NÁLADA.

NÁLADA.
K nám v „dvojku“ sluhové na táčky večer chodí a mluví, povídá se různých příhod řad, tu Josef vypráví, jak v Terstu prchl z lodi a jednu komtessu jak mohl milovat! Pan soused (žloutnoucí a pobledlé má tváře) doutník si zapálí a sluhům taky dá, již v osm odešla visita sekundáře a lékař pražádný nás nyní nehlídá. Já mohu poslouchat a snivý jsem a měkký a zvláštní nálada zavane duší mou, svých lásek minulých když Josef líčí vděky, ty řeči zachvějí mou hrudí vášnivou! A kouzlem tajemným ta jeho řeč mě jímá (ač všecko prostinké a všecko všední jen) zvlášť slovem jediným, to slovem: Zima! Zima! jsem v srdce hlubinách až v kořen otřesen... 23 Hned k zdi se obracím a v zraku klidném, čistém já dojat poznávám, že slza zablýskla... Tak je též v kostelích, kde při akkordu jistém, když hrajou varhany, tak teskně řinčí skla!... 24