Teď prvé stíny když se v pokoj plouží,
a jarní větry zase okny třesou,
dým cigaretty nad hlavou se krouží
u stolu, kde jsem sám.
Když holubi už na protější římse
si k spánku řadou volně usedají,
já ještě chvíli kolem rozhlížím se
a mlčky vzpomínám.
I vidím v duchu podzimní to jitro,
kdy Praha za mnou v parách ztrácela se,
stesk po ní měkce zalívá mi nitro,
a třese duši mou.
Vzruch její z dálky odněkud mi doleh’
do tiché duše. Tramvají hřmot slyším,
šum věčný nesen na hrčících kolech,
zas bouří Prahou tou...
I vidím ji... Ji v snách si představuji
zas rozjasněnou prvým světlem jara,
kdy nad Petřínem čáry mračen plují,
kdy prvé jaro jest.
Jak blýská v slunci koupajíc své věže,
své arkýře, své kopule, své báně,
kdy prudké světlo zemdlený zrak řeže,
když už to začne kvést.
Kdy od řeky vlá jižní vítr v Ghetto,
a rozbahněním všecko vonět zdá se,
kdy chápával jsem, že už jaro je to,
s neklidem v skráních svých...
Jak mlžný obraz na zavlhlém plátně
mi její obraz v oku zase procit,
kdy léto jaro vystřídalo chvatně,
na žhavých chodnících.
A znova podzim s mlhami se plíží
do její ulic, do nichž přilil z venku
zas celý život, – a mě touha tíží,
stesk rozbolnil mi cit.
Já vrátil bych se, já bych všecko prodal
za její úsměv, v její šum se ztratil,
jak milenec jí celý bych se oddal,
že nemůže to být.
Co jiný život mě tu obetkává,
mé staré rány pavučinou léčí,
stesk ve mně po ní chořit’ neustává,
mnou neustává chvět’.
A touže jenom po tom, co kdys bylo,
ve vlnách žití dnešního se ztrácím...
Ó, jak by moře, jež mě pohltilo,
už nevracelo zpět!...