Všecko.
Všecko se slilo v jeden žel,
všecko se slilo v bolest jednu.
Je mi, jak ztemnělým krajem bych šel,
vzdáleným krajem kdes v nedohlednu. –
Nad sebou stromy, vůně jich
jak by mi zalila tesklivou duši...
O kroky poutníků vzdálených
zaryté v noční, nesmírné hluši!...
Všecko se slilo v jeden šum,
v jedinou píseň stesku a dum – –
změkčilá lítost třesavá! –
Chůzi má lehkou jako pták –
pohleď mi, dítě, v planoucí zrak –
slzami z dávna v něm zahrává.
[24]