Dojmy a kontemplace básníka 20. věku (1934)

Básně, Emanuel Čenkov

Diplomatická verze Ediční verze
EMANUEL ČENKOV
DOJMY
A KONTEMPLACE
BÁSNÍKA
XX. VĚKU
BÁSNĚ
1934 Nakladatelství Bursík a Kohout. Praha-II. Václavské náměstí č. 24.
[1] Veškerá práva vyhrazena autoru.
[2] NĚKOLIK SLOV ÚVODEM MÉMU ČTENÁŘI.
V předmluvě, kterou jsem předeslal kdysi ke knize svých veršů „Domovem i cizinou“,*) napsal jsem, že „pohled na cizí volnost, svobodu a velikost vyvolává v nás ovšem jen touhu po svobodě a samostatnosti vlastní, touhu bolestnou, ale neumlkající, a stesk po vlasti, a že k mému lidskému já druží se tedy tóny nacionální a k intimnímu humannímu credu připojuje se v mých verších výkřik Čecha.“Čecha“. Na jaře roku 1900, kdy duše má zírala plným, hladovým okem v bohatý život Paříže za dnů výstavy Světové, za účasti přepestré směsi přečetných národů, plně svobodných, napsal jsem v úvodu ke knize svých veršů „Paříž“ (kterouž tak vřele ocenil ve studii o české novodobé poesii Louis Leger),**) že českému člověku dostane se kdysi zplna sympatií ciziny, ale teprv a jenom tehdy, až neobyčejným činem, národohospodářským nebo politickým, obrátí rázem na sebe zraky sobecké, nervosní a roz- ——— *) Vydané v nakladatelství Dra Antonína Hajna v Praze r. 1910. **) Vydána v knihkupectví Grosmana a Svobody v Praze.Praze r. 1900. [3] tržité Evropy. Tehdy na terase Café de la Paix u Opery,
„V tom huku vozů, camelotů křiku já pařížského vzduchu zlaté víno pil a za večerů hvězdných na chodníku jak exulant jsem o vlasti pak snil.
Před stolkem drobným velká Paříž vřela, nad šálkem kávy zřel jsem její shon a rej, jak vulkán žití šlehala i hřměla, v noc mizela jak Lidstva epopej...“
Tehdy volal jsem k Paříži:
„Zas vládneš Evropě, ty luzná ženo! Ret plachých národů tvé šepce jméno a hymnů kadidla tě halí v modrý dým, v svém pancéři se Germanie leká tvé lepé postavy, jíž k nohám kleká svět starý přikouzlen tvým okem čarovným. ..... Co víš ty o mé Vlasti pošlapané na cestě své jen květem posypané?...“
A tehdy, pamětliv slova básníkova, že „každý národ má vlasti dvě, svou vlastní a pak Francii“, pojal jsem myšlenku, jež stala se mi posvátnou vzpruhou a zaujala mne na celou [4] řadu let velitelsky, že nutno přistoupiti s důvěrou k Francii a k Paříži, že nutno zaujmouti pozornost Paříže k tomu, co děje se v Čechách, na křižovatce zájmů Evropy, že nutno připomínati stále sobě i Paříži, že Germanie usiluje o to, aby svrhla Francii se stolce veliké mocnosti, aby jí odňala jednu, dvě provincie, nám však, Slovanům českýmčeským, že nepromíjí ani naši existenci... A po letech úsilovných snah, aby před tváří celé Evropy byla výmluvně a přesvědčivě hlásána idea věrné alliance francouzsko-české pod heslem „Praha a Paříž“, mohl jsem napsati ve své anketě „Paris et Prague“*) r. 1909 větu: „Dlužno bdíti nad společnými zájmy na březích Seiny i na březích Vltavy! Národové mírumilovní mimovolně se sdružují a tvoří zvláštní skupinu vedle národa panovačného. Jest to evropská Liga ve prospěch evropského míru. Francouzský tisk stává se vznešenou tribunou Evropy, jež chce dýchati volně!“ Svými velikými činy, vojenskými našich legionářů, diplomatickými našich politiků, dosáhl konečně národ Československý svobody, obrátiv na sebe pozornost Evropy. Přítomná kniha veršů jest, doufám, básnickým dokladem toho, jak působily na duši českého člověka osudy Vlasti za světové války, ——— *) „Paris et Prague“, hlasy o spřátelené dohodě měst Paříže a Prahy a o stycích českofrancouzských, nákladem Dra Antonína Hajna a spol. v Praze, r. 1909. [5] jest v ní zachycen stesk žití nesvobodného, obavy o osud Čech, výkřiky radosti z Vítězství. I básník, jenž nebyl vždy těsně spojen s ruchem denního politického života, přece může vystihnouti a jemně zachytiti, nejsa spoután řetězy ohledů stranických, ty zvukové vlny, jež vysílá společnost lidská, město a národ, kde žije, ty hlasy přírody, vznešené a tajuplné, kteráž jej obklopuje... Události a zjevy přírodní jakoby kouzelným hrotem ryjí do citlivé, rozechvěné desky duše básníkovy rýhy víceméně hluboké a z duše ozve se – hudba veršů. Toť je celé tajemství poesie. Tato kniha jest kniha dojmů a kontemplací českého básníka XX. věku, jenž jest dobře si vědom toho, že snadněji jest svobody národní dobyti, než svobodu tu pevně udržeti a k rozkvětu čím dále, tím více přiváděti. Oddíl knihy, pod názvem „Kniha lukostřelcova“, obsahuje léčivé injekce – střely vysílané k očištění od neduhů, jež se vyskytly na našem národním tělese. Jest v nich obsažena i obava před možnou ztrátou toho, co jsme tak těžce po letech svízelů, útrap a zklamání dobyli... A z každé cesty s horoucí touhou jsem se vracel do svého rodiště. Kniha končí tedy oddílem „Moje Praha“.
V Praze dne 20. září r. 1933.
EMANUEL ČENKOV (JUDr. Em. Stehlík.)
[6] KDYSI... A DNES.
(Listy z básníkova denníku za války a po válce.)
Básník ve dnech bezbožných přichází, aby připravil dny lepší. (Paprsky a stíny.)
Le poète en des jours impies vient préparer des jours meilleurs. (Les Rayons et les Ombres.)
Victor Hugo.
[7]
LISTOPAD ROKU 1912.
Je v Čechách šedivo – mha listopadu se k lesům zatáčí z luk mokrých chladu. Kde je ten léta žár, těch větrů vzdory? ty blesky nádherné, jež praly v hory? Ty, smutná Čechie!... kdys lev tu dřímal jak v sluji, před kterou děs všechny jímal, zde ležel nádherný, své oči mhouře v tom klidu giganta, jenž čeká bouře, by vyšel z jeskyně, svým vítěz zjevem, jenž v zápas vstupuje i s hromů řevem... Ten lev kams odešel – v tom chladném blátě by smutně zmíral zde v svém majestátě. Dech jeho ohnivý se Jihem nese, tam hřívu ježí dnes, tam řve teď v plese, tam s touhou svobody se chystá k skoku pln síly v tlapách svých i v moudrém oku... Lorgnetem Evropa se v Balkán dívá, kde řev lva vítězný v šum dějin splývá... 16. listopadu r. 1912.
9
PO LETECH NA ZNÁMÉ STEZCE V HÁJI...
Po letech po známé stezce v háji já pod javory v tichých dumách šel... Krajina v dřímotné spala báji při kolébavce neúnavných včel. Napravo stráň je tu kamenitá, kde s kůzletem zas kozu pase hoch, nalevo Vltava plyne skrytá, pruh polí, lučin, lány řepných ploch. Ze školy bělostné u kostela ven do svobody řve tu dětí dav – na vršku hřbitůvek... zhubenělá jak věchet babka kývá na pozdrav. Tak se tu rozhlížím v kraji českém, jenž ke žni zrajezraje, jak by tajil dech... je v něm tak dusno, ach, divným steskem a celý obzor kol plá v plamenech. Hlava se v dřímotě níže kloní, usedáš mdlobou, uplývá ti sil, píseň svou hučivou včely zvoní... Kdos duši tvou zde tiše pokosil. 5. července r. 1915.
10
V PARKU STARÉHO PRAŽSKÉHO PALÁCE.
Když parný den se chýlí k večeru, pod starým kaštanem, po práci denní, rád usednu u květin parterru za temným palácem, jenž dřímá v snění. Na pěšinách tu roste jitrocel i tráva, řebříček a modré zvonky, jak Jara vtip tu pestře rozesel a smíchal v rozmaru všech květin stonky. Jak starý galán ztratil okrasu park hraběcí... všech pozbyl soch, všech vil, jsou v haraburdí božstva... terasu jen Satyr zdobí – jediný on zbyl. Je klidno tu... kdes rudý vichr duje a planou vesnice, řve hukot děl... zde slídí kos – žížalu vytahuje a k úlu vrací se pár pilných včel. Kdes na dvoře si děvče teskně zpívá o hrobu vojína tam v cizině... přes zeď se na ni starý Satyr dívá tak sentimentálně v té tišině. 12. srpna r. 1915.
11
V TOM KRAJI ZELENÉM, NAD NÍMŽ SE MODRÁ ŘÍP...
Kol zraje pšenice a kvetou máky, co slunce paprsek, to rozžhavený šíp, dueto skřivanů zní pod oblaky a v dáli zelené se lehce modrá Říp... Jdou krajem aleje a cesty šedé, ty cesty výslunné, kde kráčel otec, děd, dnes po nich skotačí zas děti hnědé, ze školy v městysi když do vsi své jdou zpět. Ač nejsi z kraje zde, přec jsi tu doma, jak celou duší svou bys tu byl narozen – je znám ti staroch ten, jenž žvýká rtoma, před domkem bafá si a dumá dávný sen. Je známa žena ti, ta žena bosá, jež mezí květnatou jde z žatvy rosných luk, jak přísné Moraně plá v slunci kosa – však za ní cupitá skotačně zdravý kluk... Vše dobře známo ti, jak píseň stará, ač nemáš chatu zde, ni pole žlutý lán – zříš mužů poskrovnu... ti v stepi cara šli poslušně, když povolal je „císař pán“. 12 A je ti teskno tak, jak někdo blízký by z dálky k tobě snil, že’s doma, že ti líp... psa vytí věrného lká časem z vísky v tom kraji zeleném, nad nímž se modrá Říp. 7. července r. 1916.
EPIGRAM Z ROKU 1916.
O RÁJI XX. VĚKU.
Jest obzor zachmuřen – kde ráje brány? Zem páchne krví, z ruin čpí to čmoudem... Ráj tvrz je zavřená – na vratech vrány klovají oči z lebí mučenníků... Již mučenníků dost – leč denně je jich více a dělo houká dál a skřípe šibenice... 30. srpna r. 1916.
13
ZIMNÍ NOC.
Jak zimní pohádka si Praha svítí v sněhu a němá tulí se v kožešin bílých něhu. Noc roku poslední: se zadumaných věží zní hlahol zvonů všech... To velký mrtvý leží, to mrtvý leží tu na zmrzlé zemi tvrdé, ni sval se nepohne v té jeho tváři hrdé. Je mrtev dlouho tak – kdys Osud číš mu podal a mozek vyssál mu a srdce dýkou zbodal a křídla spoutal mu a vlek jej blíže hrobu, i víru v lidstvo bral a poštval na něj zlobu... A o tom dumáš teď... Jen vítr v krbu kvílí a z okna Prahu zříš – rubáše pokrov bílý. 31. prosince r. 1913.
14
NA OKRAJ HISTORIE RUSKÉ.
Když shrblý nevolník se léta modlil darmo, by Bůh jej vykoupil a střás mu s šíje jarmo, tu,tu bez knuty jest jemu těžko žít... Když v konec dramatu přec pána robot skolí, jest blízek šílenství... nejtěžší vína volí si v sklepu pánově, chce v hrdlo lít tak plným douškem svobodu, až na zem padne... Jeť vzácným vínem svoboda a na rtu sládne, leč jemný gourmand jen je umí pít. 8. prosince r. 1917.
15
PŘEDTUCHA VZKŘÍŠENÍ.
Dny dusivé, dny saharského parna... a hoří vše a zeleň jara popel jest, ve mdlobách zdá se ti, že pouť je marna, když poklekáš ve příkop táhlých, prašných cest. Zem zatvrdla jak slitá sopky láva... Zda obilí tu může vzejít z palných hrud? na lukách sežehlých zda vstane tráva?... Žár úmorný a krůpěj vláhy odnikud. Zda domov náš kdy rozpučí se květem, smích zazvoní a píseň zjásá svobodně? Dým v dáli zříš... jde Bellona teď světem a v rukou svých dvě rudé drží pochodně. Trest osudů snad na Lidstvo tak padá jak před věky, kdy přišly proudy potopy, vod oceán kdy zakryl hory, lada, svět zanikl ve světě vln – vrak bez stopy. Dnes kraj je poušť... prach, šedý rubáš plání, tě dusí zde... leč žiješ přec – tož nadějí, že v mrtvý kraj ten vpadne bouře řvaní, bouř křísící vše miliony krůpějí... 30. července r. 1917.
16
SNI DENNĚ NAD PRAHOU..PRAHOU... (List příteli malíři Ferdinandu Engelmüllerovi.)
Sni denně nad Prahou v své jasné dílně!... tvé české krajiny nechť mluví sdílně k těm duším přátelským, jež s krajem splývají, když v žáru poledne se v pole dívají, jež s ptáky hovoří i s šumem lesů, jež víly dosud zří na stráních vřesu, jež s krajem jedno jsou, jím cele dýší a z knihy přírody své verše píší! Sni denně nad Prahou!... nechť vichr letí kol oken dílny tvé ve mračen spleti, Vít, harfa góthická, když zní jak v modlení a bouře nad Prahou se žene v běsnění – ty slunné kraje tvoř, kde chléb náš voní, kde oráč brázdou jde za párem koní, kde pastýř s stádem svým se ke vsi blíží, když v lesy modravé se mlha níží... Sni denně nad Prahou!... v tvé české kraje si zajdu v podvečer s pocitem otroka, jenž řetěz odhodil... při číšce čaje v tvé zajdu Polabí, v kraj, kde to zraje, luk, lesů parfumy ssát budu zhluboka, van jarních větérků, jenž v břízách hraje... 17 A před Hradčany v sled – tak jako vždycky – se v dumách zastavím, tak romanticky... chór dějů velikých pak hlavou táhne a touhou po slávě to v duši prahne! 3. prosince r. 1917.
18
VÍRA.*)
Po tichých ulicích se lidé plíží, cos vzkřiknout chtěli by, leč pouta víží. Dva známí uzří se a na mžik stanou, ret cosi zašeptá a zraky vzplanou. Na hlad si postesknou – leč přece věří, že vzplane vítězství nad vrahů sběří. Zrak jejich vznícený v dnů vidí dálky, kde slunce Svobody se z dýmů války jak zázrak rodí už... a bídy hloží jest lidem těm jen nutný úděl boží, dnu dočkat slavného by měli právo, kdy pouta rakouská všem rázem spadnou, kdy v míru, bratrství vše bude zdrávo... Pak rádi ulehnou ve hlínu chladnou! 29. máje r. 1918. ——— *) Báseň tato byla zaslána básníku Xaveru Dvořákovi, k jeho žádosti, pro revui „Týn“ – avšak byla konfiskována. Ve verši „kdy pouta rakouská“ bylo tehdy užito slov „kdy pouta otroctví“.
19
STROM LIDSTVA.
Strom Lidstva, ohromný a rozložitý, je svými kořeny v hloub věků vrytý, a jeho odnože nad světa díly se k nebi hrdě pnou neb k zemi chýlí. Vždy haluz některá mu kvete jarem, vždy větev jiná zas mu hyne zmarem, on stále život i smrt v sobě nese a květ i plody zralé v propast třese, vždy hymnem života zní jako lýra, co zatím větev některá mu zmírá... 13. října r. 1932.
20
NAŠE LÍPA. (Příteli Fr. S. Procházkovi.)
Hrom za hromem se burně honí, jak neznala by bouře příměří, sta ze mračen se žene koní, sta přívalů se krajem roní – do naší lípy kdy nám udeří? Když přitrhnou tak ďasi k domu a vichr drzý třískne do dveří, když mladý štěp jen praskne v lomu – tu v prvý mžik jen vzdechneš k tomu: do naší lípy zda nám udeří? Leč po chvilce již zvykneš vzteku a oknem zíráš, kam bouř zaměří – let na tisíc tu ční v svém vděku ta stará lípa, odkaz věků... Což do lípy nám někdy udeří?... Zas vzejde den, kdy slunnou stezkou hoch přijde k lípě s dívkou veskou, tak ruku v ruce v lásky příměří... a že pral hrom kdys v zemi českou, to sotva kdo pak v jaru uvěří! 12. listopadu r. 1917.
21
PĚVCI SVOBODY. (V upomínku na den 22. máje r. 1885, kdy zesnul Victor Hugo.)
Na plášti císařském i zlaté včely jsi vyzval k odboji svou písní Svobody jak mocný čaroděj – kdy kurtisán ve sklonu před trůnem třás se ve svém servilismu, žurnály koupené své hymny pěly, však Ty, jenž k určení ved malé národy, kdy z vlasti spoutané vše odcházelo, co Právem zvalo se, co bylo mužem Cti, kdy Musa chýlila své k zemi čelo, na píseň četníci kdy u vrat číhali, jak refrain zapěla, se na ni sbíhali, kdo péro čisté měl v nepodplacené ruce, na toho praefekti jak psi se vrhali, Ty, velký zvoníku, jsi bušil do zvonu, Ty’s děsil v senátu roj stvůr vší persekuce, Ty’s žezlo zaklínal svou hymnou prudce, by v blesk se změnilo a udeřilo do hlavy nehodné Tvé vlasti katana! A včely vzbouřené přec uštípaly mocného Caesara, až v hanbě kles, a blesky vzbuzené když ve trůn praly, lid, orel vítězný, zas výš se vznes – tu Ty, Bůh Paříže, Ty’s z exilu se vrátil a každou stopu Tvou lid líbal, roucha lem, za Tebou v úctě šel, Tvé cesty září zlatil, 22 Tvé knihy, písně Tvé rval z lisu vášnivě... Ty, tvůrče Svobody, Tvůj každý manifest byl lidu evangeliem... A z pláště Císaře, kde včely byly všity, kus látky vyřízli a Tobě dali darem na vazbu písní Tvých, jež v mramor dějin vryty jsou kletbou tyrana a jeho zmarem. Tvých písní mstivých důstojný to háv... ó, pěvče Svobody, buď zdráv!....zdráv!... V dnech jara českého, vzešlého ze žaláře, dech větru bouřlivý nám ovál bledé tváře, krev v žilách okřála i bylo volně tak; muž dlouho poutaný svá pouta rozláme, na zprahlou dlouho zem se spustí deštěm mrak, a nové mládeži zas svítí nově zrak; zpět v temná doupata zas zaháníme lháře a touhou volnosti náš celý národ záře v šik jeden semkne se a slavně přisahá: „Své ruce zvedáme...“ Své ruce zvedáme, že chceme volně žíti, při předků památce, již uctívá náš syn, své ruce zvedáme, že v hanbě nesmí hníti česť Vlasti zděděné ve sváru dávných vin, své ruce zvedáme, že nechcem celu těsnou v svém domě dědičném, ni pro cizího síti na českých lánech svých... až ruce naše klesnou, tož od té přísahy to můž’ být jenom v čin! 23 Buď zdrávzdráv, můj národe! ať prapor český vlaje od modré Šumavy až v hnědých Tater kraje jak signál jednoty a vzkříšení! Pod kopím Jiřího ať klesne černý drak, jenž ležel na Čechách jak démon soužení, své drápy chystaje a mhouře žlutý zrak... Až drak ten klesne naposled, cár jeho kůže na vazbu písní mých mi věnujte na místě vavřínu neb růže! 20. máje r. 1918. ——— *) Báseň tato uveřejněna byla v lidovém denníku „Večer“ za války, dne 22. máje r. 1918, avšak poslední sloka od slov „Pod kopím Jiřího ať klesne černý drak...“ byla konfiskována.
24
FRANCII.
Má drahá Francie – k tvým ňadrům jsem se sklonil, kdy servilismu dech byl v Čechách k zalknutí, tvá píseň léčila, verš tvůj mi zvonem zvonil v tom tichu otrockém, v němž snil jsem v pohnutí o ptáku Svobody s rozpjatou perutí! Má drahá Francie! – co mohu vložit v sloku těch veršů vznícených? Vstal pro tě celý svět, leč v bojích zoufalých, jež hřměly po pět rokůroků, i českých hochů krev tam tekla v toku... Dnes v zákopech tam rudne vlčích máků květ. 22. července r. 1918.
25
NA RAMPĚ PRAŽSKÉHO HRADU.
Podvečer dubnový... tam dole Praha leží u řeky schoulena v mlh kalném pokrytu, řad světel na mostech, pruh perel po nábřeží, v ten obraz záhadný promítá notu svěží a šedi dodává stříbrnost zátřpytu. Nad parků terasy, nad střechy Malé strany, z jichž stoupá komínů kouř v modrém zášeru, se můžeš naklonit, snít můžeš zadumaný a z jara číše pít, snů vlastních poutník štvaný, a tiše splynouti v tu věků nádheru. Zde život necítíš, jenž horečně tam bouří, boj o chléb, příbytek – vše v jakýs mír tu splývá; dvé tichých milenců tu v slasti oči mhouří, o rampy opřen zeď si vojín moudře kouří a kamsi v daleko se zamyšleně dívá... A nepřemýšlíš nic... kam Praha bouřně spěje, jíž nervy doba chorá šíleně tak chvěje, ta Praha omládlá, leč požitků všech chtivá... Je večer dubnový... tvůj zrak se v parky dívá a písní kosů teď si stará Praha zpívá. 9. dubna r. 1926.
26
PRAZE. (Ke dni Svatého Václava roku 1929.)
To nejtrudnější byla chvíle v žití kdys v podvečer tak teskně mlhavý, kdy zdálo se, že nebesa se řítí a balvany nám buší do hlavy, kdy v želez pouta byly spjaty ruce a naplněny vlhké žaláře, kdy černožluté, lačné persekuce mor vbodal nám své zraky do tváře, kdy nad Čechy se kladly bouřné stíny, jak zaplavit by měl je smrti proud, jak národ náš by odpykat měl viny svých nepřátel a musil zahynout...! A démon pochyb česká srdce drásal, zda pomoc přijde lodi na sklonu, ve zprávách s bojišť Germán ryčně jásal, k Paříži míře jícny kanonů... Říc slovo volné moh’ jsi jenom vskrytu, a přec to slovo z hrdla musilo, přec byly dny, kdy ven jsi musil z bytu, kde náhle všechno tebe dusilo. A tak jsem stoupal, v tváři smutků chmuru, pod tíhou rakušácké pohany, 27 ve spleti ulic Malé strany vzhůru, kde nad Prahou se týčí Hradčany. Pustými dvory královského hradu jsem přešel – vstoupil ve chlad kostela....kostela... (jdu rád se poklonit tam Poděbradu, když pochyb červ se vhlodá do čela). Tu z kaple mystické já zaslech’ sloky tak toužně vroucí zbožném ve zpěvu, tu píseň, v kteréž před sterými roky hledaly české duše úlevu: „Svatý Václave!“ V té době reálné a zapíravé, jež popřela i božství Kristovo, jsem náhle zaslechl tak tóny lkavé, v nichž procitla zas víra nanovo, „Svatý Václave!“ Já viděl muže se slzami v oku, jak zraky své k Tvé rakvi vzpírali, bys Blaník otevřel v té bouři roků, tak horoucným Tě hymnem vzývali, Svatý Václave! I naděj ohnivě v mé duši vzplála a slzy radosti mi kanuly, jak jara pod vanem obava tála, když sloky písně ke mně vanuly, „Svatý Václave!“ 28 Já věřil, Vítězství že peruť skloní k praporům našim po staletích zas, že s kopím čarovným na bílém koni Tě uzří legie, uslyší hlas, Svatý Václave! – – – – – – – – – – – – – – – Můj zrak i pronik budoucnosti clonu a z prachu dní já vzhlédl k nebi výš – že zapomeneš ran i slz a stonů, já věděl, Národe, že odpustíš, ty lide Václavův! Neb věčně odpouštět je tvoje mise a za Svobodu bít se poznovu – tkvíť mírnost andělská v tvé tváře ryse, jež nemá tvrdou pevnost Žižkovu, ó lide Václavův! Zas mrak se přivalí a těžkou sečí ty v zápas horký vejdeš poznovu a opět ohrožen v své zemi, v řeči, ty požehnání meči Žižkovu zas budeš vzývat, zas pět poznovu: „Svatý Václave!“ 2. září r. 1929.
29
KE DNI 28. ŘÍJNA ROKU 1932. (Vzpomínka na rok 1918.)
Let tomu čtrnáct je... Co zpěvu znělo, pláč radosti se mísil v bouřný řev a smích, lid v den ten pozdvihl své k nebi čelo a přívalem se hrnul v pražských ulicích! Den října – slunný však a mile vlahý, jak v Českou zem by zavál rajský jara dech, „Hej, Slované!“ zas hřmělo se rtů Prahy a orli rakouští tu měli na pospěch. Co zářných illusí nám plálo v oku: svět starých řádů že náš Národ rozbije, že ze sna vzbudil se Lev český k skoku a že jen čeká, až se vrátí Legie!... To jen tak vzpomínka je teskná, drobná, když v ohňostroj těch dnů se člověk zadívá tak někdy v podvečer, kdy sudba zlobná kol našich hlav svá přede vlákna šedivá. Teď Osud národů nám zkoušku chystá, jež rozhodne, zda koráb jsme neb vratký vrak... Kéž barva praporu zůstane čistá, kéž bílým zůstane ten Lev – náš starý znak! 9. října r. 1932.
30
PŘÍTELI, JENŽ ODE MNE ŽÁDAL VERŠE. (Karlu Engelmüllerovi.)
Ač vím, že nové jitro zase vzplane, mně smutno, Pane. Julius Słowacki.
V tom ryku aut a chodců marném spěchu, v tom ulic návalu a přívalu mne potkal druh – stisk ruku pro potěchu, dob mládí vzpomněl v toužném vzdechu a v lichotivém fráze obalu, v níž nad mým zmlčením svůj jevil žal, v tom hřmotu o verše mne požádal pro sloupce svého žurnálu. A v slabosti i poet leccos slíbí – teď slibem nemoudrým jsem uštvaný, dnů Sfingy ptám se, co se jí dnes líbí... Z barevných cárů západ servaný a slunce majestát nad Hradčany? po žití rabském v přítmí tří set let zas pochod smělý v nové doby svět? To nudí – škoda o tom pět! Mně marno zřít do mládí jasné tůně, kam snů všech vidina se propadla, mně marno ssát let zašlých mrtvé vůně a křísit květinu, jež uvadla... 31 Mám veršem teskným vše to říci snad? Lkát po žen chimerách, v něž jsem se vpíjel, na loži horečném kdy jsem se svíjel, byl srdci svému vlastní kat? Mám naladit dnes struny vlastenecky, jak pro Vlast přesladko je v boji mřít, mám vyvolat nám patriarchy všecky a v chorob hnus zas léčný balsám lít? Mám pět o Vlasti zlatém oltáři, kam zasedli si lichváři, a jenž se změnil v bursu kšeftů všech? Mně smutno – naivní to vzdech! Mám hymnem oslavit dnů rajských zoru a zrak svůj zastříti před zjevem Moru, jenž v masce pýchy, slávy, korupce s Bakchantkou rozkoší vpad do táboru? Mám libé verše psáti pro hlupce? Mám svornost hlásat zas v stran divém vzdoru?... Již večer šeří se, již čeká lože, dnů léta uplývá... mně smutno, Bože, – a já přec slíbil báseň redaktoru!... 17. července r. 1931.
32
DVĚ MODLITBY.
I. I.
 Buď Bohu dík! Požáry bitev zhasly, již neduní ten bouřný hukot dýmných střel, a nivám, jež jen sopečně se třásly, zas navrátil se květ a práce lidských včel. Buď Bohu dík! Zas vstaly rozvaliny, zas volají nás k dílu zvony živých měst, po letech trestů za spáchané viny zas Lidstvo hledá k ráji směry nových cest. Buď Bohu dík! Je naše doba mostem, jenž překlenout má běd a bludů kalný vír... Kéž ve víře v zdar práce rostem, rostem, kéž duha barev všech nám hlásá boží mír! II. „Mein Kampf“ Adolf Hitler.
Své síly vědomi, my pozdvihujem pěsť a světu celému tak hlásáme svou zvěsť: Vlast naše nestačí pro rodu rozpětí, přes nivy Slovanů my najdem východ cest, tam sídla germánských si založíme měst, z nichž orel výbojný zas dále vyletí! Jsme raça pánů – k rabství Slovan stvořen a jeho hrad, ten námi bude zbořen. 33 Za věku Karlova my sáhali jen k Labi, nám stále ustupoval v míru Slovan slabý... Teď k Baltu dál, přes Polsko, ruské pláně, pro strach vší Evropy jak líté saně! Ó, Bože přemocný, nám zbraně dej, nám k štěstí výbojů jen stačí zbraně a zbraně, zbraně, zbraně nám požehnej! III.
OTÁZKA BÁSNÍKOVA.
Zda krvavé neb bílé jitro vstane, zda uragan zas nad Evropou vzplane? Či měřit se jen budou duchů zbraně?... Ó, Bože, ke které se skloníš straně a které k osudů hře zvolíš zbraně? 20. máje r. 1933.
34
A PŘECE NEVĚŘÍM...
Tak občas Lidstvo s Osudem se změří a vzpurně opouští svých dílen pokoru, v prach metá božstva, v nové hvězdy věří, jež vidí vycházet na rudém obzoru. Klam nové pravdy na oltář si staví, co bylo dogmatem – dnes vetchá, bídná lež, proud starou Evropou se žene dravý, by stavěl s proroky zas nebetyčnou věž. I je nám teskno... jako za soumraku, kdy síly propastné se strojí k výbuchu a z dálek mračných blesk nám šlehá v zraku. Co dít se bude, nikdo nemá potuchu. Snad věky Dějin nové řády rodí, by Lidstvo v illusích zas na čas mohlo žít, snad světa Duch nás k mukám zkoušek vodí na cestách vyprahlých, kdy v žízni chcem už pít... Snad – přec však nevěřím v té době bolů, v tom zmatku běd a pochyb, vzpour a běsnění, že Vlasť se přetvoří jen v útvar dolů s armádou vězňů k drahých kovů těžení! 1. února r. 1933.
35
KNIHA LUKOSTŘELCOVA.
[37] PÍSNĚ A EPIGRAM.
I.
Jsou písně radosti – hrou zvonků chřestí Jsou písně radosti – hrou zvonků chřestí
 a jiné zvonů chorálem zní vznešeně, jsou zpěvy hymnické, jež slávu věstí, jsou zpěvy bakchické, jež výsknou šíleně, jsou smrti předtuchy a dumy, jež hájů oddechem si šumí... Jen ostrý epigram, to bolesti je střela, jež prudce vylétla a na mžik zafičela. 1. března r. 1933.
II.
Jen píseň, jež se k nebi volně vznáší, Jen píseň, jež se k nebi volně vznáší,
 trud srdce tvého na čas pozaplaší. Než epigram – ten působí ti muku, čím více napínáš tetivu luku. A jeho šíp, když svoji obět skolí, ty cítíš, že tě v srdci vlastním bolí. 27. února r. 1933.
39
EPIGRAMY O EPIGRAMU.
I.
Když básník hochem je, rád má tvé střely – Když básník hochem je, rád má tvé střely –
 žen nezná, životaživota, a přec je filosof, šumí to v hlavě mu jak v úlu včely, v svém srdci ukrývá své prvé lásky rov. Když básník sestárne a čas svůj pozná, stín smutku zastře mu zář pohledu, po četných soubojích on trpce dozná, že Život – epigramů dílna hrozná, dýk dílna ostřejších než v Toledu. Sám raněn, zamyšlen verš mstivý kuje a rýmem ozdobně jej ciseluje. 28. července r. 1931.
II.
Jest epigram jen báseň drobná; Jest epigram jen báseň drobná;
 mít musí vtip, jak vosa bojovná mít žihadlo. Leč křídla zdobná i musí mít, tak lehká, čarovná, jak libela, jež nad zrcadlem žití se mihotá a barev hrou se třpytí. 9. února r. 1932.
40
NOVOROČNÍ.
Když před žákem se nový sešit bělá, on zbožně tak se nad ním sklání a přisahá, že kanců neudělá – tak v Nový rok si nesem přání a přisaháme sobě svatojistě, že každý den na každém listě psát budem čistě... 3. ledna r. 1932.
O MLÁDÍ A STÁŘÍ.
Z dob zašlých kantory své vidím zas, jich gest zřím komiku, jich slyším hlas, jak regulemi staré gramatiky nás, hochy, přivykali na klasiky... Plyn rozžatý pěl píseň v dusné škole a lektyra nám byla směšně nudna – dnes po letech, kdy lebky máme holé, táž lektyra nám moudrosti je studna! 10. prosince r. 1931.
41
EPIGRAM O DUŠI A TĚLE.
Jest duše v těle jako slavík v kleci, jenž truchle cítí vězení svých pout – má rádo tělo pozemské jen věci a slavík touží k nebi odlétnout. 19. prosince r. 1931.
KRAJE VĚČNÉ ZIMY.
Jsou oči, z kterých neukane ni slza jediná, jsou zraky, z nichž mráz šedý vane jak z hvězdy, která zhasíná. Jsou ústa, která nelíbají, srdce, jimž nelze vzplát, jsou duše, v nichž se ledy tají, jež slunce nemůž rozehřát... 14. října r. 1912.
42
EPIGRAM O PRAVDĚ.
Je pravda to, že Pravda vítězí – leč často spoutána je řetězy a často písně její, ryzí, čisté, svou hymnou přehlušují servilisté. Je pravda to, že Pravda vítězí (a byl by hřích lid odcizit té víře), i když ji váží zlaté řetězy i když jen žije – pouze na papíře! 27. prosince r. 1931.
EPIGRAM O HISTORII.
Historie z Lidstva mnohým Pravdou sluje. Ale jiní zas se táží, čemu slouží? Pravdou je, že Přítomnosť jí fabrikuje falsa přemnohá – s těmi pak se Historie ubohá v příští věky těžce plouží. 22. února r. 1932.
43
EPIGRAM O SVOBODĚ.
Svobodo! Svobodo! Duhový ptáku, v oblaku růžovém mizíš nám zraku, kdy zdá se, peruť tvá že juž se k zemi chýlí... Chce Lidstvo lapit tě – a velechytré hlavy ve sborech studují a mrhají své síly pro tento Ideál... Klec velkou denně staví a tisíceré zákony jsou její mříží... Zní jásot nadšený, že nadešel den pravý!... Leč pták ten duhový zas v oblacích se leskne a lid jen sebe zří v té kleci teskné, kde nové okovy jej tíží. 8. října r. 1932.
VĚČNÉ ZÁHADY.
Sta problémů si luští denně Lidstvo jásající, kol nových záhad tisícerých denně tápající... 21. listopadu r. 1931.
44
HVĚZDY.
Hvězd zářné tajemství, toť Lidstva věno, jež temné jest a nezodpověděno na věky věkův zůstane... Kdo v kosmu stvořil miliardy hvězd? Kdo určil geometrii jich cest? Kdo vyvolal je v žití? Na čí se rozkaz třpytí a na čí povel každá k posledu, než zmizí bez sledu, tak ještě slavně zaplane? Hvězd zářné tajemství k nám dolů splývá, za krásných nocí srpnových... Je šťasten ten, kdo jen se vzhůru dívá, vy, hvězdy, k vám svým prostým okem, jak plujete kams kosmu tokem, ten skromný pastýř prostřed ovcí svých, jenž na horách svou zbožnou píseň zpívá. 17. srpna r. 1931.
45
DRUH ZA DRUHEM.
Se starým druhem svým, z dob mladých škol, v let někdy setkáš se ve hřmotu ulice – směs chodců, motorek, aut hučí kol i tebe honí v spěch... a sotva do líce jsi druhu podíval se, stiskl ruku, a již jste zmizeli v tom města hluku... A zrána v kterýs den, kdy sedáš zvesela k své kávě, lokálka tvůj zajme hled... Tvůj druh již odešel v neznámo docela a tenkrát uzřel sijsi jej naposled... Květ marné lítosti mu kladeš v rov, že tenkrát neřek’s mu pár vřelých slov. 4. října r. 1931.
EPIGRAM O LIDSKÉM EGOISMU.
V svém egoismu lidé naivní jsou přečasto až podivní – na pohřeb druha leckdo hrdě spěchá, neb s úsměvem je přesvědčen, Smrt vybírá že v druhých jen, leč, jeho že tu ještě dlouho – nechá. 1. prosince r. 1932.
46
EPIGRAM O PISATELI MEMOIRŮ.
Pamětí svazek vydal silný, na druhy svoje ledacos on věděl již z dob, kdy v školní škamně s nimi seděl... Byl neúprosný, neomylný, svou vlastní svatozář vždy pěstil dosti, vše světu prozradil... jen ze skromnosti na sebe leccos – nepověděl. 10. září r. 1931.
EPIGRAM O KOUPI DUŠÍ ČERTEM.
Čert od pradávna v torbě skrývá pro různé duše různá vnadidla, o zlatě, ženách,ženách píseň zpívá, je někde štědrý, jinde skoupý – i mudrce si leckdy koupí za špetku vulgárního kadidla! 19. ledna r. 1933.
47
SYMBOLY VLASTÍ.
Znáš symbol Říma? Z bronzu vlčici Romula, Rema v pustě kojící? – Dá přítel míru přednost Vlasti svojí, jež klidně do polí se dívá, ta kráva dobrá, trpělivá, co zatím leckdos o překot ji dojí. 20. července r. 1931.
MECENÁŠ.
Kde podnět dobra v kolébce se rodil, on přichvátal a hlas svůj vážně zvedal, hned na provolání svůj podpis hodil – a v žurnálech pak, s úsměvem a kliden, čet jméno své každičký týden. On proslul tak – haléře na nic nedal. 21. července r. 1931.
48
EPIGRAM O FILOSOFU VE SPOLEČNOSTI.
Ve slavné společnosti zkoušel trýzeň – neb zřel tam bohorovnou minoritu, o jejíž většina se honí přízeň, ač vražedně ji nenávidí v skrytu. 14. února r. 1932.
FILOSOF O KOLLEKTIVISMU.
„Jak byl by krásný život,“ filosof si vzdech, „kdyby tu v světě vše vlastnictvím bylo všech!“ – V tom parku veřejném, kde kvetly růže, roj dětí pištěl, ženy klevetily, si povzdech: „Jak tu člověk dumat může? Zde nemá klidu ani chvíli!“ A před trávníku plochou krok svůj zastavil, o bílé ville luzně snil, kde v spoustě knih by hledal Lidstvo, Boha – však do parku by nesměla ni noha... 26. července r. 1931.
49
EPIGRAM O ROZHRANÍ DOBY.
Je doba dnešní jedněm šerem soumraku, jenž obraz úpadku již skýtá – co druhým zdá se předzvěstí už zázraků a jitrem, po noci jež svítá. 19. června r. 1932.
EPIGRAM O NOVÉ DOBĚ LIDSTVA.
Ten Lidstva ráj zda vzejde už nám záhy, kdy schnoucí kmen okřeje mízou vláhy v tom kvapném žití směrů změněných? – Z dancingů, campingů znít bude smích, při tancích rythmických svět bude veselý a week-end začne nám už v pondělí. 10. září r. 1931.
50
MUŽ VELIKÝ.
Byl agitátor politické strany, v svém orgánu směl hymny o sobě psát – těch privilejí, jež mu byly dány, on k slávě svojí užíval napořád. Tak hojnou měrou chvály sobě měřil, že posléz v svoji velikost sám věřil. 19. července r. 1931.
PARVENU.
Po bouřných převratech leckomus bývá přáno, na lůžku zlatemzlatém že se vzbudí jednou ráno. Z prvu je štěstím svým omámen, má za to, že je to sen – na všechny lidi se usmívá jen. Záhy však caesarsky hlavu svou vztyčí, tím výš, čím hlava víc trpasličí – pak už jen mocnější tvory si vyhledává, ve vážných hovorech občas tak s nimi stává. Někdy též všimne si druhů svých z mládí, ale jen všimne si – hned od nich pádí, aby si nezadal – ozářen slávy své snem spěchá zas, augur sám, k augurům s úsměvem. 2. června r. 1933.
51
HOVORY ULTRAPACIFISTŮ.
První hlas:
My vedli válku s válkou a v konferencích válku zničili, vpřed létli věkův dálkou a prapor Míru navždy vztyčili. Druhý hlas:
Pakt slavný podepsali a, holubice Míru nad hlavou, my rukou, včera ještě krvavou, slib lásky sobě dali. Třetí hlas:
Dnes skutečnost, co bylo naším snem, jeť válka prohlášena – zločinem! Co může stát se ještě v světě více? Čtvrtý hlas:
Je nutno dějepisné knihy schovat, čítánky dětské nutno korigovat... Kéž Ministerstvem nařídí se změna o Vlcích, Ovcích v bájce Lafontaina: „že se zlými je třeba válčit stále...!“ Zlých nebude – to Lidstvu bude k chvále. 52 Pátý hlas:
Vám realista jen se diví, jste idealisté jen sniví! Pot ještě hojný zrosí vaše líce a konferencí bude víc a více... Vždyť o válce nám schází – definice! 16. října r. 1932.
RADA MEFISTOVA.
Pluj vždycky s času vlnou... Za války moudrý buď a získej kořist plnou – a když máš ji už jistou, šlechetně vypni hruď a staň se – pacifistou! 20. listopadu r. 1931.
53
EPIGRAM O DIPLOMATECH PROROCÍCH.
Že doba vážná, obzor zachmuřen, to státník prorokuje den co den. Leč v nebi černém s hrozivými mraky pruh světla nadějný zří muž ten taky. Když mraky na zem vchrstnou příval krup, on předvídapředvídá to, neboť není hlup. Když v mračen pekle kdosi blesky zhasil, dá hlásat diplomat, že Vlasť svou – spasil. 27. března r. 1933.
EPIGRAM O UMÍRAJÍCÍM KAPITALISMU.
Z úst vůdců přemnohých se šíří víra, že starý Kapitalismus už zmírá... A kdož by nechtěl věřit v tuto pohádku, v tu novou Lidstva éru, nechť zří, jak hlasatelé nových směrů po zmírajícím v šeru si ještě nakvap berou hezkou památku! 25. června r. 1932.
54
EPIGRAM O PRVNÍM MÁJI VE VELIKÉM MĚSTĚ.
Málo květů, mnoho lidu, plno hřmotu, málo klidu, demonstrační průvody – prapory všech barev mládež nesla, na tyčích pak papírová hesla. Hlasatelům Svobody, Štěstí, Míru mezi národy bodří lidé v parku tleskali, že až ptáci při tom řevu z bázně zanechali zpěvu a kams v dálku moudře prchali. 3. máje r. 1933.
55
EPIGRAM O MILENCÍCH JINDY A NYNÍ.
Kdys milenců snem bylo – dlíti v šeru v májovém podvečeru, kdes v parku zámeckém, jenž vůně tají, kde staré fontány si šepotají... Dnes změna tu – o závod letět s větry, v svém autu hltat kilometry... pak večer v hotelu, v jazzbandu křiku, vmísit se do tísně tanečníků, pro život, svět mít úsměv hravý, a nazejtří zas letět v závod s větry a hltat kilometry a na jazzband se těšit řvavý. 16. února r. 1933.
EPIGRAM O VÍNU.
Kdo mdlobou do prachu je sražen, ten, vína douškem božským svlažen, zas vstane posílen, kus cesty urazí – leč nesmí to být doušek hříšně mnohý, neb vínem plýtvat,plýtvat uráží vždy bohy a ti mu za trest nohy podrazí. 30. června r. 1933.
56
RADA BÁSNÍKU SAMOTÁŘI.
Ty dumný poeto (již starších směrů), jenž v parcích Hradčan bloudíš v podvečeru, dnes v listě kterém zříti chceš svou strofu? Což nevíš opravdu, čím lid se baví? Chce denně prožít hrůznou katastrofu, chce čístčíst, jak rodiny se vraždí, tráví, jak boxér vítězí, kdo tančí v baru, kde barví do zlatova dámám vlasy, jak vyklouz kasař policie spáru a v Monte Carlo již má božské časy... Svým písním doznít nech... sni v podvečeru tak sám a sám v hradčanském parku v šeru, kde milenci teď, děti moderní, čas nemaří svůj četbou písně večerní. 16. listopadu r. 1932.
57
ORGANISACE PARNASU.
Snad staromilcům připadá to divně – neb ti jsou slepi v jasu našich časů – že organisovat lze konstruktivně a racionelně i práci na Parnasu. Jeť Parnas zbytečný – mrakodrap stačí subvencí Státu pevně zbudovaný, kde filmy děsivé se denně stáčí, kde léčí saxofon nerv třídním bojem štvaný. To staromilcům zdát se bude divně – leč doba nová vnáší nové zvyky: oltáře staré kácet konstruktivně a klekat před hvězdou, jež vzešla z Ameriky. 24. listopadu r. 1931.
58
EPIGRAM O VYMOŽENOSTECH DOBY NOVÉ.
Když vstoupíš v minulých dob tiché krypty a v prázdných museích zříš manuskripty autorů minulého století, již díla slavná psali pérem při lampy svitu šerém – tu otázka ti hlavou proletí: „Co děl dnes nesmrtných, v titánském boji, dnes mladí diktují psacímu stroji? Jak s úsměvem zří k době idylické těch lamp a svíček zašlého už času, dnes, letadly kdy cílí ku Parnasu a v mozek srší jiskry elektrické!“ 22. února r. 1932.
59
O POETICKÉ FORMĚ NAŠICH DNŮ.
„A v kázni teprve se mistr jeví.“ Goethe. (Sonet „Příroda a umění“.)
Nádherné vázy všech dob minulých pro květy nové formy ukázněné, ty v kruhu poetů dnes budí smích – bez formy formy volí nezvedené. Na plavbě bouřné k zemi nádhery házejí v moře velké litery a čárky, středníky a vykřičníky... A mezitím, co loď jich pyšně pluje s tím mužstvem, jež je trochu pomatené, Čas příští, kritik krutý, připravuje si pro tu poesii otazníky. V prosinci r. 1932.
60
O MLÁDENCI CHORÉM SPLEENEM.
Na léta školská časem vzpomínám, na prvé verše, prudké besedy; z nás mnohý Vlast svou spasiti chtěl sám, a jiný ssál jen dívčí pohledy. A jiný snil o žití v pekle Hříchů a vymýšlel si ráje orgií, žen vnadou zhrdal v satanském pak smíchu, v měst špíně hledal květy lilijí. V své líce něžné vkládal hrobu stín, „ZIa květy“ čet’ v horečném plápolu a zbožně věřil, že jej mučí spleen, když někdy z jara šel si – za školu. 28. máje r. 1932.
61
MOUCHA.
„Tisíc much má ruka včera zhubila; ale z jitra jedna přec mne budila.“ Goethe.
To chvíle posvátná, kdy hudba zvučí v tvé duši tajemná, kdy touha vášnivá tě žhavě mučí, bys papír, péro vzal a slova básně přejemná v posvátném klidu psal... Do dum svých uzavřeš se hrdé tvrze, kde spřádáš božský sen... V tom k uchu zabzučí ti moucha drze, přelétá jizbou, buší do oken – a Hrad tvých dum je rozbořen! 14. září r. 1931.
RADA LITERÁRNÍ.
Když mladší druh se v náruč tvoji vrhá a hymnickými epithety mrhá, své knížky věnuje a volá „Mistře!“, buď v hradu srdce svého zdrželiv... Den uzříš, budeš-li jen trochu živ, že napíše tvůj životopis bystře a slávu tvoji sottisami strhá. 12. dubna r. 1933.
62
NA STUPNÍCH CHRÁMU POESIE.
Když v kamarádském kruhu se spojí pět, šest druhů, tu ve své vilce zří chrám z mramoru... A velcí pohrdáním, ve vzdoru, velebí vzájemně svých plodů skvosty, svůj obdiv sobě vyznávají a před domkem svým rozkládají ti pávi vznešení své hrdé chvosty. 26. dubna r. 1933.
UMĚLCI, JENŽ OBRAZY KOUZLÍ DO KŘIŠŤÁLU. (Profesoru Josefu Drahoňovskému.)
V prahorní křišťál dívky štíhlých vnad tvá ruka dlátem jemným zbožně ryje, v něj vdechne kraj i řeku, český hrad, bohyně Jara, Léta, Poesie... Jak byl bych šťasten ve své touze hrdé, kdybych tak jednu ze svých tvůrčích chvil vrýt mohl do křišťálu desky tvrdé neb v pohár, z něhož příští Čas by pil! 23. února r. 1932.
63
GALANTHUS NIVALIS. (Sněženka.)
Ty drobné lilije, ty květy sněhu již v únoru, tak zvláštní mají něhu; jich formu Jara víla vytvořila na pohádkovém kdesi břehu... Leč v hájích Čech je Zima políbila, jim vůni urvala v svých vichrů běhu. 22. února r. 1932.
KLID A BOUŘE.
Tak často v mladosti, kdy člověk snů je pln, klid nenávidí dnů, chce blesk a bouři vln a ve vichru zří zdroje poesie... A přec jen v klidném duše jezeře, po němž člun dumy plouti může, ten mystický svět kosmu v hloubi žije – jen na něm kvetou bílé růže a jenom v tiché jezer pláni, nad níž se nebes klenba sklání, svět hvězd se zrcadlí v své plné nádheře. 26. července r. 1931.
64
RTY.
Rty bezbožné, v něž vášeň vdechla plamen, při divých polibcích, jež hýřily za noci včerejší – dnes modlí se a šepcí zbožně „amen“... By smrtí kontrasty se smířily, v tom záleží náš život vezdejší. 26. srpna r. 1931.
EPIGRAM O STÁLÉ OTÁZCE A ODPOVĚDI.
Kdy bouře v srdci, v hlavě tvé se utiší, kdy zmlkne nesplněných tužeb sen?... Až tebe uspí vůně temných cypřiší, až vzejde dlouhá noc a zhasne den! 13. října r. 1932.
65
EPIGRAM O PLAVCÍCH ŽIVOTA.
V tvém mládí každý sen byl hrdou lodí, vln stříbrem k zlatým ostrovům jež měla plout – sen mnohý žralokům se s lodi hodí, po plavbě v přístavu kdes máš jen těsný kout, kde můžeš spočinout a zřít, jak hoši na břehu se brodí, se hlavou vztyčenou sem tam si chodí a s novou lodí v jakýsi zlatý kraj zas chtějí povyplout... 14. listopadu r. 1932.
66
EPIGRAM O NESMRTELNOSTI.
I.
Kdes v Africe, ve výhni žlutých plání, Kdes v Africe, ve výhni žlutých plání,
 kde za noci tak děsí hyen lkání, jen náhodou, na pouti bludných cest, v trav porostu kýs vědec neúnavný směs trosek najde – je to zbytek slavný paláců, chrámů dávno mrtvých měst. Kdys vojska v triumfech tam táhla branou v to město mramorné, jež pod ochranou tu zkvétalo své luzné Bohyně – tam vůně vzácné vzduchem síní chvěly, kvet obchod, při hodech tam loutny zněly v té večerní, hvězdnaté hodině... Sloup zlomený, soch fragment, trosky chudé... Co z veršů tvých, ó básníku, kdys zbude? 21. března r. 1933.
II.
Sny prudké za mlada se rodí v lebi: Sny prudké za mlada se rodí v lebi:
 jak žhavá raketa vylétnout k nebi, ve výši závratnou hvězd v prostoru a svítit věčně Lidstva do víru!... Leč posléz, po boji a po vzdoru, i hlava odbojná se tiše schýlí, vzdech tajný potlačí, jenž v srdci kvílí... A po žni chudé ze snů hrdých zbude pár veršů na žloutnoucím papíru... 25. máje r. 1932.
67
EPIGRAM O BIBLIOTÉCE.
Nad Prahou v parku starý klášter leží, jenž k nebi zdvíhá dvojici svých věží. V šer síní mrazných zřídka vstoupí noha, kde do knih tlustých zavřeli kdys Boha. Kdys v aulách universit řeči skvící – teď mrtvě folianty s vepřovicí, nečteny, spjaty v těžkých sponách, leží v tom tichém domě, sídle bílých kněží. 14. února r. 1932.
EPIGRAM O POCTĚ POSMRTNÉ.
To byla tryzna veliká, když pohřbívali básníka. A bylo řečí, bylo shonu, vystaven Mrtvý v Pantheonu. Z té slávy bylo veselo, co bylo květů, hudby, povyku... I pomník vztyčit chtěli básníku, do desky jeho jméno vyzlatit! – Leč posléz nikomu se nechtělo za pohřeb účty zaplatit. 14. února r. 1932.
68
RADA POETICKÁ.
Ó, chceš-Ii vložit v píseň své duše hlaholy a stony, tak odlož pochyb tíseň a zapomeň, že ptactva zpěvného jsou miliony. A zaplaš z hlavy dumu, že vzdechem skřivánčího plesu jen šepot přidáš k šumu těch nesmírných, těch poetických všechněch kultur lesů. A chceš-li vykvést v jaře svých poupat plamenem tak z mlada, tu nevzpomínej staře si na jeseň, kdy léta koruna v cest bláto padá. 23. listopadu r. 1931.
69
JE ŠŤASTEN...
Je šťasten, kdo má v duši sílu tvůrčí a komu v těsném žití se dálný obzor třpytí – Kdo v bídě své je vznešený a komu v poušti dnů přec zurčí snů svěží prameny! 20. máje r. 1932.
VICHRU A DEŠTI VSTŘÍC.
Zřím v park... tam stromoví se větrem kývá, a z mračen rozštvaných déšť proudy splývá i výsměšně mi klepá do oken... Dnes Nuda udáví mi každý sen, svou hlavou nemocnou se na mne dívá... dnes psáti nemožno... mne vraždí den... A přec i dnes, v té rvavé bezútěše, kos usedl si na své staré střeše mým oknům naproti a tam – si zpívá. 17. dubna r. 1933.
70
JUSTITIA.
Má Justitia slepá být, či má mít orlí zrak? moh symbolista by se přít a tvrdit tak a tak. Má Justitia sama stát svou vlastní velebou? či chce si dávat našeptat, někoho za sebou?... Za ni se strany rády staví, jí občas slůvko v ucho praví, přes oči pásku utahují, vah misky všeljak postrkují. 27. února r. 1933.
71
SLOKY O STÁTU A VLASTI.
Jen území a svazek směsi lidí, jenž vespolek si určil k žití stanovy, to ve státě náš theoretik vidí, by spárům zlovůle se přimkly okovy. Vlasť též má zemzem, a přece není hmotou – jest šumem lesů, vůní polí, zpěvem luk, jest bičem msty nad škůdců zpupnou rotou, jest soudem svědomí, úderem svorných ruk. Jest modrým nebem, které lásku lije od kolébky až k hrobu tiše do duší – a když je dusno, z mračen hromy bije, vzduch pročistí, na vrata shnilá zabuší, a jako divý proud se žene do kraje, kde dřív jen Idyla své hrála šalmaje... 21. února r. 1933.
72
V BLUDIŠTI HESEL.
Kdo chtěl by studovat, cíl jaký smělý náš Národ vztyčuje si hrdě, by jemu oddal se, v své touze vřelý, a kráčel k metě jasné tvrdě – ten věru v bludišti by uvíz celý. Do středu Evropy co bouře vnesla, náš Národ oblíbil si všechna hesla a v šiku roztříštěn se za vším řítí, zří v každé kocábce svá spasná vesla, zří v každém knězi Mesiáše žití. O smyslu života jsou dravé spory, pod vlajkou Lidskosti tu v sebe bijí, dnes v hradbách Husitů jsou pro nás vzory a zítra vyvolá kdos opak vzdory věčného míru spavou melodií. A snad se dočkáme v tom hesel shonu, v tom různém hlomozu všech církví zvonů, že nový prorok vztyčí se v té tísni, by všechny přesvědčil v tom Babylonu, že světy překonáme – zpěvem písní. 18. února r. 1932.
73
TAJEMSTVÍ ŽIVOTA.
Jsou dny, kdy zdá se tajemstvím, že člověk žije, kdy záhadou jsi s žitím svým, jež chmura kryje. Jdeš krajinou – je bezcestná, déšť v tebe bije... A jakás píseň bolestná, truchlivé poesie, k tvé duši, hříchů výčitky kde klnou, se nese z dáli ztracené tak tesknou vlnou. 2. června r. 1929.
74
SLOKY ZPOVĚDNÍ.
V své duše přítmí jako v zpovědnici já klekám na večer, jsa soudcem sám, svědomí svého rozžíhám tu svíci a sobě samému se zpovídám. Můj život, v kruhu sobců příliš snivý, jak film se roztáčí, kontrastů pln, žen polibků i krásy prudce chtivý, pruh lesů šumavských i modro vln. A táhne průvod figur mého žití, zlých, dobrých – kývá na mne tajemnětajemně, v jich zracích zášť i láska dál se třpytí a chór ten němý splývá do země... 9. prosince r. 1931.
75
NAŠE KRAJINY.
Věnováno mé drahé choti Růženě.
[77]
PŘED OBRAZY FERDINANDA ENGELMÜLLERA.
Louky navlhlé a plné kvítí, duby odbojné, tůň v šumném sítí, parky prastaré a zádumčivé, parné žně, na stráni břízy snivé, Hradčan západy, tak zoufalé a bez útěchy, jitra toužebná, z nichž teprv den se vznítí... pláten několik – a vidím v nich své dnešní Čechy. 17. prosince r. 1916.
79
KRAJINA U VELVAR. (Srpnová nálada.)
V kraj rozhlédni se v neobsáhlém kole, v tom žáru srpnovém zříš samá pole! Jen lány pšenice a žita, řípy, v něž slunce spouští dnes své žhavé šípy. Lem obzoru, kam viděti už není, se chvěje v šedomodrém zamlžení, v prach suchých cest ti noha mdle už klesá a nikde řeky chlad ni šero lesa a nikde hostinná tu klenba lípy... V tvou hlavu slunce metá prudké šípy a nikde oddechu a nikde stínu, kol z kraje šírého vlá vlna vřelá... Snad ani mrtvým tu, zde u kostela, chlad podsvětí přán není v hrobů klínu. 6. srpna r. 1931.
80
MORAVSKÁ KRAJINA. (U Mařatic.)
U bystré Moravy roj racků křičí v plese, kol z kraje plochého zní much a cvrčků zvuk, ve zpěvných spirálách se skřivan k nebi nese nad vonný koberec zrajících polí, luk. Zde cítíš domov svůj, zde duše tvá dlí ráda... na měkkých lučinách se pasou koní stáda, krav pestrých dav tu trávu žvýká dumavě, cos šumí tu a písní zvoní jásavě. Dál krajské město je... dvě barokové věže, věž staré radnice a bílých domů tlum... Na břehu usedni, zři k modru v trávě leže a v modru rozptyluj mrak svojich českých dum! V srpnu r. 1918.
81
JESEŇ.
Je letos podzim úmorně tak zprahlý, že těžko orat, těžko v suchu sít. A smutek jakýs ticha neobsáhlý v tvou duši splývá večer, kdy chceš snít. Svou zbytečnost tvá bytost bolně cítí a nezdvíhá už hlavu rouhavou výš k nesmírnu, kde zlaté body svítí nad jakous děsnou lednou dálavou. 29. září r. 1932.
TŘI SLOKY IDYLICKÉ.
V té vřavě zápasů, jež život krátí, v tom proudu vířivém, jenž rve tě zběsilý, v měst dílně šílené, již vidíš pláti – stesk večer pojme tě po klidu idyly. A sladce zatoužíš po šedé cestě vedoucí k městečku špalírem kaštanů... dech noci měsíčné vlá v horském městě, jež spat jde z večera... jen slyšíš fontánu, ta v duo milenců kdes v koutku šepce... Kdos domů z hospůdky jde šerem podloubí... na štíty lomenic svit splývá hebce a každou hodinu ponocný zatroubí... 23. října r. 1912.
82
SRPNOVÉ ODPOLEDNE.
Žár na vše leh – i Vltava spí líná... list nehne se, jen snopy voní v poli, jak skla by v řece plála, oči bolí, dech trav tě zpil jak silná číše vína. Čteš na břehu – však autor spadá s klína zde v trávě, pod duby a pod topoly... Sám nevíš, kam se díváš do okolí, a srdce tvé teď na nic nevzpomíná. A je ti div, že v světě cos se děje, že vichřice jak listím lidstvem věje, v té lázni srpnové tvůj usnul tiše duch – nic nemyslí, nic z žití nepochopí, kams z života se ztrácí beze stopystopy, jak v dálky modravé když splývá záře pruh. V srpnu r. 1916.
83
ZÁMEK. (V Nelahozevsi.)
Na zpupné skále, u Vltavy toku, jak bašta zámek ční – je v renaissanci... Kdys hrdé věže měl, ty bouře roků svým zžehla plamem v hrůzách švédské války. Když byl jsem studentík, já hledal dálky: po prašných silnicích, vše maje v ranci, jsem síly dodával již mdlému kroku, když cílem pouti hrad byl v renaissanci. A na to vzpomínám... je kraj tu český, žní ruchem zní to kol, lid v polích veský se k práci pobízí i písní, povely... Na zámek ve snách zřím, – má staré fresky: rej nahých bakchantek se zpíjí pocely... a v chladných sálech spí dam křehké pastely. V srpnu r. 1916.
84
MRTVÉ STROMY. (R. 1929.)
Zima letošní byla tak krutá, že nesčetné stromy, třešně, ořechy a akáty, zahynuly.
Již plane pestře Léta dekorace, zas lípy voní balsamicky v aleji, jsou naladěna srdce mladá sladce v tom žhavém dechu sytém růží oleji. Po taji lásky, dosud nepoznané, tak roztouženě hoří dívek plachý hled, a sivý kmet, na cestě květy stlané, sní v dumách o dni, kdy miloval naposled. Kdo vzpomene si kruté ledna zimy v té Léta féerii, v té scéně nádhery? Kdo bloudí k rovům myšlenkami svými? Kdo v tělech půvabných zří koster příšery? Však stromy mrtvé výstražně tu stojí, kostlivců holých suchý, smutně temný řad... Kdo mysteria žití snad se bojí, ten trpce letos musí zimy vzpomínat. Ty mrtvé stromy ještě loni kvetly, ty třešně, ořechy a bílé akáty... Je mrazné ruce Zimy k smrti zhnětly, že truchle stojí tu, bez mízy, vyssáty. 85 Leč víc mně líto těch, kdož trochu žijí, jak ještě o milost by Léto prosily, jimž v spleti větvoví se lístek svíjí, jen lístek churavý, bez barvy, bez síly. Tak někdy básník, jehož zašla sláva, se k písni nutí přec a zpívá v povzdechu... Je s Létem v kontrastu ta šedá hlava a chorý její stesk je mladým k posměchu! V červenci r. 1929.
86
LETNÍ ANDANTE. (Krajina u Hluboké nad Vltavou.)
Pod zámkem s baštami, ve stylu Windsoru, jsou u Vltavy louky idylické, v modravém Šumava sní dálném obzoru, kam z dubův aleje zříš gigantické. Ty duby staleté se pnou tu ve vzdoru, ač do mnohých už blesky hromem praly – i lid tu vytrval, svou přežil pokoru, když cizáci mu z těla duši rvali. Teď je tu klidno... modrý letní den se nad rovinou klene jako sen; na lukách hedvábných se pasou laně, jak čekaly by dotek tvojí dlaně; v zrcadla rybníků se slunce dívá, včel pracovitých zpěv tu v hymnus splývá, a jako libele u Krásy zřídla myšlence duše rostou zlatá křídla... V červenci r. 1929.
87
DVA MOTIVY Z ALEJÍ STARÝCH LIP A JABLONÍ V MNÍŠKU POD BRDY. (Příteli F. X. Svobodovi.)
I. I.
 V lip starých aleji, tak šeře snivé, v den žhavý jít, nepotkat duše živé a dlouze snít a tiše pít jen vůni setmělou... Kraj polí zrajících zřít do daleka, nemyslit na sebe, ni na člověka, ni na to, co nám tají Smrti práh... a poslechnout jen píseň práce veselou, již zpívá si roj včel v lip korunách. 21. července r. 1932.
II. II.
 Kraj vidím klidný do dalekých mílí – ty pruhy polí, lesů, vesnice – z aleje jabloní v polední chvíli, kdy těžké klasy stébla pružná chýlí ve vlnách vonných zralé pšenice. A slunce stříbro div mne neoslní na nebi modrém v pěně oblaků, parfumem pryskyřic les vzduch tu plní, a zlaté obilí se vlní, vlní v tom tichém zrání božích zázraků. 88 Čís ruka hladí pšenice lán celý – snad je to tvůrce onen přeumělý, jenž zůstane nám věčně neznámý, a k němuž duch se modlí rozechvělý, když Smrti žnec se kloní nad námi. 29. července r. 1932.
CESTOU Z MNÍŠKU NA SKALKU.
Mám rád tu cestu vichry rozervanou a plnou křemenův a výmolů, když slunce plameny v lem lesů kanou jak žhoucí křišťál v jasném plápolu. Ke kapli v lese tvrdá cesta stoupá lip starých špalírem, jež ranil blesk, v jich vonných haluzích roj včel se houpá a šum jich vdechuje v tvou duši stesk. A duše tvá se stává snivě měkká, všech hříchů lituje tu z minula i splývá v český kraj tu do daleka, jen jata touhou by s ním splynula. By splynulo v klid žití rozervané, po cestách křemenův a výmolů, jako když slunce křišťál v lesy kane v tak jasném, podvečerním plápolu... 18. července r. 1932.
89
DÍVKA Z CIZINY.
Když v hebký jarní den jsem vyšel včera, já vzpomněl na tu báseň od Schillera, jak v údolí kdes, při skřivánčím zpěvu, lid přicházet zřel z dáli luznou děvu, tajemnou krásku z krajů slunných světů, jež nesla v náručí svém dary květů, jež mladé, staré,staré dary podělila a k milencům vždy nejštědřejší byla... Já used v háji... přimhouřil jsem víčka... zpěv ve stromech a dole šumí říčka... Tam dívku z ciziny jsem dlouho čekal a po ní práh a ve snu před ní klekal, skřivanů marně naslouchal jsem zpěvu, však nezahléd jsem čarovnou tu děvu. Já zmeškal ji... když mládí ráj mně kynul, s tou vílou čárnou hloupě jsem se minul, a teď, když za ní letím v jara hvozdě, hlas ve mně skepticky dí: „Pozdě... pozdě!“... Leč když jsem vstal, v háj vešel z nudy chvíle, zřel kol jsem kol sasanek květy bílé. 10. máje r. 1933.
90
Z CEST.
[91] DVA MOTIVY Z JIHU.
I.
Vůně lesů, vůně moře, Vůně lesů, vůně moře,
 moře vůní nervy opíjí – nevíš, kde jsi nechal hoře, květy přelomených lilijí. Zdá se, že jsi celé žití kdesi v dáli nechal v soumraku – teď vše v tobě září, svítísvítí, jak bys přerozen byl v zázraku! V Cavalaire, 20. června r. 1927.
II.
(Dojem červnový ze Sainte Maxime.)
Na modrém moři bílý koráb stojí – a nebe bledě hoří, hebce s vlnami se pojí ve snu stříbrném. Krajina tichá do zlata tu splývá – sosnami lesů dýchá, do moře se toužně dívá, písní cikád zpívá ve snu žíznivém. 93 V polední době vysílen kraj leží po noci lásky v mdlobě – jen palma štíhlá, svěží stojí v smělé eleganci v snění vítězném jak kráska připravená k tanci... V Cavalaire, 20. června r. 1927.
DVA HLASY. (Z motivů přímořských.)
Za tichých večerů, když kvete nebe jak modrá, plná zlatých růží zahrada, tu zraky pozvednout cos nutí tebe, v ten kosmos rozhledný chceš smírně splývat a jakás rozloučení tklivá nálada se v tobě ozývá – slyš Smrť svou zpívat! A za dnů vichorných, kdy vše se stmělo, kdy vlny ke skalinám skáčou ve vzteku, kdy v moře propastech jak vše by vřelo, se ozve odboje hlas v tobě, v člověku, cos tebe vyzývá zrak upjat k daleku a vichrům nastavit své hrdé čelo. V Sablettes u Toulonu v červnu r. 1927.
94
FLUX ET REFLUX.
Kolébavko moře věčná, nekonečná ve vln vzlykotu a v úpění, v šumění, v nárazu, v odrazu, v té písni hymnické a monotonní, v níž tlamy vichrů řvou i vánky zvoní, jaký v tom smysl hluboký leží? – Já básník, tulák, se ptám, tak marně ptám... V své duše vzlykotu a ve snění přihlížím vln věčným hrám tak sám, tak sám! Šťastnější je, věru, tulák pravý, v stínu jenž tamaris na písku leží, meditací netrápí své hlavy v koncertu mořských vln zde na pobřeží... Ta píseň Okeánu nekonečná, ty modlitby, ta proklínání věčná, to vše, co unáší mne k záhadám – to vše jest mu jak doušek vína svěží, jejž pije v sladkém spánku na pobřeží tak sám, tak sám... V Sablettes-Les Bains 28. června r. 1927.
95
NÁLADA. (Z přímořských motivů.)
Ten koncert cikád, ve thujích jenž chřestí, to moře modré, k útesům jež šplíchá, to zapomnění a ta lenost tichá... to tedy snad je pozemské to štěstí? To květ je modrý, jejž jsem vídal kvésti v dnech svého mládí, jež kdes ve mně vzdychá, to onen ráj jest, o němž dítě slýchá a k němuž fantasií dá se nésti?... Já nevím... v bezmyšlenkovém jen snění já poslouchám tu píseň každodenní, jež v eukalyptech a thujích chřestí, a s okem snivým a s blaženou lící se dívám za večerů ku měsíci... V Toulonu v červenci r. 1928.
96
FILOSOFIE U MOŘE.
Ve žhavých hodinách tu ležet v snění, ve sladké nudě jen a v zapomnění, zřít dětí družinu, jich z písku hrady, jak filosof se dívat na žen vnady, po lodi zatoužit plující v dáli a moři naslouchatnaslouchat, jak bije v skály... Pak Mistralova si opakovat slova: „Pij slunce, ještěrko, dnes ještě, než přijdou vichřice a deště!“ V Juan-les-Pins, v dubnu r. 1932.
97
VLAŠŤOVKY.
To bylo v kraji slunném Jihu, kdes u moře na terase – nad mojí hlavou v letném mihu pár vlašťovek v azurném jase. My zřeli hry jich dovádivé tak v elipsách a s elegancí – jim záviděly zraky snivé ty valčíky ve vzdušném tanci. Leč nikdo ve slunečném jase, zde nad palmami na terase, kde mhouřily se oči v snění, v hrách nezřel těch – shon každodenní. V Juan-les-Pins 23. dubna r. 1932.
98
JARNÍ MEDITACE.
Na písku hedvábném, zde na pobřeží, kde oslní vln mihotavý jas, tak líně v pyjama žen těla leží, žen Evropy, žen věků všech a ras. Před moře velebou jde život všední, tak den co den zříš stejné lidičky, jsou tady Juani i starci bědní a s čínskými též dámy pinčlíčky. V tom roce pamětném úmrtí Goetha z Čech nevlídných já vyšel jaru vstříc, kraj šel jsem políbit jasného světa, kde bylo by i srdci tepla víc. A duší vábivě mi píseň zněla, tak touživá, ta píseň Mignony, v ní zněla pohádka mi mládí celá o kraji s oranži a citrony... Leč vše to marno je – dnes na pobřeží, kde oslní jas mihotavě zrak, Čech chmura dědičná mi v duši leží a srdce mé je života už vrak. V Juan-les-Pins 16. dubna r. 1932.
99
DUMA NA BŘEHU MOŘE.
Po temném moři tichý člun pluje, blíž k břehu splývá, vítr jak duje. V člun zíráš s touhou – vlny kol tlukou, kdos v člun ti kyne tajemnou rukou. Jak ve člun sedáš, stinný druh kývá, oceán Věčna hymnus kol zpívá... Ku břehům modrým plavíš se sladce a je ti něžně, jak bys k své matce se vracel večer z vyprahlých plání, k své matce, kterou neznáš už ani. 10. října r. 1912.
100
U HROBU FRÉDERICAFRÉDÉRICA MISTRALA V MAILLANE. Ke stému výročí básníkova zrození dne 8. září r. 1930.
Nápis na hrobce: Non nobis, Domine, non nobis, sed nomini tuo et Provinciae nostrae da gloriam.
(Věnováno Madame Jeanne Henri-Chabal.)
Na hřbitovu své vsi, po dnů všech sklonu, v své Provenci, v tom vína, oliv, rolí kraji, ty dále sníš svůj sen... tam v pavilonu, v němž lůžko máš, den celý cikády ti hrají, za žní sem vane píseň ženců z polí, od prahu statků slyšíš hovor, smích večerních besed, vše, co těší, bolí, co tvoří svět tvých lidí vesnických. To není rov – toť poesie bílý chrám, na křesle z mramoru kde božská kněžna, trouvérů Musa, vévodila lásky hrám... Rod vymřel poetů... jen ruka něžná těch, kteří vzpomenou dnů slunných dobdob, zde vavřín položí na pěvcův hrob. Nad rovem hoří slunce Provence, jíž pěl jsi dávné legendy a romance, a smaragd sladkých rév u prašných zraje cest, za nocí modrých září myriady hvězd; 101 jak před věky tu nebem luna pluje, jak před věky tu chladný mistral duje, v let vodopádu, jenž se věčně řítí, tu pastevské a selské kvete žití. A tak to půjde proudem dnův a roků... Leč kdys ten hřbitov zmizí ve dnů toku a pokryt bude pískem zapomnění; snad převalí se přes něj válek zloby a střelba děl tu rozmetá vše hroby, snad rody příští sídlo mrtvých změní, za tisíc let snad vzejde tady den, kdy bájí bude jen básníkův sen. A vzejde čas, kdy cizí, scvrklý profesor hrob objeví zas... v nápis upne skel svých zor, a jako kdys vzkříšené sochy Říma, tak přesně ohmatá rukama svýma ten Lásky pavilon, těch sloupův ozdobu, sloh moudře popíše, hlav dívčích podobu a vzpomene na sarkofágy vznešené u města Arles... dílo složí učené o hrobě, překrásná v němž Paní leží – a o tom díle světem chvála běží... Proud roků neúprosných dále vane, nad Provencí kruh slunce žhavě plane, na louce modrých nocí hvězdy svítí a srdce snědých děv se láskou nítí dnes jako před tisícem zašlých roků... 102 A vlády mění se v dní pestrém toku se svými programy a voleb systémy... Jen Vesna táž jde bez změny v ty kraje s náručí plnou květů, s ptáků písněmi... A jako dřív tu réva Páně zraje. 31. máje r. 1930.
103
VŮNĚ DOMOVA.
To bylo v dubnu a den zlatý byl... Na břehu moře pil jsem modro chvil, jichž Vesna podává nám číši plnou. O dálkách tajemných já snil jsem steskem, já chvěl se v soulad s měnivým vln leskem, já přátelil se se zvědavou vlnou, jež s pláně stříbrné k mým nohám vběhla, se vzepla zvědavě a pak si lehla. Nade mnou čněly hrady šedých skalin... já seděl pod nimi jak u rozvalin, jež moře s vichrem hlodalo a rvalo, kde cosi táhle úpělo a lkalo, kde vesmíru dech slyšel jsem vždy šumět a chtěl jsem v blouznění mu porozumět... V skal trhlinách to zlatem hroznů plálo, (to genisty tak září štědře keře) a svlačce modře kvetly ve trav šeře a kaktusů tam na sta tvrdě stálo. Přímořské sosny, vrásčité to stařeny, se hřály v slunci, babky zkřiveny, a v stržích, nad zálivů zátiším, já k dumavým se modlil cypřiším, neb cypřiše jsou sestry duše snivé a já mám rád ty panny zádumčivé... 104 Napravo v dáli, v mlze modře stříbrné se sluní Toulon – ruch tam na nábřeží, Genius plavby k pláni moře větrné tam zvedá ruku... v rejdě lodi leží, nestvůry kovové, jichž spící děla jak čekala by povel; mrtvá těla, jež zítra oživnou a v dýmu kouře se změní v příšery smrtící bouře. Mdlá Evropa v klid věčný dnes má víru a křižníky dnes dřímají tu v míru, v jich lanech, stožárech jen vánky hrají a vlajkou francouzskou si třepotají. Tam na Quai Cronstadt modří námořníci kruh tvoří kolem dívky snědých lící, jež hnědé oči má, rty maliny – ta nabízí jim porce zmrzliny. A včera přistála tam yachta bílá, tak lakem bělostná jak padlý v horách sníh; na její palubě se zhřívá víla, vlas zlatý má a nebe v modru zraků svých. To yachta „Dolphin“. Pinčové dva leží u nohou paní... Kluci na nábřeží se shlukli před yachtou a jen se diví, jak paní štíhlá, rusá, málo hovorná, na starý Toulon upírá zrak snivý, jak šplhá po lanu opička pitvorná, jak delfín na přídi tam zlatem září a šedý námořník s rozrytou tváří 105 jak myje, čištíčistí, leští,leští loď tu bílou, jež zdá se pohádkou být s rusou vílou... Kde je ten čas, kdy loď se lehce nesla zde po vlnách jen silou plachty, vesla? Dnes „vlci moře“, tvrdí námořníci, jimž bouře mnohá vrásky vryla v líci, též vědí, co je pokrok doby nové – i lákají na čluny motorové, na promenády mořem idylické kol jdoucí dámy, pány... fantastické jsou názvy člunů těch... „Královna moře“, „Mireio“, uvadlý květ z lásky hoře, ta dívka Provence, již Mistral opěval, květ něžný mládí, jemuž básník duši dal; člun vrátký nese jméno „Vlašťovice“ a loďka stará název „Kouzelnice“ a skořápka, jíž houpá větru van, má v štítku vryté jméno „Uragan“. Tam v dáli Toulon... pod skalami leží a cesta vede k němu na pobřeží zde podél vil, jež dřímají jak v snění, jak zámečky, v nichž duše živé není... U cesty palmy hrdě hlavy nesou, při vanu větru tvrdým vlasem třesou. Tam v dáli Toulon... v uličceuliček těch síti je soldatesku obřích negrů zříti před bary svůdnými, kde řinčí gramofon... 106 (jsouť písně anglické teď všude v modě, víc s obchodem než s politikou v shodě). A sotva udeří dvanáctou hodin zvon, již plní restauranty hostí pestrý shon a mladíků i děvčat zvoní bujný smích, když vyletí tam z dílen, z domů obchodních... Leč přede mnou se třpytí moře chvění a kolébá mne v opiové snění; nad plání stříbřitou tu větry dují, na její lemu parníky dva plují, snad z Orientu k staré Marsilii... loď podmořská se vynořila náhle, jak zřel ji Verne kdys v své fantasii; skřek její proráží tu vzduchem táhle... Ty lodi v oceánu lemu plující, z neznáma vypluvší, v neznámo mizící, to nekonečno vln s mystickým leskem, ten parfum ciziny mne plní steskem, tím steskem dědičným, jenž roste v duši, jejž moře šumotem svým neohluší, tím steskem, jímž mé srdce všude stůně: mou bytost prochvívá domova vůně. Zrak zavírám u modrých moří prahu... V tom kraji palem na svou myslím Prahu, na barokový dům pod hájem Strahova, na Petřín milenců se zpěvem slavíků, na zahrad terasy se květem šeříků, 107 na rodnou Prahu svou, na Prahu Čenkova, na Hrad, kde prapor Vlasti nechť vlá vysoko nad městem rostoucím tam dole v široko! Sním o své pracovně, kde denně sedám tich, nad domů střechami ve vůni starých knih... jak z kláštera z ní prchám v život bouřící, na vlny příhod všech jak z cely tísně – bych po čase se vrátil opět, kající, se slzou v oku svém a slokou písně. 25. máje r. 1930.
108
JARNÍ DOJEM Z NĚMECKA.
Rapidem bavorskou krajinou letěl jsem v májové době, poli a lesy a pastvinou, krajinou v zelené hedvábné robě. Z Paříže, zděšené výstřelem šílených, podzemních vrahů, Německem spěchal jsem v českou zem, zadumán podivně v květném tom blahu. Německé lesy se zbudily, břízy v nich vlály svým vlasem, skřivánčí písně v dol proudily, kohout kdes ve statku vykřikl časem. Jak u nás sedlák šel za pluhem brázdami v době té plodné, jak u nás soudruh tu s soudruhem na štacích loučil se v zemi své rodné... Jak jinde, také tu děvčata okouzlí jinochy smíchem, jak jinde země tu prohřáta, ptačí zpěv snoubí se s polí, luk tichem. Obchodní města tu k nebi pnou komíny továren, věže, slyšet jich hymnu tak mohutnou, život v nich víří tak silně a svěže. 109 To však jen povrch je vábivý, klidný a mírový posud, v podzemí duší všech děsivý tajemně pracuje zlověstný Osud. Změní se scéna ta poetů, hřbitovy nové v ní vzrostou – zahučí děla zas v odvetu, přehluší skřivánků píseň tu prostou... 15. máje r. 1932.
110
MOJE PRAHA.
[111]
VZPOMÍNKA. (Podzimní podvečer v mém pražském bytě.)
Když večer šedivý se v okna dívá, tak tiše, tajemně vždy přicházívá. Ve chvílích soumraku mne tajně hledá, u nohou pokleká neb ke mně sedá. U nohou pokleká a němě prosí, v dlaň moji nervosní žár slz svých rosí. A jindy úlisně jak žena hadí se kol mne ovíjí... mne líže, hladí, mou duši opíjí kýs parfum snivý jak v sladké hypnose zrak uhrančivý... Je málo diskretní – a někdy vadí, buď srdce zkrvaví neb duši sladí. Když soumrak tesklivý se k oknům blíží a moje Vzpomínka se k dveřím plíží, rád Práci nařídím, své hospodyni, by dámu odbyla hned na předsíni a k staré svůdkyni by šeptla rtoma: „Pán omlouvá se vám a – není doma!“ 2. března r. 1914.
113
SEN ŠEDÝCH DNŮ.
Na šedém pozadí zřím šedé obrysy, jak šedá plachta nad Prahou dnes mlha leží – a mosty, kostely a silhouetty věží na scéně šedivé jsou šedé kulisy... Je mokře dusivý den chladně šedivý, na kluzké dlažbě ulic tak se těžce dýše – má duše v šedivu se v koutek choulí tiše a kamsi do dálky zrak vzpírá blouznivý. Do dálky azurné, na břehy modrých vln, kde bílé vily sní ve stínu temných palem, v ten mládí slunný kraj, jenž láká sladkým žalem pod zkvetlé olivy, v sad, jenž je růží pln... V tom šedém okolí, och, jak jsem bláhový!... PročProč, srdce mémé, chceš stále pláti rudým vznětem? Proč v resignaci nechceš splynout s šedým světem, proč jak keř tajemný chceš hořet stále květem a býti bez plodu keř poupat růžový? 20. prosince r. 1924.
114
SNĚŽIVÝ VEČER.
Je teskně šedivo... pár světélek se tetelí kdes v Praze mrazivé jak svíčky na hřbitově, cos v krbu naříká a venku sníh se chumelí a houká vichřice podobná bludné sově. Cos klepá na okno jak rukou prsty prosící, že k oknu přistoupíš v nervosním nepokoji, tvá duše odlétá kams v dáli s bílou vichřicí, jen smutné tělo tvé jde stínem po pokoji. A každá křivda tvá a každý mrtvý tvůj již hřích ze smutných koutů všech se na tě dlouze dívá, a v teskné šedivo jak prach z hvězd mrtvých, ledových ten sněžný oceán na pustou zemi splývá. 2. ledna r. 1914.
115
ZA MLHY.
Zřím v mlhu oknem nad svým psacím stolem, v to moře šedé rozlité kol kolem. Dým z komínů se vznáší nade střechy jak lidských běd a strastí plané vzdechy. A Petřín podobá se jenom mraku, jenž ztemnělý zří dumně k mému zraku. A palác barokní, v tom šedém chladu, svých váz a ornamentů ztratil vnadu a řada římských figur na terase sní snem tam hrobovým v tom zimním čase... Nad Prahou dole mlha nekonečná, nad zemí spící zima, zima věčná, a chceš-li uzřít slunce v plném jase, své oči zamhuř, básníku, v tom čase... 5. ledna r. 1933.
116
PÍSNĚ VEČERA.
Kol okna smutného, jímž lampa snivá v šer parků prastarých se s touhou dívá, cos chvěje se jak splašených vran let, jak píseň cigánská cos venku zpívá, když předtuchou zní skonu naposled. A hned zas vesele to ve sklo zvoní, jak víly létly by na hřbetech koní, jimž ve hřívách zní hudba rolniček – a hned zas truchlivě se hlava skloní, jak bídy pláč když úpí z uliček. Se smutkem střídá se slast tichá snění, stesk zahrad truchlivých v svém opuštění o jaru příštím dumajících hluboce... V tom housle zavýsknou a v rozechvění cigánku zřím, jak tančí divoce. Ty písně večera, to dvě jsou milé – z nich jedna přítulně se vine v náruč mou a druhá v orgii své rozpustilé probouzí vášeň dramat divokou. 9. prosince r. 1913.
117
RACKOVÉ.
Den února byl mrazně slunný – však tušil jsem už jaro v daleku, jak ladí tam své loutny struny, by naděj bílá zkvetla v člověku. Nad Prahou stál jsem v zadumání – tu zaševelil s výše lehký šum, já hlavu vznes a v modré pláni jsem spatřil plouti nebem racků tlum. Tož z Hellady, z té bohů země, od moře břehů, z krajův azuru, ti ptáci stříbřití jdou ke mně a zásvit modra nesou ve chmuru? Tu v trojhranném se šinou šiku a družně tak se žene letců roj – tak v mladosti, v útočném vzkřiku my létli v život, vpřed a na výboj! Blíž v hejno když jsem vetknul zraky, já racka naposled shléd pohnutě... ten klesal... ale k cíli taky v let vzdorně nes zraněné perutě! 29. ledna r. 1932.
118
VÝHLED Z DÍLNY BÁSNÍKOVY. (Život a sen.)
Prejzy střech já z okna svého zřím, z komínů jich šedý krouží dým. Z ulice hřmot aut, šum chodců hučí, předeno snů rve a duši mučí. Celý dům, jak léta denně žil, tak i dnes se k žití probudil. V pracovnu mou kluků křik se vnáší – nádobí třesk – koberce kdos práší. Božský Hugo v slávě kmetských let z knihovny upírá na mne hled... Na křídlech snů letím v dálku k moři, stříbrem plamenů kde slunce hoří, kde vzduch, vůní řas a sosen pln, modře splývá v hudbu věčných vln, víla snů kde sedá na skalinu, loď když lidskou zří jak záblesk stínu, v touze spíná ruce úbělné a v plam zžíhá oči kouzelné... 28. dubna r. 1933.
119
VE VŮNI PRAŽSKÝCH AKÁTŮ. (Věnováno paní Marii Laciné.)
Za teplých večerů akátů vůně mdlá u tichých paláců tak eroticky vlá... než letí v hnízdo spat, kos v jejich květu zpívá, na lávce pod nimi se na dívku hoch dívá tak dlouze, toužebně, když duše jeho mdlá se zpíjí parfumem, jenž z akátů v ni vlá... Za dusných večerů, jda po náměstí starém, stesk vězně prožívám, když zavane to jarem, když pták snů duhových na okna sedá mříž a muže bledého si volá z temna výš. Za května večerů jsou Orientu darem akáty unylé – v nich voní vzácný harem a duše chvěje se, hedvábné touhy stín, a klesá žíznivě v neznámé lásky klín a v ženy hvězdný zrak se nenasytně noří, po rose touží, ale žárem pouště hoří... Za května večerů jsou Orientu darem ty bílé akáty na náměstí kdes starém, když v modrém zášeří s jich hroznů vůně mdlá u spících paláců tak balsamicky vlá... 22. května r. 1918.
120
AMOR NA ROKOKOVÉM KALAMÁŘI.
Na psacím stole mém při lampy záři, kdy splývá v duši mou chvil šerých tišina, se dívá do očí mně, samotáři, ten Amor úsměvný – frivolní klučina. Mnou včera objeven ve starém domě, u kmeta divného ve troskách veteší, teď dlí v mé knihovně a střílí po mně svýchsvým očkem laškovným, jež dívku potěší. Jak maska zbloudilá sem z karnevalu se diví rozkošně, prst tiskne na líčko, co tady počít má v té kapli žalu a komu dodati své lásky psaníčko. Na zdobné lastuře dlí v hlavy sklonusklonu, jak chvilku přemýšlel by vážně, zhluboka, v kloboučku trojrohém těch postillonů, jež v mašle šatila kdys móda rokoka. Má zlatá křidélka... dva motýlkové v let chví se od něho jak v první jara den... „Ó, mládí! mladosti!“ mně vzkřikli rtové, „ve prachu dlouhých cest kam zabloudil tvůj sen?“ „Kdes v rokli nečisté mé mládí leží, kam vtáh je život, vrah... zmlk poslední už ston...“ 121 A mně se směje teď ten Amor svěží, ten malý ironik, dob zašlých postillon! 1. března r. 1914.
CESTOU MEZI ZAHRADAMI. (Staropražský motiv.)
Ve chvíli touhy, kdy chcem býti sami, v kout malostranský, mezi zahradami, si zajdem tulácky a plaše... Zde kos a pěnkava si zpívá, dál Praha z údolí se tiše dívá kopulí Mikuláše. Je jaro... stromů pupence tu svítí... zde ukryti jsme drzé vřavě žití, zde vánku dech jen pohne stvolem... VtomV tom zrak náš padne na zdí plochu, tam kresby vryly prsty hochů, šíp, srdce, obscenity trochu – a pod tím nápis křídou svítí, jímž prohlášen je „Pepík volem“... Tak, hle, i v samotách jde život kolem! 14. dubna r. 1933.
122
PO LETECH...
Byl jarní den – tak slavně všechno plálo, dnů letních procitala nádhera; v zeď starou, zimomřivou slunce hřálo, jež u zahrad se táhla kláštera... Na stupních kostela směs cárů leží a v nich se choulí všelijaký tvor, plá oko zkaleně a vous se ježí a z hadrů páchne špíny bědný mor. Zřím kaleidoskop zavržených lící, jimž vzata naděje už veškera, jen na polévky čekají tu lžíci u vrat té nemocnice kláštera. A trochu opodál, kde slunce zlatí zeď starou, plnou lásky symbolů, dva muže belhavé zřím v záři státi – a slyším hovor spjatý pospolu. „Já šírou Rusí prošel s legiemi“legiemi,“ i vyňal z kapsy papír zvetšelý. „Já u Verdunu, ve francouzské zemi,“ děl druhý, „prožil boj jsem veselý...“ Byl jarní den... tak vítězně vše plálo, dnů letních rodila se nádhera – jen v srdce mé cos mrazivě tak válo z těch stínů dvou, tam u vrat kláštera. 20. dubna r. 1933.
123
NEDĚLNÍ ODPOLEDNE VE STARÉ ULIČCE. (Obrázek malostranský.)
Jak příkrov dusivý žár srpna leží v té křivé uličce na Malé straně... Snad vše tu vymřelo... po schodech stěží se belhá stařena tak ustaraně do chrámu pod Hradem, kde požehnání jí dají horliví vždy Kajetáni. Ni stopy dnes po dětském mraveništi, jež před domky tu po celý den piští, po kluků sebrance, jež v svobodě dnes trampuje kdes v božské přírodě. I krčma ztemnělá, z níž zápach piva ven vane, ospale se dívá, zívá, jak čekala by návrat malých lidí, jež ve zdech zakouřených večer vidí... A je tu hřbitova klid mrtvě snící... Za okno přivřené mi motýl vlét, jenž ze zahrad si blízkých cestu splet a teď si otlouká svá křídla skvící. Kdes v bytě v přízemí zřít žlutou líci – na křesle prastarém (toť jeho svět) u okna sedí několik už let kýs člověk sedřený a chrchlající. 17. srpna r. 1931.
124
MALOSTRANSKÉ SLOKY JARNÍ.
Zas na Petříně kvetou v slávě jak na mohyle staré kaštany, zas terasy jsou v květů hávě u šedých paláců pod Hradčany. Je Malá strana rájem kosů, jež bez censury spolu hovoří, ve starých parcích pijí rosu a navštěvují skrytá nádvoří. Je Malá strana relikvijí, jež připomíná dávné Španěly – zde zvony nejhutněji bijí, rty na kříž vtiskají zde pocely. Zde jaro ladné draperie si u klášterů volně rozvěsí, věk sedmnáctý ještě žije, věk řeholí a zpěvných procesí. A ulicí, jež stoupá k Hradu, tu jede občas cizí diplomat, též uzříš vojska kavalkádu – ve formě nové vše to staré snad. Nad Hradem vlaje prapor český a na žerdi se větrem třepotá – nechť věky vlá přes všechny stesky a svět nechť jakkoliv se kolotá!... 16. máje r. 1932.
125
BYT MALOSTRANSKÝ.
Ten Petřín, na nějž Neruda se díval za jara roztoužených večerů, na starou střechu luny svit když splýval a hvězdy plály v nebes jezeru – ten Petřín do mé jizby zas se dívá i vdechuje v ni vůni šeříků. Dnes na tom Petříně jen kos si zpívá – neb s věkem romantiky kams přešly staré zvyky a uletěl kams národ slavíků... 19. máje r. 1932.
126
PRAŽSKÁ KRAJINA PODZIMNÍ. (Výhled od letohrádku Hvězdy.)
Den října slunečný... háj chorý, nervosní pod bledou oblohou se tiše zhřívá; ode vsi z údolu křik kohouta sem zní v tu sladkou dumavost, jež z mlh se dívá. Křik rudý kohouta je mlhou stlumený, jsou pole prošedlá, vše lehce dřímá... silnice s topoly jde ve kraj zastřený, kde nad vsí komín cukrovaru dýmá. Toť chvíle dumání... zřím Hvězdu, letohrad... že trochu založen jsem historicky, vždy musím vzpomenout na osmý listopad a trochu zamyslit se tady vždycky. Ta půda obory je krví svěcena, a není ani třeba monumentu těm synům Moravy, již klesli bez jména tak slavně v bouři cizích regimentů. Jsouť tady javory jak žluté plameny a starým zlatem stkví se vážné lípy, jak hrdé praporce jsou jedle vztyčeny, jich nedotkla se smrtná jeseň šípy... A s dubů dumavých plod k zemi dopadá, mrtvému srdci podoben list lípy, 127 jenž v prachu na zemi tu tiše uvadá... tisíce srdcí protknutých jak šípy. Den října slunečný... háj chví se nervosní pod bledou oblohou, jež chladem zvadla... Teď ropot letadla nad krajem rušně zní... Kdes rána z pušky nečekaně padla... 4. listopadu r. 1928.
128
VE CHVÍLI ZAMYŠLENÍ. (Při pohledu na Prahu u Pražského Hradu.)
Už není to město vlastenecké idyly – teď nervosně třídami proudy se valí, již zápas tu o život a zlato zběsilý, a stříbrné Vltavy tok se již kalí; do dálných obvodů shluk domů roste, lákají chodce restaurantů štíty fantastické, žen nahotou dráždí tu music-hally, dancingy, bary vypuzují krčmy idylické... pár ulic Hradčan ještě dumá v snění – leč všechno kolem bourá, řítí se a mění. „Jsme Evropy osou, vše se kol nás točí!“ – k nám snášíme, co z nás v cizině kdo zočí, a v robu moderní se Praha stará převlíká, odkládá šaty prosté, ta Praha, jejíž sláva samých hvězd se dotýká. Vyžívat život v šíleném plesu v černošských tancích křepčených v třesu, dny celé v sportech zdravě prozahálet, stem afér špinavých se denně kálet!... My z idyl vyrostli, toť zákon časů běhu, vlast novou budejembudujem si na Faeackém břehu. Když Osudův Pánů se chtělo, by správa našich věcí přešla teď do našich rukou – 129 proč bychom si trápili čelo tou marnou mukou, zda Osud vládu tu nám také nechá?... Dny krátké jsou – a po svém každý spěchá... 8. prosince r. 1926.
130
VZPOMÍNKA VÁNOČNÍ.
O Štědrém dnu má hlava níž se chýlí – a z ráje ztraceného dětských let se vznáší zas ten cudný anděl bílý, jenž provázel kdys mého žití sled. Dům starý ve vzpomínce zas mi voní nebeskou vůní vlažných vánoček, od jizby tajemné nás matka honí, kam Ježíšek má přinést stromeček. A zvony zvoní, světla slavně září, hvězd odlesk splývá v naše pohledy, kruh náš je celý, láska plane s tváří, drotaři pějou dávné koledy. Z vln minula se noří něžná léta, to z noci modravé vil šepce sbor – jak Orient nám líčil katecheta a ohněm mystickým mu sálal zor, jak Josef, Marie šli do Béthlému, jak v chlévě na slámě se zrodil Bůh, jak s nebes andělé se slétli k němu a zpěvů chorálem jak zvučel luh... Kam v žití vlnách druh můj as se poděl, můj soused, jenž měl bibli vznešenou, jenž malíř byl a v sukni modrou oděl Marii, Josefa pak v červenou? 131 Jen malířem já chtěl se tehdy státi a v Palestině zřel jsem kraj všech vnad... A dnes?... dnes nechme na mžik srdce pláti, vždyť Spasitel nám přec se zrodí snad! 2. prosince r. 1932.
132
PRAHA SENTIMENTÁLNÍ. (Zvony malostranské.)
Když mlha večerní nad Prahou leží, rád v dumách toulávám se po nábřeží, rád slýchám o šestéšesté, jak hrajou hrany se starých věží zvony Malé strany. Těch zvonů souznění já ve snění tak dýchám rád, mně nevšední jich lkavá lyrika, jíž zpíjel jsem se nastokrát. Za teskných soumraků duch můj rád prodlí ve přítmí chrámů z doby baroku, kde s varhan chorálem se ženy modlí ke svůdným světicím tak v hluboku. Syn doby skeptické, já chrámy tvé mám, Praho, rád, na dětství mé jich zpěvy hymnické mně vzpomínají nastokrát! A tiše volám zpět, ach, ty mše ranní, kdy byl jsem ještě štíhlým gymnasistou, kdy starý katecheta při kázání prokletím věčným strašil duši čistou. 133 Slov jeho proudění já ve snění přeslýchal rád a v toužení o ženách Hellady, o bohyních snil nastokrát. Rád z dětství vzpomínám na zpovědnice, ty kaple dubové, kde v šeptu rety mé strachem chvěly se a bledly líce, kde nad stříškou se smáli Amoreti. Ó, cudnost zpovědí!... já ve snění vzpomínám rád, jak bál se vyzradit, že v blouznění jsem s dívkou vzdušnou chodil spat... Kam mladosť odlétla?... na hroby sněží mých druhů... otevřeny Smrti brány... A mlha večerní nad Prahou leží, kdy v dumách toulávám se po nábřeží a naslouchám, jak táhle hrajou hrany se starých věží zvony Malé strany... Těch zvonů souznění já ve snění tak dýchám rád,... 134 jich lkavá lyrika nechť provází mne ke hrobu, v němž budu spát! 8. prosince r. 1928.
135 OBSAH: Strana Několik slov úvodem mému čtenáři3
KDYSI... A DNES.
Listopad roku 19129 Po letech na známé stezce v háji10 V parku starého pražského paláce11 V tom kraji zeleném, nad nímž se modrá Říp...12 Epigram z roku 1916. O ráji XX. věku13 Zimní noc14 Na okraj historie ruské15 Předtucha vzkříšení16 Sni denně nad Prahou17 Víra19 Strom Lidstva20 Naše lípa21 Pěvci Svobody22 Francii25 Na rampě Pražského Hradu26 Praze. (Ke dni svatého Václava r. 1929.)27 Ke dni 28. října roku 193230 Příteli, jenž ode mne žádal verše31 Dvě modlitby33 Otázka básníkova34 A přece nevěřím35
KNIHA LUKOSTŘELCOVA.
Písně a epigram I.39 Písně a epigram II.39 Epigramy o epigramu I.40 Epigramy o epigramu II.40 Novoroční41 O mládí a stáří41 Epigram o duši a těle42 Kraje věčné zimy42 Epigram o Pravdě43
[137] Strana Epigram o Historii43 Epigram o Svobodě44 Věčné záhady44 Hvězdy45 Druh za druhem46 Epigram o lidském egoismu46 Epigram o pisateli memoirů47 Epigram o koupi duší čertem47 Symboly Vlasti48 Mecenáš48 Epigram o filosofu ve společnosti49 Filosof o kollektivismu49 Epigram o rozhraní doby50 Epigram o nové době Lidstva50 Muž veliký51 Parvenu51 Hovory ultrapacifistů52 Rada Mefistova53 Epigram o diplomatech prorocích54 Epigram o umírajícím Kapitalismu54 Epigram o Prvním máji ve velikém městě55 Epigram o milencích jindy a nyní56 Epigram o vínu56 Rada básníku samotáři57 Organisace Parnasu58 Epigram o vymoženostech doby nové59 O poetické formě našich dnů60 O mládenci chorém spleenem61 Moucha62 Rada literární62 Na stupních chrámu Poesie63 Umělci, jenž obrazy kouzlí do křišťálu63 Galanthus nivalis64 Klid a bouře64 Rty65 Epigram o stálé otázce a odpovědi65
[138] Strana Epigram o plavcích života66 Epigram o nesmrtelnosti I.67 Epigram o nesmrtelnosti II.67 Epigram o bibliotéce68 Epigram o poctě posmrtné68 Rada poetická69 Je šťasten70 Vichru a dešti vstříc70 Justitia71 Sloky o Státu a o Vlasti72 V bludišti hesel73 Tajemství života74 Sloky zpovědní75
NAŠE KRAJINY.
Před obrazy Ferdinanda Engelmüllera79 Krajina u Velvar80 Moravská krajina81 Jeseň82 Tři sloky idylické82 Srpnové odpoledne83 Zámek84 Mrtvé stromy85 Letní andante87 Dva motivy z alejí starých lip a jabloní v Mníšku pod Brdy88 Cestou z Mníšku na Skalku89 Dívka z ciziny90
Z CEST.
Dva motivy z jihu I.93 II. Dojem červnový ze Sainte Maxime93
[139] Strana Dva hlasy94 Flux et reflux95 Nálada96 Filosofie u moře97 Vlaštovky98 Jarní meditace99 Duma na břehu moře100 U hrobu Frédérica Mistrala v Maillane101 Vůně domova104 Jarní dojem z Německa109
MOJE PRAHA.
Vzpomínka113 Sen šedých dnů114 Sněživý večer115 Za mlhy116 Písně večera117 Rackové118 Výhled z dílny básníkovy119 Ve vůni pražských akátů120 Amor na rokokovém kalamáři121 Cestou mezi zahradami122 Po letech123 Nedělní odpoledne v staré uličce124 Malostranské sloky jarní125 Byt malostranský126 Pražská krajina podzimní127 Ve chvíli zamyšlení129 Vzpomínka vánoční131 Praha sentimentální133
[140] KRESBA NA OBÁLCE OD MALÍŘE KARLA UHRA. KAŽDÝ ČÍSLOVANÝ VÝTISK TÉTO KNIHY OPATŘEN VLASTNÍM PODPISEM AUTOROVÝM. VYTISKLA KNIHTISKÁRNA „TYPUS“ V PRAZE NA SMÍCHOVĚ. VYDALO NAKLADATELSTVÍ BURSÍK A KOHOUT, PRAHA II., VÁCLAVSKÉ NÁMĚSTÍ Č. 24.
523
E: av; 2004 [141]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Typus; Bursík, Jaroslav; Kohout, František
(Kresba na obálce od malíře Karla Uhra. Každý číslovaný výtisk této knihy opatřen vlastním podpisem autorovým. Vytiskla knihtiskárna „Typus“ v Praze na Smíchově. Vydalo nakladatelství Bursík a Kohout, Praha II., Václavské náměstí č. 24.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: [IV]+144