Sám.
Po dlouhé době zase sám jdu osamělou alejí,
už bílé mlhy večerní se po křovinách válejí,
den smutný byl a přišla noc, noc přišla ještě smutnější,
noc severní, jimž rozumím, jež rozchvěje i zkonejší.
Sám, v sobě s marným pocitem, že přece štěstí jen tu je,
že někdo jest, jenž trpí též, mne proklíná a miluje,
sám, s vědomím, že nemám sil, ten starý v sobě křísit cit
a Tebe, známá neznámá, k své bludné pouti připojit.
A vlhká vůně oranin v mé snění z prudka zavála,
i zdá se mi, že chápu teď ta okamžení zoufalá,
ty chvíle, jako bývají, ty chvíle, v nichž to všecko tkví,
když ze slz voní na tváři tvé malomocné zoufalství.
Jsem doma zas, jsem zase sám! Jsem zase opuštěn a sám!
po jizbě chodím zamyšlen, jak častěji teď chodívám,
křik dětí z dola podlahou se provlnil a ke mně zdvih’,
a zastihl mne v myšlénkách a ve vzpomínkách smutečních.
Můj bože, s celou mužností, jež nyní tělem třese mým,
tou samotou, jež vane kol, já nadarmo se opíjím,
pes – touha vstala ve mně zas a obchází a obchází,
a zrak můj plný obrazů psa toho, kam jde, provází.
[13]