PŘÍTELI, JENŽ ODE MNE ŽÁDAL VERŠE.
(Karlu Engelmüllerovi.)
Ač vím, že nové jitro zase vzplane,
mně smutno, Pane.
Julius Słowacki.
V tom ryku aut a chodců marném spěchu,
v tom ulic návalu a přívalu
mne potkal druh – stisk ruku pro potěchu,
dob mládí vzpomněl v toužném vzdechu
a v lichotivém fráze obalu,
v níž nad mým zmlčením svůj jevil žal,
v tom hřmotu o verše mne požádal
pro sloupce svého žurnálu.
A v slabosti i poet leccos slíbí –
teď slibem nemoudrým jsem uštvaný,
dnů Sfingy ptám se, co se jí dnes líbí...
Z barevných cárů západ servaný
a slunce majestát nad Hradčany?
po žití rabském v přítmí tří set let
zas pochod smělý v nové doby svět?
To nudí – škoda o tom pět!
Mně marno zřít do mládí jasné tůně,
kam snů všech vidina se propadla,
mně marno ssát let zašlých mrtvé vůně
a křísit květinu, jež uvadla...
31
Mám veršem teskným vše to říci snad?
Lkát po žen chimerách, v něž jsem se vpíjel,
na loži horečném kdy jsem se svíjel,
byl srdci svému vlastní kat?
Mám naladit dnes struny vlastenecky,
jak pro Vlast přesladko je v boji mřít,
mám vyvolat nám patriarchy všecky
a v chorob hnus zas léčný balsám lít?
Mám pět o Vlasti zlatém oltáři,
kam zasedli si lichváři,
a jenž se změnil v bursu kšeftů všech?
Mně smutno – naivní to vzdech!
Mám hymnem oslavit dnů rajských zoru
a zrak svůj zastříti před zjevem Moru,
jenž v masce pýchy, slávy, korupce
s Bakchantkou rozkoší vpad do táboru?
Mám libé verše psáti pro hlupce?
Mám svornost hlásat zas v stran divém vzdoru?...
Již večer šeří se, již čeká lože,
dnů léta uplývá... mně smutno, Bože, –
a já přec slíbil báseň redaktoru!...
17. července r. 1931.
32