Smíšené básně (1822)

František Ladislav Čelakovský

Smíšené Básně
V Lednu.
Vděky M. Z. Polákovi.
Svatba.
Děvče, já ti udělám.
Při víně.
Poslední Marinčina žádost.
Na **.
Plavba.
Bělička.
Kvítí.
1. Slunečnice.
2. Růže.
3. Tulipany.
4. Violka.
5. Pomněnka.
6. Tatéž.
7. Slzičky.
8. Chudobka.
Putující.
Spokojený harfeník.
Tři světýlka.
Ples čarodějnic.
Hrdlička.
Vodník.
Na vlaštovičky.
Živelník k svému učedlníku .
Znělky.
1. Zvony zněly, v kráse baldachýnu
2. Slunce zašlo, hlučný dostupuje
3. Vy, jenž trudné ňádra otvíráte
4. O, jak těžko státi bez podpory!
5. Že mne nezrodili oné časy,
6. Již i ve snách hrůzou navštěvují
7. „Darmo srdce něžná doufajíce
8. Kdy ptáčků dumy slýchám, nebo tmavé
Na zahradě.
Na strom.
Označení smrti.
Na Julii.
Jinoch a dívka.
Slza.
Trojí stesk.
Píseň při drání.
Vzpomínání.
U Juliina hrobu.
Zajícové.
Na smělost.
Na Helenku.
Nenadání.
Večerní patření.
Nápisové.
1. Bohatství, síla a moudrost.
2. Otázka.
3. Lidé.
4. Podřeknutí.
5. Heslo.
6. Zdařilost.
7. Půjčka za odplátku.
8. Ozvěna.
9. Pod obraz Komenského.
10. Lila bez viny.
11. K vůli rýmu.
Přídavek několika přeložení.
Asan aganice.
Vzpomínka.
Hřbitov.
Bajky dle Dmitrieva .
1. Rafička.
2. Měsíc.
3. Osel, opice a krtek.
4. Ostrovid a krtek.
Nápisové.
Při potůčku.
Kdo více k politování?
Síla vína.
1. Žalost a radost.
2. Přirovnání.
3. Závěrek.
Na Barýna psavšího báseň o člověku.
Nápisové. (Dle Martiala). Martiala.)
1. Epigram.
2. Náhlá smrť.
3. Na rozhněvaného přítele.
4. Na lékaře Diaula.
5. Na Letína.
Nápisové. (Dle Göthe ). Göthe .)
1. „Proč tak brzce pomíjím?“ Zevsa se tázala Krása:
2. Škodná pravdo! tě víc velebím nad klam užitečný;
3. Vezdy po celku ty baž, jelipak celkem ti nemožno
4. Plůj kro mohutná k cíli jenom! v okeánli nepřijdeš,
5. Snášet umím všelicos. Myslí hotovím se pokojnou
6. Jednoho cožtě život z nás? Volno tisíci jiných však

Smíšené Básně
Frant. Ladisl. Čelakovskýho.
V Praze, Uu Josefy ovdovělé Fetterlové z Wildenbrunu. 1822.
[1] Příteli svému obětuje spisovatel. [3]

V Lednu.
Půlnoční zanechav krystalové tvrze, Uzděné na holém, věčnětichém lebu Zemním, přes naše zas zpurně letěl kraje Chmourný kmet – šedivý Leden. Let zdálný jeho my jedva uzírali, Soptících severů hvižděla nad hlavou Již naší bujará spřež, diamantový Táhnouc vůz, na voze kmeta. On však mžitkoletých jen popoháněje Břitkým dlouhokopím mnul z obočí mraky JíníJíní, a sněhu sil chumle nevídané Medvědím kožichem třesa. Ostrý byl letu tok, hrůza byla sněhusněhu: Však ostrost severů, hrůzy ani sněhů V závějích nemaří nám Slovanů vděky, Neshasnou Slovanů hněvy. [5]

Vděky M. Z. Polákovi. Jménem dívky české.
Prozpěvů sladkých muži! vezmi díky, Díky plápolné ode dívky, jemné Harfy Tvé v českém udolív českých dolinách i jížto Hláholy došly. Včelka pilná lpí co na kvítku hojném Mednatých žídel, tak i s rozmilenstvimrozmilenstvím Toužně písní Tvých ssaje krásocitné Výlevy duch můj. O, kdybych, krásný muži! (ten jsi; krásnáť Tvá mysl!) jen Tě znala; růžovými Věncy harfku Tvou chtělabych a myrtou Meč Ti ovíti Vděčně; – než neznám Tebe. – Až se jarní Chvíle zas vrátí, u potůčku něžný Kvíteček – první okotěšku spatřiv, Za vděk utrhni. 6

Svatba.
Hrabě Pulkava měl dceru roztomilou, Všemi sedmerosedmera krásotek ozdobenou, Třikrát pět Počítala let, Očka co trnky v hlavě jí hrály, Usta co růže se smály. Slečénku tu na hradě bystrý hoch Těšíval, jen kde ji spatřiti moh; Již ode mládi Se vídali rádi, Milost se ujímala potajmo, potajmo. Hrabě Pulkava k své dceři jednoho dne Laskavě mluviti takto se jme: „Těš se, dceruško má! Slavného Čenka Z Chejna jsi ženka, Svatbu slavíme za tejden.“ 7 Slečénka ta kvílí celých sedm dní; Hoch Zděnko se trápí celých sedm dní: A když se rozvíjelo Osmého dne Jitro, zaplesalo Na hradu vše, Jen Zděnko a dívka se souží. Aj, ženich na bujném koníku jede, Družbu s sebou veselého vede. Hosti se scházejí, Hudby rozléhají, Kněz na se ornat obláčí. Ženušku s mužem kněz bezděky spial, Bezděky dlouhé žehnání jim dal; Darmo plesání Bez milování Hlučně se táhne po síních. „Zděnko, čilý ty panoši, nalej! Hostům dobrého vína podej. Hudby nestůjte, – Vesele kolujte! Píte ženušce na štěstí!“ 8 Dí Pulkava. Zděnko hned černooké Nevěstě v radosti podá divoké Číši: – mu na zdraví Dívka připíjí; Dívce on na zdraví Číši dopíjí, Připíjí – dopíjí – žalostně. „Co, hudbaři! hudba tak smutně zní, Proč tak uspánlivě hláholí? Honem veselejší, Rychlejší! DnešněnámDnešně nám hrejte svatební, Jindy si hučte pohřební.pohřební.“ A hudba, a hudba jen smutně zní, Nevěsta klesá na zem v rozděšení: „Což nic nevidíte? Což nic nevidíte? Tamto“ – na hudbaře prsty pokyvne. Všech oči v obdivu hrozném hledí – Kamkoli hlednou – nic nevidí – „Ven – což nevidíte? 9 Smrt za hudbaři státi, Tam – tamto na housle ji hráti?“ A hudba a hudba jen smutněji zní; Všickni hledí; ale nic nevidí. Čelo divčině vlhne, A srdce tuhne, Zděnko na dívku se kácí. 10

Děvče, já ti udělám.
Bětolinko boubelatá, Darmo se mne vzdaluješ; Darmo ústka růžovatá Zlíbati mi zbraňuješ: Známť já čarovati, Dívky skrocovati; Děvče, já ti udělám! Čtverolístky v jetelíčku Dva si schválně vyhledám, Ty ti do nových střevíčků, Bětolinko, tajně dám: Za tvé upejpání Nebudeš mít stání; Děvče, já ti udělám! Za klobouček mezi kvítí Laskavec si zavěsím, Tvá jak na mne pozasvítí Očka, ním je poděsím: Budou po mne číhat, Zdaleka mne stíhat; Děvče, já ti udělám! 11 Tu kdys v noci při měsíčku Nastíral sem s kapradí Kapky rosné do hrnýčku, Ty mé bdění nahradí: Těmi tebe skropím, Bouři v tobě stropím; Děvče, já ti udělám! Žabku v mraveništi chovám, Až jen dobře vysmáhne, Háček z ní u sebe schovám, Ten tě ke mně přitáhne: Rádo děvče půjdeš, Lahodit mi budeš; Děvče, já ti udělám! Tvému nyní usmívání Potom já se budu smát; Bez milosti, bez poddání Na oko se budu zdát: Pak tě teprv zpile Zlíbám roztomilé Děvče, to ti udělám! 12

Při víně.
Vzhůru! přitkněte číše! Přední zavdati číši Dlužno době nynější! Krásu kvetoucí – A lásky blaženstva, Víno zajímavé A písně srdečné Nám ona štědře podává. Vzhůru! přitkněte číše! Odběhlé minulosti Číši připíte druhou! Výtečnost vznešených činů, Slastné léta mladosti, Rozpomínky potěšné Nám ona vděčně povrátí. Vzhůru! přitkněte číše! Zastřenou i budoucnost Číší slušno zavítati! 13 K čemu bychom se rmoutili? V lůně jejím neomylně Vždy očekávané, Zřídka uvídané, V rozporu stíhané Dobro dřímá. Vstaňte, bratří! uchopte Vážně číši pěnící! Tam nad hvězdami, klidně Čas kde věčnost objímá, Bydlí moc ta nečasná; Neb, co srdce v svaté Toužně tuší době, Věřte, to neklame Marně nadějnost! 14

Poslední Marinčina žádost.
Povyjasni medle slzícího Oka, drahá máti! s vítěznou Anjela již vidím příchozího Laskavě kynouti korunou. Nežalostni více, dopřej nebe, Nebe přej dcerušce nevinné, S milým otcem budem čekat tebe, V rozkoších kde duše poplyne. Důvěrně ti žádost ještě složím Na srdce: až zhasne žití mé, Duch až tamto vzlétne k stánkům božím; Tělo bílým rouchem oděné V rakev polož kvítím ozdobenou, Z rozmaríny něžný věneček Vlásky protoč, v ruce oblíbenou Knížku žalmů dej a křížeček. Hrob podál u lípy, ze hřbitova K nám co svrchkem kostel přehlídá, Vedlé Barunka kde sousedova, Spoludružka milá spočíváspočívá, 15 Vykopat dej, kříž i pohotově Měj, by blahé chvíle minulé – PřipomělyPřipomněly na zarostlém rově Rok a jméno dívky zesnulé. Pak, drahá matinko! pohřeb krásný Dej Marínce milé vystrojit: Zvon ať v dálku oznamuje hlasný Průvod můj, pobožný zova lid. Pod věnečky ať se shromaždějí Ze vsi naší mladé družičky, Školní zpěvci truchlivé ať pějí Při modlícím knězi písničky. Pozvi všecky naše statné mládky, Jimž sem sloula švárnou holčinouholčinou; Mé, ach, jasné čelo v jarní svátky Kvítím nikdý víc neobvinou. Spanilé též naše vesničanky Víc mne nepřivábí k radosti, Strojíc po žni hlučné radovánky, K plesu podzimní ni slavnosti. 16 A tak přijmi za tvé pěstování Vroucí díky, máti přemilá! Sklíčené v občerstvivém ti vání Seslaná mým duchem posila Trudné často mraky rozežene, Šlechetným i oněm na mechu Hrobky mé za krůpě vyperlené Libý šeptot stvoří potěchu. 17

Na **.
Smutný to den byl! – Jitro zavítalo Vzhledem milostným nad blaženým krajem, K dobám poledním pílecího Slunce uzrávalo dílo lidské. A, aj tu hustým kouli nebes mrakem Vztěklá zatáčí vichřice; bleskové Potírajíce týmě zemní Říš strnulou větrnostivětrností brázdí. Z oblak povolná jindy co šustěla Vlažička, těžcí mnou se lijavcové, A skončitel vší spousty, příval Kvítek i klas napořád zatápí. Smutný to den byl! – Však přečekántě již, Opět zavívá klid s večerem libým, A prodlivým krokem nadějná Hvězda po obloze tihne jasné. 18

Plavba.
Dnes mi lodičku pozorlivě neste, Vlnky dověrné! dívku, to vězte, Dívku po vás vezu přespanilou. Jímavou milost kdy pásní Mocně dívku obtočí, A kdy žádanou milenku Přeblahý jinoch zočí: V rozkošech plynou tu chvíle, Až se jich blahost u cíle Sňatkového zouplní. Zvolna vesílka se chop lípového, Něžně povějkami ozdobeného, Loďku, Julinko, ty uměle řiď. Ztopený kde v ospalosti Dům rukou pořádací Ženky pečlivé zochotnízochotní, Vše v kolej se povrací. Žence dáno žezlo klidné, V říši vůkolem dovidné, Nímby vládla zvýšená. 19 Jemněji loďka se dále kolíbá, Vlnka za vlnkou hravě ji líbá, V závodovém běhu hádku vedouc. Svou vnadou člověctva kvítky Ctná matinka odchová; Tisknouc poupě k srdci svému, Nedbá, jí že růžová Prchne krása – mocnějšími Víže pouty, žvatlavými Dítky otce obklopíc. Hledni, Julinko, tu na břehy květnékvětné, Vesna libostná jak v nepočetné Stkví se barev změně rozmanitých. Nezbednou nohou radosti Různé kvítko muž kazí, Zábavám tichým domácka Zlá ho vášeň odcizí: Ženka jen činí pozorna Jej, květem vonným zpokorna Své kdy skráně ozdobí. 20 K ostrovu semto, Julinko, zatočme, Pevně zadrhše lodičku, vykročme, Tamto do hájku libý zove chlad. Blažený, kdo bez žalosti V lásce trávil léta svá, Kdo na konci plavby časné Zvýšeným hlasem zvolá: „Ženko má! my plouli řádně, V loď naší neváli zrádně Větrové pobouření.“ 21

Bělička.
Schni jen, schni, mé plátenéčko, Bych tě zase mohla skropit; Ráda běhám, leji, kropím, Čekám, bys co snih zbělelo. Kdy sem símě zasívala, Můj milý mne zamiloval; Kdy se v poli lenek modral, Pojal si mne za ženušku; Kdy sem zralé hlávky drhla, A na slunci len sušila, Pomáhal mi již mužíček. Pak sem mědlovala, předla – Ale ach, jak těžko, těžce; A co tkadlec přízi soukal, Hlavička mne zabolela. Schni jen, schni, mé plátenéčko, Dokud jasné nebe topí; Až smutná zas zima přijde, Obělujíc vrchy, doly; Budeš, pláténko hebounké, Rozměřeno, rozstříháno, 22 Košile a košilinky Pěkné budu z tebe šíti Pro mužíčka, pro synáčka. Schni jen, schni, mé plátenéčko, Bych tě zase mohla skropit; Ráda běhám, leji, kropím, Čekám, bys co snih zbělelo. 23

Kvítí.

1. Slunečnice.
Slunce radost má, je stíhám ode jitra na západ: Jak, rcete, odvrátiť můž s Boha člověk očí?

2. Růže.
Růži zovem krásnou: kdy ale skrápí rosu jitro V ňádra její, vzdy tu já: „Kořte se, družky!“ volám. Krásnější naše růže, Lubinka. Milost slzorodná! Jen vděků rosu dej, pak v prachu jí se kořím.

3. Tulipany.
O, blažený, nehynoucí rod měňavých tulipánků! V zahradě hned s jara vás, jindy na městě vidět. 24

4. Violka.
Jsem violinka tichá, v šumném světě dítko neznámé, V soukromných jen dech můj lze najíti dolích. Vám, Všudybytky, to dím; neb očím, samovolně co najdou, Jedno milé, ne všakvšak, co do očí se staví.

5. Pomněnka.
Nic nedělá, mne minouc mláď k pestřejším že pobíhá: O, však ráda bude někdy pomněnky trhat!

6. Tatéž.
Rozmanitých natrhal já kvítků svou pro milenku: Ach, želu mého! tu již vadne pomněnka milá. 25

7. Slzičky.
Dívka chodíc po horách s pláčem klamu lásky tu lála: Z těch my vyvábeny slz tvůrkyně klatbu nesem.

8. Chudobka.
Skrovná jsem chudobinka, rokem první i poslední: Hospodyně moudrá, takto ty k lůžku se měj.

Putující.
Svou sluníčko končí cestu, V dolinách se soumračí, Ach! a mne k blahému městu, Kde ta svatá zázračí, Víc nohy dnes nedonesou. Dnes mé lůžko hrstka mechu – Jitrem dále zotaven. O, mé srdce dává těchu: Zýtra budeš uzdráven, Lásce věř, a v lásku doufej! 27

Spokojený harfeník.
Harfa má a vůle dobrodružná, Zpěvu dar a vzdy radostný vzhled, Bodrá mysl krasavicem služná, K tomu široširý svět: To je všecko, čím mne vypravili Osudové na pouť divokou; To je všecko, čím mne podělili Pod oblohou vysokou. Já jsem chud, a předci žádnétobě kníže Nezávidím, buď jak bohaté; Volnost mou žádný člověk nevíže.nevíže, Ani chtíče rozpiaté. Bázeň o peníze z pokojného Sna mne půlnocí neburcuje, Aniž červ pro bratra olstěného Svědomí mé sužuje. Jako pták se stromu na strom slídí, O dnešek jenom se staraje, Tak má hvězda v byt mne dobrých lidí Vodí z kraje do kraje. 28 Při mém zpěvu vesel starostlivý, Radost v každé tváři zasvitne; Kdo co má a jeli přívětivý, S radostí mi poskytne. Rád opustiv s jara městské hradby, Kde pod zákonem i veselí, Venku, kde se světí hody, svatby, Harfeník se přivtělí. A ve svátek hlučné radovánky Práce pot kde chase nahradí, Tu kde zdravé pleší vesničanky, Harfeník rád zavadí. Sám předc nejraděj se s harfou bavím, Hově smutku v stinné křovině; Nebo Tvůrce v svaté hrůze slavím Při večerní tišině; A kdy přestane již slunce pláti, Vše kdy blaží snů lehounká moc, Spěším s harfkou nejmilejší vzdáti Sladkou, blahou, dobrou noc. 29

Tři světýlka.
Pod lesíčkem roste osamělý dřínek, Roste, zelená se v zimě, v létě; Tři světýlka skáčí kolem dřínku, Skáčí o půlnoci divným skokem. Až ten dřínek dozelená, Tři světýlka zhasnou; Odletí krásné dušinky Za modrý lesíček; Dáleko, dáleko, dáleko. Přišly sem tři pacholátka, V bělounkých košilkách; Odkud přišly, nikdo neví, Pacholátka zlatovlasá. Za těmi sem tři děvčátka Přišly s růžovými pásky; Odkud přišly, nikdo neví, Děvčátka hezounká. A do země zasadily Ten zelený dřínek; 30 Kolem dřínku, kolem stromku Po dvou skákaly jsou divně. Aj! z hlaviček jím plamýnek Modrojasný šlehá – Aj, kde jsou, kde jsou děvčátka, Kde ta pacholátka? – Tři světýlka skáčí kolem dřínku, Skáčí o půlnoci divným skokem: Až ten dřínek dozelená, Tři světýlka zhasnou, Odletí krásné dušinky Za modrý lesíček; Dáleko, dáleko, dáleko. 31

Ples čarodějnic.
Půlnoc s věže hučí – Na hřeblích a na pometlích Osedlaných, modrosvětlých Z komínů se chasa řítí, Došky svítí, Čišný větřík fičí, Hou! kmotry křičí Putujecí na Boubínsko, Hou! kmotry, hou! „Kam ty, kmotro, třeštíš – Bezzubou co tlamou klepeš? Co na Boubín v pytli neseš?“ Rozpalovať kotel stuhlý Nesu uhlí, Suchou louč a síry Za půl míry; Hni se, líná pometlice! Hiu! hata hou! „Rokyto, kam drndáš – Až se ti vrkoče třesou, Co tvá záda v mošně nesou?“ 32 Tři kocoury mourovaté, Žíní spiaté Nesu; slyš, jak vručí! Ať se učí, Kotlík varný ostříhati. Roukyty, mňau. „Odkud vy na hřeblích, Černy, co se hašteříte, V zástěrách co přinášíte?“ Nesu měsícové rohy, Palec z nohy Umrlého strejce, A hadí vejce. Huhlá kmotra z Černé Lhoty. Makaralarak. „Zboží tvé klapizno?“ Černobejl a z třešně kůry, Nesytky a noční můry, Vlčí mlíko, hnízda račí, Trusy stračí, Smeti nasklízené A přemetené Přes práh sto bez jedenkráte. Vitihú! vitihú! 33 „Co jste, kam klusáte?“ Kantorky jsme, zdobiť plesy Nesem v loktuších partesy. Kmotra nafukuje dudy Známé všudy – Já zas šoustám basu, Aby chasu Zveselily naše hody. Tulitulituli tum! Bžun dum! „U Zmeka a Lichoty! Kam se trdluje Haznoka Na kbelíku ze široka?“ Na čar krev zaječí, Žluč prasečí, Rezovinu vodní A kaly spodní Dohromady svrtět musím. Vrli, vrli, vrlihy! „Stůj, ty Uhňavino! Co na přeslu se zatáčíš –“ Ať mne jinák zváti ráčíš! 34 Jsem kuchařka z fary, Slavit čáry, Písně nejnovější A nejpěknější V kapsáři mám zastrkané. Uhni! uhni dál! Vítaly se kmotry na Boubínu – Kotlík vyvařuje černou pínu, Kocouři ji oblizují. Na levou se stranu stryhy zatáčí, DěvetkrátDevětkrát sysi kolem zahopcují, Nápojík lopatou zaměšují, Třikrát tanec protáčí. Dudy, basa, div se neroztrhnou, Valem podlé taktu drhnou. Uhňavina písně prozpěvuje Posadivši brejlí na špičatý nos – V tom, aj! zastavuje Kmotry cos. Konec radovánkám, Konec čarovánkám; Kohout zakokrhal ve vsi, Jitřeně již vlhnou vlasy. 35 Napřekot tu kmotry nabírají, Hřebla a pometla osedlají, Pryč se rozletí. Ďas tě, kmotro, kop! Hiu! hophophop! – 36

Hrdlička.
Proč hrdličko zlatá, Proč mne ze sna budíš? Proč tvým cukrováním Mou blahost mi pudíš? Zdálo se mně ve snu O mé nejmilejší, O mé nejmilejší, Ach, a nejhrdější. Kolikrát v planoucích Očích mohla zříti, V očích mohla čísti, Má co duše cítí. Kolikráte mohla Povědomost míti; Jí jen jak se snažím Vždy na blízku býti. 37 Ale ach! ni oči Ani mé vzdychání Nepovzbudily tě, Dívko, k milování. Zdálo se mi ve snu O mé nejmilejší; Povolnou sem líbal Láskou nejčilejší. Proč hrdličko zlatá, Proč mne ze sna budíš? Proč tvým cukrováním Mé srdéčko trudíš? 38

Vodník.
Za poledna rychlý klouček Po hrázi si poskakoval, Do kolečka svůj klobouček Do povětří vyhazoval, A zpíval a zpíval: „Trala! Hodná matinka mně višně dala.“ A na vrbě u rybníčku Vodník sedě, zaždimoval Svoje šaty na sluníčku; Dlouhé vlasy rozhrnoval, A zpíval a zpíval: „Trylo! Dnes nám sluníčko zatopilo.“ A pekelnou síť roztáčel Setkanou co pavučinu: Klouček tížné šaty svláčel, Rozvěšel je na trninu. Jak mu tu lehko a snadno, Ve vodičce tak ladnolahodno a chladno. 39 Sem tam mělčinou se brodil – Chtíč ho vedla do hlubiny: Vodník síť tu rychle hodil, Z vody se valí bubliny! Za ním musil do tmavé skrejše; U večer jej pustil do vejše. 40

Na vlaštovičky.
Tedy z krajů našich zas, Potěšlivé štěbetky! K cizím břehům hodláte? – A vás, vy přítelinky Tichého domku mého, Ranní dobou co jitra Semnou slavívaly jste, Slyším nade střechou již Tklivým hlasem se loučit. I leťte, váš osud kamž Potáhne vás, povolně, A netkni vás se bouře, Ni zlé které na pouti Vaší; A ve zdraví se, Nových nesouce písní, Navraťte, podletí až Utěšených podá dnů: Opatrovat pozorně Zatím tu hnízdeček chci. 41

Živelník k svému učedlníku.
Ve vodách se topíš, Krátkého jsi duchu; Oheň tebe zžírá, Mnoho tuku v tobě; Bych ti deset připial Letadel, tvou váhu Nestrpí povětří: Brachu! drž se země, Zem je trpělivá, Snese každé břímě. 42

Znělky.

1.
Zvony zněly, v kráse baldachýnu Zvony zněly, v kráse baldachýnu
Slúhu Páně nésti nejvyššího Vidět v zboru chvály pějícího Lidstva hlasy blahých Serafínů. Světel řady cestu v nočním stínu Zjasňovaly od hrobu božího, Ach, tu v říši nebes bloudícího Bludné oči zhlídly nejprv Nýnu. Klečící dle máti k blahahojným Svatou vznášela se duší nivámnivám, V knize dléla pohledem pokojným. Kněz lid žehná. Žhoucí tvář ukrývám V hruď se tluka šeptem bohabojným: Pane odpusť viny! Boha vzívám. 43

2.
Slunce zašlo, hlučný dostupuje Slunce zašlo, hlučný dostupuje
Den tichounký hrádek večera; Z vížky pošmourného kláštera Zvonek temný poklid ohlašuje; K domovu se toužně navracuje Sekáč s louky, rybák s jezera; Ptactvo zmlklo, lehká za šera Zvěř se z mlází v pole osměluje. I ta tu chaloupka v klidu dřímá; Sluch můj nevinné tu před ní hravých Milých dítek plesy víc nevnímá. Takováto budka, pole skrovné, V sádku několiko stínů tmavých, K tomu ona – štěstí nevýslovné! 44

3.
Vy, jenž trudné ňádra otvíráte Vy, jenž trudné ňádra otvíráte
Volněj, bratří, v chrámě přírody; Vy, jenž hojných zlostí zárody Ke své škodě v světě potíráte; Vy, jenž dny a noci provzdycháte, Želejíce lásky neshody; Aneb odkopnuvše mrzké návody, Onu velkou ztrátu semnou lkáte! Čisté duše! s losy nezbednými,nezbednými Jimžto v zmatku tuto válčiti, K břehu kroky pospěšte rychlými. Zde je pevná loď a silné veslo; Kdož by nechtěl v kraj ten plaviti? Ideál a krása! naše heslo. 45

4.
O, jak těžko státi bez podpory! O, jak těžko státi bez podpory!
Kde se rámě moje zachytnou? Pod nohama hloubi nezpytnou, V pravo, v levo bohopusté hory. Přijď již raděj skrotit tyto zpory Nebes družko tváří nezbytnou, Než mých prsí brány rozlitnou, Nemohouce losům činiť vzdory. Ach, až zmlknou tyto líté boje! Až oprchnou mého věku květy, Opět má jsi, věčně budeš moje! Nýno! má jsi tam u světel zdroje! A byť cestu zakročily světy, Přes ně, přes ně k tobě moje lety! 46

5.
Že mne nezrodili oné časy, Že mne nezrodili oné časy,
V nichžto mam a ne klam světem hrál, Ještěbych se o to postaral, V snopek sbírat svého štěstí klasy. Vezma harfu, spustiv kružné vlasy, V prostém šatu volný provensal, Ode hradu k hradu bych se bral, Ctným rytířům hudbou sladě kvasy. Samoten se loudal kolem zámku, Píseň zvuče v šeru měsíce, Aj, má na zábradle panice! Ona kyne vítavou mi známku, Tejnou spěší branku otevříti, V tom ji – ale k čemu déle sníti? 47

6.
Již i ve snách hrůzou navštěvují Již i ve snách hrůzou navštěvují
Mne i sami strašní živlové! Náramní mne brzo ohňovéohňové, Jakby světy plály, ožehují; Brzo hladoví zas rozšklebují Na mne hrozné jícny proudové; Nebo mnou zas draví vichrové, An se oblak chytám, kotoučují. Ondy sním, že práchním v hrobě tmavém, Na němž zkvetla míru olíva; – Vet! tu ona v rouchu plápolavém! Kleknouc na hrob, kvítky smutné sází, Tudíž slzami je zalívá; Já se pachtím sevřen – sen uchází. 48

7.
„Darmo srdce něžná doufajíce „Darmo srdce něžná doufajíce
Tam blahot čekáte obnovu Smutně kráčejíce po rovu Lásek svých; – tam není znaku více!“ Takto hlásal, vzav mudrcké líce, Kdosi starou bájku poznovu: Mně však tam z jejího příkrovu Jinák plála nezhynutí svíce. On, jenž tyto stkvostné chrámy boří, Věřte, On je zase vystaví, Tisícerou krásou oslaví! Tam, kde jemu Cherubín se koří, Kde pověčných krásot zásoby, Tam i naše vzlétnou podoby. 49 (Dle Petrarky).(Dle Petrarky.)

8.
Kdy ptáčků dumy slýchám, nebo tmavé Kdy ptáčků dumy slýchám, nebo tmavé
Jak vánek větve suslivý provívá, Aneb jak svíží bublem se ozívá Potůček, vlaže kvítky modrohlavé: Tu ještě sedě v lásce rozjímavé, Ten nebe div, jehož zem nyní skrývá, Ji samu vidím, slyším; mé vinívá Outrpně, jakby živa, zdechy lkavé: O, proč tvá darmo krásná léta hynou? Dí ona, k čemu slzí potokové Z unylých očí neustále plynou? Pro mne ty neplač; nebo moji dnové Jsou věčni, a mé oči zbyvše lesku Tam věčnému se odemknuly blesku.

Na zahradě.
Krása – zlato – sláva – blaho lásky, Jen se nerozsmekni vrtké štěstí! Jež mi do třetice osud věstí Sledním lístkem plané sedmikrásky: Blaho lásky! Kam motýlku z kvítku lůna spěješ? Kam ty ptáčku naníženým letem? Aj, větříčku opeřený květem, Kam ty, kam ty od jabloně věješ? K níli spěješ? K ní? ó vezmi tento lístek láskylásky, Jí ho zavěj do ňáder tichého Temna; ty však hlásej do šerého Jitra, ptáčku, medovými hlásky: Blaho lásky. 51

Na strom.
O, šťastný tebe kdo stromku milý vsadil V plodnou otcovu zem, více kdo štěpoval Šťastný, k své i radosti, Svým vnoučkům i ku potěše. Předzvídám, čile jak vzhůru haluzky se Husté míti budou, v stínu pohostinném Ptáků zpěv chovajíce Mlíčným květem obestřených. Květiž, stromku milý! vroucně bohyňko tě Žádám, ochrana buď v máji žití jeho, Před zhoubným uchovejž ho Chroustů hejnem a housenek. V prudké bouři ho chraň, s oblaky vichrové Boj když provozují, v zkáz mu přijít nedej! Mocnou drž ruku nad ním, Než zas slunce se zasměje. 52 Když rdícím ovocem ouroda tížiti Outlé větve bude, (míro radosti mé!)mé!), Rozjasniž s rodinou se Tvář zástupce milostivá. Pak tě jedle hrdá z sousedových zahrad I s zpourným topolem, cos posud s ousměchem Mníc rovného nemíti, V skrovnou štěpnici hlídala; Tě ať vychvalují, tvou honosíce se Vejškou, ač zplanělou, skvostu co šetřejí, Nám hojného milejší, Skrovný ačkoli, strom plodu. 53

Označení smrti.
Co ti, má dceruško, Co ti, dítě, schází? Z ticha, potichounku Slzami že stále Svlažuješ své vlákno? Ach, drahá matinko! Můj milý mi stůně: Nemohu dál přísti; Tížící mi slzy Přetrhují vlákno. Nermuť se, mé zlato, Tvůj milínek dojde, Bohdá, zase svého Zdraví, jenom nechej Žalostného lkání. Slyš, ó slyš, matinko! Na naší stodůlce Sejček hrozně skučí! Po celé vsi naší Jen můj milý stůně. 54 Neděs se, dceruško! Klamou tě jen zdání; V sousedovu sadu Supan to tak vyje, Ten tak vždy skučívá. Pro bůh! má matinko! Co nám to na vrata Dvakrát prutem šlehlo! Běda, drahá máti! Můj miláček stůně. Tvá tě mysl šálí; Vítr dvéřmi vrzá, Nebo zas nějaký Noční tulák v nečas Nezdvořile spílá. Běda, ach, matinko! Smrti dech se točí Po světnici; z jasna Kahánek zhasíná – Můj milý umírá. 55

Na Julii.
Julie! proč v té době utěšené, V mé když oči mocně okouzlené Z tváří tvých se záře prýštila, Když se předemnou nebné rozvíjel rozkoše trůn, A duch můj zhostěn zemské tíhoty, Žídlem plynul rajské blahoty: Proč jsi ze stříbrných strun Třesoucí se rukou O smrti píseň, tesknou, trudnozvukou, Mysl srážející loudila? Slzou na to – slzou koruny převážící, Vážným otazem se stkvící: „Zdaž za hrobem šťastní snové se neroztříští, Zdaž i tam naší milosti kyne příští?“ Duše tvá v celé na mne spanilosti dchla. I jí kyne, děvenko důvěřuj! Příští věčně vesnou splývající – Než milencově výstraze stůj! Nám též po letech blažených, Po mnohých letech – ještě mnohých, 56 Smutný rozpoje večer zašeří – A na mne zaměří – Ne! ach, nikoli! (Bolest ta by Julii zetřela!) A tě osudův železných střela K svatým břehům létejským Od boku mého strhne: Milenko nepí! Ach, milenko nepí! Nepamět nesoucí vlnu nepí! Potuluj se v smutném cyprisovém háji, Dokud stín můj, skloniv k temnému se kraji, Po nemnohých, Chvílích zde protoužených, V zaníceném objetí Stín tvůj nepostihne, A v jedno nesjihne! Šál tu nabravše náš šustící poplyne krok Přes čistící, zrcadlný tok, V zjasněné ztepilosti K věčné milosti, K polím elizejským! 57

Jinoch a dívka.
Jinoch. Co děláš, milenko? Dívka. Pletu pro vás sítě, A pletouc těším se, Že hodně rybiček Do nich nalovíte, A pletačku pochválíte. Jinoch. Aj, jak hezky umíš Plést rybákům sítě, Žádné děvče v kraji Se ti nevyrovná. Dívka. O, bych jen uměla, Ještě lepší plésti, Přistrojiť chtělabych Takovou si síti, Do nížbych jonáka Ulovila svého, Do nížbych, jonáku, Ulovila tebe. 58 Jinoch. Roztomilé děvče! Teď jsi mistrovkyní! Upletla jsi, věru, Takovou již síti, Do niž jsi jonáka Ulovila svého; MněťMěť jsi ulovila. 59

Slza.
Zlíbání slza hodna Jest věrné z oka dívce Kvílící pro milence, Prstěného u lůžka, Jež mech dávno šatí. Slavná jest slza, hodna Rajská stkvít se co perla, Hříšníku vzbuzenému Prejštící nade zlostmi Zpáchanými z očí. Vy zbožné slzy, (smutně Sbírá ježto tichá noc,)noc), Trýzněné nevinnosti! Hodny jste, by ulíbal Vás božský lidomil. Vzácnější nadé všecky I dražší bylobyla krůpěkrůpě, V hořkém, příteli, nářku Tvé nastouplonastoupla co víčko Strastné vlasti kanouc. 60

Trojí stesk.
Co mi platny moudrosti nevyvážné sklady, Když ní zléčiť nemožná své a bližních vady? Krásný obraz mudrci před oči stavíte, Krajinami rajskými všecken naplníte, Tvory vytvařujete ozdobně a dvorně, Jak se láskou obtáčí, beze lsti a svorně. K čemuž medle podpis váš: „Takby mohli býti, Vůle jen se liknaví.“ Učtež pak je chtíti! Měř a sčítej předměty v každé prostrannosti, Hvězdám běhy vykazuj v nebes hlubokosti, Ba nad světy vynes se hledat božstva sídlo, Skoumej, zpytuj přírodu; – nenajdešli žídlo, Jakby mohlo člověctvu býti spomoženo, Šlechetnéli srdce tvé, bude zkormouceno, 61 Když se vrátíš k života obecnému chodu, Naříkati uslyše všecko na nehodu. Co mi platna Uměny libozvučné přízeň? Její sladké usměvy hotoví jen trýzeň. Mysl písní laditi, loudiť od všednosti Hřešno, lépe udržeť ducha v střízlivosti. Líp se jistou držeti nohou prašné kůle, Nežli letem odvážným slítať světa půle. Vstaň, Lumíre! nepohne moc tvé písně divá Vyšehradem; tvrdšíť již. Vaše slova živá Rekopěvci, nejsou víc vzatá ze života, Protož nevyplývají skutkem do života. Pějte světu našemu Achyllovy hněvy, Zněte usty plnými Fingalovce zpěvy: 62 Čím se duše rozpalem valným neroznítí, To v popeli umrkne, ohněm nezasvítí. Co mi platno ohebné srdce k milování? Jižto kochám s zámutkem, není k zavítání. Hledej, hledej, brachu můj! – Loutky vyfintěné Najdeš, světským šílením veskrz nakvašené, Osud-li ti kterou z nich luzně onevěstí, Vněšná radost uprchne, veta po tvém štěstí. Druži volíš, cenu tvou vnitřní jenžby ctila, Šumných plesů nehledíc, pro tebe jen žila, Libostně ti osudnou zchlácholila ránu: Mnoho štěstí, brachu můj! najdeš bílou vránu. 63

Píseň při drání.
Honem, honem derte, O závod si berte Péří, divčiny! Víte, že se budu vdávat, A že ženka musí stlávat Pěkné plné peřiny; Honem derte, děvčiny. Prach mi vybírejte, Na stranu ho dejte. Mine hodina! Nechte, nechte šaškování, Hleďte každá svého drání; Ať přirostá kupina, Než nám mine hodina. Co ty tu zahálíš, U kamen se válíš, Líný Vaňku, der! Budou sice tebe dráti Písalové, advokáti, Nevážíšli sobě per; Ráděj líný Vaňku der! 64 K čemu vaše ptání: Takéli pak drání Sluší divčinkám? Snadby lůžka přichystání Pro mužíčka k obstarání Mělo býti babičkám? Více sluší divčinkám. Jestli bude dřímat Která, nebo klímat: Honem vodu sem! Do očí jí nastříkáme, K večeři jí špičky dáme, Na svadbu ji nepozvem: Vodu, vodu dejte sem! Jenom, jenom derte, O závod si berte, Hodné divčiny! Víte, že se budu vdávat, A že budu musit stlávat Pěkné plné peřiny; Derte, derte divčiny! 65

Vzpomínání.
Na tě myslím, děvče ušlechtilé! Kdy mne jitro ze sna roztomilé V ranní kráse budívá, V hájek loudívá. Na tě myslím, když slunéčko vzešlé O poledna utěšení sešle, Kdy mne podnět milosti Vábí k radosti. U večer, kdy při potůčku sedím, Smutně přes lesy v ty kraje hledím, Kde má jedinká Chodí zlatá Julinka. Ano, v tiché noční samotnosti Po vás putující v dalekosti, Věrné hvězdičky, Posílám jí hubičky. 66

U Juliina hrobu.
Víc tě nezneuctím, hrobko světomilá! Ni tě, hvězdo kleslá v temném zákrytu; Víc mé nerozsápe vášeň zdivočilá Zbojné srdce v strašném smyslů pozbytu: Jihne srdce – slzy kanou – bol se pýří – V ututlání hasnou žární ohňové; Dejte, duch můj ať se opět s vámi smíří, Čistí, nesmrtelní Manové. Klidné obydlíčko! kvítí něžné mládne Na tvém zase zelenavém pokrovu; Mně jen kvítek kojný, usvadnutý žádné Jarní dchnutí nevyvábí poznovu: Ne zde – tam, jen tam nadějnou kotvu klásti Volno, kde mé blaho světy putuje; O, kyž brzy možná schránu tížnou střásti! Kdy, ach, kdy ta doba připluje. 67

Zajícové.
Jednou v Zelenicích Zajíci sněm valný položili, (Tuším, že to bylo o letnicích; Nebť i zajíčkové s nimi přitěžili). Nejstarší z nich, jejich rádce, Usadiv se na bobek, a časem stříhaje Ušima, jim záměr sněmu takto krátce Poví: „O pozornost vaší žádaje, Bratří, a vy sestry nejmilejší! Chci se s vámi raditi O věc nám všem nejdůležitější. Víte – k čemuž toho mezi sebou tajiti, Jaké choulostivé srdce máme, Tím že tvory pod nebem jsme nejbídnější; Víte – jak se při nejmenším listném šustu Hned na outěk dáme: Ano při nejlepším chrustu 68 Na zelništi, zočivše jen slaměného Mužíka, pryč klopejtáme, Jsouc předc zajícové rodu šlechetného. Námby náleželo v čele státi, Ne však hanebně se báti! Sami sebou ale zudatněti, Čiň co čiň, nemůžem, ani naše děti: Pročež má to rada, nejpřednějším šesti Z rodu našeho my nařídíme, Žádost naší na Perůna vznésti, Aby nám dal mysl udatnější, Třebasť běhy váhavější.“ Nález všickni vůbec schvalujíce, Prosbu písaři včil napsat kázali, Samce tři a tři samice Za poselstvím vyslali. Perůn poznav býti proti přirození Nemoudrou tu žádost, jich bez pořízení Od se pustil. Zarmoucení vyslancové Do zboru se vrátí, plačtivými slovy Nehodu svou líčí, co –ští řečníkové. Rokováno znovy, Přemýšleno, než nic vymyšleno. 69 Kamž zaječí rozum stačí? Zhanění to všecky trojnásobně tlačí; Fantas se zajíců chytí, Jednosvorně volí pozbyť živobytí. K rybníku se cválem všichni ženou, Rodinu chtíc zmařit utrápenou. Žbluňk! bluňk! Aj tu! ustrašení zaječím tím dupotem, Žáby do bažiny hopcují, Jenž se na vejsluní hřály. Mrkotem Všickni zajíci se stavují. „Hležiž!“ vece starý jejich rádce, Rozmysliv se krátce, „Tyto bídnější jsou mnohem více Nad zajíce. Násť se bojí – raděj tedy žíme. Poďte, ať se zotavíme.“ Naučení? – Propověděl krátce Zajíců již rádce. 70

Na smělost.
Aj, můžli dražších býti co pod nebem Cen, můžli krašší stkvíti se ozdobou Z věcí kterákoliv pozemských, Muž jako ten, ty jemužs, smělosti, Silnou rukou ráz svůj na čelo vryla, Božskou jemužs hned srdce zanítila Jiskrou mladistvé, líčenímby Zhrdalo chvály mužův nedošlých. Ohněm šlechetný tvým zahořev Kolom, V pusté lodí svých někdy vehnal moře; Stežnům jejich umdlévajícím Svítila tvá pochodeň, novou vzdy Cestu k břehům, kde ještě nekráčela Dřív evropejská, ač zločinná noha, Jevíc. Kdo drsnou slávy cestou Sílil a ved hrdinných mužův krok? 71 V mořském velí kdo víru potápci se Tam s živly hroznou potkati odvahou? Horníka skalním vstříc jedům zde Kdo zoceliv mu prsou učí jít? Tenkrát tisíc k tvé chvále ať ozve se Vroucích hlasův, když často nepoznalé Své sestře odtrhnout nehodnou Záclonu, pravdě se jmeš nebeské. Hlasův tisíc ať ozve mu hláholem Valným se, pravdě k vůli co proskočil Plamen; smělosti též chovanci – Chvála, obět nevinnou mstěcímu! Otcův naších, ach, rozpaloval mysl Duch někdy tvůj též, vhnízdilo dříve než V šťastné, samostatné obydlí Plémě cizích se loží – bojácné. 72

Na Helenku.
Vol již jednou, vol Helenko! Rozmysli se má milenko; Čápi jsou již tady. „Až se z lesů sněžek ztratí, „AžAž se louky zastrakatí, „AžAž pokvetou sady, „BudemBudem svoji“ – říkávalas V zimě; ach snad nechovalas V srdci černé zrady? Z lesů se již sněžek tratí, Travička již louky šatí, Čápi jsou již tady, A než nám ohlášky projdou, Jistě sady květu dojdou: Nechtěj vzdalovati; Ať se spolu ještě v máji V manželství libostném ráji Můžem radovati. 73 Ať nám – než se sejde s rokem Rok a jaro něžným krokem Sstoupí s trůnu svého; Ať nám může na kolíčku Čáp náš zavěsit v košíčku Něco milounkého. Nechtěj, nechtěj vzdalovati, Bychom brzo kolíbati Mohli outlé vnady: Vol již jednou, vol Helenko! Nerozmejšlej se milenko, Čápi jsou již tady. 74

Nenadání.
U potoku dívka sedí, Na své modré očka hledí, Usmívavě na své tváře Krásné, večerní co záře. Vlásky vlny pohybují, Ňádra vnady vyjevují – Hovoří tak sama s sebou: „O, kýž, Milete, tu s tebou Možná chvílku poseděti, V potůček se nahlížeti, Abys viděl, jak jsi krásný, Jako tento potok jasný.“ „Tu jsem!“ hlas se ozve za ní, (Neboť Milet tajně na ní Patře, všecko slyšel,)slyšel), „sednu K tobě, do vln ponahlédnu.“ „„Ach, jak jsi mne lekl, líce Stud mé, patř, jak zarděl více.““ 75 „Hleď, jaks krásná; nyní ale Zkusme, takéli tak znale Obrazové celovati Umí a se milovati.milovati.“ 76

Večerní patření.
K západu slunce se chýlí. Růžovitými posívá Oblakové hory věncy; zlatem již vršky planoucí Klidně slaví odchod zvýšence do lůna tichého, Ještě jenom jediný zásvit se tratí v zlatolýčí. Nášedivá mlha rozplývá se po obrubě lesní, Kupně se mračna rudá v hladinách rybníka pokojných Zhlíží; zvolna rybák rozkládaje síť na lodičce V soumraku vlnky čeří, dvojitá vesnička ze sádků Modrošerých kyne s háječkem borovým, libě vůkol Kraj v měňavosti barev plyne v obrazu krásném. Hlas jasný opodál zvonců zní z leštiny temné, 77 Větve sytý skot rozvinujíc, vážným po pahorku Tihne krokem, veselou si klučík vzadu zpěvkuje píseň. Větrninou se zatím roznáší hláholy v ohlas Z veské vížky na sen připomínajecího klekání. Z proutí šum vrbového tichý vyniká u potůčku, Anto zlehounka crčí dolinou – kde se duch s zmilelými Předměty rád trudu prost všelikého zabývá, Tamto hrčí zas přes křemení klidné u chaloupky, Z píšťaly líbezné kde večír loudí zvuky pastýř. Pod hustými chodec polehá mdlý lipami, jenžto Z svých ramenou květ a ochladu naň větříky nesoucí Jemně vypouštějí. Z pustých čarodějně vyhlídá 78 Luna sutin hradu tamto starého; po obloze jasné Postupujíc semotam vine jen zsinalými se mráčky. Slyš! slyš! hlas to jaký sem z mrákot houštiny nízké Zakroužil medové zvuky? Zlehka nyní povyráží Z líbezných melodý v jemnější; kouzloplnou již Stříbrně hláholujíc roznáší hudbu povětří Tknuté v kraj poutichlý. Nezni, umlkni, slavíčku! Z dřímoty touhu nebuď! Jihnoucí srdce pojímá Tak blahocit v sladkém celování dívky milostné. 79

Nápisové.

1. Bohatství, síla a moudrost.
Kalná louže, živý spustléholi nejsi boháče Obraz, čistotná jíž vyhýbá se noha. Proudící řeko! vítězi jaks strašnému podobna, Zřím na tě rád, ale předc tvého se proudu bojím. Ty však vždycky potůčku pokojný, nejsili obraz Moudrého? Z tebe jen šust plyne libě k uším.

2. Otázka.
Kdo z vás blaženější? Tyli, milá růže, Neb ty, broučku malý? Ty jsi pošel v ňádrech Krásné růže, ona V ňádrech mé Julinky. 80

3. Lidé.
Zvuk prázdný si lidé sami jsou, a kvítky po různu: S lidmi lidé, jemný souzvuk a kytka vonná.

4. Podřeknutí.
„Všecku vědoucnost sám v sebe muž moudrý uzavírá!“ Proč ale, Doubku, kladeš tuto sám do kníhy vědoucnost?

5. Heslo.
Prchni, radosti, bolest dlouhou za sebou co vodíváš: Vítej ty mně, bolesti, radost za tebou co se blíží.

6. Zdařilost.
Pan Štěbetka otec, Zvědavka její byla máti. Jak to na vlas zdařilé dítě, Marínka naše. 81

7. Půjčka za odplátku.
Marsia pěvnou hrou tam svítěziv odřel Apollo: Což se divíte, že drou jej za to kozlouší?

8. Ozvěna.
Vesele sem do lesů volával: manželství! Ach! a Ozvěna mi vždy odpovídala – želství.

9. Pod obraz Komenského.
Památku tvou penízem, Ni bobkovým kdo věncem, Starečku ctný, nepoctil: I poctím já slzou ji! 82

10. Lila bez viny.
Neviňte Lilu z nestálosti, Neviňte z mysli vrtkavosti, Jenž mílí vás, zas jiného: Vždyť muže hledá stálého.

11. K vůli rýmu.
Onehdy slečnu Merluši Ve verších rovnal k Venuši Věhlásný básník Jarolím: Hle, co tu nezpůsobil rým. 83

Přídavek několika přeložení.
[85]

Asan aganice. (Dle Srbského).Srbského.)
Co se tam bělá na zelené hoře? Snih to, čili hejno labutí? Snih? – hm, tenťby byl okápnul; Hejno labutí by odletělo: Není snih to, aniž jsou labutě, Vévody to stany Asan agy. Lítou ubit ranou on tam leží; Přijde navštívit ho máť i sestra, Choť jeho jen od studu nemohla. A když rány bolest ulevila, Dá on zkázati své věrné choti: „Neočekávej mne v bílém dvoře, Ani v dvoře, ani víc v mém rodě.“ Ta když slova kněžna uslyšela, Jako hromem omráčena stála; Slyšeť dupot koní kolem dvora – [87] Na ponebí Asan aganice, Chtěci oknem skočit, rychle běží. Za ní spěší dvě milounké dcery: „Vrať se, matko milá!“ volajíce, „Nepřijíždíť otec Asan aga, Nébrž strejc náš, Pintorovič Beže!“ Vrátivši se Asan aganice, Bratra za krk upějíc objímá: „O, můj bratře! velkou snáším hanu; Asan aga od patera dítek Mne odhání.“ Beže mlče z kapsy V červeném hedvabí obalený Lístek svobody své sestře podá, Za kterým jí volno, k staré máti Zas se vrátit, a v novo se vdáti. Ten jak kněžna lístek uviděla, Dva své syny v čelo políbila, A dvě dcerky v růžové tvářičky, Jen s synáčkem na kolíbce malým Rozloučiť se nikoli nemohla. Leč ji bratr pojma silnou rukou, Od něj odtrh, za se na kůň vsadil. Ujížděli od bílého dvoru. 88 Dobrá kněžna ze slavného domu, Nedlouho tu v svém pobyvši rodu, Nedlouho – neminul ani týden, Jižtě požádána za manželku Od mocného Imoského Kády. S pláčem ale kněžna k bratru vece: „Pro všecko tě milý bratře prosím, Provdati mne nechtěj za nikoho; Neb mé zchvátilaby srdce žalost, Kdybych svých kdy uviděla dítek.“ Beže ale nedbav na prošení, Přislíbil ji Kády Imoskému. Prosí tedy kněžna bratra svého, Aby aspoň poslal bílý lístek Kády Imoskému v slova tato: „Tvá nevěsta tebe pozdravuje, A dá prosit, až od sebe svaty Vyšleš, by jí dlouhé pokryvadlo Po ních poslal, aby obalivši V ně se, neviděla kolem dvoru Jdouci více svých milých sirotků.“ Jak mile ten lístek Kády zočil, Hned dal k sobě svaty povolati, 89 Svati k ženušce se odeberou; Ve zdraví svatové k žence došli, A ve zdraví s ní se vracovali. Když však byli u bílého dvoru, Zahlídly ji dvě dcerušky z okna, I dva synáčkové k ní hned běží, Takto k milé máti promluvíce: „Navrať se k nám, naše milá máti, Poď, matinko, s námi posvačiti.“ Řeč tu slyšíc Asan aganice, Nejstaršího svata poprosila: „Zastav koně, bratře, starý svate! Bych své dítky mohla podarovat.“ Zastaveny koně vedlé dvora, Máti svým sirotkům dary dává: Oboum synům obuv pozlacenou, Každé dcerce pěkné dlouhé šaty, Nemluvňátku ale na kolíbce Hedvábenou batlici poslala. Na to hledě jarý Asan aga, Na svoje dva syny takto zvolá: „Poďte ke mně moji sirotkové, 90 Když nad vámi smilovať se nechce Vaše matka srdce kamenného!“ To jak slyší Asan aganice, Bledou tváří na zem sebou vrže, Z bolných ňáder duši vypustila, Vidouc dítky k otci ubíhati. 91

Vzpomínka. (Dle Vosza).Vosza.)
Hebkým májovím se soumrak sklání, Z volšin tráva požatá zavání Jemně do tichého vůkolí; Z jabloně se stkvělé květy snáší, Slavík zvuky truchlivé pronáší, Za nimiž má duše hláholí. O, můj Slave! odňatý mi druhu, Snads ty z některého světa kruhu Ke mně sstoupil vonným zápachem? Sešli těchu v libém jarním vání; V životě nám poslední shledání Nebylo – tys v chladnou klesl zem. 92

Hřbitov. (Dle Karamzína).Karamzína.)
Jeden Hlashlas. Strašno na hřbitově pustém! Větrové tu chladným šustem Vyjí mezi hrobkami; Hrubé smělce pryč odhání Bílé kosti v drkotání S vyzáblými lebkami. Druhý hlas. Volno na hřbitově tichém! Větérkové plynným vzdychem Vějí spícím prochladu; Zde travičky vonné bují, Pestré kvítky ozdobují Tuto rajskou zahradu. První. Věčná tma umrlce kryje, Jejich hosti – žáby, zmije, Hnízdí v rakvích spuchřených. V hrobě červ se krvohlavý S uvadlými těly baví; Těsné lůžko pohřbených! 93 Druhý. V hrobě klidno, v jeho lůně Člověk více nezastůně, Sladký, dlouhý sen tu spí; Zde složí každičké břímě, Závisti zde hyne símě, Zde ho bouře nezbudí. První. Černých vran tu hejno lítá, Kulicháním sejček vítá Příchozího na hřbitov; Hubené jen padrtiny Rostou tu, a mechatiny Chudé šatí smutný rov. Druhý. Zde maličký králík hravě S milou družkou pleše v trávě, Hrdlička tu cukruje; Tamto od větvičky stinné Něžná píseň v kraje line, Kde slavíček teskuje. 94 První. Šeré křídla mlhy husté Svěšují na byty pusté, Nezdravý tu mrká den; Poutník kráčející tady Zhlédna křížů valné řady, Dále pádí ustrašen. Druhý. Kdož ve světě strádáš, bloudíš, Podvodným se štěstím troudíš, Pomni jen na tento důl; Trp jen chodče unavený, Než zde dojdeš zotavení, Než zde odložíš svou hůl. 95

Bajky dle Dmitrieva.

1. Rafička.
„Kdo roven mně? voják, milovník, nádenníci, I stráž i dvořenín i boží služebníci, Lékař i nemocný, ba i to samé kníže Víc než na minoucí se na mé kroky víže; Já z těchto každému minuty oznamuji, Dělajíc den a noc i časy rozměřuji!“ Tak se rafička chlubila Tu na ni zevlující hlůze, Co zatím chatrným se řídila Provazcem skrytě její chůze. Tajemník provazec; rafička – mezi námi – Vy dovtipní doložte sami.

2. Měsíc.
Nastala noc, ukrylo slunce tváři – „Utěšte se!“ měsíček hovoří, „Mé světlo rovně tak hoří, Jen patřte, já vzešel a s nebe liji záři.“ Nechť překladatelé mu na to odpoví. 96

3. Osel, opice a krtek.
Co div, oslíka se přehrozný smutek jal, Zaryčel, zahýkal, Bohům strannost tu vytýkaje, Proč býkům rohy dali, laje, Proč on bez nich zrozen a bez nich sjíti má? K bláznovství ledacos pohnůtku dá: On nejspíš viděl v lidském rodě U velké rohy modě. Což tuto opička se durdí, čelo svraští? Jí srdce nemalé posedlo záští, An jiní pyšní se oháňkami tvorové, A ji podařili kratičkou osudové. K nim krtek z krtiny: „Nevděční umlkněte, A na mne slepce pohledněte.pohledněte.“

4. Ostrovid a krtek.
Onehdy ostrovid potkav se s krtkem v poli Dí k němu s ousměchem: „Ach, bože můj! 97 Jak zlá to slepota! jak bídný život tvůj, Milý ty krtku! hory, doly, Háj, louka, zahrady i nebe strop, To tobě všecko tmavý hrob! Ty z rána do večera spíš, Co vůkol tebe, nic nezvíš. A jájá, Na míli co se kolem dějeděje, Tak světle zřím, a tobě, přítelíčku Na vlas vyobrazím, jen slyš: Tu dáví kočka myš, Tam jestřáb davem za volavkou spěje, Zde zase vidět vlaštovičku, Jak v letu broučky pro své děti lapá, Tu opět rána z ručnice Postíhla v běhu zajíce, A tam se chytrá liška na kuřátka sápá; Před lovcem srnka v roštině se skrývá A had tu v krvi splývá. Tam zase jehně lítý vlk uchvátiv –“ „„Ach, dosti, dost!““ krtek do řeči mu skočí, Pro„„Pro hrůzy takové nežádám mít očí.““ 98

Nápisové.

Při potůčku. (Dle Anyty).Anyty.)
Pod skálou umdlým oudům poutníče pohov zde, Kde v listí zeleném šepce libý věterek. Z žídla naber pramenů svížích, hovení takovéťto Poutníkům v letním vedru nemálo milé.

Kdo více k politování? (Dle Hauga).Hauga.)
Matěj. Dnes mi jakýs šelma vzal – Já. Ubohý Matěji! Matěj. Co já drahně časův psal. Já. Ubohý zloději!

Síla vína. (Dle Lessinga).Lessinga.)
Žeby víno, sami soudíte, Silnější než voda bylo. Voda ale trhá stromy, Pevné vyvracuje domy; 99 Což se tedy divíte, Že mne víno porazilo?

1. Žalost a radost. (Dle Karamzína).Karamzína.)
V rovné váze žalost a radost zdali ve světě nejsou? Mášli žalost, doufáš, mášli, bojíš se, radost.

2. Přirovnání.
Náš co život je? – Román,Román. Kdo psal? Anonym se pokládá, Řádku za řádkou čtem, smích tu, a plačky a – sen.

3. Závěrek.
Nelhaje, někdoli dí, že co živ on nikdy neselhal: Jistě milovníkem ten dosaváde nebyl.

Na Barýna psavšího báseň o člověku. (Dle Dmitrieva.)
Barýne nehluč tak svým lyrickým zvonem, Mluv prostě: člověk – směs Barýna s Newtonem. 100

Nápisové.
(Dle Martiala).Martiala.)

1. Epigram.
Každičký epigram podoben buď včelce, žehadlo Měj, medu uštědřuj, tílko malé vzdy podrž.

2. Náhlá smrť.
V lázni s námi se myl, večeřel zdráv, žerty provádě, Aj, a mrtev nalezen z rána pan Andragorej. Což to za příčinu tak náhlé smrti? – Hned ji povím vám: Ve snu viděl nebohý lékaře Hermokrata.

3. Na rozhněvaného přítele.
Rozhněvaným v štěstí se děláš jen, příteli; ovšem Hezká věc to není; však že nosí užitek – 101

4. Na lékaře Diaula.
Ondyno byl hojitel, hrobařem teď stal se Diaulus: Též, hrobník jsa, činí, byv hojitel co činil.

5. Na Letína.
Pěkně, Letíne, mladíka děláš, vlasy černě vylíčiv: Takhle se proměnila v havrana rychle labuť. Všech neošálíš předc; znáť Proserpina šedivce, Strhne ti šalbu ona dřív s hlavy, než se nadáš. 102

Nápisové.
(Dle Göthe).Göthe.)

1.
„Proč tak brzce pomíjím?“ Zevsa se tázala Krása: „Proč tak brzce pomíjím?“ Zevsa se tázala Krása:
„Krásou sem přiodil jenjen, co mizí,“ vece bůh. Což uslyševše mladost a milost, kvítí a rosička, Od mocného, slzíc, Zevsa ubíraly se.

2.
Škodná pravdo! tě víc velebím nad klam užitečný; Škodná pravdo! tě víc velebím nad klam užitečný;
Pravda bolest ukojí, bezděky jižto plodí.

3.
Vezdy po celku ty baž, jelipak celkem ti nemožno Vezdy po celku ty baž, jelipak celkem ti nemožno
Býti, co služný oud k celku se volně připoj.

4.
Plůj kro mohutná k cíli jenom! v okeánli nepřijdeš, Plůj kro mohutná k cíli jenom! v okeánli nepřijdeš,
Jsouc posavád kra celá, jistě co krůpě vlineš. 103

5.
Snášet umím všelicos. Myslí hotovím se pokojnou Snášet umím všelicos. Myslí hotovím se pokojnou
Obtížného trpět, cožkoli Bůh mi velí: Než čtvero předce co ještěr a jed mi činí nechutenství: Kouř z tabáku totiž, plošky a česnek a pl–

6.
Jednoho cožtě život z nás? Volno tisíci jiných však Jednoho cožtě život z nás? Volno tisíci jiných však
Souditi nad každýmkaždým, mocli a jak to vyved! Méně po básni; a předce na ní chval a han do tisíce Můž padnout. Druhu můj! ží jen a básni ty dál. 104 Vysvětlení některých slov.
Břitký – ostrý, od břiji, ostřím; odtud břitva. Rozdílné od břidký, které znamená 1) tučný, mastný; 2) příliš sladký; 3) hnusný. Chmourný (chmoura) – pošmourný. Chudobka, jinak oupoříček, sedmikrása, bellis minor, perennis, Gänseblume. Duma – žalostné, tesklivé pění. Létadlo – volucris (Starob. sklád.). Zde užito za peruť. Nesytka, Nachtfalter, phalaena. Okotěška, vše, co oko těší, zvláště kvítí. Zde míněna pomněnka, nezabudka. Povějka – plápolající páseň. Ploška – stinka, stěnice. Přeslo, v Budějovsku znamená stoličku s kuželem. Sever – 1) půlnoční strana; 2) vítr odtud vějící. Slast, Wonne, odtud slastný. Stryha, čarodějnice, of. lat. striga. [105] Suslivý, od susiti, säufeln, flüstern. Zmek a Lichota. Pod jejich vládou stojí čarodějnice. Viz Šiffner. Gallerii. Znak – znamení, poznání.
[106] Obsah. Stránka. V Lednu (1821.)5 Vděky M. Z. Polákovi (1819. u Vltavy)6 Svatba (1820. u Votavy)7 Děvče, já ti udělám! (1820. u Dunaje)11 Při víně (1820. u Dunaje)13 Poslední Marinčina žádost (1819.)15 Na** 18 Plavba (1820. u Votavy)19 Bělička (1820. u Dunaje)22 Kvítí (1821.)24 Putující (u Labe)27 Spokojený harfeník (u Jizery)28 Tři světýlka (1820. u Dunaje)30 Ples čarodějnic (1820. u Votavy)32 Hrdlička (1821.)37 Vodník (1821. u Vltavy)39 Na vlaštovičky (1819.)41 Živelník42 Znělky (1821. u Vltavy)43 Na zahradě51 Na strom (1818.)52 Označení smrti54 Na Julii (1819.)56 Jinoch a dívka58 Slza (1819. u Vltavy)60 Trojí stesk61 Píseň při drání (1821. u Vltavy)64 [107] Stránka. Vzpomínání (1819. u Malice)66 U Juliina hrobu67 Zajícové (1820.)68 Na smělost (1818. u Vltavy)71 Na Helenku (1821.)73 Nenadání75 Večerní patření (1819. u Vltavy)77 Nápisové80 Asan aganice87 Vzpomínka92 Hřbitov93 Bajky96 Nápisové99
Omylové. (První počet znamená stránku, druhý řádek).řádek.)
5. 14. Jiní a čti Jiní, a – 5. 16. sněhu – sněhu: – 5. 6.6. 5. v českém udolí – v českých dolinách – 6. 8. rozmilenstvim – rozmilenstvím – 7. 3. sedmero – sedmera – 9. 12. Dnešněnám hrejte svatební – Dnešně nám hrejte svatební. – 16. 3. Připoměly – Připomněly – 28. 10. žádné – tobě – 28. 12. nevíže. – nevíže, – 35. 11. sy – si – 39. posl. tak ladno – lahodno – 51. 12. lásky – lásky, – 60. 18. bylo – byla – 60. 20. nastouplo – nastoupla
E: av; 2002 [108]

Bibliografické údaje

Nakladatel: Vetterlová z Wildenbrunnu, Josefa
(U Josefy ovdovělé Fetterlové z Wildenbrunu.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 108

Věnování: (Příteli svému obětuje spisovatel.)

Kniha je opatřena nepůvodní pevnou lepenou vazbou, knižní blok je zavěšen na pruhu tmavě zeleného plátna. Desky jsou polepeny papírem s hnědo-žlutým mramorovým vzorem. V levém horním rohu předních desek je umístěn štítek se signaturou tištěnou červeným razítkem a dopsanou tuší. Hřbet a rohy pokrývá tmavě zelená kůže. Na hřbetu je zlatými minuskami vyraženo 54 H 639. Čelakovský, Smíšené básně. Na ořízce knihy je slabě patrný původně červený vzor. Předsádky tvoří žlutý papír; jsou popsány signaturami. Sbírka je vytištěna na ručním papíře, dnes již poškozeném. Součástí svazku je původní obálka, která ve svém středu nese vyobrazení putta, doplněné bohatým květinovým ornamentem (rozeznatelné jsou květy růží a lilií); nad postavou se spojují dva keře do tvaru oblouku; do prostoru v horní polovině strany, který takto vznikl, je vložen nápis Smíšené (minusky napodobující ručně psané písmo) básně (verzály) Frant. Lad. Čelakovskýho (minusky). Tiráž ve znění V Praze (verzály) Písmem Josefy vdovy Fetterlové z Wildenbrunu, 1822 (minusky) je vysazena v patě strany na ose. Titulní list (s. [1]) je vytištěn černými minuskami a zarovnán na střed strany; doplňují jej tři různě velké jednoduché zarážky, vložené pod jménem autora, nad tiráží a nad rokem vydání. Také text věnování na straně [3] je umístěn na střed strany. Strany [2] a [4] představují vakáty. V hlavě strany [5], kde začíná první báseň sbírky, je po celé její šířce ozdobná linka, uprostřed zesílená. Stejné provedení má i strana [87], jež nese v pořadí první z překladů zařazených do této sbírky. Ty vytvářejí samostatný oddíl vyznačený také graficky (s. [84] je vakát, s. [85] má ve svém středu vysazen název oddílu, s. [86] je opět vakát). Nadpisy jednotlivých básní jsou podtrženy krátkou, jednoduchou zarážkou, podobná je i zakončuje. Paginace arabskými číslicemi je tištěna v hlavě u vnějšího okraje stran. Ke sbírce básní je připojen slovníček méně známých výrazů (Vysvětlení některých slov), Obsah a errata (Omylové) v uvedeném pořadí.

Formát: 150x95 mm

Zdroj. signatura: Národní knihovna ČR, Praha; 54 H 369

Čelakovského Smíšené básně z roku 1822 se v přítomné databázi svou strukturou částečně odlišují od původního knižního vydání tím, že jsou segmentovány do více oddílů. Samostatný oddíl tak oproti knize tvoří především Kvítí a Znělky, do menších úseků jsou rozděleny také Nápisové a Bajky. Toto mnohem podrobnější členění sbírky umožňuje rychlé hledání i těch nejkratších básní, například epigramů, jež v jiných vydáních vystupují jako samostatné texty (srov. Básnické spisy, Praha 1950, k vydání připravil Karel Dvořák). Námi prováděná úprava se v žádném případě nedotýká pořadí jednotlivých básní; nejlépe patrná je ze srovnání Obsahu v knize s mnohem detailnějším rejstříkem, který vytváří naše fulltextová aplikace. Verše a nadpisy přesahující na nový řádek zatahujeme na řádek jediný, abychom neporušili výsledky veršové statistiky. Errata uzavírající sbírku vkládáme pro snazší uživatelovu orientaci též do komentáře ke každému příslušnému místu; při vysvětlení odlehlejších slov využíváme slovníčku méně známých výrazů, který je rovněž ke sbírce připojen. Kniha je v originálu tištěna latinkou, zachovává však -w- místo -v-, -j- místo -í-, -g- místo -j-, -au- místo -ou- a -ey- místo -ej-; každý verš začíná velkým písmenem. Citoslovce ai přepisujeme na aj. V jazyce sbírky respektujeme kvantitu samohlásek, včetně kvantity u zájmen (tulipany, snih, olíva, usměvy, kníhy; naších), hláskovou kvalitu (anjela, svadbu - svatba, nepamět, starečku, vzdy - vždy), včetně variantního zakončení infinitivu na -ť i -t (přistrojiť, zdobiť, rozpalovať - slavit, hledat), protetické v- (volšin), dvojhlásku ou- (ouroda), skupinu samohlásek -ej- (vejsluní, klopejtáme, skrejše), vkladné -d- a -t- (předc, stkvící se) i jiné hláskové alternace (sněžek, slečénku, tejnou - tajně, hrnýčku, pínu, tj. pěnu) či přiblížení mluvenému projevu (žíme, píte). Zachováváme rovněž vokalizované předložky (ode dívky, nade střechou). Šetříme i pravopisné odchylky od současné normy: distribuci s- a z- v předponách (svítěziv, skoumej, skrotit, zboru, zpory, zpáchanými), případně z- namísto vz- (zkázati, nezbudí - vzbuzenému), předložky s a z (hned s jara), zdvojené souhlásky ss- a -nn- (ssaje, sstoupí; nádenníci), pravopis i - y (rozmaríny, zýtra, plamýnek), skupinu samohlásek -ia- (spial, rozpiaté, připial) nebo velké začáteční písmeno v názvu měsíce (Lednu) či ve výrazech z oblasti náboženské (Serafínů, Cherubín). Dodržujeme hranice slov v písmu ve spojení předložky a zájmena (semnou, předemnou) i v jiných výrazech (semotam; k vůli, z rána ad.); analogicky postupujeme u kondicionálu slovesa být připojeného k předchozímu slovu (přistrojiť chtělabych, nímby vládla, do nížbych) a spojky -li psané bez spojovníku (nevážíšli, nenajdešli, k níli spěješ). Zachováváme také tvary slovesa být v podobě bez j- (jsem - sem). Na rovině tvaroslovné, slovotvorné a lexikální přejímáme v deklinaci substantiv genitiv singuláru za poledna, v plurálu pak nominativ osudové, potokové, lijavcové (těžcí lijavcové), genitiv osudův, hlasův, mužův, mých prsí brány, dativ krasavicem, lokál rozkošech; tvar adjektiva a zájmena na své modré očka; komparativ adjektiva krašší; rozkolísané užívání tvarů zájmena jenž (s. 70, ř. 9-10: Žáby do bažiny hopcují, / Jenž se na vejsluní hřály.); knižní slovesné tvary: pleší, víže se, šepce; příklonné -ť: krásnáť, známť, tvrdšíť, nebť, třebasť, -tě: přečekántě, jižtě, cožtě a -ž: uchovejž, rozjasniž se, učtež, protož, čemuž; hojná adjektiva tvořená jinými příponami než je v současném jazyce běžné: mednatých, potěšné, nebné, listném, zrcadlný, soukromných, kružné vlasy, prodlivým krokem, rukou pořádací; méně obvyklé či archaické výrazy: hudbaři, mláď, mistrovkyní, blaženstva, uspánlivě, onevěstí, všickni, všecken ad.; deminutiva: přítelinky, bohyňko, plátenéčko, harfkou, lenek nebo kompozita: rekopěvci, blahahojným, mžitkoletých, světomilá, věčnětichém ad. Výjimečně užitou příklonku -li k neslovesnému slovnímu druhu připojenou tiretem (osud-li) necháváme. V interpunkci nevstupujeme do značně neustáleného oddělování vokativu; necháváme čárku před přirovnávací spojkou jako ve větě jednoduché i před spojkou a. Dodržujeme oddělování infinitivu (s. 33, ř. 4-5: Ať se učí, / Kotlík varný ostříhati.). Výjimečně doplňujeme čárku mezi větami v souvětí (srov. s. 43, ř. 5 zdola) nebo odstraňujeme znaménko, které podle významu veršů pokládáme za tiskovou chybu (srov. s. 45, ř. 6 zdola). Střídání jednoduchého a zdvojeného znaku uvozovek, jímž jsou odlišeni mluvčí v dialogu, dodržujeme; rušíme však formální opakování uvozovek na začátku každého nového verše jediné přímé řeči, které se ojediněle objevuje na straně 73. Minusku ve slově následujícím po otazníku nebo vykřičníku, které neoznačují konec větného celku (s. 42, ř. 3 zdola: Brachu! drž se země,), necháváme.