NA RAMPĚ PRAŽSKÉHO HRADU.
Podvečer dubnový... tam dole Praha leží
u řeky schoulena v mlh kalném pokrytu,
řad světel na mostech, pruh perel po nábřeží,
v ten obraz záhadný promítá notu svěží
a šedi dodává stříbrnost zátřpytu.
Nad parků terasy, nad střechy Malé strany,
z jichž stoupá komínů kouř v modrém zášeru,
se můžeš naklonit, snít můžeš zadumaný
a z jara číše pít, snů vlastních poutník štvaný,
a tiše splynouti v tu věků nádheru.
Zde život necítíš, jenž horečně tam bouří,
boj o chléb, příbytek – vše v jakýs mír tu splývá;
dvé tichých milenců tu v slasti oči mhouří,
o rampy opřen zeď si vojín moudře kouří
a kamsi v daleko se zamyšleně dívá...
A nepřemýšlíš nic... kam Praha bouřně spěje,
jíž nervy doba chorá šíleně tak chvěje,
ta Praha omládlá, leč požitků všech chtivá...
Je večer dubnový... tvůj zrak se v parky dívá
a písní kosů teď si stará Praha zpívá.
9. dubna r. 1926.
26