PÍSNĚ VEČERA.
Kol okna smutného, jímž lampa snivá
v šer parků prastarých se s touhou dívá,
cos chvěje se jak splašených vran let,
jak píseň cigánská cos venku zpívá,
když předtuchou zní skonu naposled.
A hned zas vesele to ve sklo zvoní,
jak víly létly by na hřbetech koní,
jimž ve hřívách zní hudba rolniček –
a hned zas truchlivě se hlava skloní,
jak bídy pláč když úpí z uliček.
Se smutkem střídá se slast tichá snění,
stesk zahrad truchlivých v svém opuštění
o jaru příštím dumajících hluboce...
V tom housle zavýsknou a v rozechvění
cigánku zřím, jak tančí divoce.
Ty písně večera, to dvě jsou milé –
z nich jedna přítulně se vine v náruč mou
a druhá v orgii své rozpustilé
probouzí vášeň dramat divokou.
9. prosince r. 1913.
117