Nemoc.
I přišla opět nemoc s pohledem tázavým
a zdálo se mi jasně, že u lůžka ji zřím,
vlas měla rozcuchaný a ruce žilnaté
horečku rozlévaly v mé tělo svalnaté.
Noc sedmá byla, tuším. Já nespal v noci té.
Mdle plálo světlo z lampy stínítkem přikryté –
tu zaprasklo to temně – podivný jakýs hlas,
jak by se někdo opřel o dvéře v onen čas.
A já jsem nerozumněl, já nechtěl rozumnět –
mé srdce pod přikrývkou jen začalo se chvět –
a zase temný praskot, jak někdo šel by zpět.
Den, který z rána procit, byl mživý, smutný den. –
Jak popel by se prášil sem do těch čtyřech stěn,
v němž jako by se dusil z mé duše prchlý sen.
[30]