PRAZE.

PRAZE. (Ke dni Svatého Václava roku 1929.)
To nejtrudnější byla chvíle v žití kdys v podvečer tak teskně mlhavý, kdy zdálo se, že nebesa se řítí a balvany nám buší do hlavy, kdy v želez pouta byly spjaty ruce a naplněny vlhké žaláře, kdy černožluté, lačné persekuce mor vbodal nám své zraky do tváře, kdy nad Čechy se kladly bouřné stíny, jak zaplavit by měl je smrti proud, jak národ náš by odpykat měl viny svých nepřátel a musil zahynout...! A démon pochyb česká srdce drásal, zda pomoc přijde lodi na sklonu, ve zprávách s bojišť Germán ryčně jásal, k Paříži míře jícny kanonů... Říc slovo volné moh’ jsi jenom vskrytu, a přec to slovo z hrdla musilo, přec byly dny, kdy ven jsi musil z bytu, kde náhle všechno tebe dusilo. A tak jsem stoupal, v tváři smutků chmuru, pod tíhou rakušácké pohany, 27 ve spleti ulic Malé strany vzhůru, kde nad Prahou se týčí Hradčany. Pustými dvory královského hradu jsem přešel – vstoupil ve chlad kostela....kostela... (jdu rád se poklonit tam Poděbradu, když pochyb červ se vhlodá do čela). Tu z kaple mystické já zaslech’ sloky tak toužně vroucí zbožném ve zpěvu, tu píseň, v kteréž před sterými roky hledaly české duše úlevu: „Svatý Václave!“ V té době reálné a zapíravé, jež popřela i božství Kristovo, jsem náhle zaslechl tak tóny lkavé, v nichž procitla zas víra nanovo, „Svatý Václave!“ Já viděl muže se slzami v oku, jak zraky své k Tvé rakvi vzpírali, bys Blaník otevřel v té bouři roků, tak horoucným Tě hymnem vzývali, Svatý Václave! I naděj ohnivě v mé duši vzplála a slzy radosti mi kanuly, jak jara pod vanem obava tála, když sloky písně ke mně vanuly, „Svatý Václave!“ 28 Já věřil, Vítězství že peruť skloní k praporům našim po staletích zas, že s kopím čarovným na bílém koni Tě uzří legie, uslyší hlas, Svatý Václave! – – – – – – – – – – – – – – – Můj zrak i pronik budoucnosti clonu a z prachu dní já vzhlédl k nebi výš – že zapomeneš ran i slz a stonů, já věděl, Národe, že odpustíš, ty lide Václavův! Neb věčně odpouštět je tvoje mise a za Svobodu bít se poznovu – tkvíť mírnost andělská v tvé tváře ryse, jež nemá tvrdou pevnost Žižkovu, ó lide Václavův! Zas mrak se přivalí a těžkou sečí ty v zápas horký vejdeš poznovu a opět ohrožen v své zemi, v řeči, ty požehnání meči Žižkovu zas budeš vzývat, zas pět poznovu: „Svatý Václave!“ 2. září r. 1929.
29