XIX. SŇATEK.

XIX.
SŇATEK.
Kvete jabloň v sadě, Pod ní keř růžiček; Přelíbezným hlasem Večerním tu časem Zpívává slavíček. Divná věc, bože můj! To stvoření ptačí Z hrdélka outlého Na tolik sladkého Jak zpěvu vystačí! Ale jest divnější Nad slavíčků hlásky, Kterak do outlého Srdce panenského Vstoupí tolik lásky. 39 Ta když v otruchlelém Srdci se rozmůže, Brzo proměněným Tvářičkám červeným Do hrobu pomůže. Když ráno vstávala, Přišly jsou noviny, Že padl té noci Do těžké nemoci Miláček jediný. Smutná do kostela Nevěsta spěchala, A kudy chodila, K Bohu se modlila, Žalostně plakala. A když jsou pod večer Klekání zvonili, Všickni jsou lékaři, Jak mladí tak staří, Naději pustili. Zvoní hrana, zvoní, Panna již nechodí: Ale jako spadlý Kvíteček usvadlý Na lůžko se kloní. 40 Zvoní trojí hrana, Již nepláče panna: Do stropu dívá se, Z hoře usmívá se, Chvátá cos rukama. Patří, jak milého Ve pěkném průvodu Šest mládenců neslo, Šest panen vedlé šlo, Kráčejí ke hrobu. Ona v bílém rouše Podále tam stojí; Pak blíže přikleká, A nic se neleká, Tři hrstky naň hodí. Když bylo v půlnoci, Slyší hlas nad sebou: „Stroj se, mé dítě, stroj, Srdéčko upokoj, Zasnoubím se s tebou.“ V nejpěknější šaty Hned se oblíkala; Věneček si panna Z rozmarýny sama Do vlasů vplítala. 41 Větřík od západu Chlaďounký zavívá: Hosté známou cestou Berou se s nevěstou, Kde ženich přebývá. Tam kde bydlí spolu, Ten tichý domeček Má střechu zelenou, Komůrku zavřenou Na věčný zámeček. 42