Předtucha barev.
Kdys koncem února, když jihlo vše a měklo,
pod jarní zahradou jsem bloudil osamělý,
pod stromů kostrami se úzké stíny chvěly
a slunce ospalé na všecko kolem teklo.
Bych oči přimhouřil, cos tajného mi řeklo,
a stromy okolo hned slabě zrůžověly.
A mezi tmavými a nahými jich těly
jsem jaro zahlédl, jak hrnky s barvou vleklo.
To na mne úkosem se zadívalo chvilku,
a skvrny barevné jsem zřel na jeho tílku,
až režnou zástěrku si k bokům přivázalo.
Krev náhle vzbouřená se hrnula mi k hlavě,
jak školák zahanben jsem šeptal ostýchavě:
„Ach, pardon, na loktu... snad jste se zamazalo?!“
[26]