VZPOMÍNKA VÁNOČNÍ.
O Štědrém dnu má hlava níž se chýlí –
a z ráje ztraceného dětských let
se vznáší zas ten cudný anděl bílý,
jenž provázel kdys mého žití sled.
Dům starý ve vzpomínce zas mi voní
nebeskou vůní vlažných vánoček,
od jizby tajemné nás matka honí,
kam Ježíšek má přinést stromeček.
A zvony zvoní, světla slavně září,
hvězd odlesk splývá v naše pohledy,
kruh náš je celý, láska plane s tváří,
drotaři pějou dávné koledy.
Z vln minula se noří něžná léta,
to z noci modravé vil šepce sbor –
jak Orient nám líčil katecheta
a ohněm mystickým mu sálal zor,
jak Josef, Marie šli do Béthlému,
jak v chlévě na slámě se zrodil Bůh,
jak s nebes andělé se slétli k němu
a zpěvů chorálem jak zvučel luh...
Kam v žití vlnách druh můj as se poděl,
můj soused, jenž měl bibli vznešenou,
jenž malíř byl a v sukni modrou oděl
Marii, Josefa pak v červenou?
131
Jen malířem já chtěl se tehdy státi
a v Palestině zřel jsem kraj všech vnad...
A dnes?... dnes nechme na mžik srdce pláti,
vždyť Spasitel nám přec se zrodí snad!
2. prosince r. 1932.
132