TŘICETILETÁ.

Karel Červinka

TŘICETILETÁ.
Květ vadnoucí s tou rýhou kolem rtíků, jejž viděti je zvláště dobře za dne, mne zdá se být! A dej květ do sklenníku, když nemá slunce – lásky – vždy ti zvadne. A zvadne, zvadne její ručka měkká, snad ještě chvíli bude trochu kvésti jak růže podzimní! Však přec jen čeká, že usměje se také na ni štěstí. Že vrátí se, jenž oklamal ji kdysi, jenž přísahal jí; ó, proč věřila mu? A dosud vidí jeho tváře rysy a slyší slova, v nichž je plno klamu. A pomalu již lásce výhosť dává, ač po ní tajně stále ruce spíná, ztracené štěstí časem oplakává, však nelze říc’, že na něj zapomíná... 68