RACKOVÉ.

Emanuel Čenkov

RACKOVÉ.
Den února byl mrazně slunný – však tušil jsem už jaro v daleku, jak ladí tam své loutny struny, by naděj bílá zkvetla v člověku. Nad Prahou stál jsem v zadumání – tu zaševelil s výše lehký šum, já hlavu vznes a v modré pláni jsem spatřil plouti nebem racků tlum. Tož z Hellady, z té bohů země, od moře břehů, z krajův azuru, ti ptáci stříbřití jdou ke mně a zásvit modra nesou ve chmuru? Tu v trojhranném se šinou šiku a družně tak se žene letců roj – tak v mladosti, v útočném vzkřiku my létli v život, vpřed a na výboj! Blíž v hejno když jsem vetknul zraky, já racka naposled shléd pohnutě... ten klesal... ale k cíli taky v let vzdorně nes zraněné perutě! 29. ledna r. 1932.
118

Kniha Dojmy a kontemplace básníka 20. věku (1934)
Autor Emanuel Čenkov