ZÁJEZDNÍ HOSTINEC.
Zájezdní hostinec na kraji lesa
révou je obrostlý, stěny má bílé;
ráno je ticho, jen datel v kmen tesá, –
koně tam u žlábku stojí
s udidly pod bradou v polední chvíle
a z lesa voní to chvojí.
Práskání bičů tam ztichá a kočí
vejde tam vážně se kloně,
s kočáru časem kýs měšťák tam skočí
a pivo zaplatí draze...
A tam se hovoří, chválí tam koně,
život jak pěkný je v Praze.
Doutník jen laciný koupíš a stěží,
daleko odtud jsou města. –
Před vraty velký pes ve stínu leží,
nejisto večer tam bývá, –
jsou tam jen lesy a rozjetá cesta,
večer se pije a zpívá.
41
Hostinský dceru má dvaceti roků,
zdravou a s hnědavým vlasem,
– a to je lásky a pletich a soků, –
není div (krásná je, mladá),
že tam též z myslivny zabloudí časem
příručí, jehož má ráda.
Za parných odpůldnů, slunce kdy pere
na střechu taškovou, lépe
otevřít okna, neb dusno je v šeré
světnici, pivo kde šplouchá
a vozka kotníkem na sklenku klepe,
kde bzučí u stropu moucha.
Otevřeš... díváš se... přijeli pravě
z města sem páni a dámy,
v zahrádce usedli, před nimi v trávě
dítě se v košilce válí.
A slunce v okna a oprýsklé rámy
pálí a pálí a pálí...
42