PO LETECH...
Byl jarní den – tak slavně všechno plálo,
dnů letních procitala nádhera;
v zeď starou, zimomřivou slunce hřálo,
jež u zahrad se táhla kláštera...
Na stupních kostela směs cárů leží
a v nich se choulí všelijaký tvor,
plá oko zkaleně a vous se ježí
a z hadrů páchne špíny bědný mor.
Zřím kaleidoskop zavržených lící,
jimž vzata naděje už veškera,
jen na polévky čekají tu lžíci
u vrat té nemocnice kláštera.
A trochu opodál, kde slunce zlatí
zeď starou, plnou lásky symbolů,
dva muže belhavé zřím v záři státi –
a slyším hovor spjatý pospolu.
„Já šírou Rusí prošel s legiemi“legiemi,“
i vyňal z kapsy papír zvetšelý.
„Já u Verdunu, ve francouzské zemi,“
děl druhý, „prožil boj jsem veselý...“
Byl jarní den... tak vítězně vše plálo,
dnů letních rodila se nádhera –
jen v srdce mé cos mrazivě tak válo
z těch stínů dvou, tam u vrat kláštera.
20. dubna r. 1933.
123