MELANCHOLIE.

MELANCHOLIE.
Ó, snílku z předměstí, kde zahrady teď kvetou, a kde jen rozvlní vzduch čistý vždy tvůj dým, když dolů k večeru v sad vyjdeš s cigaretou, jak tvoji samotu ti nyní závidím! A dcera domácích tam v zahradu se mihne, ta hlasem příjemným o město rozpráví, ó, zřím ji před sebou, má zrak, jímž srdce jihne, má rudý živůtek a klobouk žlutavý... Já vidím Avriho, jenž k vašim nohoum sedá, od panen šedivých on rád k vám zavítá, zřím v duchu, podvečer jak tvoje kráska bledábledá, když se už setmělo, ruměncem polita. A osud prokletý mně, věřte, nedá spáti, já toužím po lásce, znám lásku jako vy, však štěstí uprchlo a snad se nenavrátí již nikdy, nikdy již! v klid ňader hrobový! 19 Já budu živořit zde dále, snílek bledý, a všecek chorobný a v duši cítit žal! Až srdce zachvěje se v ňadrech naposledy, já zhasnu bez lásky té, již jsem miloval... 20