Po čtyřech letech illusí a ztrát,
když srdce už jsem všemu uzamykal,
já neodolal aspoň jedenkrát
v tu ulici, jíž někdy „má“ jsem říkal,
v svém roztesknění navrátit se zpátky
a na okamžik oddati se snům,
kde odpoledne hrály kolovrátky,
ten starý uzřít oprýskaný dům.
A vešel jsem tam, ve sny ponořen,
po šedé dlažbě, sluncem rozžhavené,
však dům už loni, loni pobořen,
kde stával, teď se činžák nový klene.
Tu schválilo mě hoře neskonalé,
a v očích se mi náhle zablesklo,
po ruchu z jeho továrničky malé,
zkad kladiv zvuk zněl, se mi zastesklo.
Po staré kašně prostřed nádvoří,
kde domovník si večer pokuřoval,
kde večer se tak rádo hovoří,
cit marné touhy moji duši ovál,
a v roztesknění duše mé se mísil
klid bezhlasý, jenž z nových dveří vál,
jenž upomínky ve mně z dávna křísil
a starý život v snech mých burcoval.
Mně zastesklo se náhle po čaji,
jejž vařil jsem tam na svém samovaru,
po prvých verších, které potají
tam vyzpíval jsem o kvetoucím jaru,
a po milence z minulých těch časů,
na kterou myslit dosud neváhám,
jež spíjela mě vůní rusých vlasů
a věřila mým vroucím přísahám.
Mně zastesklo se po těch večerech,
kdy v pokoji jsem chodil v trepkách měkkých,
do otevřených oken vůně dech
kdy vanul tam ze sadů nedalekých,
kdy nadšený, tím večerem se zladiv,
u stolu psal jsem v krátkých přestávkách,
co na dvoře se utišil ruch kladiv,
a továrnička dole zdřímla v snách...
A já, jenž sobě ani nevšimnul,
jak letí čas, jenž všecko tady změnil,
jsem ucítil, že žal mi prsa vzdmul
a rozechvěním lenivou krev zpěnil!
Sny staré, jež tam bujely v mé hlavě,
jež dávno pohřbil život ponurý,
v ten okamžik se vynořily právě –
jak zbořeného domu kontury!...