V podjaří to bylo. V prvém rozkypření;
odpolední slunce zalilo mé snění.
Dokouřil jsem tedy. Ven jsem vyšel zticha,
kudy šel jsem, všady jemně páchla lícha.
Spářené už vrány vzduchem veslovaly,
u cesty se stromky toužně zachvívaly.
Čím dál v pole šel jsem, cit mě jímal sladší,
všady bělali se s plachtou rozsévači.
Voli stáli němě u brázd otevřených,
biče zapráskaly v plochách ozářených.
Kalužin lesk píchal oslněné zraky,
už jsem v brázdách uzřel nejprvnější ptáky.
Země, matko Země! teď, jak vítr duje,
cítím, že se zase všecko opakuje.
Jako letos, tak to stejné bylo loni,
jako před sto lety, teď to stejně voní.
Rozkypřena staré lásce už se vzdáváš,
v roztoužení svém se mlhou obetkáváš.
Neurvaly kras tvých ostrých vichrů šlehy,
nevzaly ti pranic mizející sněhy.
Hnula jsi se sama, a už vše se hýbá,
záhy jehnědy pyl jarní vítr slíbá.
Záhy v ranních parách sladkou lásku tajíc
vzdá se srna, vzdá se křepelka i zajíc.
Milenka už vzdá se v lásky krátkém boji,
kdo už spojili se, teď se znovu spojí.
I na hrobech starých stromy, které berou
z mrtvých těl svou sílu, láskou tisícerou
v každém květu vzplají, šeříky i jívy...
země, matko země, chápu tvoje divy!
A já jen mám přání, umřít s prvým jarem,
by mé tělo z jara stromům bylo darem.
By mi z mozku, v kterém myšlének sta ztlelo,
vzaly prvně sílu, aby moje tělo,
nádoba to vášní, peň už podemletý,
dala hasnoucí svůj oheň pro jich květy...