I.
V nemocnici
[5]
DO NEMOCNICE.
Z Lublaně v lednu rychlíkem
– mám zraky mdlé a tupé –
s hořícím, planoucím doutníkem
odjíždím, zahalen v coupé.
Kouřil jsem líně doutník svůj,
v duši jsem obraz chytal
z myšlének, které se táhly v sluj
a z té se rýsoval špitál!
Signály slyším venku znít,
už přejeli jsme hory,
a teď se začíná zvolna tmít,
coupém svit rozlil se sporý.
Perrony! Světla! Dýmu čmoud!
Zastávka! V stromech to zalká!
Dvéře se otevrou! Vzduchu proud!
V bílý plášť schovaná dálka!...
[7]
A já bych třeba věčně jel
přes hory, temno lesů!
Nyní bych zapomnít na vše chtěl,
i na bouř, v hrudi již nesu.
A chtěl bych zmizet všem, ach, všem,
letem tu dálku měře!
Zavrou se za mnou však s rachotem
již záhy špitální dvéře!
Pak zahrčela drožka tmou
blíže k těm vážným věžím!
– Ztratil jsem všecko, i naděj svou,
– deváté číslo – já ležím...
8
PROCHÁZKA NEMOCNÝCH.
Chodí jak večerní stíny
v županech lehounkých, šedých,
ret jich je modravě siný
a mají z popelu pleť, –
ó, v tvářích chorobně bledých
na bolesť tajenou hleď!...
Na chodbách v zákoutích stanou
a druh se nebojí druha,
raději zajdou si stranou,
ač lékař zakázal jim,
doutník jim podstrčí sluha,
přijmou jej s úsměvem mdlým...
A kouř je dráždí a dusí,
mnohý z nich nervósně kašlá
a člověk musí a musí – –
černý šat chodbou se mih’,
jeptiška záhy však zašla,
nikdo již neuzří jich...
9
A z patra prvého dolů
nosítka zastřená dvorem
sluhové nesou a v bolu
někdo jde za nimi teď –
a jeden se zřejmým vzdorem
na ně se zadíval, hleď! – –
S klidem v tom hasnoucím oku
dívá se, doutník si kouří,
– snad ani nepřečká roku,
ale on zemřel by rád!
zdá se ti, v pušek, děl kouři
že vidíš vojíny stát, – – –
jimž koule nad hlavou sviští
a oni pevným přec krokem
s ranami, z kterých krev prýštíprýští,
kol tebe kráčejí teď...
Na davy s lhostejným okem
ve chodbách bloudící hleď! – -
10
VOZY VENKOVANŮ.
Ó, choří z venkova! Ó, všichni nebozí!
Na dvůr je přivezli k nám z vesnic povozy,
– já tuším, horami se po skalách vůz vlek’, –
a teď je skládají do lehkých nosítek...
Ó, vidím, na voze muž vyzáblý se zdvih’,
a sluha špitální, hle! chodí kolem nich
a zdola jeptišky se mihl černý šat, –
já hádám, z venkova jdou v město umírat!
Já myslel, horami když vracel jsem se z cest,
jak zdrávo na skalách v těch malých domcích jest,
a teď muž chorobný s tím usmíváním mdlým
z hor blízkých modravých je smutným poselstvím!
A již ho složili a zvolna v špitál jdou,
jej dcera provází, též s tváří ubledlou,
ó, štěstí! neviděl jsem, jak se loučili, –
zpět samo plačící jde děvče za chvíli.
11
Teď zpátky pojedou přes hory lehčeji,
neb lékař potěšil je malou nadějí
– a jedna odbila, já slyším o třetí
po horách, po skalách vůz prázdný hrčeti...
12
STESK PO DOMOVĚ.
Na tichý pokojík, neb domov vzdálený je,je
(a já přec toužebně vždy ku domovu lna)lna),
si myslím v cizině, kde těžko se mi žije,
na domov vzdálený, v němž jizba útulná!
Já odtud vyjedu, až všecko kvésti bude,
ach, v noci vyjedu a uzřím do rána
rozkvetlé zahrady a v pokojíku všude
se plaše rozhlédnu, prach setřu s piána,
lenošku opráším a se žlutavou holí
zas večer odejdu na svoji sklenici
v hospodě venkovské! Pak na procházce v poli
zas budu spřádati své sloky tesknící!...
Ach, domů, nazpátek! mě odtud touha pudí,
– zpátky v kraj domácí! já nyní chtěl bych jít,
ta touha nesmírná se ozývá v mé hrudi,
zpět domů! – v cizině já nemohu dál žít!...
13
Tak čas že nadešel zas, ptáci přelétaví
když slunce zářivé mdle začíná juž plát
a jeseň pochmurná když v krajiny vjezd slavíslaví,
v svých klecích povzlétnou a prolomit chtí drát!..drát!...
14
SOUSED.
On ležel vedle mne a cigarety kouřil,
když lékař odešel, a v noci se mnou bděl,
žár lásky vášnivé mu v mocných prsou bouřil,
o nocích veselých mně často rozprávěl.
Pod lehkou pokrývkou tak ležel natažený
a hovor večerní zas pomalu se snul,
jak vždycky cynicky na milované ženy,
které jej zradily, si opět vzpomenul.
„Bah, čeho přejete si v této právě chvíli?“
já pravil pojednou a z hluboka si vzdych’,
neb vedle sténali a ztichounka plyn kvílí,
ó, hrůzo bezměrná těch nocí špitálních!...
A on se usmívá – – teď krásnou ženu míti! – -
jsem chtěl mu vyčísti v té chvíli ze zraku,
a on se usmívá, plyn jasným světlem svítí:...
Mně teď by stačila jen sklenka koňaku! – –
15
PŘED KOSTROU.
Střelil se před lety, neb za obtíž byl světu,
– byl herec potulný a vesele prý žil, –
a pak byl rozpitván a stranou v kabinetu
z něho pan professor si kostru uložil.
Na šedém podstavci tam zadumaný stojí
v okovy mlčení juž dlouhá léta spjat,
klid jemu nepopřán, po bolestech a boji
zde zřím jej s výčitkou, – svůj příští osud – stát.
Byl jak já člověkem a plahočil se světem,
též toužil po štěstí a sotva as ho chyt’,
žil, dožil, umíral, – vše za sebou šlo letem,
mřel z vlastní potřeby, že života byl syt.
Já herec potulný jsem, hledající štěstí,
na světa jevišti kus hraju po kuse!
Pod masa obalem, jak ve mne kostra chřestí,
já cítím předobře, jak jenom pohnu se!
16
STROP.
Když zraky pozvédnu, jen zčernalý strop zřím,
a náhle mrzutý a něčeho se hroze
na postel železnou je zase obracím,
– já toužím po slunci a toužím po obloze!...
Ten strop mně nepřeje ni trochu oblohy
a vzduchu čistého, jenž shora k nám by vnikal,
na něho zadíval se chorý ubohý,
když tady v bolestech na loži, jak já, vzlykal.
Ten strop mně nepřeje! Chci dýchat čistý vzduch,
chci vidět oblaka do dálky, dálky jdoucí!...
Je dlouho nebílen a mračno vyschlých much
tam uzří v pavučí zrak hasnoucí a mroucí.
Zrak zpola vyhaslý v posledním tažení,
když rukou ledovou Smrť na prsou již zebe,
se dívá na něho (jak já teď ve snění)
a strop je zlodějem, on krade mu kus – nebe!...
17
JARNÍ.
A s vlídným úsměvem v kraj kráčí Vesna mladá,
teď okna otevřte, když procitla již zem,
skly oken čistěných mně záře v líce padá,
proud vzduchu zdravější ať vniká ke mně sem!
Jde s vlídným úsměvem, jde zeleň rozlívajíc,
luk v šedý koberec svůj tichý slaví vjezd,
do mlází zelených, kde teď se páří zajíc
za jitra šerého při svitu bledých hvězd.
Dnů lepších, zářících natáhla delší přízi,
však stromy kvetoucí již vzaly její dar,
– jich těla rozřízni, co krvácí z nich mízy,
již slyšet kukačky ve vlhku jarních par...
A v těle chorobném má mužnosť vstává ze sna
a pohyb odvěký zas tělem chvěje mým.
Já leže přemítám, jak ňadra teď jsou těsna
procitlé mužnosti a srdcím tlukoucím! – –
18
MELANCHOLIE.
Ó, snílku z předměstí, kde zahrady teď kvetou,
a kde jen rozvlní vzduch čistý vždy tvůj dým,
když dolů k večeru v sad vyjdeš s cigaretou,
jak tvoji samotu ti nyní závidím!
A dcera domácích tam v zahradu se mihne,
ta hlasem příjemným o město rozpráví,
ó, zřím ji před sebou, má zrak, jímž srdce jihne,
má rudý živůtek a klobouk žlutavý...
Já vidím Avriho, jenž k vašim nohoum sedá,
od panen šedivých on rád k vám zavítá,
zřím v duchu, podvečer jak tvoje kráska bledábledá,
když se už setmělo, ruměncem polita.
A osud prokletý mně, věřte, nedá spáti,
já toužím po lásce, znám lásku jako vy,
však štěstí uprchlo a snad se nenavrátí
již nikdy, nikdy již! v klid ňader hrobový!
19
Já budu živořit zde dále, snílek bledý,
a všecek chorobný a v duši cítit žal!
Až srdce zachvěje se v ňadrech naposledy,
já zhasnu bez lásky té, již jsem miloval...
20
ČÍSLO IX.
Až přijde jeptiška a řekne tichým hlasem
ruku si kladouc na čelo:
„Ve dvojce na dvoře ten s rozcuchaným vlasem,
– deváté číslo umřelo!“
a starý úředník to do rubriky vpíše
pod moje jméno v knihu svou,
a přijdou sluhové a v trepkách, jak jsou, tiše
devítku z jizby vynesou –
A telegrafem domů dostane se zpráva,
v níž o mé cestě poslední
se našim zvěstuje, a jak se vždycky stává,
v dvě rakve mě zde zabední,
po dráze do Vídně – smím-li tu naděj chovat –
až bude konec, po boji,
a dále přes Vídeň mě budou expedovat,
doma mně pohřeb vystrojí:
21
V mou postel položen pak bude jiný chorý,
jak já v ni přišel tenkráte,
a dále soumraky se budou sklánět v hory
a já – já, číslo deváté, –
spát budu nerušen, – lépe než v ní jsem spával,
ve hrobce naší kamenné – –
Jen sluha, kterému jsem doutníky vždy dával,
snad přece, přece vzpomene!...
22
NÁLADA.
K nám v „dvojku“ sluhové na táčky večer chodí
a mluví, povídá se různých příhod řad,
tu Josef vypráví, jak v Terstu prchl z lodi
a jednu komtessu jak mohl milovat!
Pan soused (žloutnoucí a pobledlé má tváře)
doutník si zapálí a sluhům taky dá,
již v osm odešla visita sekundáře
a lékař pražádný nás nyní nehlídá.
Já mohu poslouchat a snivý jsem a měkký
a zvláštní nálada zavane duší mou,
svých lásek minulých když Josef líčí vděky,
ty řeči zachvějí mou hrudí vášnivou!
A kouzlem tajemným ta jeho řeč mě jímá
(ač všecko prostinké a všecko všední jen)
zvlášť slovem jediným, to slovem: Zima! Zima!
jsem v srdce hlubinách až v kořen otřesen...
23
Hned k zdi se obracím a v zraku klidném, čistém
já dojat poznávám, že slza zablýskla...
Tak je též v kostelích, kde při akkordu jistém,
když hrajou varhany, tak teskně řinčí skla!...
24
NÁVŠTĚVA PŘED OPERACÍ.
V onen den příšerný před mojí operací
kdy pot mně v krůpějích se perlil na čele,
(ó, z duše poslední se naděje mně ztrácí) –
mne přišli navštívit dva dobří přátelé.
A sedli u lože a vážnými se zdáli,
a zrak jich pozvedal se časem nahorunahoru,
když něco nesměle se smíchem povídali,
a já též usmíval se k jejich hovoru.
Vsak žlutosť ve tváři mé dojala je asi,
– já aspoň poznával jsem dobře úžas jich –
neb náhlá vzpomínka snad na minulé časy,
na noci probděné v kavárnách veselých! –
A jejich útěchy a maska hrůzy jejich
mé jenom dráždily, já myslil na ráno,
kdy přijde professor... v těch vlídných obličejích,
že zítra dokonám, snad bylo napsáno!...
25
A když se loučili, já pohléd’ na ně dlouze,
v tom dlouhém pohledu jsem nemoh’ bolest skrýt,
ten němý povídal, ne navštívit mě pouze,
vy jste se, přátelé, už přišli rozloučit...
26
V HOREČCE.
Tak někdy v horečce se leccos v hlavě zmotá,
co’s četl, přemítal, snů dlouhých táhnou řady,
od mile s dopisem tu pleteš Herodota
a náhle odříkáš si citát z Illiady.
Tu voly houpavým zříš krokem jíti domů,
hvězd bledých na nebi chceš sečíst milliardymilliardy,
jež v okno dívají se kytkou holých stromů,
a zase povídáš, co řek’ už Leopardi.
Kol hlavy doutníků dým šedý se ti mihá,
cukrové nemoci chceš kořen najít v sobě;
a vzkřikneš! Hydru zříš, jež vzhůru sto hlav zdvihá,
cíp šátku rozkousal bys rázem v divé zlobě.
Pak s klidnou důvěrou vše řekneš, co tě trápítrápí,
a z tváře zoufale si strhneš náhle masku,
tvé oko strnule v bod jediný se ztápí:
Můj soused v horečce – ten cynik – vyznal lásku!
27
ZRCADLO.
Já nevím, do „trojky“ kdo přinesl ho asi,
– a jestli nemocný, měl humor zoufalý, –
já zřel, jak putuje zrcadlo divné krasy,
a ruce hubené jak vlasy rovnaly.
A předtím navzájem druh litoval vždy druha
a tajně přemítal, ten tady dodělá,
jej věru vysílí zde jeho nemoc tuhá,
neb stejně chorobných juž řada umřela.
A každý přesvědčen byl, uzdravím se brzy,
těšil se nadějí: „Já barvu dosud mám!“
po ložích sousedních mu těkával zrak drzý,
jenž mluvil: chudáci! já lépe vypadám – –
Však dnes to zrcadlo, jež v „trojce“ právě bylo,bylo
(střep zpola rozbitý a přece vzácný jim)jim),
z nich mnohé zničilo a mnohé přesvědčilo
o očích zapadlých s tím leskem horečným.
28
Než řeči rozmarné, než humor několika,
než všecka důvěrnosťdůvěrnosť, kterou si mohou říc,
v jich malém přátelství, jež ze soucitu vzniká,
to staré zrcadlo je utvrdilo víc! –
29
PROPUŠTĚN.
Přišlo to najednou, slabý jsem byl,
řekli mně, můžete jíti...
za ten čas co mi jen ubylo sil,
– stačí-li zbylé, abych dál žil,
a mám-li právo dál žíti?!
V žití mém pro jiné je-li tu zisk
a právo mám-li teď k němu,
možnomožno, bych bludičky září v svět trysk’, –
ach, stačí,stačí jediný, jediný stisk
zbraně a konec je všemu!...
Ale já musím kraj domácí zřít
po všem tom trápení mnohém,
rodného domu chci spatřiti štít,
kdo mohu česky říc, musím-li umřít:
„Děkuji! Přátelé, s Bohem! – –“
30
II.
Poslán domů.
[31]
NÁVRAT.
Bratru Adolfovi.
Již kola zaskřípla a vůz natřený žlutě
po městském dláždění zahrčel od nádraží
v letní den, budovy kdy dřímou nepohnutě
a v střechy taškové kdy žhavé slunce pražípraží.
Tu vedle pensista sňal zvolna svoje brýle
čelo si stíraje, a z ústavu dvě slečny,slečny
(že mlčím, mrzutě jen hlavu k zemi chýle,)
hned také sklopily zrak zářný, nebezpečný.
A pošta hrčela, již vyjeli jsme z města,
císařskou silnici teď zahlédl zrak snivý,
ve sloupu prachovém před námi mizí cesta,
jen zeleň řepniště zřím, pocuchané slívy.
Kol nudné brčení mně pouze splývá v uchu
a jinak hrobové je skorem ticho všade,
vlaštovky mihají se ve vyhřátém vzduchu,
jak okno otevru, prach na šat se mi klade.
[33]
A trysk se uvolnil, zmizely prachu sloupy,
les vidím v dalekudaleku, jak modravý se mihá
a vidím vesnice a slečinek zrak skoupý,
dosavad sklopený se nyní plaše zdviházdvihá.
Mě kouzlo oválo, jež vane také z chrámů,
nad námi šuměla teď větví stinná clona,
já obraz krajiny jsem vyňal z duše rámu
a doznal s povzdechem: „Ach, ona je to! ona!“
Domácí krajina před zrakem mým se táhne,
ach, nivy daleké, ach, lada, lesy, luka,
ó, k srdci chladnému to kouzlo přece sáhne,
to srdce lhostejné mi v ňadrech skorem puká.
Dnes ve mně ozvalo se, vždycky klidné prve,
tak divně, tajemně, div nelíbal jsem zemi,
snad náhle zavířil v něm zbytek žhavé krve, –
– tak příliš vzrušeni, jak dříve, mluví němí!...
34
ZASE DOMA.
Křik slepic probouzí mě v našem statku z rána,
jak okno otevru, já vyhlídku mám v sad
a v tichou krajinu, jež dosud zadumána,
hned zrakem upřeným se mohu zadívat,
tu husy kejhají a pasáci jdou polem,
a vidím sekáče, pak slyším hlasnou řeč,
a v dálce zakmitnou se šátky nad výmolem,
kde louka zelená se, – je teď senoseč –
a zvolna vycházím! Mha nad krajinou leží,
již slunce vyhlédlo a zaplál jeho svit,
a zajíc vyrušen dál v zeleň polí běží,
u statku našeho teď slunce zlatí štít – –
Vzduch voní vlhkem luk a pryskyřicí dýchá;
jsem všecek zarousán a vážným krokem svým
když kráčím nazpátek a kdy již oschla lícha,
z té ranní procházky si houby přináším! –
35
ZA DAR Z LESŮ.
Ó, za ty jahody, jež přinesla jsi, Fáno,
v můj tichý pokojík v to krásné letní ráno,
a sama úsměvná jak vašich lesů květ,
ó, já ti děkuji, ó, mně to srdcem chvělo,
ty dítě, nechápeš, že jsi mně navracelo
v ten blahý okamžik mé celé mládí zpět!
Ty dítě, nechápeš, jak po lesích já prahnu,
jak často rozechvěn si v městě k srdci sáhnu
při práci pravšední, jež stejná včera, dnes,
ty dítě, nechápeš ni otázky mé dnešní,
když jsem se poptával, jak letos bude třešní,
jak bylo konvalin, jak vyrostl váš les.
A jestli na hruši jste letos špačky měli
a proč jsem vyzvídal tvůj klidný život celý
a stěží pochopit jsem nedůvtipný moh’,
když mluvím o sadu, že tvářinka ti plane,
že s rděním šeptala’s, ach, je tam krásně, pane,
ó, je tam překrásně, když čeká tam tvůj hoch...
36
Já všecek roztoužen ty sloky zde ti píši.
Jak rád bych zabloudil k vám v modravých hor výši,
kde les je stinnější a měkčí kde je mech!
– Zpět v lesy odejdi, jdi zpátky, ptáče s písní,
zpět až k vám do sadu, kde hoch tvůj štěstí vysní
při hvězdách večerních, tvých, dítě, na ňadrech!...
37
PLOCHY.
Přes velké rozlohy když díváš se, zrak bolí,
když slunce teplá zář
ve zlatých paprscích se leje v plochy polí
a opře se ti v tvář.
Na hradech zbořených to je, když zíráš s hůry,
že obracíš hned zrak
na srdce, písmena tam vyřezaná z kůry
na kmenech, kde vzdych’ pták.
Je letní odpůldne a slunce v plochy praží,
již nutno dolů jít,
ty cítíš, paprslek jak za paprskem vráží
se do zrajících žit.
V park vešel’s pod hradem, stín stromů tebe chladí...
Bys odpočinout moh’,
svůj šátek prostíráš a lehna do kapradí
máš v duši záři ploch!...
38
LÉTU.
Ty přijdeš přes lada, kde pták zazpívá časem
s chřestotem kobylek, jdeš s rozpuštěným vlasem,
u ňader bělostných máš odhozený šat
a u žit kvetoucích a bujných lesin mlází
zřím jemnou stopu tvou, kde tvoje nožka vchází
z polí se osvěžit ve stinných stromů chlad.
A Jaro políbíš a ručky stisknete si,
– je Jaro slečinka, jež hlavu skromně věsí, –
co ono vypěstí, to pokosí tvá žeň,
je Jaro unylé a ty jsi žena mladá,
Ty jasno polím dáš, zář tvoje v šero padá,
ó, ty jsi rusálka, má víla zároveň! – –
A zpěv tvých kukaček a hrdliček tvých smíchy,
křik prvních koroptví, jež odvedeš v své líchy,
kde slyšet’ praskání už ze zrajících žit, –
to všecko dojímá, že básník hlavu sklání,
Tě Matkou nazývá, ó, božko uzrávání,
a hymnou intimní jde se Ti poklonit! – –
39
JATKY.
Jsou jatky za městem, jsou u řeky kdes v poli
a luka do dálky se táhnou za nimi,
na blízkém jeřábu pták časem zašveholí
a vítr zachvívá tam žity žlutými.
Krev ssedlou na trámech a na zdech možno zříti,
puch odtud vychází a krysy tady jsou...
A zeleň dokola... A na ni slunce svítí...
A odtud rozhlédnout se můžeš krajinou...
Krajinou do dálky, tam kde jsou dvorce bílé,
kde teď je senoseč a těžké vozy as
tam v pole vyjely, jak bývá v ranní chvíle,
a na kraj rozlévá se všade záře jas...
Pes velký, řeznický zaštěkal uvnitř náhle,
na stromě umlkl hned tichý ptačí zpěv....
Pád těla těžkého! Po zemi parny zpráhlé
valí se kouřící a dosud teplá krev – –
40
ZÁJEZDNÍ HOSTINEC.
Zájezdní hostinec na kraji lesa
révou je obrostlý, stěny má bílé;
ráno je ticho, jen datel v kmen tesá, –
koně tam u žlábku stojí
s udidly pod bradou v polední chvíle
a z lesa voní to chvojí.
Práskání bičů tam ztichá a kočí
vejde tam vážně se kloně,
s kočáru časem kýs měšťák tam skočí
a pivo zaplatí draze...
A tam se hovoří, chválí tam koně,
život jak pěkný je v Praze.
Doutník jen laciný koupíš a stěží,
daleko odtud jsou města. –
Před vraty velký pes ve stínu leží,
nejisto večer tam bývá, –
jsou tam jen lesy a rozjetá cesta,
večer se pije a zpívá.
41
Hostinský dceru má dvaceti roků,
zdravou a s hnědavým vlasem,
– a to je lásky a pletich a soků, –
není div (krásná je, mladá),
že tam též z myslivny zabloudí časem
příručí, jehož má ráda.
Za parných odpůldnů, slunce kdy pere
na střechu taškovou, lépe
otevřít okna, neb dusno je v šeré
světnici, pivo kde šplouchá
a vozka kotníkem na sklenku klepe,
kde bzučí u stropu moucha.
Otevřeš... díváš se... přijeli pravě
z města sem páni a dámy,
v zahrádce usedli, před nimi v trávě
dítě se v košilce válí.
A slunce v okna a oprýsklé rámy
pálí a pálí a pálí...
42
KLID SLEPIC.
Na teplém výsluní – to ticho v dáli, v blízku! –
je letní odpůldne a žhavé pocely
teď slunce vysýlá, na dvoře v žlutém písku
zobáky do země se slípky popelí.
Šedivý výměnkář ven stoličku si nese
a dýmku zapále – víc už ho neblaží –
dívá se po dvoře, však Vořech nepohne se,
jenž dříme natažen na slunném zápraží.
Jsou všickni na poli a výměnkář jen tu je,
jsou vnuci ve škole, sám tedy zůstal dnes,
ni přítel nepřišel, jenž vždycky vypravuje
o zemích dalekých, neb v Uhrách sloužil kdes.
A líné slepice jen natahují krky,
jdou husy po dvoře a zvolna kachny teď,
jež časem kejhají a ztrácejíce brky
si k louži zasednou tam pod zahradní zeď.
43
V klid slepic lenivých se pranic nezachvělo,
po písku rozléval se dále slunce lesk,
jen šedý výměnkář, jenž podepřel si čelo,
po něčem ztraceném v své duši cítil stesk.
Na dvůr se zahleděl, jejž co den klidně vídá,
kde vždycky hovoří s ním jeho milý host,
a jemu poprvé dnes připadlo, že hlídá
cos v ňadrech lhostejných, – že je to Minulost...
44
NEDĚLNÍ MŠE.
Drahá matce.
Čas nudný vlékl se mi líně,
ach, zdlouhavě dny mizely – –
Já jednou doma zbloudil v síně
našeho chrámu v neděli.
V té chvíli byla duše čista
všech skepsí, jakýs zvláštní jas
se rozlil v duši, atheista
po dlouhé době věřil zas.
Klid posvátný mi v krvi proudil,
zpěv lahodně mi padal v sluch,
já, jenž jsem dlouho zoufal, bloudil,
zašeptal náhle v dumách: Bůh! – -
Bůh věřících, Bůh všechněch lidí,
moc, pro niž názvu nemáme,
to Fatum, jež nás všecky řídí,
to něco velké, neznámé, –
45
To velké, co spí v času hluši,
co nemožno je zapříti,
co do náručí naši duši
čas po čase vždy zachytí, –
To velké, které s nebe hřímá,
to velké, což je slunce svit,
to veliké, co duši jímá,
že musíme se poklonit, –
To velké, což je zapíráno,
mně ve hrudi se zachvělo, –
po dlouhé době v ono ráno
On políbil mě na čelo!...
46
SOUSEDSKÁ.
Po páté hodině, vždy věrni svému zvyku,
sejdou se v hospodě neb ve altánu ztmělém,
pan mlynář, – přijdete dnes, pane továrníku? –
pan farář zabloudil sem s mladším učitelem.
Zábava rozproudí se dřívdřív, než bije šestá,
náš doktor od chorých se nyní vážně vrací,
– starší pan kolega sem přijel právě z města –
a oba usednou si k naší honoraci.
A smíchem rozmarným všem záhy rdí se líce,
nad hlavou veliká již lampa jasně hoří,
o špatných bramborách a dobré politice
a v posled o válkách se všickni rozhovoří.
Neb náš pan rytmistr, jenž v pensi u nás žije,
svedený hovorem se rozpovídal taky;taky
(o jednu sklenici víc k vůli hostům pije
a žárem mladistvým mu plápolají zraky.)zraky).
47
On rukou maluje jim teď plán Temešváru
a naše společnosť již začíná ho chápat. –
Jen mladý učitel přemítá tiše: „K stáru
proč smělý hrdina k nám v nudné město zapad’,
kde husy náměstím jen jdou a stádo ovcí,
a šedý policajt, jenž rovná hádky kluků,
kde z města přišlému sem právě bohoslovci
bezzubé babičky chtí zbožně líbat ruku“...ruku...“
48
PÍLA.
Teď pojďme poslechnout za město hrkot píly,
na svojí procházce já rád k ní zavítám!
To bývá odpůldne, jež siesty je chvílí
u píly hrčící... Psi v stínu leží tam
u boudy hlídačů a slunce plane, plane...
Na zeleň okolní se leje jeho svit,
na žlutá řepniště, na louky posekané;
však doutník odpůldne je nutno vykouřit
a lehnout do trávy! – Jsou blízko stinné sady,
much – řek’ bys masařek – ve vzduchu slyšet bzuk,
– dehtovým zápachem vzduch prosycen je tady, –
křik teskný chřástalův sem zalátá až z luk.
To píly hrčení, to jednotvárné věčně,
to s ostrou nuancí, že cítím každý řez
jak v kmen se zarývá, na lásku k mladé slečně,
na prvou lásku mou mě upomíná dnes!
49
Na mládí uprchlé si myslím hlavu chýle,
na mládí prožité tam v městě dalekém,
tam v kruhu přátelském, tam ve hrčící píle –
cit lásky nejčistší hne chorým člověkem.
A šeptám poděšen: „Což neumřela v hrudi
ta láska? Plameny kdo její udusí?“
– Ó, pilu zastavte, neb všecko ve mně budí
a srdce rozřezat mi hrozí na kusy! – –
50
SADAŘ.
Již prodal ovoce a podzim kráčí kvapem
a víno dozrálo již zvolna, pod okapem
a slívy zčernaly a padá listí s lípy;
On zbytky sesbírav – kol ohlíží se všade,
poslední zásoby na malý vozík klade,
křik s polí slyšeti, – již odvážejí řípy.
Pak v statek protější si zašel. S Bohem dává.
A listí žloutnoucí pomalu opadává,
a teď se zahleděl zas po okolí blízkém,
však zatáh’ opratí, psi jeho zaštěkali,
již se víc nedívá, neb zraky se mu kalí
a domů odjíždí po polní cestě pískem – –
51
KLID PASEK.
U lesů paseky se v doubraviny táhnou,
kam včera zabloudil jsem na procházce mdlý,
na slunci ospalém kol holá lada práhnou
a v černých kalužích se stonky zrcadlí.
Svit slunce plápolá a mouchy bzučí líně,
jde hajný do lesů a z dýmky jeho dým
se mihne ve vzduchu, jde, rukou zrak si stíně
a kolem rozhlíží se okem zemdleným.
Křik z dálky slyšeti a zas to zvolna ztichá
a v dálce umírá a blízkých lesů stín
lehá si na cestu a mech mdlou vůni dýchá,
sem časem veverky zabloudí z doubravin.
A klid ten v pasekách, klid, jenž spí v celé kráse
pochmurné jesenějeseně, tak dojal duši tvou,
že nyní vykřiknout, že musíš, tobě zdá se
a chtěl bys vyznati zde lásku bláznivou!...
52
PODZIMNÍ SKIZZA.
Je chladno na polích a smutné ticho všade,
žně jsou už skončeny a je už po práci,
teď mlha na večer když na kraje se klade,
u ohňů zpívají a křičí pasáci.
Jen prostá halena a kabát ještě z léta,
lehounké kalhoty a klobouk slaměný,
a tak se dívají u cest, kde bodlák zkvétá,
kam’s v dálku sychravou, v kraj pustý, zamžený.
Teď měšťák chorobný a bledý všecek v líci
a se mdlým výrazem – ten spí mu ve zraku –
zbyl z léta v podzimek tam dole ve vesnici,
pozvolna obchází kol ohňů pasáků.
A peče brambory a hovořívá s nimi
a míč jim objednal, pán vlídný, laskavý,
ó, on se strachuje té blížící se zimy
a doufá před zimou, že snad se uzdraví.
53
Jim řekl: „Odjedu, až bude bílo tuhlo!“
(a na zem ukázal) a pravdu tenkrát řek’,
neb odjel z vesnice zabedněn v černé truhle,
na zemi zamrzlou když padl poprašek..!
54
NA CESTĚ Z BAŽANTNICE.
Strýci Jos. Tichému.
Ó, kouzlo bažantnic, kde listnaté jsou lesy
a nízké smrčiny, k nimž zabloudil jsem z rána!
To jitro podzimní mlhavý závoj věsí
na les a krajinu, jež mlčí zadumána!
Teď žluna ozývá se někde v lesa hloubi,
křik sojek zaléhá, sem z borků nedalekých,
veverky šelestí kdes ve korunách doubí
a mlha zachvívá se ve travinách měkkých.
A proudy paprsků, hle, v bažantnici tekou,
však slanceslunce nevidíš, je dosud mlha! mlha!
Vran hlasy ozvaly se drsné nad pasekou
a listí žloutnoucí už v ranní páře zvlhá.
Já cítím zasmušen, jak podzim kráčí v kraje,
mě bolí, Pohádky! že byly jste vždy krátky,
mě meloun dojímá, jenž u myslivny zraje
na plotě hlohovém, kde z lesa kráčím zpátky...
55
Co nyní přichází po léta žhavé kráse, –
já v matných obrysech vše začínám již tušit,
kde kráčím, pod nohou mou Země zavírá se
a pro ni v oblacích je bílý rubáš ušit...
56
III.
Il ustraceIllustrace.
[57]
ČTRNÁCTILETÁ.
Když poprvé s ním procházkou šla sadem
a pocítila lásku v srdci mladém,
– neb před tím ještě pro své panny žila, –
ráj svého štěstí sobě vykouzlila.
On hrdinou byl a jí vše se koří,
– v takovém mládí člověk svět si tvoří,
v němž svoje touhy v sladké formy ztají!...
Jak bude krásné, až On zulíbá ji! –
Pak v objetí mu štěstí žití vysní,
a vše mu řekne, co ji trápí, tísní,
vše řekne mu a se vším se mu svěří!
Ó, jak je šťastna! Dosud v štěstí věří!
Ó, kterak blaží srdce láska prvá!
Ó, škoda, že jen chvíli štěstí trvá! –
Ráj záhy ztratila a ne svou vinou:
Za měsíc v sadě potkala Jej s jinou...
[59]
SLEČNA TÝNA.
(Paní Anně Čížkové.)
Jak na návštěvu přijde k nám
a hlavu koketně kloní,
já naproti ní usedám,
hlas její v duši mi zvoní.
Ba je to ještě mladý květ,
čas má, by na růži vzpučel,
vždyť je jí teprv patnáct let,
kvést, těšit její je účel.
A já ji vždycky slýchám jat,
hlas ten mně známý je z mládí,
co milé, k tomu přirovnat
chcem’ vždy, co máme teď rádi.
Vážnosti může býti vzor,
možno, že neví to sama,
když zahájen je rozhovor,
hned je z ní přemoudrá, dáma!
60
Ví dobře, kde je jaký bál,
chce se tam zjeviti v kráse,
za pravdu bys jí ve všem dal,
tak moudrá tobě hned zdá se.
Ač jak je mladá dobře víš,
neboť jí mládím tvář plane,
posloucháš, jen se zarazíš,
když řekne: „Stárneme, pane!“
Ty, který snad již na rtech máš
nějaké vyznání sladké,
v rozpacích hned se podíváš
na její sukénky krátké – –
61
KANÁREK
Učitel piana, s nímž odpoledne hrála,
již mohl doufati, že roztál srdce led,
když s jasem ve očích na něho jen se smála,
a přece vyznati, co cítil, nedoved’.
Na okně kanárek si prozpěvoval v kleci
chytiv se nožkama za klece tenký drát, –
– a s ním se děly dnes tak přepodivné věci,
až náhle sevřel ji a chtěl ji zulíbat! –
A ona zardělá, pst! zašeptala tiše,
teď všecko ztraceno, si skoro myslil juž,
však je to lépe přec, být náhle sražen s výše,
co náhle přichází, spíš snese mladý muž.
Však ona pozvédla se, byla děvče mladé,
on chvěl se pokořen a žhavou vášní spit,
a vzala šáteček a na klícku jej klade
a naivně zašeptá:
„Moh’ by nás vyzradit!“ –
62
ŠESTNÁCTILETÁ.
S ní setkal se kdes v zimě ve tančírně,
kam s maman svojí co den chodilachodila,
a líbila se jemu mluvíc mírně,
měl moudrosť rád! A byla spanilá,
jen zanícení mládí scházelo jí,
ač dojímala milou něhou svou.
On starší pán, již nadějí se kojí,
že přivine ji k prsoum přemoudrou!
Vsak vědět chtěl, proč zcela nezakrytě
mu záhy dala přednosť před všemi,
neb zdála se mu přece dosud dítě,
jež musí projít lásky bouřemi
a potom teprve se ženou stane;
však zeptal se, neb v pravdě měl ji rád,
čím líbí se jí. Vážně řekla: „Pane,
že za sebou již máte doktorát!“ –
63
DVACETILETÁ.
Je ubledlá, jak skvoucí lilje čistá,
neb mladou paní stane se již v krátkukrátku,
již s maman svojí výbavu si chystá
a všecko, všecko připravuje k sňatku.
Že jeden snílek láskou pro ni zmírá,
to moudře ona pranic nestará se,
že milovalamilovala, sice nezapírá,
vždyť kořili se mnozí její kráse.
Však maman všecko, vše jí vysvětlila,
že láska jest jen pouhý přelud mládí,
že není nutna k sňatku vášně síla,
kdož beřou se, že nesmí se mít rádi!
A proto půjde jistě s klidnou tváří
a s netajeným žárem v tmavém oku,
až přijde čas před kněze ku oltáři
a hrdě zpět po ženichově boku.
64
SNOUBENCI.
Svým štěstím zmámeni v park vyšli před večerem
(a vánek lehounký je líbal do tváří)
za ruce držíce se; vlažným, mlžným šerem,
jež květy vonělo, létali komáři.
A po čem toužili a co jim v ňadrech plálo,
teď duši zvlnilo a nevěděli jak
po štěstí sáhnouti, jež už se na ně smálo,
a oba mlčeli a touhou plál jim zrak.
A v hlavě hučelo mu: „Tvá jsem celá! celá!“
– teď byl ten okamžik, ten nejkrásnější z všech,
kdy „Ne! Ne!“ ukrutné, jež pro něho vždy měla,
se v „Ano!“ promění na rozpálených rtech...
Jak jen vše vyjádřit, co nyní na ní žádá,
– a bílou košilkou problesknul ňader sníh –
již všecko chápala a vzdala by se ráda
při oněch plamenných a žhavých polibcích.
65
V tom ptáky spatřili, již na blízku si hráli.
„Ach, buďme jako ti!“ k ní rozechvěný řek’.
A mlhy slzely; ty přicházely z dáli,
noc tiskla na stráně svůj první polibek – –
66
IDYLLA.
Košilky, povijan a všecko chystá,
už se zarděním čeká onen den.
(Pro lásku k muži zbude-li teď místa,
na štěstí budoucí když myslí jen?)
Již Mařka žvatlala: „Kdy přijdepřijde, mami,
jak papá řek’, ta sestra maličká;
pak budem’ celý den si hráti samy,
já panny dám jí, že má setřička!“ – –
Ach, přijde! Kolébku už Líza snesla,
den překrásný se blíží stále víc,
Již sedá mdlá do houpacího křesla
a Mařka u ní běhá žvatlajíc.
Dnes náhle řekla mamá netušící
když omrzel jí hraček, loutek řad:
„Já Karovi to zapomněla říci,“
a běží mu to ihned pošeptat – –
67
TŘICETILETÁ.
Květ vadnoucí s tou rýhou kolem rtíků,
jejž viděti je zvláště dobře za dne,
mne zdá se být! A dej květ do sklenníku,
když nemá slunce – lásky – vždy ti zvadne.
A zvadne, zvadne její ručka měkká,
snad ještě chvíli bude trochu kvésti
jak růže podzimní! Však přec jen čeká,
že usměje se také na ni štěstí.
Že vrátí se, jenž oklamal ji kdysi,
jenž přísahal jí; ó, proč věřila mu?
A dosud vidí jeho tváře rysy
a slyší slova, v nichž je plno klamu.
A pomalu již lásce výhosť dává,
ač po ní tajně stále ruce spíná,
ztracené štěstí časem oplakává,
však nelze říc’, že na něj zapomíná...
68
VEČER.
U okna usedla a hleděla ven v šero,
tváře jí ovíval vzduch sluncem prohřátý,
je pusto na dvoře, jen velký černý Nero
si lehnul do písku pod stinné akáty.
A hlavu nazvédnouc – je těžko říci, sní-li, –
mlčky se dívala kams v neurčitou dál,
choť její podvečer vždy z města v tuto chvíli
z úřadu kočárem ve villu jezdíval.
A kdyby nepřišel, ó, co by za to dala! –
noc pouze jedinou by sama chtěla být,
bez něho, kterému svou lásku zaprodala,
co jiný nešťasten ji musil opustit!...
Ten snílek ubohý, kde plahočí se světem,
– ne, byl to blázínek, vždyť ideály měl, –
myslil, že posype mu život cestu květem
a život na cestu mu trní naházel – –
69
Vsak život bez lásky – toť také sudba děsná,
tak teď má čekati, až ve vlas padne sníh...
V tom kočár zahrčel! Muž! Vzbouzela se ze sna,
a Nero zaštěkal a ze země se zdvih’ –
70
POVINNOSŤ.
(PANÍ RŮŽENĚ CHUDOBOVÉ.)
Šumný valčík dozněl sálem,
když s ní vyšel zvolna ven
zahaliv ji jemně shawlem
zadumán a rozteskněn.
Venku bledé hvězdy plály,
z dálky vážně šuměl bor,
a teď sami v noci stáli,
a on začal rozhovor.
„Bože, vše se vracívrací, madam,
v sladké, blahé chvíli té,
kouzlo lásky v duši spřádám,
proč k ní, proč k ní mlčíte?
Vinen tím čas osmi roků? –
– ach, jak se slzami v oku
odcházel jsem od vás bled,
tenkráte před vaším sňatkem,
po tom našem štěstí krátkém,
71
a vás líbal naposled!...
Vítr též mně chladil čelo,
všecko bylo jako dnes,
v ňadrech se mi srdce chvělo
– madam, tenkrát odpouštělo,
ač v něm bouřil žalu děs –
když jsem naposled vás vinul
sem k těm prsoum, – ach ten chvat!...
Bože, jaký čas nám kynul, –
– budem se dál milovat,
tajně jsme si tenkrát řekli,
ránu však jsem v srdci měl,
proto, ač mi slzy tekly,
já, zbytečný! – odjížděl! – –
Poznal jsem, že půdu ztrácím
– a dnes, hrůza! divná věc –
zpátky se k vám zase vracím
nešťasten a šťasten přec...
Starou vášní bloudím štvaný,
zbytečný a proklínaný,
opuštěný v světě tom,
bez lásky, bez kouzla ženy,
jsem jak bleskem roztříštěný,
nachýlený k pádu strom.
Výčitka, mi duší letí,
72
že se zase vracím k vám,
vždyť jste šťastna, máte děti –
Bože, já se proklínám!...
Nemohu přec; k vašim dveřím
musím, žebrák, jíti zpět.
směšný, v první lásku věřím,
ať nás třeba dělí svět.“ –
A teď mlčel touhou spilý,
náhle vzkřiknul; „Dost, ach, dost!
Klidná jste, když člověk šílí,
u vás bolesť řídký host...
Nesmí lpíti na vás hana,
v sázku by zde byla dána,
třebas jenom zaprodaná
přec vždy vaše česť a cnosť. –
A přec! Jak mi odpovíte?“
Ona děla: „Však to víte,
jedním slovem:
Povinnosť!“ –
73
PRIMA BALLERINA.
Zas udýchána, chvatně,
na tváři pudru běl,
se odstrojuje v šatně,
dnes kníže nepřijel.
A zadumána chytíc
v své malé prstíky
ze země jednu z kytic,
tiskne ji na rtíky.
Ta opojivá vůně,
jež vane, dýše z nich!
Ach, ona touhou stůně
po žhavých polibcích...
Živůtek zvolna klade
na nízkou stoličku. –
Co chce to srdce mladé,
co záře na líčku? –
74
A mlčky usedá si
a hledí v zrcadlo.
Ach, v polibcích co krásy
jí náhle připadlo...
Jak mile jí to sluší,
a zas ten žhavý cit –
Ach, dnes by chtěla duši,
ach, duši vytančit!
Pak družky své se ptala,
co dělá její hoch.
A snivě zašeptala:
„Dnes kníže přijet’ moh’“ – –
75
OČI.
Kdys v noci při koflíku kávy
spustivše dolů záclonu,
při návratu svém ze zábavy
jsme seděli v jich salonu.
Tam Elsa byla s dlouhým vlasem
a oděná jak ve smutku,
kol pružných boků s žlutým pasem
a s růží na svém živůtku.
Dál Berta s nabarvenou lící
a Luisa kráska ubledlá,
dál Adda věčně žvatlající,
jež vedle mne si usedla.
My kouřili a povídali, –
již bylo blízko do rána,
po kávě syfony nám daly
při slabé hudbě piána.
76
„Ach, oči! Kdo má hezké oči,“
kdos náhle řekl, „víte, z vás,
ta nejkrásnější k němu vkročí
a políbí ho.“ – Mlčel zas.
A bylo ticho. Pravil: „Nuže.
je možno, že se mýlím snad,
z vás která nejkrasší je růže,
budeme tedy hlasovat!“
A byla Elsa a ta vstala
a v zraku vzplál jí vášně svit,
Šla ke mně, tiše povídala:
„Tak smím vás, pane, políbit?“
V tom okamžiku zazněl zdola
malého zvonku jasný ton, – –
„oh, odpusťte – už někdo volá,
však oči máte jako – on!“ –
77
PIANISTA.
Vyzáblý, chorý a bledý
na plesích domácích hrával,
ve tváři nocí těch sledy
v salonech zadumán stával.
Ni dutosť ve slabém hlase,
ni vrásky na bílém čele,
ni stříbro ve rusém vlase,
ni oči hasnoucí, ztmělé,
ale ty prsty mne jaly
podvečer v pokoji u mne,
když někdy Chopina hrály,
valčíky vážné a dumné.
Akkordy vzduchem se chvěly
– chvílemi zakašlal suše –
a já jsem nevěděl, je-li
v prstech či v klavíru duše.
78
Taková, občas jež pláče,
i když se zasměje, sténá,
jež je jak na podzim ptáče,
aneb jak bez lásky žena.
Tak jako zajatá někým,
která když ve tvář zří smrti,
zpívá si hlasem svým měkkým,
čekajíc, až ji smrť zdrtí...
79
PAN DOKTOR.
Po promoci, to bylo tenkrát chvatu!
Ač dosud pouze u svých spisů žil,
hned změnil se, snad vlivem doktorátu,
když svoje knihy stranou odhodil.
A setřel prach, jenž dřív mu plíce dusil,
a srovnal vous a zčesal řádně vlas,
než koupil skřipec, desetkrát ho zkusil
a starý švihák stal se z něho zas.
A bylo znát, že vznešeným se stává,
teď ztají spíše smích svůj rozmarný,
teď mezi starší pány usedavá,
do kterékoliv ať jde kavárny.
Když oknem někdy vnořen všecek v snění
zalétne zrakem vážně přes cestu,
to jistě v duchu pomalu se žení,
a přemítá, kde kterou nevěstu...
80
Však vzpomene-li, vždy se skorem leká,
– a jak je dojat, možno na něm zřít, –
že doma nu něj chudé děvče čeká,
jež nyní musí moudře opustit – –
81
NOVÝ NÁJEMNÍK.
K nim přisel nájemník, to štíhlý student bledý,
mel kufr, z kterého si vyňal trochu knih, –
ó, jak byl ubledlý, měl ve své tváři sledy
nocí, jež prohýřil ve kruhu přátel svých.
Mrzut a zamračen jim slova neřek’ ani,
najal jen pokojík, na čele smutku stín,
líně se uklonil a zas šel v zadumání,
však při tom spanilý byl mladý podivín.
A v jeho pokojík pak s matkou vešla dcera
a všecko rovnaly a utíraly v něm,
a dívka rozhlédla se prázdnou jizbou včera
po knihách na stole a kufru žlutavém.
„Ach, mami, vidíte, má s sebou knihy taky –
ty jistě půjčí nám, – to budem’ nyní číst!“
(A leskem podivným jí náhle vzplály zraky.)
„Ach, mami, ve knížce zde od děvčete list!“...
82
A v jupce červené dí její matka plaše:
„Pojď odtud raději – teď moh’ by přijít už!“
– „Proč, mami? Počkejte! Vždyť je to jizba naše;
mě velmi zajímá; je, viďte, hezký muž!“
„Hle, album také má,“ dí zase matka tiše –
„a vida, panáčka, – též slečinka tu je –
a jak je hezoučká, – ta nejspíše mu píše –“
A děvče zavzdychlo: „Už tedy miluje“ – –
83
SJEZD KOLEGŮ.
Po letech deseti, jak bylo umluveno,
soudruzi z reálky zas ruce stiskli sobě!
Z mlhavých vzpomínek se noří mnohé jméno,
tvář, hlas a podoba i těch, kdož tlí už v hrobě.
V jich kruhu profesor má vyjasněné čelo,
a právě usmívá se, neb z nich jeden mluvil,
když se mu na zdraví a chválu připíjelo:
„Nás dobře vychovav si zásluh věnec uvil...“
A všichni usedli pak na svá místa zase,
však starý profesor teď hlavu jaksi chýle
po žáku Bártovi se ptá a v chvějném hlase
je starosť ukryta, proč zmeškal dnešní chvíle.
Snad se mu zastesklo a podepřel si bradu...
– „Proč Bárta nepřišel?“... A zasmušen se napil.
„Bůh ví, proč vzpomíná,“ řek’ někdo šeptem v zadu,
„z nás Bárta nejvíce ho přece tenkrát trápil!“ –
84
A starý profesor se dívá v prázdno kamsi,
že všichni mlčeli, již ptát se neosmělil.
A někdo po tichu děl v zadu: „Vzpomíná si,
jak také říkali, že propadnuv se střelil!“...
85
SOUCHOTINÁŘKA.
I pluhy složili a na ně narovnány
s hřebíky rezavými porouchané brány;
vše dali do stodol, neb zaseto juž mají
a vráteň pozorně na zimu zavírají.
Jsou dlouhé večery a žádné práce není!
O Havlu odbyli si svoje posvícení,
– i pastvy přestaly a dni se rychle krátí,
již doba přichází, kdy peří začnou dráti.
A byli na trhu; dík, zjasněny jsou tváře:
vše šťastně prodali. Teď čtení kalendáře
jim večer nastává a pohádky! Ba, peří
dnes dráti začali, to na výbavu dceři!
Vše dobře skončili, přec zimy se však bojí
a často hospodář zadumán stranou stojí
a spíše mlčeliv se zřídka v hovor dává:
Jim dcera nejstarší od Havla pokašlává – –
86
NEZNÁMÁ KRÁSKA.
Na podzim vesnicí jela,
kočár jen domky se mih’,
v kožíšku upjata celá,
na šatech moderní střih.
Učitel cestou šel právě,
mladistvý snílek to byl,
jenž dosud dumy má v hlavě
a v duši nejasný cíl.
A ten se zahleděl za ní,
ona se usmála jen – –
Od těch dob neznámá paní
je jeho nejkrasší sen.
Zpátky že vrátí se, čeká,
chodí, kde tenkrát ji zřel,
v daleku jeho zrak těká,
zkad kočár tenkráte jel...
87
Stráně kol jíním se lesknou
a cesty zavál už sníh,
ach, myslí, před zimou tesknou
odjela nejspíše v jih.
Přišlo již jaro a proudil
z jižních hor teplejší vzduch,
po známé cestě zas bloudil
učitel, plný snů, tuch – – – –
Šel v stínu buků a jedlí,
cesta tam níží se v dol,
kotouče prachu se zvedly,
uslyšel hrkání kol.
Země se pod koly chvěla,
na blízku v lese pěl kos,
tenkráte nazpátek jela,
po boku seděl jí kdos.
Držel jí bělostnou ruku
– – učitel všecko zřel v mhách – –
ve stínu jedlí a buků
zmizeli, kočár skryl prach...
88
OBSAH.
I. V nemocnici:
Do nemocnice7
Procházka nemocných9
Vozy venkovanů11
Stesk po domově13
Soused15
Před kostrou16
Strop17
Jarní18
Melancholie19
Číslo IX.21
Nálada23
Návštěva před operací25
V horečce27
Zrcadlo28
Propuštěn30
II. Poslán domů.
Návrat33
Zase doma35
Za dar z lesů36
Plochy38
Létu39
Jatky40
Zájezdní hostinec41
Klid slepic43
Nedělní mše45
[89]
Sousedská47
Píla49
Sadař51
Klid pasek52
Podzimní skizza53
Na cestě z bažantnice55
III. Illustrace:
Čtrnáctiletá59
Slečna Týna60
Kanárek62
Šestnáctiletá63
Dvacetiletá64
Snoubenci65
Idylla67
Třicetiletá68
Večer69
Povinnosť71
Prima ballerina74
Oči76
Pianista78
Pan doktor80
Nový nájemník82
Sjezd kolegů84
Souchotinářka86
Neznámá kráska87
E: sf; 2004
[90]