LÉTU.

Karel Červinka

LÉTU.
Ty přijdeš přes lada, kde pták zazpívá časem s chřestotem kobylek, jdeš s rozpuštěným vlasem, u ňader bělostných máš odhozený šat a u žit kvetoucích a bujných lesin mlází zřím jemnou stopu tvou, kde tvoje nožka vchází z polí se osvěžit ve stinných stromů chlad. A Jaro políbíš a ručky stisknete si, – je Jaro slečinka, jež hlavu skromně věsí, – co ono vypěstí, to pokosí tvá žeň, je Jaro unylé a ty jsi žena mladá, Ty jasno polím dáš, zář tvoje v šero padá, ó, ty jsi rusálka, má víla zároveň! – – A zpěv tvých kukaček a hrdliček tvých smíchy, křik prvních koroptví, jež odvedeš v své líchy, kde slyšet’ praskání už ze zrajících žit, – to všecko dojímá, že básník hlavu sklání, Tě Matkou nazývá, ó, božko uzrávání, a hymnou intimní jde se Ti poklonit! – – 39