PRAŽSKÁ KRAJINA PODZIMNÍ.
(Výhled od letohrádku Hvězdy.)
Den října slunečný... háj chorý, nervosní
pod bledou oblohou se tiše zhřívá;
ode vsi z údolu křik kohouta sem zní
v tu sladkou dumavost, jež z mlh se dívá.
Křik rudý kohouta je mlhou stlumený,
jsou pole prošedlá, vše lehce dřímá...
silnice s topoly jde ve kraj zastřený,
kde nad vsí komín cukrovaru dýmá.
Toť chvíle dumání... zřím Hvězdu, letohrad...
že trochu založen jsem historicky,
vždy musím vzpomenout na osmý listopad
a trochu zamyslit se tady vždycky.
Ta půda obory je krví svěcena,
a není ani třeba monumentu
těm synům Moravy, již klesli bez jména
tak slavně v bouři cizích regimentů.
Jsouť tady javory jak žluté plameny
a starým zlatem stkví se vážné lípy,
jak hrdé praporce jsou jedle vztyčeny,
jich nedotkla se smrtná jeseň šípy...
A s dubů dumavých plod k zemi dopadá,
mrtvému srdci podoben list lípy,
127
jenž v prachu na zemi tu tiše uvadá...
tisíce srdcí protknutých jak šípy.
Den října slunečný... háj chví se nervosní
pod bledou oblohou, jež chladem zvadla...
Teď ropot letadla nad krajem rušně zní...
Kdes rána z pušky nečekaně padla...
4. listopadu r. 1928.
128