ČÍSLO IX.

Karel Červinka

ČÍSLO IX.
Až přijde jeptiška a řekne tichým hlasem ruku si kladouc na čelo: „Ve dvojce na dvoře ten s rozcuchaným vlasem, – deváté číslo umřelo!“ a starý úředník to do rubriky vpíše pod moje jméno v knihu svou, a přijdou sluhové a v trepkách, jak jsou, tiše devítku z jizby vynesou – A telegrafem domů dostane se zpráva, v níž o mé cestě poslední se našim zvěstuje, a jak se vždycky stává, v dvě rakve mě zde zabední, po dráze do Vídně – smím-li tu naděj chovat – až bude konec, po boji, a dále přes Vídeň mě budou expedovat, doma mně pohřeb vystrojí: 21 V mou postel položen pak bude jiný chorý, jak já v ni přišel tenkráte, a dále soumraky se budou sklánět v hory a já – já, číslo deváté, – spát budu nerušen, – lépe než v ní jsem spával, ve hrobce naší kamenné – – Jen sluha, kterému jsem doutníky vždy dával, snad přece, přece vzpomene!... 22