Píseň zasněžení.
Sníh, všade leží sníh –
na stromech, na keřích...
Jak by mi někdo jeho běl
do duše naházel!
Mé kryjí naděje
teď bílé závěje,
pták sotva může na proutí,
jež z něho ční, si sednouti.
A odněkud teď z ticha lad
sem zabloudil kdos do zahrad,
a chodí, chodí vnořen v snách
po zasypaných pěšinách.
Kde lesy tmavé jsou, z těch stran
se v sadech zjevil zástup vran,
na okně havran, marný host,
zřel teskně v moji tesklivost.
A cítě v duši sněhu běl,
jak někoho bych opouštěl,
do zahrad zírám na stromy
a k smrti, k smrti úzko mi!...
A ve snech mých
sníh všady leží, sníh –
i na mé marné naděje
ulehly jeho závěje.
[19]
V chlad jeho v marné úzkosti
se ztrácím s celou bytostí,
led jak by nalil do mých žil,
krev jak by ve mně utišil!
Pes – Touha snad to ještě jest –
mě najde na rozhraní cest –
že živ jsem, pes ten myslí si.
A zavyje, však nevzkřísí.
[20]