SEN ŠEDÝCH DNŮ.
Na šedém pozadí zřím šedé obrysy,
jak šedá plachta nad Prahou dnes mlha leží –
a mosty, kostely a silhouetty věží
na scéně šedivé jsou šedé kulisy...
Je mokře dusivý den chladně šedivý,
na kluzké dlažbě ulic tak se těžce dýše –
má duše v šedivu se v koutek choulí tiše
a kamsi do dálky zrak vzpírá blouznivý.
Do dálky azurné, na břehy modrých vln,
kde bílé vily sní ve stínu temných palem,
v ten mládí slunný kraj, jenž láká sladkým žalem
pod zkvetlé olivy, v sad, jenž je růží pln...
V tom šedém okolí, och, jak jsem bláhový!...
PročProč, srdce mémé, chceš stále pláti rudým vznětem?
Proč v resignaci nechceš splynout s šedým světem,
proč jak keř tajemný chceš hořet stále květem
a býti bez plodu keř poupat růžový?
20. prosince r. 1924.
114