radu mou, Nedávej se doubravou: Objeď dolem k Svaté Hoře, Ať nemám po tobě hoře; Dej se raděj v zápolí, Ať mě srdce nebolí. Nejel Toman doubravou, Dal se cestičkou pravou; A v Podhájí u myslivce Nový domek jedna svíce, Hostí mnoho pospolu, Jizba plna hovoru. Smutkem Toman obklopen Patří s koně do oken: Děvče láskou jen rozplývá, Na ženicha se usmívá; Otec jedná námluvy, Matka hledí obsluhy. 2 Jedli, pili, rozprávěli, Dobrou vůli spolu měli, Žádný na to nic nedbal, Kůň že venku zařehtal, A mládenec zavzdychal. Panna jenom snoubená Najednou se zarděla; Svědomí ji předce tlačí, Šeptá cosi sestře mladší. Sestřička od večeře Vyšla rychle za dvéře: „Na věky se, Tomane, Milá s tebou rozstane, Jinému se dostane. Najezdil jsi se k nám dosti, Dnes tu máme bližší hosti, Hledej sobě jinde štěstí.“ Toman koněm zatočil, V šíré pole poskočil, Zaťal zuby, smračil čelo, Kolem všecko neveselo. Půlnoc byla, měsíc zašel, Sotva jezdec cestu našel; Prudce hned, pak loudavě Ubíral se k doubravě. „Všecky krásné hvězdičky Ze tmy jsou se prosypaly, 3 Proč vy, moje mladé dni, Ve tmách jste se zasypaly!“ Jede, jede doubravou, Les šumí mu nad hlavou, Větřík chladný z noci fouká, Nad ouvalem sova houká; Koník blýská očima, Koník stříhá ušima. Cupy dupy z houštiny Letí jelen v mejtiny, Na jelínku podkasaná Sedí sobě Lesní panna; Šaty půl má zelené, Půl kadeřmi černěné, A ze svatojanských broučků Svítí pásek na kloboučku. Třikrát kolem jak střela V běhu koně objela, Pak Tomanovi po boku Vyrovnává v plavném skoku: „Švarný hochu, nezoufej, Bujným větrům žalost dej, Jedna-li tě opustila, Nahradí to stokrát jiná. Švarný hochu, nezoufej, Bujným větrům žalost dej!“ 4 To když sladce zpívala, V oči se mu dívala Lesní panna na jelenu, Toman cítí v srdci změnu. Jedou, jedou pospolu Měkkým mechem do dolu, Panna Tomanu po boku Vyrovnává v plavném skoku: „Švarný hochu, skloň se, skloň, Jenom dále se mnou hoň; Líbí-li se ti mé líce, Dám radostí na tisíce. Švarný hochu, skloň se, skloň, Jenom dále se mnou hoň!“ To kdy panna zpívala, Za ruku ho ujala; Tomanovi rozkoš proudem Prolila se každým oudem. Jedou, jedou dál a dál Podlé řeky, podlé skal, Panna Tomanu po boku Vyrovnává v plavném skoku: „Švarný hochu, můj jsi, můj! K mému bytu se mnou pluj! Světla denního v mém domě Věčně nezachce se tobě. 5 Švarný hochu, můj jsi, můj – K mému bytu se mnou pluj!“ To kdy panna zpívala, V ústa jezdce líbala, V náručí ho objala. Tomanovi srdce plesá, Uzdu pouští, s koně klesá Pod skalami prostřed lesa. Slunce vyšlo nad horu, Skáče koník do dvoru, Smutně hrabe podkovou, Řehce zprávu nedobrou. Sestra k oknu přiskočila, A rukama zalomila: „Bratře můj, bratříčku můj! Kde skonal jsi život svůj!“ 6