A zemru po letech za smutné noci mračné,
vším dávno unaven, po klidu prahna jen!
Mé tělo rozkládat se zvolna v zemi začne,
to v rakvi dubové, kam budu položen!
Ó, země! Matičko! Jak miloval jsem tebe,
když z jara začalo vše pučeti a kvést,
a hlohy na stráních když rozkvetly, a nebe
za nocí měsíčních když bylo plno hvězd!
Já tebe miloval, když vyprahla jsi žárem,
když vyschla koryta tvých malých, horských řek,
když léto střídalo se s čistým, vonným Jarem,
vzduch bzučel mouchami a písní kobylek.
Já tebe miloval, když melouny už zrály,
já chodil nejraděj do snivých lesů tvých – –
Ach, noci podzimní, kdy štěkali psi v dáli,
ach, noci blouznivé, než napad’ prvý sníh!...
Však začnu, matičko, v tvém teplém klínu tlíti,
v prach rychle rozkládat se, černati a schnout,
má duše vyhaslá už více neucítí
ni teskných vzpomínek, ni tíhy všedních pout!
Ach, dole pod zemí, hluboko v tobě dole,
ač nikdy nevnikne tam zářících dnů svit,
snad přece uslyším, až někdy skřivan z pole
na hrob můj zabloudí, jej travou šelestit!
Snad přece pronikne rozmoklé vrstvy země
zpěv ptáků podjarních a bzukot zlatých much!
A jehněd padání a zvadlých listí jemně
snad přece rozvlní pak hnijící můj sluch!
Tak budu dřímati za kolébání lodyh
pod travou zrosenou, až smrť mi zavře zrak,
zpěv pohřbů v sousedství, bych v samotě si oddych’,
jen někdy uslyším už zcela kliden pak!
Však záchvěv podjarní, jenž ploditi chce, krátký
a sladce plamenný, jímž býval jsem vždy jat,
strom jistě ucítí, když vezme ze mne látky
a květy vonící se bude zachvívat! – –