OČI.

OČI.
Kdys v noci při koflíku kávy spustivše dolů záclonu, při návratu svém ze zábavy jsme seděli v jich salonu. Tam Elsa byla s dlouhým vlasem a oděná jak ve smutku, kol pružných boků s žlutým pasem a s růží na svém živůtku. Dál Berta s nabarvenou lící a Luisa kráska ubledlá, dál Adda věčně žvatlající, jež vedle mne si usedla. My kouřili a povídali, – již bylo blízko do rána, po kávě syfony nám daly při slabé hudbě piána. 76 „Ach, oči! Kdo má hezké oči,“ kdos náhle řekl, „víte, z vás, ta nejkrásnější k němu vkročí a políbí ho.“ – Mlčel zas. A bylo ticho. Pravil: „Nuže. je možno, že se mýlím snad, z vás která nejkrasší je růže, budeme tedy hlasovat!“ A byla Elsa a ta vstala a v zraku vzplál jí vášně svit, Šla ke mně, tiše povídala: „Tak smím vás, pane, políbit?“ V tom okamžiku zazněl zdola malého zvonku jasný ton, – – „oh, odpusťte – už někdo volá, však oči máte jako – on!“ – 77