PĚVCI SVOBODY.

PĚVCI SVOBODY. (V upomínku na den 22. máje r. 1885, kdy zesnul Victor Hugo.)
Na plášti císařském i zlaté včely jsi vyzval k odboji svou písní Svobody jak mocný čaroděj – kdy kurtisán ve sklonu před trůnem třás se ve svém servilismu, žurnály koupené své hymny pěly, však Ty, jenž k určení ved malé národy, kdy z vlasti spoutané vše odcházelo, co Právem zvalo se, co bylo mužem Cti, kdy Musa chýlila své k zemi čelo, na píseň četníci kdy u vrat číhali, jak refrain zapěla, se na ni sbíhali, kdo péro čisté měl v nepodplacené ruce, na toho praefekti jak psi se vrhali, Ty, velký zvoníku, jsi bušil do zvonu, Ty’s děsil v senátu roj stvůr vší persekuce, Ty’s žezlo zaklínal svou hymnou prudce, by v blesk se změnilo a udeřilo do hlavy nehodné Tvé vlasti katana! A včely vzbouřené přec uštípaly mocného Caesara, až v hanbě kles, a blesky vzbuzené když ve trůn praly, lid, orel vítězný, zas výš se vznes – tu Ty, Bůh Paříže, Ty’s z exilu se vrátil a každou stopu Tvou lid líbal, roucha lem, za Tebou v úctě šel, Tvé cesty září zlatil, 22 Tvé knihy, písně Tvé rval z lisu vášnivě... Ty, tvůrče Svobody, Tvůj každý manifest byl lidu evangeliem... A z pláště Císaře, kde včely byly všity, kus látky vyřízli a Tobě dali darem na vazbu písní Tvých, jež v mramor dějin vryty jsou kletbou tyrana a jeho zmarem. Tvých písní mstivých důstojný to háv... ó, pěvče Svobody, buď zdráv!....zdráv!... V dnech jara českého, vzešlého ze žaláře, dech větru bouřlivý nám ovál bledé tváře, krev v žilách okřála i bylo volně tak; muž dlouho poutaný svá pouta rozláme, na zprahlou dlouho zem se spustí deštěm mrak, a nové mládeži zas svítí nově zrak; zpět v temná doupata zas zaháníme lháře a touhou volnosti náš celý národ záře v šik jeden semkne se a slavně přisahá: „Své ruce zvedáme...“ Své ruce zvedáme, že chceme volně žíti, při předků památce, již uctívá náš syn, své ruce zvedáme, že v hanbě nesmí hníti česť Vlasti zděděné ve sváru dávných vin, své ruce zvedáme, že nechcem celu těsnou v svém domě dědičném, ni pro cizího síti na českých lánech svých... až ruce naše klesnou, tož od té přísahy to můž’ být jenom v čin! 23 Buď zdrávzdráv, můj národe! ať prapor český vlaje od modré Šumavy až v hnědých Tater kraje jak signál jednoty a vzkříšení! Pod kopím Jiřího ať klesne černý drak, jenž ležel na Čechách jak démon soužení, své drápy chystaje a mhouře žlutý zrak... Až drak ten klesne naposled, cár jeho kůže na vazbu písní mých mi věnujte na místě vavřínu neb růže! 20. máje r. 1918. ——— *) Báseň tato uveřejněna byla v lidovém denníku „Večer“ za války, dne 22. máje r. 1918, avšak poslední sloka od slov „Pod kopím Jiřího ať klesne černý drak...“ byla konfiskována.
24