Na smělost.
Aj, můžli dražších býti co pod nebem
Cen, můžli krašší stkvíti se ozdobou
Z věcí kterákoliv pozemských,
Muž jako ten, ty jemužs, smělosti,
Silnou rukou ráz svůj na čelo vryla,
Božskou jemužs hned srdce zanítila
Jiskrou mladistvé, líčenímby
Zhrdalo chvály mužův nedošlých.
Ohněm šlechetný tvým zahořev Kolom,
V pusté lodí svých někdy vehnal moře;
Stežnům jejich umdlévajícím
Svítila tvá pochodeň, novou vzdy
Cestu k břehům, kde ještě nekráčela
Dřív evropejská, ač zločinná noha,
Jevíc. Kdo drsnou slávy cestou
Sílil a ved hrdinných mužův krok?
71
V mořském velí kdo víru potápci se
Tam s živly hroznou potkati odvahou?
Horníka skalním vstříc jedům zde
Kdo zoceliv mu prsou učí jít?
Tenkrát tisíc k tvé chvále ať ozve se
Vroucích hlasův, když často nepoznalé
Své sestře odtrhnout nehodnou
Záclonu, pravdě se jmeš nebeské.
Hlasův tisíc ať ozve mu hláholem
Valným se, pravdě k vůli co proskočil
Plamen; smělosti též chovanci –
Chvála, obět nevinnou mstěcímu!
Otcův naších, ach, rozpaloval mysl
Duch někdy tvůj též, vhnízdilo dříve než
V šťastné, samostatné obydlí
Plémě cizích se loží – bojácné.
72