PŘÍTELI, JENŽ ODE MNE ŽÁDAL VERŠE.

PŘÍTELI, JENŽ ODE MNE ŽÁDAL VERŠE. (Karlu Engelmüllerovi.)
Ač vím, že nové jitro zase vzplane, mně smutno, Pane. Julius Słowacki.
V tom ryku aut a chodců marném spěchu, v tom ulic návalu a přívalu mne potkal druh – stisk ruku pro potěchu, dob mládí vzpomněl v toužném vzdechu a v lichotivém fráze obalu, v níž nad mým zmlčením svůj jevil žal, v tom hřmotu o verše mne požádal pro sloupce svého žurnálu. A v slabosti i poet leccos slíbí – teď slibem nemoudrým jsem uštvaný, dnů Sfingy ptám se, co se jí dnes líbí... Z barevných cárů západ servaný a slunce majestát nad Hradčany? po žití rabském v přítmí tří set let zas pochod smělý v nové doby svět? To nudí – škoda o tom pět! Mně marno zřít do mládí jasné tůně, kam snů všech vidina se propadla, mně marno ssát let zašlých mrtvé vůně a křísit květinu, jež uvadla... 31 Mám veršem teskným vše to říci snad? Lkát po žen chimerách, v něž jsem se vpíjel, na loži horečném kdy jsem se svíjel, byl srdci svému vlastní kat? Mám naladit dnes struny vlastenecky, jak pro Vlast přesladko je v boji mřít, mám vyvolat nám patriarchy všecky a v chorob hnus zas léčný balsám lít? Mám pět o Vlasti zlatém oltáři, kam zasedli si lichváři, a jenž se změnil v bursu kšeftů všech? Mně smutno – naivní to vzdech! Mám hymnem oslavit dnů rajských zoru a zrak svůj zastříti před zjevem Moru, jenž v masce pýchy, slávy, korupce s Bakchantkou rozkoší vpad do táboru? Mám libé verše psáti pro hlupce? Mám svornost hlásat zas v stran divém vzdoru?... Již večer šeří se, již čeká lože, dnů léta uplývá... mně smutno, Bože, – a já přec slíbil báseň redaktoru!... 17. července r. 1931.
32