Hledání samoty (1896)

Básně, Karel Červinka

Diplomatická verze Ediční verze
HLEDÁNÍ SAMOTY
[1] HLEDÁNÍ SAMOTY
BÁSNĚ KARLA ČERVINKY
S PŘEDMLUVOU JIŘÍHO KARÁSKA
PRAHA MODERNÍ REVUE 32 POŠTOVSKÁ ULICE 32 1897.
[3] VŠECHNA PRÁVA VYHRAZENA. VYTIŠTĚNO 26. LISTOPADU 1896 V KNIHTISKÁRNĚ EM. STlVÍNA V PRAZE.
[4] POESIE páně Červinkova umístěná v této knize neznačí poslední fáze českého verše. Pan Červinka při svém débutu r. 1892. přihlásil se k mladším poetickým realistům skupeným tehdá kolem Světozora, – jeho poesie stejně jako poesie jeho soudruhů si signalovala úplný obrat od poesie vrstevníků a žáků p. Vrchlického, od poesie plastiky, barev, od poesie čistě vnější a fysické – k poesii hudby, suggestivní a intuitivní, vnitřní a psychické. Tito mladí poetičtí realisté odložili – a v té odvaze je hlavní zásluha jich reformy – zúplna poesii konceptů a předloh, poesii historické rhetoriky a reprodukce, a snažili se vystihovati fluktuaci nitra, převáděti ji v celém, nepřetržitém proudu, v celém realismu psychickém, v otřesech nervů, tak, jak na ně milieu, bezprostředně, bilo [5] a útočilo... Reforma tato nutila je, aby si utvořili zcela nový slovník, aby zase slovu dodali té jemné a pozdní citlivosti, aby jim mohlo býti nástrojem. U poesie generace předchozí slovo platilo ne kvalitou, ale kvantitou. Bylo třeba skupiti celé množství slov, celé ohlušující jich bohatství, aby se utvořila malebná, pathetická perioda hodná podpisu Victora Huga, – nejpřednější ctižádost této generace. Teď však vyslovena zásada: slovní ekonomie. Slov co nejméně, ale tak vybraných a svěžích, aby dalo jich seskupení čtenáři vrácenou ostrost pocitu, v primérní čistotě a výraznosti. Kdežto poesie dřívější popisovala a vypravovala, tato snažila se dávati prožíti. Dřívější referovala, nová poesie duši čtenářově dávala projíti celým processem, podrobujíc ji a stavíc pod tytéž oživené vlivy, jež v realitě před tím prodělala, aby jich dojem čtoucí teď mentalně prožil. Tato poetická reforma, jíž patří jména pp. J. S. Machara a A. Sovy, neprovedena ovšem se vší důsledností. I zde často kára špatně pochopované realistické methody roz- [6] trousila na nudné silnice plno hluchého a bezcenného kamení pouhé genrovitosti. V poetické krajinomalbě však utvořeny nejlepší kusy, značné flektilnosti a sensitivnosti, realisující známé Amielovo: Tout paysage est un état de l’âme. Tak i u p. Červinky. Teprve nejmladší generaci poštěstilo se reformu provésti v plné a nejzazší důslednosti, tam, kde se ti, kdo ji zahájili, od ní počali odchylovati. Vyslovena tu přesvědčivěji a pochopena daleko hlouběji, než dříve, zásada náladovosti a suggestivnosti umění. Verše p. Červinkovy mají význam přechodu od těch, kteří obrat signalovali, k těm, kteří jej provedli.
V PRAZE, v den všech svatých 1896.
JIŘÍ KARÁSEK
[7] HLEDÁNÍ SAMOTY
[9]
VyjíždkaVyjížďka do lesů.
V kolesce do lesů z rána koní mě zanesl cval, v traviny rosa je vtkána, z lesů mlh bílý pruh vstal. Jedeme do lesa hlubin, ve vůni, vlhkost, stín, sojky kde křičí teď z dubin, k veverkám z doubravin! Nervy mé opil cval koní, kolesky divoký let, pohádkou v duši mi voní z minula ztracený svět. Září už chýlil se k sklonu, listí už stromům rval, záplavu žlutavých tónů v dubiny vyléval. Ale přec ještě to hřálo,hřálo jako v těch minulých dnech, blýskalo světlem a plálo, voněl tím smočený mech! Je to zaszas, jako to bylo dávno, tak dávno již, v nervy jak v tvé se to vpilo, pojednou ucítíš... [11] Trávy to kolébá vzdmuté, vřesy to zčechrává zas – Třebas už všechno je žluté, dosavad ještě je čas, tomu, jenž za tebou, světu, s trpkými pocity, ujeti v závratném letu, ztratit se v lesy ty, – v ticho a v šelest se vmísit, ve travin ulehnout kyv, zlehka a zvolna zas křísit něco, co bývalo dřív, v duši si vyvolat chvatně pod citu nárazy na vlhkém slzami plátně mlhavé obrazy... [12]
Sám.
Po dlouhé době zase sám jdu osamělou alejí, už bílé mlhy večerní se po křovinách válejí, den smutný byl a přišla noc, noc přišla ještě smutnější, noc severní, jimž rozumím, jež rozchvěje i zkonejší. Sám, v sobě s marným pocitem, že přece štěstí jen tu je, že někdo jest, jenž trpí též, mne proklíná a miluje, sám, s vědomím, že nemám sil, ten starý v sobě křísit cit a Tebe, známá neznámá, k své bludné pouti připojit. A vlhká vůně oranin v mé snění z prudka zavála, i zdá se mi, že chápu teď ta okamžení zoufalá, ty chvíle, jako bývají, ty chvíle, v nichž to všecko tkví, když ze slz voní na tváři tvé malomocné zoufalství. Jsem doma zas, jsem zase sám! Jsem zase opuštěn a sám! po jizbě chodím zamyšlen, jak častěji teď chodívám, křik dětí z dola podlahou se provlnil a ke mně zdvih’, a zastihl mne v myšlénkách a ve vzpomínkách smutečních. Můj bože, s celou mužností, jež nyní tělem třese mým, tou samotou, jež vane kol, já nadarmo se opíjím, pes – touha vstala ve mně zas a obchází a obchází, a zrak můj plný obrazů psa toho, kam jde, provází. [13]
Podzimní večer.
Už zašlo slunce, stmívalo se rychle. Sám do krajiny vyšel jsem si ztichlé. Sám plný zase zženštilého snění, sám v podivném a mírném rozželení. A ještě v posled rozhled’ jsem se zpátky, kde v mlze rychle ztrácely se statky, kde štěkali psi, a kde okov skřípal tam v šeru, které večer s hůry sypal. I cítil jsem, jak rychle houstnou stíny, jak prudká vůně táhne z oraniny, a sotva stéblo suchých trav se zdmulo, mě a vše kolem ticho obejmulo. Dnes bez pohnutí spaly zřidlé slívy, vrb u řeky se nehnul přelud křivý, cos tajemného vlát se zdálo kolem, tím jak dlaň prázdným, rozevřeným polem. Kam dohled’ jsem, kde všade páchla lícha, vzduch vystlán byl dnes poduškami ticha, bez hnutí, mrtvý s tmou, jež v něj se kácí, snad aby létli klidně tažní ptáci... [14]
Šedivý den.
Byl šedivý den a já v snách jsem z okna zíral v zasmušilé sady. Sníh už se bělal na Alpách, a ostrý mrazík střechy sbělil tady, a ani slunce nezasvitlo, den smutný byl a šedivý, mé srdce roztesknění chytlo, stesk zachvátil mě blouznivý. A na ten den, jak v Praze byl – den smutný byl a šedivý byl taky, na střechách už jen vrabec zbyl, a stejný smutek zamžil moje zraky – já rozpomněl se v roztesknění na den ve vlasti vzdálené, a opět jemné rozbouření v mé nervy bilo zemdlené... Mně připadalo, někdo hrál v den onen motiv ze Schumanna: „Byl v dálné zemi kdysi král –“ se ozývalo do šedého rána, mně připadalo, pták že z klece se tenkrát ozval z ticha tak... už tolik dávno to – a přece dnes zamžel mi tím stejně zrak... [15] A je mi, jako bývá těm, jimž stálý smutek žití otravuje – mně úsměv zdá se výsměchem, stesk cítím jen a ten se opakuje. – Po nocích plných toho stesku, po nocích nemajících hvězd, v mé duši jitro po rozbřesku tak šedivé, jak popel jest... [16]
Prach.
Po mrtvém pokoj zamčen byl, v něm řadou dlouhých, dlouhých roků se neozval šum lidských kroků, klíč neskříp’, ticho nerozryl... Tu po létech mě znavil Klam, Lež úskočná a bojů vřava, by ztišila se moje hlava, já otevřel a vešel tam. Jak podivně zněl kroků vzruch, zvuk jejich plaše tloukl v stěny! Já jizbou tou šel zamýšlený, pln vlhké plísně byl tam vzduch. Hned otevřel jsem okno v snech, a slunce, proudy jež tam vlilo, prach na podlaze pozlatilo, prach po židlích, prach po stolech. A všade, všade ležel prach a vrstvy byly na pianě; tu podepřel jsem v dumách skráně a hlavu tiskl v myšlenkách. [17] Neb někdo smutné srdce měl, jež bylo pusto léta dlouhá, však nevešla tam ani touha, ni záblesk štěstí nevešel, tam vešla pouze Naděje, jež odcházela zase v strachu. Kdo umřel v něm? To v šedém prachu jsou nemluvné jen šlépěje... [18]
Píseň zasněžení.
Sníh, všade leží sníh – na stromech, na keřích... Jak by mi někdo jeho běl do duše naházel! Mé kryjí naděje teď bílé závěje, pták sotva může na proutí, jež z něho ční, si sednouti. A odněkud teď z ticha lad sem zabloudil kdos do zahrad, a chodí, chodí vnořen v snách po zasypaných pěšinách. Kde lesy tmavé jsou, z těch stran se v sadech zjevil zástup vran, na okně havran, marný host, zřel teskně v moji tesklivost. A cítě v duši sněhu běl, jak někoho bych opouštěl, do zahrad zírám na stromy a k smrti, k smrti úzko mi!... A ve snech mých sníh všady leží, sníh – i na mé marné naděje ulehly jeho závěje. [19] V chlad jeho v marné úzkosti se ztrácím s celou bytostí, led jak by nalil do mých žil, krev jak by ve mně utišil! Pes – Touha snad to ještě jest – mě najde na rozhraní cest – že živ jsem, pes ten myslí si. A zavyje, však nevzkřísí. [20]
Nostalgie.
Po vlasti v daleku mi touha spjala hruď, ve vzduchu říjnovém když mezi vinicemi jsem kráčel podvečer, a listů prvá žluť když tady líbala zas umáčenou zemi. A není milenky, jež za mnou zbyla tam, ni oka vlhkého, ni nevystydla ústa tam po mých polibcích – a nevím ani sám, proč touha po vlasti mi nyní v hrudi vzrůstá. A není nikoho, kdo na mne vzpomíná, jen rovů několik se mi tam vypíná a statek otecký mi zbyl tam pod topoly. A slunce k večeru když teď tam zhasíná, tam, kde jsem chodíval, teď prázdná pěšina v mlh mléce šedivém se temní v tichém poli... [21]
Píseň nekonečného večera.
I bylo jí... let osm bylo jí, já dosud ji vidím tak maličkou, bílou, jak z ticha se prochází v pokoji – jsou rány, jichž ani čas nezhojí. Já dosud ji vidím tak maličkou, bílou, s tou zástěrkou bílou, let osm jen tenkráte bylo jí, – jsou rány, jichž ani čas nezhojí... V těch punčoškách černých, jediná, má milenko jediná, jediná, kam zmizela’s, milenko jediná? Kdo punčošky černé teď svléká ti? Kdo dostal víc,víc nežli já, nevrátí! Kdo líbal – chce na věky líbati! [22]
Sonet v odjezdu,odjezdu.
Nádraží bylo plné dnes, neděle byla, den zavoněl světlý, v kaštanech vrabčí sváda a ples, holubi s věží vznešených vzlétli... Odjeli hosté, zakýval ve vzduchu zase bělavý šátek... Pohled můj dlouhý se zadíval ve vřavu lidstva, v ševel a zmatek. Tuláckou moji krev vzbouřila, milenka, která tu nebyla, v daleku která mne zradila. Slaboučká byla, šedivé měla však oči a tesklivé, podivné oči blouznivé... [23]
Všecko.
Všecko se slilo v jeden žel, všecko se slilo v bolest jednu. Je mi, jak ztemnělým krajem bych šel, vzdáleným krajem kdes v nedohlednu. – Nad sebou stromy, vůně jich jak by mi zalila tesklivou duši... O kroky poutníků vzdálených zaryté v noční, nesmírné hluši!... Všecko se slilo v jeden šum, v jedinou píseň stesku a dum – – změkčilá lítost třesavá! – Chůzi má lehkou jako pták – pohleď mi, dítě, v planoucí zrak – slzami z dávna v něm zahrává. [24]
Zahrada kapucínů.
Kol tiché zahrady kdys bratří kapucínů já kráčel pomalu ve vysoké zdi stínu, když večer přes hory, v nichž jasné slunce rdousil, své přítmí, za přítmím tmu do údolí trousil. A pater v sandálech, vous na šedivé bradě, tam ještě motykou cos kopal na zahradě, vzduch voněl svěžestísvěžestí, na trávě parny zpráhlé to rosou bohatou zas zaperlilo náhle. Cos jako zbabělost mi náhle chytlo duši, mě touha schvátila, tam v závětří a v hluši žít život ztišený a lenivý a zbožný. Brak světský odhodit a jak Don Quichot smutný za rzivé brnění radš změnit teplo kutny, žít činy svatými, jež dosavad jsou možny! – [25]
Předtucha barev.
Kdys koncem února, když jihlo vše a měklo, pod jarní zahradou jsem bloudil osamělý, pod stromů kostrami se úzké stíny chvěly a slunce ospalé na všecko kolem teklo. Bych oči přimhouřil, cos tajného mi řeklo, a stromy okolo hned slabě zrůžověly. A mezi tmavými a nahými jich těly jsem jaro zahlédl, jak hrnky s barvou vleklo. To na mne úkosem se zadívalo chvilku, a skvrny barevné jsem zřel na jeho tílku, až režnou zástěrku si k bokům přivázalo. Krev náhle vzbouřená se hrnula mi k hlavě, jak školák zahanben jsem šeptal ostýchavě: „Ach, pardon, na loktu... snad jste se zamazalo?!“ [26]
Nina.
Spit novým záchvěvem a bez lítosti již chuť prudkou cítím dnes, na svoje prsa níž tvou hlavu stáhnouti, nic nemluvit té chvíle, jen čelo líbati, jen tvoje čelo bílé. A otevřeným oknem nechat vplývati vzduch jarní, mámící mě sladkou závratí, tam z černých pinií, z té villy bělavé, tvé hudby, Bellini, pít zvuky třesavé. Neztišen, nesmířen, jak lotr na kříži svou duší rouhavou tvou bílou duši zkalit, a svými tepnami bouř cítiti se valit! Mít všecko v loktech svých! Z tvých očí zavlhlých smět vypít pohledem myšlénku nejtajnější, z nich záblesk vzíti si, nejsladší, nejžhavější!... [27]
Odjíždějící ve tmě kočár.
Tak se vám často stane v noci, když bdíte ve venkovském dřevěném domku s okny otevřenými, že po silnici zahrčí kočár... Parami šedivými se vzdaluje, oblázky drtí ve tmě! A z tmy té, z té tiché tmy vylamuje se hrčení hbité, zvuk podkov z dálky se ještě ozve. A už mdlými jen vzmachy zvuk čeří vzduch. A už jimi les třese se vzdálený, a ticho tím hrčením zryté. Vy tušíte pole, jak nyní voní. A stromky, vy tušíte, jak se kývají. V dálce se bělají domky, za lesem domky bílé... A vás jímá žel! Vy jdete k oknu, okno zavíráte, ne slzy, mžení jen v svých očích pro ten cit máte, jak by vám milenku ten kočár odvážel... [28]
Krev.
Při šermu se to stalo, že dále sjela zbraň, do masa zaryla se, krev pobarvila skráň, vystříkla teplá k zemi – tu strh’ jsem šavli svou, však v sobě ucítil jsem zas vášeň prokletou. Ne vztek, ne záští, ale barbarskou pouze chuť zbraň napřáhnouti znova a zabořit ji v hruď, prokleté vášně v sobě utišit vzteklý hlad, zřít toho, kdo stál hrdě, jak slabý k zemi pad’. O do dalekých stepí v severních nocí zjev na jatky dám se vésti, já viděti chci krev, což lidskost – k smíchu, k smíchu! – Já viděti chci krev. Pro nic a za nic bít se – a padnout třeba tam, ne z rekovnostírekovnosti – pouze že krev lze zříti tam, Lidskosti! Tobě v posměch, neb dosavad jsi klam! [29]
Nemoc.
I přišla opět nemoc s pohledem tázavým a zdálo se mi jasně, že u lůžka ji zřím, vlas měla rozcuchaný a ruce žilnaté horečku rozlévaly v mé tělo svalnaté. Noc sedmá byla, tuším. Já nespal v noci té. Mdle plálo světlo z lampy stínítkem přikryté – tu zaprasklo to temně – podivný jakýs hlas, jak by se někdo opřel o dvéře v onen čas. A já jsem nerozumněl, já nechtěl rozumnět – mé srdce pod přikrývkou jen začalo se chvět – a zase temný praskot, jak někdo šel by zpět. Den, který z rána procit, byl mživý, smutný den. – Jak popel by se prášil sem do těch čtyřech stěn, v němž jako by se dusil z mé duše prchlý sen. [30]
Otectví.
Má příští ženo, panenská, co vřelo v mých divokých, pohřbených snech... teď vzdálen, teď vzdálen tebe, cítím, jak vychladlo čelo, most přešel jsem... děkuji, v patách mi spálen... Dnes pouze rozlukou v ňadrech mých onen cit zkalen, a jinak jest ticho. Srdce už ticho chtělo. Pod odvěkým zákonem chvěju se přízraky šálen, však v srdci je ticho, je ticho... to chví se jen tělo. O neuhádni, milenko, bílé tvé ruce obě proč tisknu šíleně, proč s polibky žhavými k sobě na prsa prsou tvých vmáčknu zas bělavé vlny! Proč nedočkavostí chvím se, po otectví touhou mroucí rod tuším vznikati... pod srdcem než začne druhé srdce tlouci.tlouci, a měsíc devátý než mine předtuch plný. [31] OBSAH:
Předmluva Vyjížďka do lesů Sám Podzimní večer Šedivý den Prach Píseň zasněžení Nostalgie Píseň nekonečného večera Sonet v odjezdu Všecko Zahrada kapucínů Předtucha barev Nina Odjíždějící kočár ve tmě Krev Nemoc Otectví
E: sf; 2004 [32]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Moderní revue; Stivín, Emanuel
(Knihovna Moderní revue 13 - Nákladem vydavatelstva Moderní revue Praha Poštovská ulice 32 1897 - Vytištěno 26. listopadu 1896 v knihtiskárně Em. Stivína v Praze.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 32