KLID SLEPIC.

KLID SLEPIC.
Na teplém výsluní – to ticho v dáli, v blízku! – je letní odpůldne a žhavé pocely teď slunce vysýlá, na dvoře v žlutém písku zobáky do země se slípky popelí. Šedivý výměnkář ven stoličku si nese a dýmku zapále – víc už ho neblaží – dívá se po dvoře, však Vořech nepohne se, jenž dříme natažen na slunném zápraží. Jsou všickni na poli a výměnkář jen tu je, jsou vnuci ve škole, sám tedy zůstal dnes, ni přítel nepřišel, jenž vždycky vypravuje o zemích dalekých, neb v Uhrách sloužil kdes. A líné slepice jen natahují krky, jdou husy po dvoře a zvolna kachny teď, jež časem kejhají a ztrácejíce brky si k louži zasednou tam pod zahradní zeď. 43 V klid slepic lenivých se pranic nezachvělo, po písku rozléval se dále slunce lesk, jen šedý výměnkář, jenž podepřel si čelo, po něčem ztraceném v své duši cítil stesk. Na dvůr se zahleděl, jejž co den klidně vídá, kde vždycky hovoří s ním jeho milý host, a jemu poprvé dnes připadlo, že hlídá cos v ňadrech lhostejných, – že je to Minulost... 44