CESTOU Z MNÍŠKU NA SKALKU.

Emanuel Čenkov

CESTOU Z MNÍŠKU NA SKALKU.
Mám rád tu cestu vichry rozervanou a plnou křemenův a výmolů, když slunce plameny v lem lesů kanou jak žhoucí křišťál v jasném plápolu. Ke kapli v lese tvrdá cesta stoupá lip starých špalírem, jež ranil blesk, v jich vonných haluzích roj včel se houpá a šum jich vdechuje v tvou duši stesk. A duše tvá se stává snivě měkká, všech hříchů lituje tu z minula i splývá v český kraj tu do daleka, jen jata touhou by s ním splynula. By splynulo v klid žití rozervané, po cestách křemenův a výmolů, jako když slunce křišťál v lesy kane v tak jasném, podvečerním plápolu... 18. července r. 1932.
89

Kniha Dojmy a kontemplace básníka 20. věku (1934)
Autor Emanuel Čenkov