STROP.

Karel Červinka

STROP.
Když zraky pozvédnu, jen zčernalý strop zřím, a náhle mrzutý a něčeho se hroze na postel železnou je zase obracím, – já toužím po slunci a toužím po obloze!... Ten strop mně nepřeje ni trochu oblohy a vzduchu čistého, jenž shora k nám by vnikal, na něho zadíval se chorý ubohý, když tady v bolestech na loži, jak já, vzlykal. Ten strop mně nepřeje! Chci dýchat čistý vzduch, chci vidět oblaka do dálky, dálky jdoucí!... Je dlouho nebílen a mračno vyschlých much tam uzří v pavučí zrak hasnoucí a mroucí. Zrak zpola vyhaslý v posledním tažení, když rukou ledovou Smrť na prsou již zebe, se dívá na něho (jak já teď ve snění) a strop je zlodějem, on krade mu kus – nebe!... 17